Mezi dvěma světy XXXII.

Selena vyčerpaně usedla do trávy. Udýchaná a zpocená se opřela o kmen stromu a zoufale sledovala ducha, který trápil její tělo i duši. Mannu se bezradně zatvářila. Zaťala pěsti a naštvaně trhla tělem. Dívka si prohrábla vlasy a odvrátila pohled. Lehký vánek osvěžil její unavenou, horkou tvář.
„Vstávej,“ pobídla ji podrážděně Mannu.
„Už nemůžu,“ odfrkla dotčeně Selena a pomalu, klidně oddechovala.
„Nemůžeš? To vykládej těm lidem,“ ukázala Mannu prstem, „až kvůli tobě pomřou. To ty sis tohle zavinila, tak vstávej a snaž se!“ okřikla ji, a jemně kopla do nohy.
***
Od toho dne, kdy se Selena prvně proměnila, a chtěla zabit Kiminoke, se stranila ostatních. Ihned, jakmile se probrala, utekla do lesů, společně s Mannu. Nechtěla riskovat, že opět někomu ublíží. Nikdo ji nebránil, dokonce ani Rolland. Pro všechny, zjištění Selenina pravého života, představoval pořádný šok. Jak Selena, tak její přátelé, se potřebovali vzpamatovat a nabrat síly. Princezna navíc nebyla schopna pohlédnout komukoliv z nich do očí, styděla se. Styděla se za sebe a své počínání, za své pocity vůči Kiminoke. Byla rozhodnuta, vrátit se, až tu démonickou stránku dokonale ovládne. A právě o to, se v lesích, s čarodějkou snažila. Selenin úkol byl jasný. Přemoct ji. Ovládnout ji, její chování. Selena se snažila, být pořád sama sebou, pouze v těle démonky. Nechtěla připustit, aby ona byla tou loutkou. Tou, která bude uvnitř sama sebe a bude bezmocně hledět na to, jak její démonická část ovládá tu lidskou. Nedokázala by překousnout, že by ztratila svou lidskost. A tak se obě ženy snažily o přesný opak. Selena chtěla zůstat člověkem, a zcela pohltit tu zrůdu, kterou v sobě má. Azanyrmuthka bude poslouchat Selenu, ne Selena démonku. Princezna byla odhodlaná udělat pro to cokoliv. A Mannu ji nijak nešetřila. Věděla, že k vypuštění démonky stačí jakékoliv rozčarování, zlost, vztek, stres. O takové nenávisti, kterou Selena pociťovala ke Kiminoke, už ani nemluvě. Mannu se podle toho patřičně chovala. Ponižovala Selenu, urážela ji, bezcitně ji vyčítala ty nejhorší věci, kterých se účastnila. Jako je smrt Amara, nebo zničení Mocných, a došlo i na fyzické napadení. Mannu musela. Musela v ní neustále probouzet negativní emoce, aby démonka povstala.
Selena si sahala na konec svých sil. Nespala, nejedla. Naprosto se odevzdala Manniným rozkazům. Neprotestovala. Musela uspět, už kvůli sobě.
Jakmile vždy došlo na proměnu, odehrávaly se se Selenou strašlivé situace. Svíjela se v ukrutných bolestech a křečích, které postihovaly údy celého jejího těla. Křičela drásajícím hlasem, zadírala prsty do hlíny, plazila se po zemi. V její tváři se střídavě měnil lidský a démonický vzhled. Jednou byly její oči zelené, vzápětí však černé, žíly se objevovaly a hned pak mizely. Mluvila sama se sebou. Démonka se ji vysmívala, Selena ji proklínala. Zatínala si do těla vlastní nehty, čímž si způsobovala četné tržné rány. Její tělo pokrývaly krvavé šrámy, které po chvíli mizely. Vytrhávala si vlasy. Snažila se tak úporně, až fyzicky ubližovala sama sobě. Vše, co si udělala, jakkoliv si ublížila, věděla o tom. Proto by nikdy nedovolila, aby tohle Rolland viděl. Nikdo ji v takovém stavu nesměl vidět. Na pokraji svých sil. Mimo Ztracené byla jen několik dnů, princezně to však připadalo jako věčnost. Čím více se snažila, tím více si přála zemřít.
