Zlatovlásky Jiřík a jeho hlasy

Ty hlasy… Ty hlasy…!
Mám v hlavě hukot, jako na letišti na Malorce, když začnou dovolené. Jsou tu zase. Vlastně jsem je slyšel odjakživa. Dávno před tím, než jsem si tajně uštípl z toho pečeného bílého hada.

Když mi bylo pět, pořídil mi táta pejska. Krásnou, černobílou, chlupatou kuličku. „Jmenuje se Punťa,“ řekl.
„Cože?! Já, se šlechtickým rodokmenem posledních třicet vrhů, s otcem, který získal už čtyři CACIBy, matkou, vítězkou Dog Univerze a cenou publika MISS Klenutý Hrudník, a Punťa?! Já jsem Ares von Hundschloss!“
Jenže tohle jsem slyšel bohužel jen já. Táta povídá:
„Jak nám ten čipera pěkně štěká. Asi chceš kostičku, viď?“ a odešel do kuchyně.
Tak jsem dělal, že nic. Oni normálně asi lidi zvířatům nerozumí.

Jenže, když mě jednou táta nachytal, jak s Aresem diskutujeme na Brehmovým Životem zvířat, (ten moula tvrdil, že kočky jsou delikatesa a kulinářský zážitek, ale musíš je jíst jen tak, bez přípravy, „al dente“ – čili „na skus“), na nic nečekal a odvedl mě k psychiatrovi. Ten prej:
„Schizofrenie, animofobie a utkvělá představa.“
Nacpával jsem se roky nějakýma práškama (Animovoicestop – jeden prášek po snídani a jeden před vycházkou do lesa) a nebylo to špatné.
Nemusel jsem venku řešit kdejakou včelku Máju, vřískající, že jí odskákal luční koník Vilík, (nebo obskákal?…Už nevím) a neslyšel jsem brouky, co na mě hrozili pěstičkami, že jsem jim zašlápl bráchu.

Jenže pak do toho přišla ta babka s hadem. Prej že:
„Králi, když toho hada upečeš a sníš, budeš rozumět řeči zvířat.“
Takže mi ho přikázal připravit, ale že nesmím ani kapánek ochutnat. Jenže znáte to, když vám řeknou: „Nesmíš!“, tak i z připálené palačinky je najednou mlaďoučký pečený pštros na brendy, nadívaný červenými pomeranči, se sýrovým přelivem, po burgunsku. Tak jsem si uštípl…a znovu se to rozjelo na plné pecky!

Kdybych nekoukal na ty vrabce, co se před oknem hádali o nějaký blbý zlatý vlas, tak bych to víno nepřelil. Ale já, jak trouba, zíral na tu rodinnou krizi, celý šťastný, že se něco děje, a lil a lil, jakoby ta dvoudecovka měla litr. No, až jsem přelil a definitivně se tím prásknul. Ve víně je prý pravda, ale že to bylo myšleno takhle…to jsem netušil.

Starý král vyletěl jako Železného oštěp a vyslal mě na misi. Prej:
„Tu Zlatovlásku mi přivedeš, jinak ti dám setnout hlavu!“
Teda motivovat umí, to se musí nechat. Ach jo, je to pořád stejné. Hlava pomazaná sedí v teple (teda na trůně), vydává instrukce a pronáší takové ty řeči: „Ty na to máš, chlapče,“ a mladý-blbý-perspektivní to oddře. Co by šel se svou kůži na trh sám, když na to má vola, že?

Tak už třetí den šlapu. Včera jsem zachránil mravence, co na mě křičeli, že jim hoří jehličí nad hlavou a ignoroval hystericky brečící laň, která seděla zhroucená na pařezu a nadávala, že jí jelen utekl s jinou. Vyhrožovala, že se mu pomstí a nasadí mu parohy. (No, to ho teda potrestá, že?). Já ji přece nebudu dělat vrbu. Lidi zlatí, co mě ještě čeká?

