|
Krátká bojová fantasy povídka, ze světa, který se třeba jednoho dne dočká širšího popsání.
 10.08.2012 11 1275(14) 0 |
Sníh zakrýval celé údolí. Ohromné stovky metrů vysoké stromy, starší než osud sám, a obrovské sady ovocných stromů. I obrovská řeka, která byla jindy plná ryb, zamrzla a zanechala na sobě vrstvu ledu širokou desítky centimetrů. To ale nevadilo ani jednomu z hostů. Ti tenhle výjev sledovali z pohodlí a tepla prostor na zámku Etyla, državy lenního pána Kysmora Pentura, držitele Nekonečných sekvojí, Pána jara a Rytíře zrozeného za svítání.
Moc titulů pro tak malého pána. Vždyť posledních dvacet let se mu nic nepodařilo, nevytáhl paty ze svého kraje. Za to já? Aha, vy ještě nevíte, s kým máte tu čest? Tak dovolte, abych se představil! Držitel svého oblečení, Pán ničeho a Rytíř zrozený z omylu. Tak bych se dokázal charakterizovat. Jméno? To není podstatné. Nikdy to nebylo podstatné. Jen práce. Ano, práce má konkrétní jméno… vždycky má konkrétní jméno. Nyní se práce jmenovala Ath'tin'ywk ka’n Lye'aty. Ano, nebojte se, ani já to nevyslovím a nejspíše ani žádný jiný člověk. Ale pro druh myslících monster zvaných Um'an je to hláskový zákusek.
Celý hodovní sál byl zaplněn lidmi, elfy z lesů a hor a dvěma Um’any.
Lesní elfové nebyli na první pohled příliš rozeznatelní od obyčejných lidí, byli jen o něco větší, měli ostřejší rysy, zvlášť u uší, ale s trochou umu by se dokázali zamaskovat mezi většinovou populaci lidí. Za to jejich bratranci z výšek vypadali naprosto jinak. Měli bledou, skoro do čista bílou kůži, jejich oči byly průzračně modré, stejně jako odstín jejich vlasů, které měly nádechy šedé.
Um’ani , to byli opravdu zrůdy, byli stejně velcí jako lidé, ale tím podobnost skončila. Měli šupinatou kůži skládající se ze všech možných barev, od sytě červené až po temně černou. Jejich oči, byly zcela bílé, neměly dokonce ani zorničky. Pod nimi se tyčila tvář bez nosu a tlama s tisíce malými zuby, za kterými se ukrýval malý syčivý jazýček.
I přes svou nenávist o nich toho vím tolik. Vždycky se na práci pořádně připravím. A zvlášť na takovou, kde musím zabít příslušníka národu, který se dá počítat na desítky jedinců.
Důležité bylo i samotné jméno, první část je osobní, to se v jejich zemi nesmí opakovat, každý se jmenuje jinak. Neexistují dva lidé… dvě zrůdy se stejným jménem. Dále předpona před jménem rodu. Tady to bylo ka’n, tedy něco na způsob lidského prince. A za tím jméno rodu, ve kterém se narodil. Jednoduché, ale důležité. Zabít prince nebude jen tak. Měl u sebe jednoho společníka svého druhu a další, který měl příponu ma’n, červ, čekal venku a hlídal koně.
Pán ničeho se chvíli rozhlížel po okolí, uviděl plno lidí a dalších tvorů, které znal. Někteří ho měli rádi, další ho nenáviděli a pár se ho i bálo. Měl pověst jednoho z nejlepších nájemných vrahů a i samotný Kysmor Pentur si toho byl vědom. Proto u každého okna stál muž se štítem a kopím. U důležitých hostů byli jejich osobní strážci s mečem či jinou zbraní.
Ale díky svému titulu jsem byl pozván. Uděláme pořádnou zábavu?
Rytíř se pousmál, potěžkal si svůj jedenapůlruční meč a vzal si do rukou dřevěný štít pobitý ocelovými plátky největší kvality. Na sobě měl lehký kožený oděv, pod ním ale schovaný plát z elfské oceli, tak lehké a tak odolné, že lidské meče by na ni neudělali ani škrábnutí.
Ale um’ani nejsou lidé. Místo velkých masivních mečů a silných úderů používají tenké a dlouhé oceli se svými specifickými pohyby. Lidské meče proti nim byly těžší, pomalejší, méně ostré. Jediné, co dokázaly lépe, bylo vyvinout vyšší sílu a dokázaly silněji udeřit, ale pokud se nebojuje s dřevěnými panáky, je to jedno. Proto mám štít, ten um’ani nepoužívali a jejich zbraně k tomu nebyly uzpůsobeny. Musí zbraň držet oběma rukama, a tím pádem bude mít jen na svou bezprostřední ochranu jednu čepel. Já mám meč a štít. Mám výhodu.
Dav zašuměl a pár strážců vyšlo k rytíři. Ath'tin'ywk se poprvé podíval na svého protivníka, zasyčel cosi ve svém příšerném jazyce a během okamžiku byl u něj jeho druh a podal mu jeho meč –měl zakřivenou čepel, ukovanou z vyšlechtěné elfské oceli, měřil na 70cm a rukojeť byla posázená drahými kameny.
Můj meč byl oproti tomu obyčejný, krom elfské oceli na něm nebylo nic, co by stálo za řeč. Bylo to proto, že po boji své zbraně měním. Meč nechám roztavit a udělám si další. Tak jak to v přírodě chodí. Silnější a mladší nahradí slabšího a starého.
Stráže udělali uprostřed obrovského sálu kruh, a lidé začali tleskat. Na jednom konci kruhu stál um’an a modlil se ke svým hadím bohům a na druhé straně byl rytíř, skoro čtyřicetiletý muž, dobře stavěný, vysoký a plný svalů. Rytíř se však nemodlil, jen si několikrát potěžkal ocel, jako by ji držel poprvé.
Nevýhoda každého nového meče, musím se s ním sžít.
Oba dva bojovníci znali pravidla šermířského souboje. Používaly se pouze sečné zbraně a byla dovolena jakákoliv zbroj či štít. Nesmělo se ublížit žádnému z přihlížejícího a stejně tak on se nesměl vnucovat do souboje. Soudcem souboje byl majitel pozemku, kde se souboj pořádal a kdykoliv ho mohl zastavit.
A souboj byl na život a na smrt. Ledaže, by se druhý bojovník vzdal. Ale to byla ostuda, neznal jsem nikoho, kdo by někdy prohrál a žil. Věřím, že ani tenhle se nevzdá, až budu meč tlačit proti jeho srdci.
Majitel zámku a soudce souboje lord Pentur byl naštvaný, chtěl poklidný Svátek zimy, místo toho dostane krvavý souboj, zarazil by ho hned při jeho počátku a vyhodil by mě, jenže lid chtěl souboj.
Kdyby nezačali tleskat, dnes večer bych se schovával někde v noře a doufal, že mě ty zrůdy nenajdou… nebál jsem se postavit jednomu, ale tři? Tři nesmírně dobří šermíři by mě porazili, přese všechny mé schopnosti.
Bylo to bláznovství tenhle úkol přijmout, ale musel jsem. Za všechny ty lidi, které zabili. Za tu vesnici, co vypálili. Za všechny mrtvé děti a ženy. Plundrovali Svobodné království, můj rodný domov, a tady za hranicemi byli za to odměňování, musel jsem to zarazit.
Souboj začal. Um’an vyrazil. Třemi dlouhými skoky překročil délku pěti metrů a rychle udeřil od shora dolů, rytíř nastavil štít a zahnutý meč se zarazil.
A mám ho!
Rytíř škubnul štítem, ale um’an zároveň při tom pohybu vytrhl meč z oceli a udeřil na bok protivníka, ten okamžitě vyrazil výpad mečem a rychle se vrhl kupředu štítem, doufaje, že nelidskou stvůru zasáhne. Ta ale při tomto pokusu uskočila o dva metry dozadu.
Ještě jsme ani nezačali, a on už si se mnou hraje! Je tak rychlý!