***
I dnes, nepočítaje kolikátý den, se pokoušela ovlivnit démonku. Problém byl v tom, že obě byly příliš silné na to, aby se jedna z nich vzdala. Mannu po ní řvala, vztekala se, kopala do ní, zacházela s ní hůře než s bestiálním zvířetem. Někdy Seleně Manino chování přišlo přirozené, že nic nepředstírá a toho se děsila. Děsila se sebe i své poručnice, která neskrývala své rozhořčení z toho, co Selena u Mocných udělala. Že se přeměnila zpět. To se nikdy nemělo stát.
Selena byla unavená. Nedokázala se už ani postavit na nohy. Střídavě seděla, pak zase ležela.
„Vstávej, hni se!“ křikla po ní Mannu a rukou ji odstrčila od stromu.
Selenino zničené tělo se svalilo do trávy.
„Zabij mě, Mannu. Nedokážu to, nejsem tak silná, jak jsem si myslela,“ špitla dívka, bezradně ležící v trávě a zavřela oči.
„Skvělý. Co přijde teď? Zase začneš se sebelítostí? Ty sis tohle zavinila, tak se z toho taky dostaneš. Nezabiju tě, to bych ti to příliš usnadnila. Měla jsi zůstat démonkou, a ne poslechnout Rollanda…tss….,“odplivla si Mannu a ironicky se ušklíbla.
„Mannu, udělej se mnou, co chceš, ale podívej se na mě,“ sotva otevírala pusu, „nedokážu už ani vstát, nejsem tou, co potřebují. Nejsem ta, která je zachrání. Jsem jen Selena.“
„Tohle nebudu poslouchat,“ odsekla zlostně Mannu a postavila se nad nebohým tělem. „Tvůj otec sem co nevidět nakluše s armádou a všechny ty lidi pozabíjí, postřílí je jako psi a ty tu jen ležíš a skučíš….na něco jsi zapomněla. Nelze tě zabít. Kdyby to šlo, s radostí bych to udělala!“
Jakmile tato slova zaslechla Selena, zklamaně vydechla a sklopila ještě více hlavu.
Mannu ji náhle silně uchopila za rameno a prudce ji postavila na nohy.
„Ty to zvládneš, znova!“ křikla.
Po těch slovech Selena sesbírala poslední zbytky síly a Mannu od sebe odstrčila. Vzápětí padla na kolena. Mannu si odfrkla. Posadila se opět vedle ní a zoufale na princeznu pohlédla. Chvíli se zamyslela a pak promluvila, mírným hlasem.
„Vím, v čem je problém. Není to v tom, že bys nebyla silná, dokázala jsi to jednou, dokážeš to znova. Ten problém, je v tvé lidské stránce,“ ukázala prstem na srdce Seleny, „teď už to vím.“
„Co tím myslíš?“ vykoktala Selena a doplazila se k Mannu.
Nyní obě ženy seděly vedle sebe, pod stromem, kde se schovávaly před slunečními paprsky.
„Tvou lidskou stránku něco oslabuje….a myslím, že obě víme, co to je,“ odmlčela se, „nebo mám spíš říct, kdo.“
Selena pohlédla na Mannu. Viditelné, tmavé kruhy pod jejíma očima se nedaly přehlédnout. Pohublá, unavená tvář, mastné rozcuchané vlasy a ospalý, zničený výraz, takový byl nyní Selenin vzhled.
„Rolland?“
„Ano. On je tím, kdo tě oslabuje. Kdo ničí tvou lidskou část. Miluješ ho a zároveň nenávidíš…vedeš s tímhle takovou osobní válku…máš ohledně vašeho vztahu, nebo jestli se to dá nazvat vztahem, pochybnosti. A tohle ti nikdy nedovolí, se plně zaměřit na tvé poslání.“
Selena uhnula pohledem. Uvědomovala si, že má Mannu pravdu. Nepřiznala si to, ale její city k Rollandovi ji oslabují, ničí ji.
