Dizlektykúf deňýčeg - 3. Jag sém pásnúl bíka

Ne eeeeeeee. Ve školy to nevišlo. Toš sa našy rozhodly, že mja dajú viučyt do jézédé za teho pomocného zojotéchnyka. Šak prý sy ludé takích skorém dochtorú vážýja vjacéj, jak štrycle chléba. Tata mja zbudíl přet švrtú ráno a ani nemosél ti vydle použyt, co mja s nima hnál ces celú dědinu do kravýňa.
Čekála tám na mja stařa Bujáčková a hnetkáj, že mje šecko hukáže… Kua….šecko snáť neeee. Z domácího zvýřacva sém jejý kozénki scél vydět najmeněéj. „Toš fčýl huvydíme, co sas f téj střední škóly za tých pjet dní poctivéj docháski naučíl, Fráncku“, řékla Bujačka a strčila mja násadú ot krompáča do kravýna. Sedemnást kraf sa na mja otočilo, lebo asy čekáli ynsemynátóra a bili natěšéne jag svyňa… Dyš huvyděéli mja, smutno jym poklesnuli lebéňki a jedna zabučála tesklyvú sere-nádu. Stará kolchozníca mje vrazíla do pazúr vydle a hnetkáj, že abych začál kidať hnůj. Kurňa, šak necýti, jag to smrdi?....Totok bi mjély dávkovat narkómanům mýsto pervytýna…. Bi sa divýly ájy ušyskáma a ve vísletku bi bíly takéj sjetí jag svyňa.
No nic…. Vzal sém ponošku, omotál sém sy ju kolém čuně a pustíl sa do díla. Hnůj kolém mja létál jag laštofki na juch, kravi nestačili uhíbať a tančili jag cérénki na dyškutéce. Nedbál sém jejych vyděšeného bučéni a brál sa do fachi jak svyňa. „Fráncku, rvéž s podlahi betón!!!“ řvála Bujáčková a valíla ku mje sedmymýlovími skokámy. Bich v žyvotě nevjeřýl, že tátog zdechlinka nat rakvú bi sa mohla pohibovat jag peršýng nat ovocním sadém. „Sém sy řýkal, že je tén hnuj pjeknučko nacucaní u spotka…“ snažil sém sa zachránit sytuacu lechkím humórem. Boha jeho….. Takú po čuni sém nedostál ani ot taty, dyš sém mu ve dvanácti vislopál demižón šlioice, kerú sém omilém na zahradě za dílnú vikopál ze zemy. „Svyňo tupááááá!!!“ řvála Bujáčena a hnála mja hrábjáma s kravýna. Sa teho stálo no… Je pravdú, že sedem kraf mnělo trošyčku pochrúmané lebéňki, ale šag mohli uhýbat esly teda nejsú blbé. Jo, sú…
„Přesédo, tehotok hňupa já tu nescu, nech pase bíki.“ hořekovála stará hárfa na celú dědinu. Tedi…to je ale fofr……sém sa tu ešče ani neohřál a huš povíšéni…. Tadik ešče urobým karyjéru. Přeséda mja vibavýl značkovím prútkém a že hibáj na horné pastvisko. Toš co uš fčýl. Vihnál sém s maštále bíka a hnál ho spryntém do kopca. Ani sém ve vjetru kolém ušisek huš nemohl slišet, jag na mja přeséda řve:“Boha jeho, mosýž pomály, lebo ynáč večér přivedéž chrta!“
Su na kopcu. Bik těško otdichúje ležački na boku, rožki zarvaté f kéřu. Sú tu áji malýni, toš žéru… Sém tám mrknu na spokojené bíčysko, jak sy léžy a asyk spý. Nebudu ho přeca budiť gulivá pastvje, dyš sce otpočývat.
Toš tén hňup celučkí deň prechrňál a fčýl, diš sa má jýt dom, sa mu ešče nesce stávat, mrzág. „Hibáj kravo!“sém ho naskvál hurazýl, abi viskočýl a honíl mja smjerém k dědině… Nic… Po púl hodíně, gdi sém ho prosýl, kopál, bušil doňo palycú áji prútkém, sém to zdal. Skočýl sém pro přesedu a dovédl ho na pasvýnu, abi ze svojej fuňkce teho hňupa donutíl stát.
„Žýýýýýýýýš, sy ho vehnál do durmána!“ řvál přeséda, „sy ho nájprf uhnál a potem zfetovál.“ Co je mje do bíčých chutí? A sportovat sa mosý, je teho plná bedňa. Eném nevym, proč po mje háže s kopca šutry přeséda slavní…
A tag sém skončýl áji s pasénim... A taková to bíla slubná karyjéra...

Trošénka poézyje:

Tam na kraju u maštále
robatko si hraje malé...
...a tám za tú maštalú
úchýl kálý pomálu....