Princ se postavil vzpřímeně a olízl jazykem svou čepel, ta se zbarvila zelenou krví. Náhle se usmál, nebo se o to aspoň pokusil a dalším rychlým skokem byl u rytíře.
Odrazil jsem jeho úder a hned za ním poslal svůj, meče spolu tančili nemilosrdný tanec. Pokaždé, když už jsem myslel, že jsem ho zasáhnul stál o metr vpravo, nebo vlevo. Při každé takové chvíli jsem zalitoval okamžiku, kdy jsem se rozhodl tasit meč. Ale nakonec ho dostanu, já to vím, bude mrtvý. A já mu pak vytrhnu ten jeho jazyk a nakrmím tím jeho koně. Přesně to udělám!
Um’an bral souboj jako zábavu a publikum to bavilo. Rytíř byl proti němu pomalý a neohrabaný. Jemu stačilo udělat pouhý jeden krok a dostal se z dosahu soupeřova meče. Um’an věděl, že se tohle stane. Už před týdnem jeho druhové objevili rytíře, co je sleduje a princ získal plno informací. Tenhle muž, proti kterému stál, se narodil před třiceti sedmi lety ve Svobodném království, v rodině vojenského seržanta a hospodské děvečky, jako nechtěný byl brzy podřízen životu na ulici, kde se naučil bojovat s holí. V deseti letech vyhrál první souboj dětí na královském turnaji, kam ho dostalo jméno jeho otce, a dostal tu čest být panošem prince Thorana. Když Thoran onemocněl a zemřel, ve věku nedožitých dvaceti devíti let, stal se panoš patnáctiletým rytířem. Dostal se do armád několika lordů a panstev, ale nebavilo ho plnit rozkazy a celé dny sedět ve hradech a čekat na nějakou akci. Ve dvaceti třech vstoupil do skupiny nájemných žoldáků, kde sloužil bezmála devět let, než byli všichni jeho druhové povražděni při bitvě, která rozhodla o podřízenosti Svobodného království sousední zemi. Od té doby pracuje jako nájemný vrah.
Teď! Můj meč proletěl centimetr nad jeho hlavou, zrůda se sklonila a jeho meč vyjel k mým nohám, stačil jsem uskočit... ách! Pozdě jsem uhnul! Říznul mě pod pravým kolenem. Sklonil jsem se abych zahlédl ránu…
… když se rytíř nahnul, um’an se usmál a jeho dlouhý zakrvácený jazyk vyletěl k ráně a olízl ji. Rudá krev se setkala se zelenou.
ON MĚ ZNEUCTIL! Nebyl čas myslet! Rychle jsem vykopl zraněnou nohou a kopl tvora do obličeje, on se zakymácel a v tu chvíli jsem do něj vrazil štítem a celým svým tělem jsem ho povalil na zem. Ztratil svou rychlost.
Byla to hra. Jenom hra, rytíř se sklonil nad poraženým bojovníkem, natáhl meč a sekl přímo dolů. Um’an se rychle překulil, jakmile se meč zarazil do dřevěné podlahy, zrůda sebou prudce škubla a během okamžiku se kutálela na zpáteční místo a svým tělem meč zavalila. Začal krátký souboj.
Rytíř svou zbraň nakonec s těžkým nádechem vyprostil, a to zanechalo na jeho protivníkovi dlouhou táhlou ránu přes celé jeho záda. Princ se postavil a udělal několik seknutí mečem, rytíř je po jednom blokoval – ať už svým mečem či štítem a několikrát i sám podnikl výpad, málokdy byl výpad ale účinný a protivníka vůbec zasáhl.
Takhle to šlo nějakou dobu. Deset vteřin? Nebo hodinu? Když bojujete, čas se zastaví a na celém světě existují jen dvě věci – vaše zbraň a to co musíte zabít.
Na beznosé Ath'tin'ywkově tváři se objevilo drobné zamračení, souboj trval už déle, než čekal. Rozhodl se zrychlit a zesílit všechny své údery než…
…venku byla zrovna vánice a obrovská zima, ale mezi mnou a ní byly tlusté zdi. Proč je tu takový chlad?
Ostří zakřiveného meče projelo tělem skrz naskrz. Ani zbroj pod koženým oděvem mu v tom nezabránila.
Je to smrt? Nebo…
Rytíř padl na kolena, zakymácel hlavou na znamení prohry, princ se napřímil a vytáhl svůj meč z těla rytíře a napřáhl se…
Prohrál jsem.
Hlava se skutálela po podlaze a obecenstvo začalo tleskat.
Moc titulů pro tak malého pána. Vždyť posledních dvacet let se mu nic nepodařilo, nevytáhl paty ze svého kraje. Za to já? Aha, vy ještě nevíte, s kým máte tu čest? Tak dovolte, abych se představil! Držitel svého oblečení, Pán ničeho a Rytíř zrozený z omylu. Tak bych se dokázal charakterizovat. Jméno? To není podstatné. Nikdy to nebylo podstatné. Jen práce. Ano, práce má konkrétní jméno… vždycky má konkrétní jméno. Nyní se práce jmenovala Ath'tin'ywk ka’n Lye'aty. Ano, nebojte se, ani já to nevyslovím a nejspíše ani žádný jiný člověk. Ale pro druh myslících monster zvaných Um'an je to hláskový zákusek.
Celý hodovní sál byl zaplněn lidmi, elfy z lesů a hor a dvěma Um’any.
Lesní elfové nebyli na první pohled příliš rozeznatelní od obyčejných lidí, byli jen o něco větší, měli ostřejší rysy, zvlášť u uší, ale s trochou umu by se dokázali zamaskovat mezi většinovou populaci lidí. Za to jejich bratranci z výšek vypadali naprosto jinak. Měli bledou, skoro do čista bílou kůži, jejich oči byly průzračně modré, stejně jako odstín jejich vlasů, které měly nádechy šedé.
Um’ani , to byli opravdu zrůdy, byli stejně velcí jako lidé, ale tím podobnost skončila. Měli šupinatou kůži skládající se ze všech možných barev, od sytě červené až po temně černou. Jejich oči, byly zcela bílé, neměly dokonce ani zorničky. Pod nimi se tyčila tvář bez nosu a tlama s tisíce malými zuby, za kterými se ukrýval malý syčivý jazýček.
I přes svou nenávist o nich toho vím tolik. Vždycky se na práci pořádně připravím. A zvlášť na takovou, kde musím zabít příslušníka národu, který se dá počítat na desítky jedinců.
Důležité bylo i samotné jméno, první část je osobní, to se v jejich zemi nesmí opakovat, každý se jmenuje jinak. Neexistují dva lidé… dvě zrůdy se stejným jménem. Dále předpona před jménem rodu. Tady to bylo ka’n, tedy něco na způsob lidského prince. A za tím jméno rodu, ve kterém se narodil. Jednoduché, ale důležité. Zabít prince nebude jen tak. Měl u sebe jednoho společníka svého druhu a další, který měl příponu ma’n, červ, čekal venku a hlídal koně.
Pán ničeho se chvíli rozhlížel po okolí, uviděl plno lidí a dalších tvorů, které znal. Někteří ho měli rádi, další ho nenáviděli a pár se ho i bálo. Měl pověst jednoho z nejlepších nájemných vrahů a i samotný Kysmor Pentur si toho byl vědom. Proto u každého okna stál muž se štítem a kopím. U důležitých hostů byli jejich osobní strážci s mečem či jinou zbraní.
Ale díky svému titulu jsem byl pozván. Uděláme pořádnou zábavu?
Rytíř se pousmál, potěžkal si svůj jedenapůlruční meč a vzal si do rukou dřevěný štít pobitý ocelovými plátky největší kvality. Na sobě měl lehký kožený oděv, pod ním ale schovaný plát z elfské oceli, tak lehké a tak odolné, že lidské meče by na ni neudělali ani škrábnutí.