„Co mám dělat?“
„Zapomenout,“ vyhrkla bezmyšlenkovitě Mannu.
Selena vytřeštila oči. Čekala cokoliv, ale rovnou zapomenout? Tohle přeci nechtěla, byla smířená, že nezapomene, že nechce. To co cítí k Rollandovi, je to nejkrásnější, co jako člověk dokáže cítit, i přes veškerou bolest, kterou si vzájemně způsobili. Moc dobře si pamatuje, co jí řekl, když z ní doslova vysával démonku.
„To není tak snadné,“ špitla, zahleděná do prázdna, přesvědčená, že Mannu nebude argumentovat.
„S mojí pomoc je,“ odvětila Mannu a lišácky se zatvářila. Selena zamířila pohled na ní. „Stačí pár slovíček a vaše trápení skončí. Navždy. Věř mi,“ vzala princeznu za ruce, „bude to tak lepší, pro vás oba. Budete se znát, budete vědět, kdo jste a co jste společně prožili. Nesmažu vám vzpomínky, jen vás zbavím té lásky, kterou k sobě cítíte.“
To, co slyšela, Seleně vhánělo slzy do očí. Utřela si nos a zmateně těkala očima kol sebe.
„Mannu, já…,“hledala správná slova, kterýma by její tvrzení zpochybnila, avšak naneštěstí ho nenacházela.
„Sel,“ oslovila ji a rukou pohladila po tváři, „v hloubi duše víš, že je to tak správné. Vím, že ho miluješ a on tebe, i když o tom pochybuješ, proto chápu, že mým slovům nechceš uvěřit. Věř mi, že vím, jak to bolí, když musíš zapomenout. Taky jsem kdysi milovala, a taky jsme byli násilně rozděleni. Sel, pusť ho. Ty si zachováš svou lidskost a ovládneš démonku. Zachráníš ty lidi, vrátíš jim svobodu, a Rolland? Ten se soustředí na svůj lid a na další život, který ho čeká, bez tebe. Oba budete silnější a mocnější v boji. Sel, vím, že to není vhodné ale….copak ho nechceš ušetřit trápení, které ho čeká, až umřeš? Nevýslovně by trpěl, kdyby tě držel v náručí, mrtvou.“
Jakmile Mannu vypověděla poslední dvě věty, Selena se na ni vyděšeně podívala uplakanýma očima. Má pravdu, nesmí myslet pouze na sebe. Pro Rollanda to bude nejlepší. Miluje ho a nemůže dovolit, aby mu zemřel další milovaný člověk, po smrti Amara. Sklopila zrak. Z unavených smutných očí se spustil proud slzy, které nestíhala polykat. Po krátkém zamyšlení nepatrně souhlasně pokývala.
***
Černočerná tma pohltila denní světlo. Zpěv ptáků utichl, hlasy lidí odezněly. Ztraceni se uložili ke spánku. Vše bylo poklidné. Pouze plamínky z loučí, které osvětlovaly špinavé ulice, se hýbaly od nárazu studeného větru.
Rolland ležel ve svém tmavém pokoji, který osvětlovala dohořívající svíčka, stojící na stole. Převaloval se z boku na bok, na dřevěné vrzající posteli, a pokoušel se usnout. Byl unavený, ale spánek nepřicházel. V myšlenkách si přehrával události, které se staly, a přemýšlel nad těma, které teprve přijdou. Nechtěl si připustit, že má strach. Navenek působil jako silný, nezdolný muž, ale uvnitř byl zranitelný a citlivý.
Když se již pomalu, ale jistě odebíral do říše snů, vyrušilo ho zaslechnutí svého jména. Trhl sebou. Otočil se a zděšeně se postavil. Před sebou zahlédl stát Selenu s Mannu.
„Seleno,“ oslovil ji překvapeně.
Jakmile ho Selena uviděla, bez masky, tentokrát pohledem neuhnula. Upřeně, s vážným výrazem ho sledovala. Rolland si uvědomil si, že nemá masku, a i přes Seleninu pozitivní reakci si ji nasadil. Jakmile spatřil Selenin unavený vzhled, zděsil se.
