Mezi dvěma světy XXVII.

Riskovali, ale kdo neriskuje, nic nezíská, a jim nic nezbývalo. Buď zemřou, nebo utečou. Není co ztratit. Přesně takové myšlenky se honily v hlavě Seleny, Rollanda a Amara. Rozdělili se. Nyní jejich další osud závisel na každém z nich. Selena udělala, jak řekla. Postarala se o Bránu, způsobem sobě vlastním. Využila zmatku, který ve Světě panoval a jakmile probíhala výměna stráží, ihned se chopila šance. Svého předchůdce odstranila a nastoupila na jeho místo. Nyní střežila ona společně s dalším vojákem jejich jedinou únikovou cestu. Stála v pozoru a netrpělivě, starostlivě vyhlížela oba muže. Mezitím neustále přemýšlela, jak proklouznout. Byli již tak blízko, po tom všem, co prožili. Nechtěla ponechat nic náhodě.
Rolland s ovázanou tváří a sklopenou hlavou získal pocit moci. Oblečen jako voják, i s takovou výzbrojí, která se skládala s pušky, upevněné na zádech, malého revolveru a dýky za pasem se cítil neohrožen. Připraven se nyní bránit, kdyby jej poznali a zajali. Musel si být však vědom, že nesmí ohrozit plán. Hledal dvě vhodná obydlí k uskutečnění hrůzného nápadu. Vybral si dva domy, které byly od sebe dostatečně vzdálené. Oči mu rychle těkaly. Čekal na vhodnou příležitost. Naskytla se. Infiltroval se mezi skupinu vojáků, a jakmile společně procházeli, kolem jím vybraným stanovištěm, nenápadně se oddělil. Rychle zkontroloval situaci uvnitř. Vypadal prázdný. Byl to malý krámek s různým kořením a bylinkami. Ušklíbl se. Nyní použil jednou z loučí, které držel a přiložil ji k dřevěnému domu. Ten okamžitě chytil a plameny se pomalu šplhaly ke střeše. Několikrát jej rychle oběhl a ještě dvakrát zapálil. Hned poté odhodil loučí a utekl. Vzápětí uslyšel vyděšený křik.
„Hoří! Proboha ono hoří!“
Kousl se do rtu a rozběhl se k druhému obydlí, které se mělo stát obětí jejich šíleného plánu.
Udělal to samé i u něj a zmizel. Svým činem spustil nečekaný sled strašlivých událostí. Lidé zpanikařili ještě více. Křičeli, snažili se schovat a zachraňovat cokoliv mohli. Vojáci byli v plné pohotovosti. Nevěděli, co mají dělat dříve. Zdali hasit, nebo uklidňovat rozvášněné, vyděšené obyvatele Přes hysterický dav, nemohli však dělat pořádně ani jedno. Nikdo jim už nevěřil. Lidé se začali starat sami o sebe. Rolland opodál sledoval své dílo. Nebyl právě nadšený, ale výčitky nebyly na místě. Cestou se připojil ke skupince lidí, kteří utíkali směrem k Bráně. Svraštil obočí, tušíc, že situace se komplikuje.
Selena, stojíc u Brány, již také spatřila plameny. Rychle se šířily. Než se však stihla vzpamatovat, někdo ji šťouchl do ramene.
„Na co čekáte? Zataraste Bránu, nevidíte ten dav?“
Byl to plukovník, ten chlap s nepříjemným výrazem ve tváři. Poukazoval na vlnu zděšených obyvatel, kteří se snažili zachránit a utéct před ohněm, alespoň na chvíli. Princezna zatřásla hlavou. Hlavou ji proletělo jediné slovo. „Cože?“
„Hejbněte kostrou! Hněte se! Vy běžte hasit,“ přikázal jednomu z oddílu, „a vy to tu hlídejte a nikoho nepouštějte ven!“ přikázal Seleně a jejímu kolegovi.
Na neštěstí k Bráně přidal ještě další čtyři muže. Nyní hlídalo jedinou únikovou cestu dohromady šest ozbrojených lidí, včetně jedné ženy, Seleny.
„Když bude potřeba,“ zastavil se, sedíc na koni a míříc do středu Světa, „střílejte!“ dodal a odjel.
Selenu nyní obklopilo pět mužů. Plukovníkovy rozkazy ji naprosto vyvedly z míry. Tohle jejich plán ohrozilo. Takové příkazy on sám musel mít od jejího otce. Měla s tím počítat. Snažila se nekmitat zmateně hlavou kolem sebe ale po spatření katastrofy, kterou nepřímo způsobila, stěží kontrolovala své emoce. Zrychleně dýchala, srdce jí bušilo jako o závod. Muži, stojíc v pozoru, byli připraveni v případě potřeby, spustit palbu. Princezna, ač nerada, udělala to samé. Sklonila hlavu a zpod čepice hleděla před sebe. Vyhlížela Rollanda s Amarem, neměla tušení, kde a jak se objeví. V duchu se jen modlila, ať nejsou součástí té hromady hysterických lidí, kteří se k nim kvapem blížili. Ve zpocených rukou třímala zbraň.