Ale um’ani nejsou lidé. Místo velkých masivních mečů a silných úderů používají tenké a dlouhé oceli se svými specifickými pohyby. Lidské meče proti nim byly těžší, pomalejší, méně ostré. Jediné, co dokázaly lépe, bylo vyvinout vyšší sílu a dokázaly silněji udeřit, ale pokud se nebojuje s dřevěnými panáky, je to jedno. Proto mám štít, ten um’ani nepoužívali a jejich zbraně k tomu nebyly uzpůsobeny. Musí zbraň držet oběma rukama, a tím pádem bude mít jen na svou bezprostřední ochranu jednu čepel. Já mám meč a štít. Mám výhodu.
Dav zašuměl a pár strážců vyšlo k rytíři. Ath'tin'ywk se poprvé podíval na svého protivníka, zasyčel cosi ve svém příšerném jazyce a během okamžiku byl u něj jeho druh a podal mu jeho meč –měl zakřivenou čepel, ukovanou z vyšlechtěné elfské oceli, měřil na 70cm a rukojeť byla posázená drahými kameny.
Můj meč byl oproti tomu obyčejný, krom elfské oceli na něm nebylo nic, co by stálo za řeč. Bylo to proto, že po boji své zbraně měním. Meč nechám roztavit a udělám si další. Tak jak to v přírodě chodí. Silnější a mladší nahradí slabšího a starého.
Stráže udělali uprostřed obrovského sálu kruh, a lidé začali tleskat. Na jednom konci kruhu stál um’an a modlil se ke svým hadím bohům a na druhé straně byl rytíř, skoro čtyřicetiletý muž, dobře stavěný, vysoký a plný svalů. Rytíř se však nemodlil, jen si několikrát potěžkal ocel, jako by ji držel poprvé.
Nevýhoda každého nového meče, musím se s ním sžít.
Oba dva bojovníci znali pravidla šermířského souboje. Používaly se pouze sečné zbraně a byla dovolena jakákoliv zbroj či štít. Nesmělo se ublížit žádnému z přihlížejícího a stejně tak on se nesměl vnucovat do souboje. Soudcem souboje byl majitel pozemku, kde se souboj pořádal a kdykoliv ho mohl zastavit.
A souboj byl na život a na smrt. Ledaže, by se druhý bojovník vzdal. Ale to byla ostuda, neznal jsem nikoho, kdo by někdy prohrál a žil. Věřím, že ani tenhle se nevzdá, až budu meč tlačit proti jeho srdci.
Majitel zámku a soudce souboje lord Pentur byl naštvaný, chtěl poklidný Svátek zimy, místo toho dostane krvavý souboj, zarazil by ho hned při jeho počátku a vyhodil by mě, jenže lid chtěl souboj.
Kdyby nezačali tleskat, dnes večer bych se schovával někde v noře a doufal, že mě ty zrůdy nenajdou… nebál jsem se postavit jednomu, ale tři? Tři nesmírně dobří šermíři by mě porazili, přese všechny mé schopnosti.
Bylo to bláznovství tenhle úkol přijmout, ale musel jsem. Za všechny ty lidi, které zabili. Za tu vesnici, co vypálili. Za všechny mrtvé děti a ženy. Plundrovali Svobodné království, můj rodný domov, a tady za hranicemi byli za to odměňování, musel jsem to zarazit.
Souboj začal. Um’an vyrazil. Třemi dlouhými skoky překročil délku pěti metrů a rychle udeřil od shora dolů, rytíř nastavil štít a zahnutý meč se zarazil.
A mám ho!
Rytíř škubnul štítem, ale um’an zároveň při tom pohybu vytrhl meč z oceli a udeřil na bok protivníka, ten okamžitě vyrazil výpad mečem a rychle se vrhl kupředu štítem, doufaje, že nelidskou stvůru zasáhne. Ta ale při tomto pokusu uskočila o dva metry dozadu.
Ještě jsme ani nezačali, a on už si se mnou hraje! Je tak rychlý!
Princ se postavil vzpřímeně a olízl jazykem svou čepel, ta se zbarvila zelenou krví. Náhle se usmál, nebo se o to aspoň pokusil a dalším rychlým skokem byl u rytíře.
Odrazil jsem jeho úder a hned za ním poslal svůj, meče spolu tančili nemilosrdný tanec. Pokaždé, když už jsem myslel, že jsem ho zasáhnul stál o metr vpravo, nebo vlevo. Při každé takové chvíli jsem zalitoval okamžiku, kdy jsem se rozhodl tasit meč. Ale nakonec ho dostanu, já to vím, bude mrtvý. A já mu pak vytrhnu ten jeho jazyk a nakrmím tím jeho koně. Přesně to udělám!
Um’an bral souboj jako zábavu a publikum to bavilo. Rytíř byl proti němu pomalý a neohrabaný. Jemu stačilo udělat pouhý jeden krok a dostal se z dosahu soupeřova meče. Um’an věděl, že se tohle stane. Už před týdnem jeho druhové objevili rytíře, co je sleduje a princ získal plno informací. Tenhle muž, proti kterému stál, se narodil před třiceti sedmi lety ve Svobodném království, v rodině vojenského seržanta a hospodské děvečky, jako nechtěný byl brzy podřízen životu na ulici, kde se naučil bojovat s holí. V deseti letech vyhrál první souboj dětí na královském turnaji, kam ho dostalo jméno jeho otce, a dostal tu čest být panošem prince Thorana. Když Thoran onemocněl a zemřel, ve věku nedožitých dvaceti devíti let, stal se panoš patnáctiletým rytířem. Dostal se do armád několika lordů a panstev, ale nebavilo ho plnit rozkazy a celé dny sedět ve hradech a čekat na nějakou akci. Ve dvaceti třech vstoupil do skupiny nájemných žoldáků, kde sloužil bezmála devět let, než byli všichni jeho druhové povražděni při bitvě, která rozhodla o podřízenosti Svobodného království sousední zemi. Od té doby pracuje jako nájemný vrah.
Teď! Můj meč proletěl centimetr nad jeho hlavou, zrůda se sklonila a jeho meč vyjel k mým nohám, stačil jsem uskočit... ách! Pozdě jsem uhnul! Říznul mě pod pravým kolenem. Sklonil jsem se abych zahlédl ránu…
… když se rytíř nahnul, um’an se usmál a jeho dlouhý zakrvácený jazyk vyletěl k ráně a olízl ji. Rudá krev se setkala se zelenou.
ON MĚ ZNEUCTIL! Nebyl čas myslet! Rychle jsem vykopl zraněnou nohou a kopl tvora do obličeje, on se zakymácel a v tu chvíli jsem do něj vrazil štítem a celým svým tělem jsem ho povalil na zem. Ztratil svou rychlost.
Byla to hra. Jenom hra, rytíř se sklonil nad poraženým bojovníkem, natáhl meč a sekl přímo dolů. Um’an se rychle překulil, jakmile se meč zarazil do dřevěné podlahy, zrůda sebou prudce škubla a během okamžiku se kutálela na zpáteční místo a svým tělem meč zavalila. Začal krátký souboj.
Rytíř svou zbraň nakonec s těžkým nádechem vyprostil, a to zanechalo na jeho protivníkovi dlouhou táhlou ránu přes celé jeho záda. Princ se postavil a udělal několik seknutí mečem, rytíř je po jednom blokoval – ať už svým mečem či štítem a několikrát i sám podnikl výpad, málokdy byl výpad ale účinný a protivníka vůbec zasáhl.
Takhle to šlo nějakou dobu. Deset vteřin? Nebo hodinu? Když bojujete, čas se zastaví a na celém světě existují jen dvě věci – vaše zbraň a to co musíte zabít.
Na beznosé Ath'tin'ywkově tváři se objevilo drobné zamračení, souboj trval už déle, než čekal. Rozhodl se zrychlit a zesílit všechny své údery než…
…venku byla zrovna vánice a obrovská zima, ale mezi mnou a ní byly tlusté zdi. Proč je tu takový chlad?
Ostří zakřiveného meče projelo tělem skrz naskrz. Ani zbroj pod koženým oděvem mu v tom nezabránila.
Je to smrt? Nebo…
Rytíř padl na kolena, zakymácel hlavou na znamení prohry, princ se napřímil a vytáhl svůj meč z těla rytíře a napřáhl se…
Prohrál jsem.