„Seleno, co se to s tebou stalo? Cos jí to udělala? Jak..jak jste se sem vůbec dostaly? Bylo zamčeno,“ otázal se zmateně.
„S Mannu jsme se přenesly, a jsem v pořádku“ odvětila a otočila hlavu na čarodějku. „Promiň, asi jsme tě vzbudily, ale musím s tebou mluvit a do rána to nepočká. Navíc nechci, aby kdokoliv z našich přátel věděl, co se teď chystám udělat,“ vyhrkla. Olízla si rty a nejistě kroutila hlavou.
„Dobře, tak povídej,“ vyzval ji Rolland. „Posaď se,“ nabídl ji místo vedle sebe, ale princezna razantně odmítla.
„Ne! Rollande, poslouchej mě, to, co se tu nedávno odehrálo, nedovolím, aby se to opakovalo. Snažím se, to ovládnout, to víš, ale….,“ nedořekla to.
Pohlédla na Mannu, jakoby se ujišťovala, zdali to je skutečně nutné. Mannu nezareagovala, pouze otočila hlavu na Selenu a důrazným pohledem vyčkávala, kdy to muži oznámí.
„Ale?“ zopakoval Rolland. V jeho hlase zněly záblesky pochybností. Tušil, že tahle noční návštěva nevěští nic dobrého.
„Něco mě brzdí. Něco mi nedovolí, tu démonku překonat. Něco mě oslabuje, a proto nejsem schopna ji zcela ovládnout. A tím něčím je….,“ odmlčela se.
Při pomyšlení, na vyslovení toho slova, se jí hlas začal třást. Slzy se jí draly do očí. Mannu jí hlavou naznačila, že to musí udělat. Princezna sklopila zrak a dořekla svou větu.
„….je láska k tobě, Rollande. Ta mě oslabuje. To, co k sobě cítíme, to je nejdůležitější v mém životě, a proto se nedokážu plně soustředit na svou úlohu….proto….,“ opět nastala odmlka. Selena s očima zabořenýma do země, očekávala Rollandovu reakci.
Rolland se napřímil. Nechápavě hleděl na Selenu, a čarodějku. Svraštil obočí a pokoušel se pochopit, co slyšel. Přiskočil k Seleně a uchopil ji za ramena.
„Proto co, Seleno?“
Neustále hleděla do země. Rolland spatřil zpod jejich dlouhých řas, slzy. Pochopil, co se snaží říct.
„Nechceš mi tím říct, že…,“ obával se dokončit větu.
„Ano, Rollande,“ vymanila se z jeho područí a odstoupila od něj. „Musíme na sebe zapomenout. Musí to skončit!“ vypověděla rázně.
„Ne!“ vyhrkl a na protest kroutil hlavou. Slzavé oči se mu zaleskly. „To nemůžeš myslet vážně, Seleno,“ došel opět k ní a vzal ji za ruce. „Nedělej to. To přeci nechceš! Poslouchej,“ pousmál se, „my to zvládneme, ty to zvládneš, vím to!“ po těch slovech Selena vytrhla ruce z těch jeho a odešla na druhý konec místnosti.
„Přestaň!“ okřikla ho a odmítavě zvedla ruku. „Nezvládnu to! Několik dnů, jsem se o to pokoušela, marně. Ty jsi neviděl, co se v tom lese se mnou dělo, a jediné, co z toho vzešlo, byl pot, slzy, a ukrutná, nesnesitelná bolest. Bylo to stokrát horší, než to, co se dělo zde. Já nezvítězila, protože jediné, na co myslím, jsi ty! Musím tě dostat z hlavy, Rollande,“ prstem si poklepala na spánek, „Prosím,“ rozplakala se úplně, „bude to tak lepší, pro nás oba,“ divoce gestikulovala, „pomysli na budoucnost, Rollande,“ ztišila hlas, „já zemřu a ty tu zůstaneš, vím, že to teď bolí, ale stačí jediný souhlas, a přestane to,“ nepatrně se usmála, třesoucími se rty. „Copak nechceš, aby to přestalo bolet? Prosím, kvůli nám,“ pohlédla směrem k oknu, „kvůli nim. Stačí malé kouzlo, a nebudeme k sobě nic cítit.“ Ukončila svůj proslov. Zoufale hleděla Rollandovi do očí. Do černé masky, která pro ni znamenala celý život, který nyní skončí. Srdce prosilo, aby nesouhlasil, ale mozek říkal přesný opak. I přes všechna příkoří a nástrahy, které jim život připravil, toho muže milovala. Nikdo nechápal jejich vztah. Byli jak kráska a zvíře.
