Stín

Hledím ven do mlhavého počasí skrz závoj plný iluzí – nebo snad reality? Hučí mi v uších z množství lidí v ulicích, množství myšlenek v jejich hlavách a množství pocitů a nenaplněných tužeb mě samotné. Vzpomínám. Slyším křik, výčitky a omluvy, cítím bolest, lásku, hněv, ale žádné odpuštění. Proč jste tu? Nechci s tím mít nic společného. Krčí se v rohu postele a přeje si, aby tam nebylo. Mé osmileté já. Slyším slova, kterým nerozumím a pár let na ně nemyslím, dokud nezjistím jejich význam. Dalších pár let trvá, než si uvědomím, co všechny ty věci znamenaly. Každá z těch chvil se mi vryla do paměti a nyní se ke mně vrací. Po špičkách, nenápadně, jako tajný špion, kterým jsem vždy chtěla být. Pronásleduje mě jako stín. Vkrádá se mi do mysli a vítězí v bojích nad šťastnými myšlenkami. Kde jsou? Byly tu vůbec nějaké? Proč se tak snadno vzdaly?
Hledíš na mě skrze mříže a já zase na tebe, spoutaná vzpomínkami. Mezi námi je propast a my plýtváme veškerou naší energií ve snaze postavit lanový most přes ni, ale ten je stále příliš slabý. Nebo je to naše víra? Bojíme se udělat první krok, vstoupit na něj bez pochybností a strachu. A když už se vydáme na druhou stranu, zastaví nás něco jiného. Dálka. Ta propast je příliš široká. Hledíme na druhou stranu, ale vidíme jen tmu. Žádný cíl. Jsme si tak vzdáleny, fyzicky, ano, ale duševně? Na to nejsem zvyklá. Vždy jsi tu pro mě byla, mami, tak co se stalo?
Sednout do auta a jet hodinu po D1, na 66. kilometru si dát sváču u Mekáče, projet Ledeč, Světlou a několik desítek vesniček, které si nikdy nezapamatuji. Zaparkovat, jít 150 metrů, zazvonit a čekat. Občanské průkazy a navštívenku prosím, zde máte klíček od skříňky, hlavně si neberte žádné telefony, žádné jídlo, žádné žvýkačky, peníze si nechte v kapse. Píp píp. Zkuste si sundat pásek. Píp. Musíte si sundat i boty. Tady, přejděte po té podložce, ať nechodíte bosa. Ano, v pořádku, běžte dál a počkejte tamhle, u zelených dveří. Ahoj, mami.
Kdo by to byl řekl, jak rychle utečou 3 nebo 5 hodin. Ještě rychleji utíkají ty 4 týdny mezi nimi. Život mi protéká mezi prsty. Kdo jsem? Kým chci být? Před 10 lety jsem si byla vším tolik jistá. Teď nemám jistotu žádnou. Pouze pochybnosti. A přitom je zde tolik rozhodnutí, která musím učinit. Proč teď? Nejsem připravená. Chci se vrátit o 5, 10, 15 let zpátky. O 20 let? Možná, že by všechno bylo jinak.
Prožívám jedno zklamání za druhým, raduji se z maličkostí, ale to nestačí. A k tomu stále to hučení v hlavě. Vzdaluji se od světa. Závoj iluzí obepíná celé mé bytí. Žít v iluzi. To je má jistota. Protože kterákoliv iluze je lepší, než realita, jakou znám. Ta realita, kterou již rozeznávám pouze z části. Rozeznávám postavy. Co jsou zač? Rodina? Možná. Přátelé? Nikdo takový. Jsou to stíny mých myšlenek a snů, stíny mého strachu a tamhle rozeznávám náznak stínu radosti. Ano, stín mých šťastných myšlenek. Je však obklíčen ostatními. Krčí se v rohu, stejně jako já kdysi. Nemá sílu ani motivaci se bránit, postavit se a bojovat. Je to stín mě samotné.