Hlava se skutálela po podlaze a obecenstvo začalo tleskat.
29.05.2015 - 18:57je to opravdu pěkné, hezká kombinace vlastních pocitů postavy a vyprávění s pohledu přihlížejícího. Snad jen pár nesrovnalostí, které bych asi napsala jinak :)
16.08.2012 - 00:13Ne, problém není primárně s (ne)existencí pistolí, ale s tím, že jsi do doby, kdy základní zbraní je meč ( a ne pistole, samopaly…) vložil ocel – prvek z doby technologicky pokročilejší. Můžeme snad obecně říct, že pokud se inspiruješ nějakou „historickou érou“, tak vše, co je shodné, je automaticky přijímáno. Ale to, co „je jinak“, musí být zdůvodněno. Takže existenci ocele bys měl zdůvodnit – jinak přijdeš o body.
Pokud si vymyslíš vlastní rasy, tak nekopíruješ historii a máš volné ruce.
Postava se nikdy nechová nelogicky!!!!!!!! Respektive, její chování je určeno jejím způsobem vnímání a vyhodnocování situace. To, co se tobě zdá nelogické, je z pohledu té postavy naprosto zřejmé! A ty coby autor MUSÍŠ čtenáře přesvědčit, že postava má takové pohnutky, že se – z jejího pohledu- chová naprosto logicky! Pokud jako porotce narazím na nelogické chování – body dolů – autor nezvládl psychologii postav.
Tu blbost se zalehnutím zbraně nebudu dál komentovat.
Vrah může být emočně nestabilní, s tím tvrzením nemám problém. U jistého typu vrahů bych ho dokonce předpokládal, ale NIKDY NE u nejlepšího profesionálního zabijáka!!! Nezvládnutá psychologie postavy.
Takový porotce (ad svíčka) existuje a dokonce předpokládám, že jsi od něj (je i známým autorem) četl nějakou fantasy. Samozřejmě, že to můžeš považovat za chybu porotce – bude ti to ovšem plat prtné, protože ti sundá body a ty se neumístíš. Hájit se? Leda před Bohem. Prakticky každý porotce má nějaké „hobby“, na kterém bazíruje. Jeden na gramatice, další na větné stavbě, další na tec hnických prvcích, další na věrnosti historii… Podobně za to použití jeden a půl ručního meče – mnoho fantasy porotců se věnuje šermu a jsou na techniku šermu velice citliví.
Nepochopil jsi mne. Já nemluvím o Gandalfovi a nepopírám nelogičnost. Tvrdím, že ta nelogičnost je dovedně skrytá, málokterý čtenář (porotce) ji objeví. Dokážeš-li napsat příběh s nelogičností tak, aby si toho porotce nevšiml – paráda, máš plný počet bodů.
Pokud si vymyslíš vlastní rasy, tak nekopíruješ historii a máš volné ruce.
Postava se nikdy nechová nelogicky!!!!!!!! Respektive, její chování je určeno jejím způsobem vnímání a vyhodnocování situace. To, co se tobě zdá nelogické, je z pohledu té postavy naprosto zřejmé! A ty coby autor MUSÍŠ čtenáře přesvědčit, že postava má takové pohnutky, že se – z jejího pohledu- chová naprosto logicky! Pokud jako porotce narazím na nelogické chování – body dolů – autor nezvládl psychologii postav.
Tu blbost se zalehnutím zbraně nebudu dál komentovat.
Vrah může být emočně nestabilní, s tím tvrzením nemám problém. U jistého typu vrahů bych ho dokonce předpokládal, ale NIKDY NE u nejlepšího profesionálního zabijáka!!! Nezvládnutá psychologie postavy.
Takový porotce (ad svíčka) existuje a dokonce předpokládám, že jsi od něj (je i známým autorem) četl nějakou fantasy. Samozřejmě, že to můžeš považovat za chybu porotce – bude ti to ovšem plat prtné, protože ti sundá body a ty se neumístíš. Hájit se? Leda před Bohem. Prakticky každý porotce má nějaké „hobby“, na kterém bazíruje. Jeden na gramatice, další na větné stavbě, další na tec hnických prvcích, další na věrnosti historii… Podobně za to použití jeden a půl ručního meče – mnoho fantasy porotců se věnuje šermu a jsou na techniku šermu velice citliví.
Nepochopil jsi mne. Já nemluvím o Gandalfovi a nepopírám nelogičnost. Tvrdím, že ta nelogičnost je dovedně skrytá, málokterý čtenář (porotce) ji objeví. Dokážeš-li napsat příběh s nelogičností tak, aby si toho porotce nevšiml – paráda, máš plný počet bodů.
15.08.2012 - 15:57Vladan: Na jednu stranu tvrdíš, že si porotce nebude nic domýšlet a na stranu druhou zase píšeš, že si bude domýšlet existenci pistolí ve světe, kde už mají ocel - jakoby bral za suverénní fakt, něco, co si jen domyslel a podle toho to soudí. Takovým způsobem bychom se mohli dostat ke kritice naprosto všeho - od biologie jednotlivých ras až ke vzniku samotného toho světa, protože to tam není a porotce, který by to náhodou chtěl vědět (stejně jako by náhodou někdo chtěl vědět proč nemá pistoli, ačkoliv o pistolích nebyla vůbec řeč a je to pouze čtenářova domněnka), by za to dal body dolů.
Postava se chová nelogicky? Takoví už holt lidé jsou. Nikdo není dokonalý, zvlášť v takové situaci, kdy se jedná o arogantní postavu.
Zase s tím hraním, ano hraje si s ním, ale nemá takovou moc aby vstal a s tou zbraní žongloval, proskakoval ohnivými kruhy či jiné vylomeniny ke směšnění. V rámci svých možností dělal vše, takovou převahu neměl.
Motiv postavy je jasný a dává smysl, ale samozřejmě pokud si člověk bude domýšlet opět to, že by měl být vrah naprosto emočně stabilní (což není v povídce vůbec řečeno a všeobecný kodex vrahů nejspíše neexistuje), tak ten to bude považovat za nesmysl... ale není zde o psychice ani zmínka. A vrah klidně emočně nestabilní být může. Možná by to nebylo nejvhodnější, ale proč ne?
Pokud takový porotce existuje, (s tou svíčkou) tak bych to považoval za chybu porotce, či pořadatele soutěže. Můžeš namítnout, že v dané soutěži jsou jejich slova to nejsvatější... na druhou stranu by tam takový porotce teoreticky vůbec neměl být, nebo minimálně to mi říká zdravý rozum. Pokud je praxe jiná.. tak je to asi špatně a být autorem, tak bych se tvrdě hájil.
Jinak k těm orlům jen tak v meziřečí. :D Já už si to nějak extrémně nepamatuji, ale nebyl ten sněm, až po tom, co se utkal se Sarumanem a od něj právě použil k přepravě orly? Každopádně minimálně Gandalf o nich musel vědět, přece nežil tolik let, aniž by si toho nevšiml. :D
Postava se chová nelogicky? Takoví už holt lidé jsou. Nikdo není dokonalý, zvlášť v takové situaci, kdy se jedná o arogantní postavu.
Zase s tím hraním, ano hraje si s ním, ale nemá takovou moc aby vstal a s tou zbraní žongloval, proskakoval ohnivými kruhy či jiné vylomeniny ke směšnění. V rámci svých možností dělal vše, takovou převahu neměl.
Motiv postavy je jasný a dává smysl, ale samozřejmě pokud si člověk bude domýšlet opět to, že by měl být vrah naprosto emočně stabilní (což není v povídce vůbec řečeno a všeobecný kodex vrahů nejspíše neexistuje), tak ten to bude považovat za nesmysl... ale není zde o psychice ani zmínka. A vrah klidně emočně nestabilní být může. Možná by to nebylo nejvhodnější, ale proč ne?
