Přepínač ze sbírky Doteky Bohů (7)

Mladý asistent proběhl napříč místností ke skleněným dveřím a stiskem tlačítka je otevřel. Bytost, která před ním stála, se člověku podobala jen vzdáleně. Celé tělo až na obličej měla pokryté jemným bílým peřím, dlouhé ruce nesoucí křídla s mohutnými letkami byly zakončeny čtyřmi prsty. Velikým černým očím chyběly panenky i obočí. Hladké, sněhově čisté tváře lemovalo chmýří podobné jemným vláskům.
„Andělko, pojď, musíš pryč,“ vykřikl mladík a ukazoval do chodby.
Andělka se něho pousmála drobným kroužkem svých úst a zabublala odpověď:
„Dryd nhennííí nóóócc.“
„Já vím, že není noc, ale musíme jít – slyšíš?“
Odkudsi se ozývaly rány a zlostný křik.
„Honem pojď! Nesmí tě tady najít, ublížili by ti.“
Andělka vykročila za chlapcem. Při chůzi se nemotorně kolébala na štíhlých nohách téměř bez chodidel, jen s dlouhými prsty připomínajícími široké pařáty. Prošli chodbou a pak napříč sálem na terasu.
Rány a křik tady byly zřetelnější. Přidalo se praskání ohně a štiplavý zápach dýmu. Mladík zadržel bytost gestem ruky, opatrně se přiblížil k okraji a nahlédl dolů. Poté jí pokynul, aby šla blíž.
„Podívej, to jsou ti zlí lidé.“
Muži a ženy vynášeli klece s drobnými zvířaty a házeli je do plamenů. Jeden právě vyvlekl na řemenu psa a druhý ho praštil tyčí přes hlavu. Zoufalé vytí utichlo až po dalších dvou ranách.
„Próóóóč Réééka zabbíííl?!“ Andělka se víc předklonila: „Chůůůůddááák Reeekk!“
„Balkon! Podívejte se nahoru!“ Kdosi ji zahlédl.
„Leť tam,“ mávl mladík rukou k zalesněným kopcům na obzoru, „někde se pořádně schovej. Až bude klid, přijdeme si pro tebe.“
Bytost pokývala hlavou a vznesla se.