Vzduchem se navíc nesl nepříjemný zápach z koření a bylinek, jež Rolland zapálil. Musela narychlo vymýšlet novou alternativu plánu. Náhlá panika jim přišle de facto vhod. Využijí panikařícího obyvatelstva a uniknou. Co střelba? V tom viděla největší problém. Z myšlení ji vytrhl až zvuk nabíjejících zbraní. Trhla sebou. Vytřeštila oči. Přímo na ně se rychle valil nezadržitelný, vzbouřený dav lidí.
Zděšeně mihala pohledem na nekontrolovatelnou situaci. Držela se vzadu a krčila se u Brány. Neměla tušení, co dělat, jak se zachovat. Čtyři vojáci se pokoušeli uklidnit obyvatele a znemožnili jim přístup k Bráně. Plačící, křičící dav k nim bezmocně natahoval ruce a snažil se utéct. Selena vytušila, že to nezabere. Musí začít jednat. Musí najít Rollanda s Amarem. Lidí bylo požehnaně. Nebylo přes ně možno kohokoliv, především oba muže, vidět. Situace se již natolik vyhrotila, že voják vedle ní náhle vystřelil. Nastalo hrobové ticho. K zemi se svalil cizí muž, jemuž z břicha vytékala krev. Selena se na střelce otočila a nechápavě, překvapeně, s pootevřenými ústy na něj hleděla. Nikdo nereagoval. Naprázdno polkla. Už není čas.
Smrt nevinného muže jeho následovníky ještě více rozlítila. Stala se z nich divoká zvířata, pokoušejíc se za každou cenu zachránit. Vrhla se na vojáky a začala je mlátit. Selena využila situace a vetřela se mezi vřavu mláticích se lidí, na život a na smrt. Nyní se ocitla uprostřed mačkanice. Marné její pokusy zahlédnout Rollanda nebo Amara. Nezbývalo ji nic jiného než začít křičet jejich jména. Neměla šanci je zahlédnout, navíc oblečené jako vojáky, proti kterým se obyvatelstvo Mocných vzbouřilo.
„Rollande, Amare, kde jste? Rollande,“ křičela, jak nejhlasitěji mohla a natahovala hlavu, aby lépe viděla. Nestíhala odstrkovat tlačenici nebohých lidí, která ji obklopovala. Navíc přijela další posila vojáků na koni, kteří začali střílet. Selena se společně s ostatními přikrčila, a kryla se před střelbou. Rozzuřeni povstalci se vrhli i na ně. Princezně hlavou proběhlo jediné slovo. Revoluce.
„Tohle není dobrý,“ pronesla a dál tikala pohledem po svých chráněncích a křičela jejich jména. Náhle ji kdosi popadl za ruku. Byla připravena se bránit, když náhle zaslechla.
„Seleno, to jsem já, klid!“ křikl na ni Rolland a objal ji, jakmile se k ní procpal.
„Rollande, žiješ, díky bohu!“ vykřikla a radostně mu objetí oplatila. „Musíme najít Amara a zmizet. Tohle je revoluce, povstání!“
„Já vím, jdeme!“ uchopil ji pevně za ruku, aby se cizím zaviněním sami sobě nevysmekli a nadále se protlačovali vzteklými povstalci.
Zamířili, ke kdysi bývalé, vojenské základně, kterou stihli revolucionáři zničit, neustále volajíc Amara.
„Tady jsem!“ ozvalo se.
Spatřili Amara zaklíněného mezi trámy bývalých stájí. Koně utekly a vystrašeně se rozeběhli mezi dav. Rolland s princeznou mu pomohli vstát.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Rolland.
„Jo jsem, díky. Už jsem ty koně měl, ale když se začalo střílet tak zdrhly, “vysvětloval situaci. „Nedokázal jsem je zklidnit.“
„To je dobrý. Musíme se odtud dostat, situace se trochu zvrtla,“ zavtipkoval Rolland.
„Co navrhujete?“
„Odvrátím pozornost, a vy otevřete Bránu,“ vyřkla princezna svůj nápad.
„Ne! To v žádném případě!“ oponoval Rolland a pevně ji chytil za ramena.
„Rollande, tohle už není jen o nás, ty lidé za nic nemůžou, všechno je to kvůli mně, a pokud chtějí utéct, tak jim musíme pomoct!“ svraštila obočí, ale v hloubi srdce byla za jeho starost ráda.