Rolland ji pečlivě naslouchal. Nevěřil tomu, co slyší. Jeho Selena ho žádá, aby na ni zapomněl. Ten, který tuto možnost dávno zapudil. Ta dívka s kočičíma očima pro něj byla všechno, všechno, za co mělo cenu bojovat, všechno, pro co mělo cenu žít, a teď ji má ztratit? Ano, byl smířen s tím, že ji ztratí, ale takhle? Takovým násilným způsobem? Díval se do těch uplakaných, smutných, skoro dětských očí, které ho pokorně žádaly. Byly plné bolesti a strachu. Nikdy ji nedokázal říct, a bohužel to nedokáže ani teď.
„Prosím,“ zdůraznila Selena svou žádost, když muž dlouho neodpovídal.
Rolland zatřásl hlavou a uhnul pohledem. Utřel si nos a olízl slané rty od slz. Nadechl se a odpověděl.
„Jestli to doopravdy chceš, tak dobře,“ řekl skoro neslyšně, hledíc přitom do prázdna.
Selena zaťala ruce v pěst a zavřela oči. Bolelo ji, když zaslechla jeho nešťastný souhlas, ale již není cesty zpět. V hloubi duše doufala, že ji řekne konečně pravdu, o tom, co k ní cítí, ale to neudělal. Poslušně s ní souhlasil. I ona zatřásla hlavu, utřela slzy a obrátila se na Mannu.
„Mannu, co máme udělat?“
Lehněte si na postel, hlavou k sobě,“ přikázala tichým hlasem.
Muž se ženou ji poslechli. Pomalu si lehli naproti sobě. Dotýkali se temenem hlav. Hledíc do stropu, slyšeli zrychlený, nejistý dech, toho druhého. Neřekli nic, i když oba měli tendenci protestovat. Postavit se, a začít vyvádět, křičet, cokoliv, jen aby tohle šílenství přestalo. Avšak ani jeden z nich nic neudělal. Mannu stála u nich, a se zavřenýma očima začala provádět jakési kouzlo. Odříkávala slova, kterým Rolland se Selenou nerozuměli. Ti nemysleli na nic jiného, než na veškeré vzpomínky, které spolu zažili. V mysli si přehrávali to dobré i zlé, čeho se společně účastnili. Ty krásné chvíle, které spolu prožili, i nebezpečné situace, ve kterých se ocitli. Všechno zvládli, všechno překonali, společně. A nyní je má pár nesmyslných slov rozdělit?
Selena zavřela oči. Až je otevře, Rolland pro ni bude už cizí muž, jeden z mnoha, které má zachránit. Ruce ji zvolna visely z postele, když náhle ucítila Rollandův horký dotek. Chytil ji za ruce a pronesl.
„Miluju tě, a to nezmění žádné kouzlo. Nic to nezmění. Jednou jsem si myslel, že jsem tě ztratil. Podruhé se to nestane! Možná nás teď rozdělí, ale já si tě najdu. Vždy,“ řekl třesoucím hláskem, „vždy si tě najdu.“
Jakmile toto Selena zaslechla, prudce otevřela oči. Zrychleně dýchala. Střípky pochybností ji opět zachvátily. Ne, tohle se nesmí stát. Pustila Rollandovu ruku a posadila se.
„Dost! Přestaň Mannu!“ ukončila probíhající proces kouzla.
Mannu se zamračila a Rolland se taktéž posadil.