Pokud takový porotce existuje, (s tou svíčkou) tak bych to považoval za chybu porotce, či pořadatele soutěže. Můžeš namítnout, že v dané soutěži jsou jejich slova to nejsvatější... na druhou stranu by tam takový porotce teoreticky vůbec neměl být, nebo minimálně to mi říká zdravý rozum. Pokud je praxe jiná.. tak je to asi špatně a být autorem, tak bych se tvrdě hájil.
Jinak k těm orlům jen tak v meziřečí. :D Já už si to nějak extrémně nepamatuji, ale nebyl ten sněm, až po tom, co se utkal se Sarumanem a od něj právě použil k přepravě orly? Každopádně minimálně Gandalf o nich musel vědět, přece nežil tolik let, aniž by si toho nevšiml. :D
14.08.2012 - 12:54„Ale to jsou všechno detaily, které se hodí do 1000 stránkové fantasy. Stačí vědět, že to oni (zvlášť jejich vůdce) mají na svědomí.“ – nestačí! Ty, jako autor si to umíš zdůvodnit, čtenář ne. Napsal jsem ti pohled porotce – strhávám body za nedotaženost/nelogičnost. Hloubat nad tím nehodlám. A dohadovat se, už vůbec ne. Povídka není hádanka ani filozofická práce.
Postava si možná nový meč uvědomuje, ale to znamená jen a pouze to, že jsi vyrobil další nelogičnost. POKUD by na tom postava trvala – jako její specifikum- tak by ovšem šla do boje až po důkladném procvičení, kdy by zbraň znala jako svoje boty! Jinak body dolů!
Ptákovina je i to s ležícím um'anem. Byl by debil! Kdyby si chtěl hrát, tak mu bude dál ležet na meči a bude mu bránit se k němu dostat. Nebo mu ho sám posměšně hodí, ale tohle? Zkus si to sehrát jako scénku! Neberu – body dolů.
Pokud mám věřit něco o emocích, tak to tam musí být čitelné! Porotce si nebude domýšlet, co by mohlo být, kdyby… – nelogičnost, body dolů. Příčiny jednání postav jsou velice podstatné!
Pistole si sice jako autor můžeš zdůvodnit, ale pro porotce jsi to neudělal! Zase, porotce si nebude vymýšlet důvod – nelogičnost, body dolů. Smiř se s tím. Totéž ocel – jistě, mohl ji vyrábět mág, ale nemáš to tam a porotce není od toho, aby si domýšlel, coby, kdyby…
Myslíš, že porotci nesledují historickou přesnost? To jsi ale sakra na omylu! Zažil jsem například, jak jeden známý porotce fantasy soutěží uvedl jako hrubou chybu autorce fantasy, jejíž povídka se ani neodehrávala nutně na Zemi, ale brala si motiv z Egypta, že nemůže používat ke svícení svíčky, protože Egypťané měli jen olejové lampičky, či co!
Chceš-li posílat povídky do soutěží, musí být v tomto ohledu přímo vypilované. Žádné nelogičnosti nebo nedotaženosti.
Jasně, i ve známých „klasických“ fantasy najdeš nelogičnosti, ale jde o to, že „co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“. Autor – bůh to napíše tak, že si té nelogičnosti čtenář (porotce) nevšimne a tudíž nestrhne body. Ty orlové tam tuším jako přepravci zpočátku nejsou, a když pověřuje půlčiky odnesením prstenu nikdo neví, že orlí doprava existuje – nikomu to nepřipadá nelogické. U tebe ta nelogičnost přímo křičí.
Postava si možná nový meč uvědomuje, ale to znamená jen a pouze to, že jsi vyrobil další nelogičnost. POKUD by na tom postava trvala – jako její specifikum- tak by ovšem šla do boje až po důkladném procvičení, kdy by zbraň znala jako svoje boty! Jinak body dolů!
Ptákovina je i to s ležícím um'anem. Byl by debil! Kdyby si chtěl hrát, tak mu bude dál ležet na meči a bude mu bránit se k němu dostat. Nebo mu ho sám posměšně hodí, ale tohle? Zkus si to sehrát jako scénku! Neberu – body dolů.
Pokud mám věřit něco o emocích, tak to tam musí být čitelné! Porotce si nebude domýšlet, co by mohlo být, kdyby… – nelogičnost, body dolů. Příčiny jednání postav jsou velice podstatné!
Pistole si sice jako autor můžeš zdůvodnit, ale pro porotce jsi to neudělal! Zase, porotce si nebude vymýšlet důvod – nelogičnost, body dolů. Smiř se s tím. Totéž ocel – jistě, mohl ji vyrábět mág, ale nemáš to tam a porotce není od toho, aby si domýšlel, coby, kdyby…
Myslíš, že porotci nesledují historickou přesnost? To jsi ale sakra na omylu! Zažil jsem například, jak jeden známý porotce fantasy soutěží uvedl jako hrubou chybu autorce fantasy, jejíž povídka se ani neodehrávala nutně na Zemi, ale brala si motiv z Egypta, že nemůže používat ke svícení svíčky, protože Egypťané měli jen olejové lampičky, či co!
Chceš-li posílat povídky do soutěží, musí být v tomto ohledu přímo vypilované. Žádné nelogičnosti nebo nedotaženosti.
Jasně, i ve známých „klasických“ fantasy najdeš nelogičnosti, ale jde o to, že „co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“. Autor – bůh to napíše tak, že si té nelogičnosti čtenář (porotce) nevšimne a tudíž nestrhne body. Ty orlové tam tuším jako přepravci zpočátku nejsou, a když pověřuje půlčiky odnesením prstenu nikdo neví, že orlí doprava existuje – nikomu to nepřipadá nelogické. U tebe ta nelogičnost přímo křičí.
14.08.2012 - 11:47Vladan: Ano, proto jsem do soutěže taky nešel, omezený počet znaků mi v tom bránil a tady jsem udělal chybu, jak jsem napsal dříve, že jsem to dále nerozepsal.
Um'ané nejsou tři ve velké tisícové armádě, ale třeba vedou skupinu dvaceti zkušených lidí, která by vesnice dokázala bez problému vydrancovat. Ale to jsou všechno detaily, které se hodí do 1000 stránkové fantasy. Stačí vědět, že to oni (zvlášť jejich vůdce) mají na svědomí. Kdybych psal obrovský román, tohle vše by tam bylo - ale pokud jsme u schémat, tak zrovna by měla být povídka přímá v ději a neodbíhat. A tohle není nutné odbíhání. Důvod napsán byl, někdo nad tím může hloubat, říct si že proč jde po třech z pěti milionu? Nebo jak to jen ti tři dokázali? A někoho to zas nebude zajímat, protože děj to nijak nemění.
Ano, v některých věcech se dá říct, že postava je amatér, viz. třeba nová zbraň, ale to si postava uvědomuje. (Třeba to dělá pro pocit "čisté zbraně", ale není to důležité pro průběh děje a tím jsem se řídil.) Ale nepovažuje to za chybu, přesto je to jeho chyba. Kde je řečeno, že postava musí být dokonalá a myslet na vše? Dále, patří k nejlepším vrahům, ale tohle je pouze jen jedna vražda, která byla vyhnána do extrémů poslední šancí. (= čest vraha splnit vždy úkol) Není zde vyobrazeno jak si vedl někdy jindy, Barcelona se taky považuje za jeden z nejlepších fotb. týmů a stejně dokáže udělat chyby z pohledu diváka a prohrát.
Pravou sílu nepřítele neznal a podcenil. (viz. předchozí komentáře)
Emoce nevznikly po letech, projevili se až teď, až narazil na následky toho, co dělali. (což nejsou roky ale rozpětí týdnů/měsíců, kdy je začal pronásledovat) Předtím se mohl těmhle věcem vyhnout a nikdy je nepotkat a proto byl emočně stabilní. Opět, zase jeho chyba.
Proč um'an nekoupal, nekousal, nic, tak to je jasné a uvědomila si to i hlavní postava před tím. Hrál si s ním.