No hlavně ta „Zlatovláska.“ Vy tomu věříte? Že má zlaté vlasy? Já teda ne. Kolik je asi přírodních blondo-zrzek? Půl procenta? Ani to ne. Vsadím se, že v koupelně má pěkně velké zásoby peroxidu od Schwarzkopfu, že přede mnou bude schovávat fotky z dětství, kde je černovlasá jak Cher a že bude utíkat před deštěm, protože voda uvolňuje čpavek a to je pak odér, že se jeden kantne, i když je dvacet metrů daleko.

Loni jsem s jednou takovou chodil. Přesvědčovala mě urputně, že ten „plavý len“, co má na hlavě, je čistě přírodní. Vypadala něžně a bezbranně, jako Píšťalka v Básnících. Jenže po čase došlo na TO, víte co. A holka „Black and White“! Nedomyslela to. Ten kontrast mě vyděsil. Když už se odbarvuje, tak pořádně, ne?

Kolik je to asi ještě hor? Počkejte…z těch „sedmero“ už mám za sebou „čtvero“.
Co to tam ti chlapi dělají s tou rybou? Přetahují se o ni? Něco na mě volá, chuděra zelená ( a to teda ryby nemluví ani mezi sebou).
„Jiříku, pomoc! Zachraň mě, prosím. Hoď mě zpět do řeky. Odměním se ti!“
Tak to vidíte. Ty hlasy…. Ty hlasy…

…

Tak už to mám za sebou. Když jsem přijel, viděl jsem dvanáct nádherných ženských. Úplně mi vyrazily dech. Brunetky, blondýny, zrzky…no z fleku by se mohly účastnit finále Miss Všech Království a přilehlého okolí. Jenže jenom jediná měla opravdu zlaté vlasy. Přecházely z měděna do žluta a někdy taky do sluníčkova. Mohl jsem na těch barvách oči nechat. Splnil jsem tři úkoly…teda, splnil…prsten z jezera vytáhla ta ryba, co jsem ji hodil zpátky do rybníka, perly sesbírali mravenci a živou a mrtvou vodu přinesli ptáci, co jsem jim zachránil mladé. A pak, když na ni sedla moucha, co mi tím řekla:
„Tahle to je,“ nebylo už co dál řešit. A teď si vedu Zlatovlásku sebou.

Řeknu vám, je to celkem fajn ženská. Celý večer jsme u ohně hráli ferbla a párkrát mě dokonce trumfla. Na koni jezdí líp než já, ale zase jsem ji porazil ve vázání uzlů. Zaváhala u dračí smyčky. Zato oběšenecký jí šel perfektně, jako by to měla natrénováno i poslepu. Příležitostně se poptám, jak zemřela ta její nenáviděná macecha. Moc se mi nechce dát ji tomu starému vilnému dědkovi. Ale dohoda je dohoda.

„Tak se ukaž, Zlatovlásko,“ pravil starý král a zálibně si princeznu prohlížel.
Hm, je to kost, to teda klobouk dolů. Takovou krásu jsem ani nečekal. Jenže nějak moc kouká po tom šohajovi. To nechápu, co na něm vidí. Že by se jí líbila ta ramena, širší než dveře nebo Cloonyho dolíček v bradě? Já mám zase zlata a šperků, co si může jenom přát. No jo, ale co když je to idealistka a jde po čisté lásce? Pro jistotu, ho dám popravit.

Starý král ovšem nevěděl nic o živé a mrtvé vodě. Když Zlatovláska Jiříka oživila a ten byl ještě krásnější a mužnější než před tím, nechal se starý král taky stít, v přesvědčení, že pak omládne. Ale došla živá voda. Průšvih. V dnešní době by šel na plastiku, ale tehdy…Přišel o hlavu a už na tom asi líp nebude.

…

A tak je to i v životě, že mnohdy starý pán ztratí hlavu pro mladou laňku a živá voda, jako naschvál, dojde. A vězte, že je dobré poslouchat, co vám radí hlasy. Většinou vědí, co mluví. Nepřebíjejte je animovoicestopem. Mohly by vám být užitečné.