„Co to děláš, Seleno?!“ dotčeně se zeptala.
Její slova Selenu nezajímala. Posadila se naproti Rollanda a důrazným hlasem spustila.
„Co to bylo? Proč jsi to řekl? Miluješ mě, vážně? Tomu mám věřit? Co to chování posledních pár dnů, od smrti Amara? Nemluvíš se mnou, vyhýbáš se mi, vyčítáš mi jeho smrt? Jestli ano, chci to alespoň vědět,“ nešetřila ho. „A co to chování u nás, když jsme utíkali, a když vás zajali a…mohla bych pokračovat dál. Co si mám myslet, Rollande?“ zakroutila hlavou. „Ne, takhle ne. Zeptám se na jedinou věc, a chci slyšet pravdu, pravdu slyšíš?“
Rolland s provinilým výrazem a psíma očima souhlasně pokýval.
„Miluješ mě?“ ostýchavě pronesla.
„Ano, Seleno, už od chvíle, co jsem ti zachránil život, před sedmi lety. Vždy jsem tě miloval, jen jsem si to nechtěl připustit, bál jsem se, si to připustit. Protože jsem si ani ve snu nepředstavoval, že žena jako ty, tak krásná a dokonalá, by mohla milovat takovou zrůdu, jako jsem já. Někoho, tak bezvýznamného, takového nuzáka, jako jsem já. A co se týče Amarovy smrti, není pravda, že tě viním z jeho smrti. Naopak, když jsi oznámila, že umřel, bolelo to. Strašně to bolelo, a já si uvědomil, že to stejné se stane tobě a bude to bolet mnohem více. Nepředstavitelně více a já nechtěl, abych to cítil znovu a intezivněji. Nechtěl jsem to znovu zažít. Odpusť mi, jestli můžeš. Bál jsem se, si tě připustit k tělu, byl jsem hlupák, že jsem ti to neřekl dřív, že jsem ti nevěřil. Nezasloužím si tě. Seleno, pojď. Podstoupíme to, a….,“ nedořekl to.
„Ne! Nepodstoupíme!“ zastavila ho.
„Seleno, co to děláš?“ vyhrkla zlostně, naštvaně Mannu. Její plán se hroutil.
„Mannu, já tohle nemůžu,“ otočila se na svou poručnici. „Slyšela jsi ho? To je to nejkrásnější a nejupřímnější, co jsem od něj slyšela. Miluju ho, a to nezmění žádné kouzlo,“ pousmála se na Rollanda. Ten ji úsměv oplatil. „A ta láska je to jediné, co udržuje mou lidskost. Neničí ji, nebráni ji. To já, bylo to ve mně. To já jsem se bránila, si to přiznat. Proto jsem nebyla dost silná a….,“ odmlčela se, se slzami v očích.
Teď ji to došlo. Zamračila se. Ta mrcha. Pomalu zvedala hlavu k Mannu.
„To ty!“ ukázala na ni slovně. „Ty jsi chtěla, abych na Rollanda zapomněla. Kdybych to dopustila, ztratila bych svou lidskost, a ty bys ze mě měla tu démonku, co chceš! Nevedla bych žádný vnitřní boj, neboť by nebylo s čím. Ztratila bych sama sebe.“
„Seleno, to není pravda, chtěla jsem ti pomoct,“ obhajovala se Mannu podrážděně.
„Nemluv!“ křikla rozuzleně.
Vztek se v ní hromadil. Vlasy se pomalu zvedaly do vzduchu, na kůži se zjevovaly černé žíly.
„Lhala jsi mi. Vše, co jsi mi řekla, byly lži. Snažila ses, mě ovládnout!“ zakřičela.
Oči nabíraly černé barvy. Selena si to však neuvědomovala. Rolland obezřetně vstal a zvolal její jméno. Selena se však nadále věnovala Mannu.