Nevím, jestli jsem zmínil, že to byla fantasy/scifi soutěž. A tam doufám, že porotce, co by si hrál na historickou přesnost, nebyl. :D Každopádně opět to jako autor můžu odůvodnit, pistole jsou, v oficiálním souboji se ale nepoužívají. ("Používaly se pouze sečné zbraně" a do zámku je s pistolemi nepouštěli. ) Nebo ve světě, kde je magie je výhodnější používat magické ochrany a přes ně se střely nedostanou. Ale tohle už je prázdné obhajování, pistole nejsou - je to jen fantasy a tam se s tím počítá, že historie jde stranou. Klidně mohla být ocel vyráběna magicky, či úplně jiným fantasy způsobem, ale popisovat v povídce detaily výroby fantasy oceli... možná až mi dá nějaký vydavatel těch 1000 stránek. :D
Jinak samozřejmě uznávám, je tam plno děr... na druhou stranu třeba takový nejznámější fantasy a světově nejuznávanější Pán Prstenů šel logicky vyřešit hned v prvním díle, jak to bylo krásně ukázáno v jednom parodujícím videu na YT - Gandalf si zavolal orly a společně hned odletěli do Mordoru a prstenu se zbavili během pár dnů. A to je jen jeden případ z mnoha, kde fantasy nedává a nemusí dávat logiku. Stejně jako mnoho jiných uznávaných děl.
Um'ané nejsou tři ve velké tisícové armádě, ale třeba vedou skupinu dvaceti zkušených lidí, která by vesnice dokázala bez problému vydrancovat. Ale to jsou všechno detaily, které se hodí do 1000 stránkové fantasy. Stačí vědět, že to oni (zvlášť jejich vůdce) mají na svědomí. Kdybych psal obrovský román, tohle vše by tam bylo - ale pokud jsme u schémat, tak zrovna by měla být povídka přímá v ději a neodbíhat. A tohle není nutné odbíhání. Důvod napsán byl, někdo nad tím může hloubat, říct si že proč jde po třech z pěti milionu? Nebo jak to jen ti tři dokázali? A někoho to zas nebude zajímat, protože děj to nijak nemění.
Ano, v některých věcech se dá říct, že postava je amatér, viz. třeba nová zbraň, ale to si postava uvědomuje. (Třeba to dělá pro pocit "čisté zbraně", ale není to důležité pro průběh děje a tím jsem se řídil.) Ale nepovažuje to za chybu, přesto je to jeho chyba. Kde je řečeno, že postava musí být dokonalá a myslet na vše? Dále, patří k nejlepším vrahům, ale tohle je pouze jen jedna vražda, která byla vyhnána do extrémů poslední šancí. (= čest vraha splnit vždy úkol) Není zde vyobrazeno jak si vedl někdy jindy, Barcelona se taky považuje za jeden z nejlepších fotb. týmů a stejně dokáže udělat chyby z pohledu diváka a prohrát.
Pravou sílu nepřítele neznal a podcenil. (viz. předchozí komentáře)
Emoce nevznikly po letech, projevili se až teď, až narazil na následky toho, co dělali. (což nejsou roky ale rozpětí týdnů/měsíců, kdy je začal pronásledovat) Předtím se mohl těmhle věcem vyhnout a nikdy je nepotkat a proto byl emočně stabilní. Opět, zase jeho chyba.
Proč um'an nekoupal, nekousal, nic, tak to je jasné a uvědomila si to i hlavní postava před tím. Hrál si s ním.
Nevím, jestli jsem zmínil, že to byla fantasy/scifi soutěž. A tam doufám, že porotce, co by si hrál na historickou přesnost, nebyl. :D Každopádně opět to jako autor můžu odůvodnit, pistole jsou, v oficiálním souboji se ale nepoužívají. ("Používaly se pouze sečné zbraně" a do zámku je s pistolemi nepouštěli. ) Nebo ve světě, kde je magie je výhodnější používat magické ochrany a přes ně se střely nedostanou. Ale tohle už je prázdné obhajování, pistole nejsou - je to jen fantasy a tam se s tím počítá, že historie jde stranou. Klidně mohla být ocel vyráběna magicky, či úplně jiným fantasy způsobem, ale popisovat v povídce detaily výroby fantasy oceli... možná až mi dá nějaký vydavatel těch 1000 stránek. :D
Jinak samozřejmě uznávám, je tam plno děr... na druhou stranu třeba takový nejznámější fantasy a světově nejuznávanější Pán Prstenů šel logicky vyřešit hned v prvním díle, jak to bylo krásně ukázáno v jednom parodujícím videu na YT - Gandalf si zavolal orly a společně hned odletěli do Mordoru a prstenu se zbavili během pár dnů. A to je jen jeden případ z mnoha, kde fantasy nedává a nemusí dávat logiku. Stejně jako mnoho jiných uznávaných děl.
14.08.2012 - 09:26„Kdybych se právě někdy dočkal toho širšího popsání, tak bych vyobrazil Svobodné království jako zbídačenou zem po prohrané válce, která nemá funkční obranu..“ – jenže my nehrajeme na „kdybych“. Psal jsi, že povídka byla úvodně určená pro soutěž – takže si představ, že jsem porotce soutěže a budu mít „soutěžní nároky“.
Mě jako porotce naprosto nezajímá, co bys, kdybys, je mi fuk, že ve skutečnosti jsi to či ono myslel jinak. Jasně, můžeš se uchýlit pozice, že to je chyba čtenáře, že je to jeho blbost, když správně nepochopí tvé (geniální!) autorské myšlenky. Ale takový „uraženecký“ postoj je taky to jediné, co můžeš udělat, protože porotce „má vždy pravdu“ ( i kdyby byl debil).
Porotce hodnotí jen a pouze to, jak na něj povídka působí (jak se autorovi podařilo vyjádřit své představy – obsah i formu). A kromě gramatiky, stylu, příběhu (pointy) a dalších bodů hodnotí logiku (konzistenci) prostředí a postav. A tady mám problém.
Um'ané plundrují království Svobodných – těžko to lze napsat v případě, že jsou tři um'ané v jinak tisícové armádě jiné rasy. Tady má autor nelogičnost. Další nelogičnosti jsou v chování nejlepšího profesionálního zabijáka. Jak to, že nejlepší zabiják neví, že jeho oběť je bezkonkurenčně rychlejší a lepší? Amatérismus! Který profesionální zabiják půjde do boje s novým nevyváženým mečem? Amatérismus. Jaké pohnutky ho k boji vedly? Peníze nebo emoce? Pokud emoce, tak proč až teď po tolika letech, kdy se živil jako nájemný vrah, na pomstu kašlal a najednou se v něm probudí emoce? Nelogické, neobjasněné.
Další nelogičnost vidím v souboji (možná to blbě chápu, ale jsem porotce a nezajímá mě, žes to myslel jinak). „…meč zarazil do dřevěné podlahy, zrůda sebou prudce škubla a během okamžiku se kutálela na zpáteční místo a svým tělem meč zavalila.“ A „Rytíř svou zbraň nakonec s těžkým nádechem vyprostil, a to zanechalo na jeho protivníkovi dlouhou táhlou ránu přes celé jeho záda… “ – představuju si, jak um’an leží na meči a rytíř se k němu sehne – rukou až na zem, aby uchopil meč. Jeho obličej se dostane jen kousek od země a od Um’ana, který ho do něj nekopne, nepraští a ani nepoužije meč, co drží v ruce!!!!!! Tomu mám věřit?
Na hraně (tj. u mě bez námitek, ale u jiných – historie více znalých – porotců, by asi neprošla) je ta ocel. Její výroba je z hlediska metalurgie a chemie náročnější, než výroba železa, a je prakticky jisté, že ten, kdo zvládne výrobu oceli, taky zvládne střelný prach a palné zbraně. Nelogičnost v historickém vývoji – postavy (vrazi) by měly mít pistole.
Porotci jsou prostě mrchy a hledají na povídkách všelijaké „hnidy“. Ale chápej je, musí podle něčeho hodnotit, tak boduje ta povídka, která má nejméně nelogičností.
Nemůžu říct, jak by se tahle povídka umístila, protože neznám kvalitu konkurence, ale hádám, že nemá naději se probojovat do první poloviny.
