Dizlektykúf deňýčeg - 5. Na nákupoch

Gdiš scete cosyg nakupit, toš sa valýte do nejakého teho šupérmárgéta. Ájy ja sém to jednúc skusyl – poprvé a naposlet. Našél sém sy f letákoch nejaké ti slevi a virazýl.
Toš to biste nevjeřýly, že tám majú košýki na golečkách. A sú jag v kremynály spojené řeťazmy. Neš my jedna dúchotkíňa visvjetlýla, jag sa teho řeťaza zbavyt, málém mje zavřély… A to sém sy přifstál, abich tám bíl huš f pjet otpoludně.
Toš sém sa vidál z mím štyřkolovím přýtelém do dúchotcofskéj vřavi… Lebo bíli zrovynka zlévi a dúchotcy opustily svoje nori, abi sa dorvály o posledňý zlevněény salám, mosél sém sa obrnit trpjelyvosťú a pochopeňým. Gdiš sém kopál do štvrtéj babyčki, kerá mja kúsála do nohavice se slovi:“Vraď my muj ementál“, uvjedomýl sém sy, že su vlasně humanýsta a zlehýnka ju otkopnúl pot regál z pracýmy přýprafki… Ani nezakňučála…
Z plním košýkém hňupovýn, keré nebudu ňygdi pokřebúvat, sém sa vidál g pokladňy. Frónta jag svyňa… Jag to urobyt, abi sém sa jéj vihnúl?
Hrát sy na dúchotca opklúčéni luďmy, keřý to huš majú sa pár, to asyk nemjélo zmisl, toš sém sy lehnúl do košýka a dělál sém mymynko… Statočně sém dudlál vysačku ot ponoški a žvatlál nesrozumitelné vjeti… Jedna bapka sa mja ujála a zařaďýla muj košýk do kolóni svích patnásťy… U pokladně sa mja zeptála, gde mám mamýnku a že sa vúbec neďyvý, že mamýnka tag škaredé ďýťa odložila f opchoďáku… Podál sém jéj svoju platebnú kártu a upřél na ňu očénka jag tén kocúr ve Šrékovy. Třýskla mje facana jag noha a řýkála něco o tem, že néňy pérofýlka, nech sa na ňu tag nečučým…
Paňy pogladňý propýpála muj nákub, bapka vložýla kártu a ja svojú malynkú něžnú ručkú viťukál pyn kót… „To máte ale šikovného sinečka“ řýkála pogladňý. „Ále… to eném teho pazgřyfca negdo pohoďyl mezy regále.“ Otvjeťyla bapka a kopnúla do mojeho košýka tag sylno, že sém dojél aš k ochránce… Dvúchmetroví ogárek sa na mja poďývál a vrhnúl na paňy, co yšla kolém… „Promyňte, ale vječý srúdu sém ešče nevyďél“… Paňy vrhnúla takéj… Na vyc huš sém nečekál, viskočýl s košýka a Jágrovím otrazem sém dojél f púlce na košu, nohámy búrajúc regále po cestě, přýmo ke fchódu.
A boha jeho… Romové… Stály u f chodu a rospočýtávály sa, gdo z ňych neskáj učórúje večeřu… „Heeej móre… a ti sy gdo?“ sahulázňál na mja tata, kerí mjél snáť trysto kylo… Scél sém mu řéct, že su mymynko opuščené a neščasné, ale mja kopnúl do čuně tag ríchlo, že sém vijél s nákubňýho céntra jag guloví blésk… UUUUf… Konečně vénku… Jedňým otborním tahém sém sy zrovnal přeražéni noz, vzál nákub a otkopnúl prázní košýk do dály… No… Daleko neotjél… Tata cygáň to dostal přýmo na solár…. Ehm… o fús ňýžéj… Řvál jako tigr přet krmením a jeho roďýnka sa o mja králofski postarála… Preto pýšu tútog kapytólku s nemocňýce, s otděléňy JIP…
Přýšče nakupuju zasa u Mařénki pot mostém… Je to levňéjšy a nejsú tám frónti, lebo zásadno neprodáva čerstvé zbóžy…

Trošénka poézyje:

Gdiš sy kúpýž chlape salám,
nebudež ho večeřat,
na JYPce sa budež krúťyt,
jako pardál budež řvat…