„Jak jsi mohla? Já ti věřila, že mi chceš pomoct, a ty ses jen bavila. Bavilo tě sledovat, jak trpím. A přitom si věděla, že mi stačí navykládat lži a má lidská stránka navždy zmizí! A já byla tak naivní a uvěřila jsem ti!“
Nyní byla Selena úplně přeměněná, ale pořád to byla ona. Mannu ji už pomalu nevnímala. Společně s Rollandem nevěřícně sledovali, jak lidská část Seleny úplně ovládla tu démonku.
„Seleno,“ oslovil ji opět Rolland.
„Teď ne, Rollande,“ odbila ho a vzápětí si všimla své ruky. Zarazila se. Pohlédla do zrcadla, které viselo za Mannu, a vytřeštila oči. Už to nebyla ona. Černé oči, černé žíly po těle, vznášející se vlasy.
„To není možné,“ vyhrkla Mannu a obešla ji.
Selena se ušklíbla. Rolland se zachechtal, nevěřícně, udiveně ale radostně.
„Teď zaplatíš za to, co jsi mi provedla! Za všechnu tu bolest, co jsi mi způsobila!“ křikla rázně, zaskřípala zuby a pronikavě zakřičela. Její oči zazářily jako plamen a dlaně začaly opět hořet. Pravou ruku napřímila na Mannu a chtěla ji upálit.
„Ne, Seleno, prosím,“
„Seleno, nedělej to,“ zaskočil ji Rolland a postavil se proti ní.
„Rollande, nemáš představu, co mi způsobovala. Nedokážeš si představit, jak jsem trpěla,“ vypověděla klidným hlasem. Rolland hleděl do prázdných černých očí, ale nyní se jich nebál. Byl jsi jist, že je to je Selena. Jeho Selena, ať vypadá jakkoliv. Už ji neopustí. Plameny na rukou pohasínaly. Vzněcovaly se a uhasínaly současně s její momentálním citovým rozpoložením. Veškerou moc ohně, jeho intenzitu, ovládala svou myslí.
„Máš pravdu, nedokážu, ale ona za to nestojí. Poslyš, vykašli se na ni, podívej, co jsi dokázala, sama. Já říkal, že to zvládneš! Věděl jsem to,“ uklidňoval ji. Pohladil ji po tváři a zazubil se.
„Ne, Rollande, my to dokázali, společně. Všechno jsme vždy dokázali společně, ať jsme se ocitli v nebezpečné a zdánlivé neřešitelné situaci,“ usmála se povzbudivě. „Na tohle jsme museli přijít. A ať to, co nás čeká, dopadne jakkoliv, my to zvládneme, společně!“ pronesla rozhodně a nastavila ruku, pokrčenou v loktu, na náznak odhodlání.
„Společně!“ souhlasil Rolland a oba si vzájemně zaťali ruce v pěst.
Místo dalších řečí si muž Selenu přitáhl k sobě a vášnivě začal líbat. Žena se nebránila, pevně ho objala a polibky opětovala.
***
Noc ubíhala, a naši hrdinové společně seděli na posteli a povídali si. Selena se tulila v Rollandově náručí. Hlavu měla položenou na jeho hrudi, a Rolland ji objímal. Nic jim nechybělo. Smáli se a byli šťastní, ale nic netrvá věčně. Jejich krásnou chvíli a nejspíš i poslední společnou noc, narušil Don, který udýchaně vtrhl do Rollandova pokoje.
„Rollande, je to tady…ehm…Seleno,….,“zarazil se, jakmile spatřil ženu.
Zvážněli. Selena se posadila na okraj postele a nedočkavě vyslýchala Dona.
„Done, co se děje?“¨
„Tvůj..tvůj otec,“ oddechoval, „s armádou, přichází. Nedaleko od nás mají stanoviště. Je jich strašně moc,“ dodal a zoufale těkal pohledem na přítele a princeznu.
Selena poklesla rameny. Sklopila zrak a nevěřícně zakroutila hlavou.
„Kolik máme času?“ zeptala se zklamaně.
„Nanejvýš den,“ odvětil horlivě Don, „pak zaútočí.“
Po těch slovech, Selena zavřela oči a zděšeně se otočila na Rollanda. Střetli se pohledy, které jim navzájem říkali, jak moc se oba bojí.