Nechť tě to ale neodradí a piš dál a zlepšuj se. Třeba se někdy potkáme jako konkurenti v soutěži :-)
Mě jako porotce naprosto nezajímá, co bys, kdybys, je mi fuk, že ve skutečnosti jsi to či ono myslel jinak. Jasně, můžeš se uchýlit pozice, že to je chyba čtenáře, že je to jeho blbost, když správně nepochopí tvé (geniální!) autorské myšlenky. Ale takový „uraženecký“ postoj je taky to jediné, co můžeš udělat, protože porotce „má vždy pravdu“ ( i kdyby byl debil).
Porotce hodnotí jen a pouze to, jak na něj povídka působí (jak se autorovi podařilo vyjádřit své představy – obsah i formu). A kromě gramatiky, stylu, příběhu (pointy) a dalších bodů hodnotí logiku (konzistenci) prostředí a postav. A tady mám problém.
Um'ané plundrují království Svobodných – těžko to lze napsat v případě, že jsou tři um'ané v jinak tisícové armádě jiné rasy. Tady má autor nelogičnost. Další nelogičnosti jsou v chování nejlepšího profesionálního zabijáka. Jak to, že nejlepší zabiják neví, že jeho oběť je bezkonkurenčně rychlejší a lepší? Amatérismus! Který profesionální zabiják půjde do boje s novým nevyváženým mečem? Amatérismus. Jaké pohnutky ho k boji vedly? Peníze nebo emoce? Pokud emoce, tak proč až teď po tolika letech, kdy se živil jako nájemný vrah, na pomstu kašlal a najednou se v něm probudí emoce? Nelogické, neobjasněné.
Další nelogičnost vidím v souboji (možná to blbě chápu, ale jsem porotce a nezajímá mě, žes to myslel jinak). „…meč zarazil do dřevěné podlahy, zrůda sebou prudce škubla a během okamžiku se kutálela na zpáteční místo a svým tělem meč zavalila.“ A „Rytíř svou zbraň nakonec s těžkým nádechem vyprostil, a to zanechalo na jeho protivníkovi dlouhou táhlou ránu přes celé jeho záda… “ – představuju si, jak um’an leží na meči a rytíř se k němu sehne – rukou až na zem, aby uchopil meč. Jeho obličej se dostane jen kousek od země a od Um’ana, který ho do něj nekopne, nepraští a ani nepoužije meč, co drží v ruce!!!!!! Tomu mám věřit?
Na hraně (tj. u mě bez námitek, ale u jiných – historie více znalých – porotců, by asi neprošla) je ta ocel. Její výroba je z hlediska metalurgie a chemie náročnější, než výroba železa, a je prakticky jisté, že ten, kdo zvládne výrobu oceli, taky zvládne střelný prach a palné zbraně. Nelogičnost v historickém vývoji – postavy (vrazi) by měly mít pistole.
Porotci jsou prostě mrchy a hledají na povídkách všelijaké „hnidy“. Ale chápej je, musí podle něčeho hodnotit, tak boduje ta povídka, která má nejméně nelogičností.
Nemůžu říct, jak by se tahle povídka umístila, protože neznám kvalitu konkurence, ale hádám, že nemá naději se probojovat do první poloviny.
Nechť tě to ale neodradí a piš dál a zlepšuj se. Třeba se někdy potkáme jako konkurenti v soutěži :-)
13.08.2012 - 15:13Vladan: Dobře, tykání. :)
Jak jsem psal, měl naději 50/50. Tzn. že to není boj, do kterého by se nikdo dobrovolně pustil, ale tady převládly emoce, touha po pomstě za svou zemi. Věc, kterou by vrah neměl znát. A taky chyba za kterou draze zaplatil.
Kdybych se právě někdy dočkal toho širšího popsání, tak bych vyobrazil Svobodné království jako zbídačenou zem po prohrané válce, která nemá funkční obranu, málo mužů a tak tihle nájezdníci naráželi na nulový odpor ve hraničních oblastech - zabíjeli v podstatě starce, starší chlapce, ženy a děti a nikdo se jim nedokázal postavit v otevřeném boji. Navíc neplundrovali pouze ve třech, ale ve větší skupině s žoldáky. Takže nebyl nikdo, kdo by znal sílu právě tohoto protivníka v boji jeden na jednoho. (=krom jeho nejvěrnějších společníků se kterými cvičil, kteří by ale neměli důvod to někomu vykecávat.)
Všeobecně je pravda, by se našlo plno lidí, kteří ví jak um'ani bojují... ale když jdeš někoho zabít (pouze teoreticky :D), tak se taky neptáš obecně na boj s lidmi a nepřeneseš to konkrétně na tu jednu osobu. Znal styl boje a obecně věděl, že soupeř bude dobrý. Muselo to stačit, jinak by se šance nemusela vyskytnout nikdy. A pak přichází právě ta poloviční šance, jak moc dobrý.
Jak jsem psal, měl naději 50/50. Tzn. že to není boj, do kterého by se nikdo dobrovolně pustil, ale tady převládly emoce, touha po pomstě za svou zemi. Věc, kterou by vrah neměl znát. A taky chyba za kterou draze zaplatil.
Kdybych se právě někdy dočkal toho širšího popsání, tak bych vyobrazil Svobodné království jako zbídačenou zem po prohrané válce, která nemá funkční obranu, málo mužů a tak tihle nájezdníci naráželi na nulový odpor ve hraničních oblastech - zabíjeli v podstatě starce, starší chlapce, ženy a děti a nikdo se jim nedokázal postavit v otevřeném boji. Navíc neplundrovali pouze ve třech, ale ve větší skupině s žoldáky. Takže nebyl nikdo, kdo by znal sílu právě tohoto protivníka v boji jeden na jednoho. (=krom jeho nejvěrnějších společníků se kterými cvičil, kteří by ale neměli důvod to někomu vykecávat.)
Všeobecně je pravda, by se našlo plno lidí, kteří ví jak um'ani bojují... ale když jdeš někoho zabít (pouze teoreticky :D), tak se taky neptáš obecně na boj s lidmi a nepřeneseš to konkrétně na tu jednu osobu. Znal styl boje a obecně věděl, že soupeř bude dobrý. Muselo to stačit, jinak by se šance nemusela vyskytnout nikdy. A pak přichází právě ta poloviční šance, jak moc dobrý.
13.08.2012 - 14:54hele, tykej, ať si nepřipadám jako dědek.
Stejná postava by s "obyč." mečem měla rychlejší výpady.
Já vím, že se oceli nepohybují :-) , naznačil jsem stylistickou neobratnost.
profesionální vrah by měl umět držet emoce na uzdě.
A že jsou na vymření a že je neznal a neviděl, je kec :-) "Bylo to bláznovství tenhle úkol přijmout, ale musel jsem. Za všechny ty lidi, které zabili. Za tu vesnici, co vypálili. Za všechny mrtvé děti a ženy. Plundrovali Svobodné království, můj rodný domov, a tady za hranicemi byli za to odměňování, musel jsem to zarazit." Musel znát jejich způsob boje, jejich schopnosti, minimálně od jiných bojovníků...
Vzhledem k tomu, že uvažuje o "útoku" i když je cíl chráněn dalšími dvěma, tak si musel být jist, že má naději...
- to patří k tomu schematu. Hlavní postava musí být čitelná.
Stejná postava by s "obyč." mečem měla rychlejší výpady.
Já vím, že se oceli nepohybují :-) , naznačil jsem stylistickou neobratnost.
profesionální vrah by měl umět držet emoce na uzdě.
A že jsou na vymření a že je neznal a neviděl, je kec :-) "Bylo to bláznovství tenhle úkol přijmout, ale musel jsem. Za všechny ty lidi, které zabili. Za tu vesnici, co vypálili. Za všechny mrtvé děti a ženy. Plundrovali Svobodné království, můj rodný domov, a tady za hranicemi byli za to odměňování, musel jsem to zarazit." Musel znát jejich způsob boje, jejich schopnosti, minimálně od jiných bojovníků...
Vzhledem k tomu, že uvažuje o "útoku" i když je cíl chráněn dalšími dvěma, tak si musel být jist, že má naději...