-----------------

„Posaďte se, pane doktore,“ pokynul mu starší muž v kolárku s malou bradkou, „pan biskup by si s vámi rád promluvil.“
„Pane Marku,“ ujal se slova zachmuřeně se tvářící biskup, “asi víte, že naše katolická církev není zrovna nadšena směřováním vědy v poslední době. Geneticky modifikované rostliny a živočichové, klonování, kmenové buňky a další a další. A za vším stojí touha člověka po zisku, aby dosáhl o několik procent větších výnosů, aby nadojil o litr více mléka, aby mohl prodat pacientovi drahý náhradní orgán. Díváme se s nelibostí na to, jak se člověk ve své ješitnosti a zpupnosti snaží dostat na roveň Boha. A vy, pane Marku, vy jste teprve zvláštní případ. Vám nestačí hrát si s jednotlivými geny, vy prý přímo tvoříte chiméry, spojujete jednotlivé tvory a nezastavil jste se ani před člověkem. Co je pravdy na tom, že jste vytvořil křížence člověka a ptáka?“
„Ne, pane biskupe, nikdy jsme se o zkřížení člověka a ptáka nesnažili, ani jsme nepřenášeli ptačí geny do lidských nebo naopak.“
„Nesnažte se lhát nebo vykrucovat. Naši lidé viděli nějakého tvora. Celý bílý a létal kolem zámečku, ve kterém sídlí váš genetický ústav. Oni ho považovali za anděla! Hlupáci! Kdybych si myslel, že jste vytvořil anděla, musel bych vám přiznat, že jste dokázal totéž co Bůh. Jenže to nebyl anděl, že. My nežertujeme, pane Marku, a jsme odhodláni předat celou věc soudu. Nedovolené pokusy s lidským genetickým kódem, to je trestné i podle světských zákonů.“
„Tak proč jste o tom se mnou chtěl mluvit?“
Biskup se předklonil v křesle dopředu:
„Velice nerad bych z vás udělal mučedníka, který stvořil anděla. Chci vědět, co je ten tvor zač!“
„Dobře, řeknu vám to, stejně jsme se rozhodli celý výzkum zveřejnit, ale nevím, jestli… jsou k tomu potřeba určité znalosti genetiky…“
„Zkuste to se mnou. Církev musí mít odborníky na každou oblast. Studoval jsem biologii, i když ne specielně genetiku, stejně můžete směle mluvit. Ale pravdu, samozřejmě.“
„Jistě, nic než pravdu. Tedy, náš ústav se zabývá čtením genomů a významem genů. Jistě víte, že v lidské DNA je kromě oblasti s geny také veliká část, které se říká junk DNA, hluchá, zřejmě nic nekódující DNA. A protože tento balast zabírá skoro devadesát procent lidské DNA, soustředil se poslední výzkum právě na něj. Navíc se zjistilo, že některé části junk DNA máme naprosto stejné se všemi obratlovci! To je naprosto fantastické. Proč se zbytečné, nefunkční úseky udržují za pomoci složitých samoopravujících mechanizmů miliony let v identickém stavu? Když nejsou k ničemu, jaký to má smysl? Náboženství tohle neřeší, že.“
„Ne náboženství se tím opravdu nezabývá, to vychází z absolutní Boží pravdy. Ale zatím jsme se nedostali k jádru problému.“
„Už jsme u něj. Při studiu junk DNA jsme hledali nějaké podobnosti s úseky, na kterých se nachází geny. K tomu jsme vyvinuli program, který testoval i formální analogie. No, a objevili jsme určitou pravidelnost. Něco vzdáleně připomínajícího geny právě v té části DNA společné všem obratlovcům. Při troše fantazie to vypadalo, jako by každý obratlovec měl kromě své vlastní genetické výbavy i genom dalšího tvora založený na podstatně odlišném základu. Ovšem stejného tvora měla ještěrka, slon i člověk. Není to fantastické?“
„Spíš neuvěřitelné.“
„Ano, neuvěřitelné. A pak mě napadlo ještě fantastičtější vysvětlení – v době, kdy se teprve formoval řád obratlovců, navštívila naši planetu mimozemská civilizace. Z nějakého důvodu Zemi nekolonizovala, ale obtiskla, přidala svůj genom do tehdy nejrozvinutějšího druhu.“
„To si ho jako schovali na horší časy? Proč?“
„V podstatě ano. Zakonzervovali ho na stovky milionů let do doby, než se na Zemi rozvine civilizace na takovou úroveň, kdy to bude schopna zjistit a jejich druh zase oživit. To zas není tak úplně blbý nápad.“
„A jak to souvisí… nechcete říct, že…“
„Přesně tak. Nám se podařilo objevit přepínač DNA. Tak říkáme sekvenci DNA kódující, který z těch dvou tvorů se vlastně vyvine.“
„Vy chcete říct, že ten anděl…. je mimozemšťan?“
„Víte, já neznám živočišný druh anděl. To, že se zdánlivě podobají andělům, jak si je představuje křesťanství, je zřejmě čistě náhodné.“
„Jak dlouho? Jak je starý?“
„Necelé tři roky. Není ještě dospělý.“
„Pane doktore, říkal jste, že se to chystáte zveřejnit? Nic takového. Musí to zůstat utajeno, alespoň, než se o tom poradíme v Římě.“
„Proč? Co s tím má papež společného?“
„Vy jste odborník na genetiku, ale tohle je také záležitost psychologie a hlavně teologie. Přepínač. Jen si to uvědomte! Domyslete to z pohledu Stvořitele. V jedné poloze anděl a v druhé? Co asi?“
„Pane biskupe,“ muž s bradkou se mu naklonil k uchu, „obávám se..…právě teď… páter Fary…. pozdě.“

--------------------

„A co je s těmihle?“
Páter Fary držel v ruce klec s šedozelenými myškami zcela bez srsti. Obrátil se na muže v bílém plášti, kterého tiskly hroty vidlí ke stěně.
„Mají vypnutý gen pro tvorbu srsti,“ hlesnul.
„Ďáblovo dílo! Rouhání! Všechno se tady příčí záměru Božímu!“ Podal klec jednomu ze svých pomocníků: „Hoďte je do ohně, ať plameny spálí ty nepřirozené tvory.“
Otočil se zpět k laborantovi:
„Kde schováváte to monstrum? Toho ptačího člověka? Mluv, nebo to tady zapálíme všechno!“
„To nemůžete! To je protizákonné,“ odvážil se namítnout laborant.
„Můžeme! Protože my se řídíme zákony Božími a ty jsou výš než lidské a…“
Zvenčí se ozývaly výkřiky, ale počáteční rozhořčení a zášť se měnila v obdiv a pokoru. Páter vyběhl před dům a podíval se vzhůru.
V jasném odpoledním slunci jen několik desítek metrů nad nimi kroužila zářící okřídlená bytost.
„Anděl,“ zašeptal páter Fary, „opravdu anděl!“ V náhlém popudu vztáhl ruce k nebesům a zvolal:
„Anděl! Posel Boží nás přišel podpořit v našem spravedlivém hněvu! To nám náš Otec vzkazuje, že dobře činíme, když vykořeníme tohle semeniště hříchu a bezbožnosti…“
„Próóóč zháááábííílllííí Rhééékkkááááá?“
Táhlý, klokotavý nesrozumitelný zvuk všechny zaskočil.
„A zazněl zvuk trub nebeských! Soudný den nastal. Anděli, pojď k nám! My žijeme v pravdě, my nenávidíme hřích!“
Anděl jako by ho slyšel, přitáhl křídla a začal k němu klesat.
„A my budeme ti, kteří budou spaseni!“
Když byla Andělka těsně nad páterem, vysunula drápy a v kruhu široce roztažených úst odhalila stovky jako jehly ostrých zubů…