„Seleno, nikdy jsi neudělala to, co jsem říkal, a ve většině případu jsem byl rád, ale tohle nedovolím. Pokud máme utéct, pokud máme umřít, tak společně,“ chytil ji něžně za tvář a hluboce se jí zadíval do očí, „ano?“
Princezně se z jeho nebesky modrého pohledu podlamovala kolena. Neschopna slova se usmála a souhlasně pokývala. „Miluju tě,“ vypověděl a políbil do vlasů.
Po těchto slovech nejistě nepatrně pokrčila koutky úst. Pocítila opět ten stejný pocit viny, lhaní a manipulace, který cítila, když jej přesvědčovala v Pevnosti, v podzemí, aby utekl. Nyní to v podstatě dělá taky. Manipulativní chování bylo její nejsilnější zbraní.
„Jdeme na to!“ vyzval své přátelé Rolland, nabil zbraň a rozutekli se k Bráně mezi revolucionáře. Stěží se přes bojující, vzteklý, dav dostávali k místu svého úniku. Kryli se před palbou kulek, kterými vojáci nebohé obyvatele zásobovali. Ve světě panovala krvavá vřava. Selenu toto vyhrocení ovlivnilo. Pojednou zůstala stát a hleděla kolem sebe. Lidé umírali, zbytečně. Vše zavinila ona. Vytryskly ji slzy do očí. Ze země zapomnění ji vytrhlo až náhle šťouchnutí a následné strhnutí na zem. Jakmile se postavila, zaslechla.
„To je princezna!“
Trhla sebou. Sáhla si na hlavu, čepice byla pryč. Dlouhé černé vlasy jí splývaly s rameny. Otočila se. Než stačila vstřebat krutou událost, stála za ní řada vojáků, mířící přímo na ni. Ruce měla podél těla a vzpřímeně stála. Opět polkla a upřeně se dívala zabijákům do očí.
„Nedostanete mě,“ pomyslela si.
Zaťala pěsti. Na protest zakývala hlavou do stran. A rozeběhla se pryč. Vojáci nečekali a začali po ní bezhlavě střílet. Selena utíkala co nejrychleji a křičela.
„Rollande, otevři Bránu. Otevři tu Bránu!“
Úspěšně se vyhýbala střelám, když tu náhle uslyšela.
„Šílenci. Co to děláte!? Ona nemůže umřít, tohle ji nezastaví. Chyťte ji!!“
Byl to hlas jejího otce. Nyní mu bylo jedno, co se o princezně lid dozví, hlavně, že ona sama bude pod zámkem věčně mučena. Neotočila se. Ucítila vojáky, běžíc za ní.
„Rollande, otevřete to!“ řvala zpocená, unavená ale odhodlaná utéct.
„Rollande, to nejde! Ty zámky nejdou povolit. Ani jeden klíč k nim nepasuje, “vysvětloval pod nátlakem Amar, a smýkal s velkými železnými zámky. Ruce se mu od nervozity třepaly. V té rychlosti a zbrklosti a v tom množství klíčů nestíhali zjistit, který to je. Lidé se nahrnuli k nim, nadšeně očekávajíc otevření Brány. Nezajímalo je, kdo jsou ti muži, nebo co nedávno způsobili, ale pustí je na svobodu. Rozhodli se pomoct. Jakmile jim došlo, že jejich osvoboditelé jsou v ohrožení života, nabili své zbraně, a započali střílet do vojáků, pronásledujíc princeznu. Celý svět Mocných byl v plamenech. Okolní domy hořely skoro všechny.
„Tohle je konec,“ problesklo princezně hlavou. Takové nebezpečí, adrenalin a masakr ještě nezažila. Přibližovala se k Bráně nebezpečně rychle a s ní i vojáci. Utíkala, jak nejrychleji mohla. Kličkovala, a snažila se získat pro Rollanda s Amarem čas. Na klidu ji ale neubíral pohled na stále zavřenou Bránu. Dostávala strach.
„Rollande, znič ji! Zničte ji!“ přikazovala a rukou divoce gestikulovala.
V duchu si nepřestávala opakovat dvě slova: „Otevřete ji, otevřete ji! No tak, otevřete ji!“
Pohledem doslova hltala každý Rollandův pohyb. Tomu již došla trpělivost.
„Ustup!“ rozkázal Amarovi a odsunul jej za sebe.
Jeho přítel nabil pušku a několikrát střelil do zámků. Kulky se od nich odrazily a vyšlehly jiskry. Naštěstí zámky povolily. Železná vrata se otevřela překvapivě hned. Lidé se v mžiku nahrnuli mezi ně a vlivem jejich společného nátlaku se Brána otevřela. V pravý čas. Selena se ocitla už u Brány, a s ní zbytek vojáků, který nestihl dav zabít. Stačila jednou rukou uchopit Rollanda, druhou Amara a společně vyběhli ven. Splynuli s davem, který se ocitl za hranicemi bývalého Světa Mocných.