- to patří k tomu schematu. Hlavní postava musí být čitelná.
13.08.2012 - 14:39Vladan: Děkuji za hodnotný komentář, jsem za něj moc vděčný. Samozřejmě, proti gramatickým chybám a stylistickým nic nenamítám, zde máte pravdu a ještě jednou musím poděkovat za jejich upozornění. Rozhodně na to budu dávat příště pozor.
S tím mečem jsem to špatně odhadl, zde jsem vycházel z mylných informací - každopádně se stále jedná o fantasy, takže hlavní postava by mohla mít "nadlidskou" sílu aby takový meč udržela a používala obratně jednou rukou.
Oceli se samozřejmě nepohybují, pouze to bylo myšleno tak, že se s nimi jinak zachází. (="Mají své vlastní pohyby, které jejich držitelé používají, oproti jiným mečům.")
Co se týče té postavy. Hlavní postava um'any sledoval několik týdnů a šel po nich z větší částí skrz emoce. Bohužel povídka byla původně psána pro jednu soutěž, kde byl omezený počet znaků a tak jsem musel některé pasáže vynechat, anebo je nějak nahradit. Udělal jsem však chybu, že po tom, co jsem nakonec nesoutěžil jsem povídku nepřepracoval, jak jsem to měl původně namyšlené a pouze jsem přidal pár vět. Ale zpět k hlouposti postavy - um'any sledoval a zjistil si informace, které se mohl dočíst - způsob života, styl boje. Ale osobně je nikdy nepotkal v tváří tvář a ani je neviděl bojovat. Hlavně skrz to, že je to téměř vyhynulý druh ("který se dá počítat na desítky jedinců."), který se ukrývá ve svém malém království v horách, přibližně v počtu 300. To ale ostatní druhy neví. Jen ví, že takřka vymřeli skrz válku. Takže rytíř nemá páru, jak moc jsou doopravdy silní. On sám byl mezi lidmi mistr a tak si myslel, že na to v přímém souboji má. A i během souboje mu tyhle myšlenky převládaly. Dále tenhle souboj byla poslední možnost, jak se ho zbavit - jediné místo, kde byla oběť "sama" na souboj. A pointu většina lidí čeká, že to dopadne nějak nečekaně - tím pádem se neočekávaná pointa stane očekávanou a očekávaná neočekávanou. Mohlo to skončit výhrou, nebo porážkou - většina lidí předpokládá výhru, ale proč? Postava se nejlépe připravila jak mohla, patřila k nejlepším z nejlepších, ale soupeř byl prostě napřed, to hrdina nevěděl, měl šanci 50/50, že narazí na horšího, či lepšího, s tím do toho šel.
Osobně nejsem zastánce zažitých schémat, autor by měl psát pokud možno svým způsobem, dat do toho sebe, být osobitý, nesnažit se napodobit 1000x viděné.
S tím mečem jsem to špatně odhadl, zde jsem vycházel z mylných informací - každopádně se stále jedná o fantasy, takže hlavní postava by mohla mít "nadlidskou" sílu aby takový meč udržela a používala obratně jednou rukou.
Oceli se samozřejmě nepohybují, pouze to bylo myšleno tak, že se s nimi jinak zachází. (="Mají své vlastní pohyby, které jejich držitelé používají, oproti jiným mečům.")
Co se týče té postavy. Hlavní postava um'any sledoval několik týdnů a šel po nich z větší částí skrz emoce. Bohužel povídka byla původně psána pro jednu soutěž, kde byl omezený počet znaků a tak jsem musel některé pasáže vynechat, anebo je nějak nahradit. Udělal jsem však chybu, že po tom, co jsem nakonec nesoutěžil jsem povídku nepřepracoval, jak jsem to měl původně namyšlené a pouze jsem přidal pár vět. Ale zpět k hlouposti postavy - um'any sledoval a zjistil si informace, které se mohl dočíst - způsob života, styl boje. Ale osobně je nikdy nepotkal v tváří tvář a ani je neviděl bojovat. Hlavně skrz to, že je to téměř vyhynulý druh ("který se dá počítat na desítky jedinců."), který se ukrývá ve svém malém království v horách, přibližně v počtu 300. To ale ostatní druhy neví. Jen ví, že takřka vymřeli skrz válku. Takže rytíř nemá páru, jak moc jsou doopravdy silní. On sám byl mezi lidmi mistr a tak si myslel, že na to v přímém souboji má. A i během souboje mu tyhle myšlenky převládaly. Dále tenhle souboj byla poslední možnost, jak se ho zbavit - jediné místo, kde byla oběť "sama" na souboj. A pointu většina lidí čeká, že to dopadne nějak nečekaně - tím pádem se neočekávaná pointa stane očekávanou a očekávaná neočekávanou. Mohlo to skončit výhrou, nebo porážkou - většina lidí předpokládá výhru, ale proč? Postava se nejlépe připravila jak mohla, patřila k nejlepším z nejlepších, ale soupeř byl prostě napřed, to hrdina nevěděl, měl šanci 50/50, že narazí na horšího, či lepšího, s tím do toho šel.
Osobně nejsem zastánce zažitých schémat, autor by měl psát pokud možno svým způsobem, dat do toho sebe, být osobitý, nesnažit se napodobit 1000x viděné.
13.08.2012 - 12:09Zase budu kritizovat: Povídka by měla končit nějakou nečekanou pointou nebo alespoň nějakým nestandardním řešením. Co je nečekaného na tom, že zahyne pomalejší? Ono jde o schéma povídky jako takové. nějaký začátek, pak vytvoření problému - napětí a nakonec jeho vyřešení. Hrdina - nejlepší nájemný vrah, který o sobě ví, že je mnohonásobně pomalejší oproti své "oběti", jde spáchat "sebevraždu" a - povede se mu to! Co je na tom "napínavého"? Nebo zajímavého? Rytíř vypadá jako naprostý idiot. On se s um'any nikdy nesetkal? Neví jak jsou rychlí? Co svou sebevraždou získá?
Kromě toho je v povídce dost stylisticky i gramaticky slabších míst. Např. časté opakování slov se stejným základem, časté "být" a "mít".
Nebo: "I obrovská řeka, která byla jindy plná ryb, zamrzla a zanechala na sobě vrstvu ledu širokou desítky centimetrů." Jednak významově - když řeka zamrzne, tak v ní ryby nejsou? Stylisticky: Zamrzla i obrovská řeka, která se v létě hemžila rybami... nebo Pod silným krunýřem ledu zmizela i...
"s tisíce malými zuby"- gramaticky buď s (kým čím) tisícem malých zubů nebo s tisíci malých zubů
"meče by na ni neudělali" podmět?
Viděl jsi někdy jeden a půl ruční meč? Víš, jak se drží?
"Místo velkých masivních mečů a silných úderů používají tenké a dlouhé oceli se svými specifickými pohyby." - Oceli se pohybují?
Kromě toho je v povídce dost stylisticky i gramaticky slabších míst. Např. časté opakování slov se stejným základem, časté "být" a "mít".
Nebo: "I obrovská řeka, která byla jindy plná ryb, zamrzla a zanechala na sobě vrstvu ledu širokou desítky centimetrů." Jednak významově - když řeka zamrzne, tak v ní ryby nejsou? Stylisticky: Zamrzla i obrovská řeka, která se v létě hemžila rybami... nebo Pod silným krunýřem ledu zmizela i...
"s tisíce malými zuby"- gramaticky buď s (kým čím) tisícem malých zubů nebo s tisíci malých zubů
"meče by na ni neudělali" podmět?
Viděl jsi někdy jeden a půl ruční meč? Víš, jak se drží?
"Místo velkých masivních mečů a silných úderů používají tenké a dlouhé oceli se svými specifickými pohyby." - Oceli se pohybují?
10.08.2012 - 20:01Jo opravdu skvělá originalita názvů , to se ti musí uznat. Našla jsem tam jednu chybičku. A jinak musím říct, že to bylo trochu zmatené, ale hlavně, že vím jak to dopadlo. Mě se to teda dost líbilo.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
