Štěstí chodí po špičkách II.

Padali dolů. Všichni křičeli. Zahlédla strom. Narazí do něho.
„Štěpáne,“ vykřikla. On narazí přímo do něho. Štěpán se ohlédl tím směrem, kam ukazovala. Když uviděl co se tam děje, tak se snažil hnedka uvolnit z pásů. Nešlo mu to. Podíval se kolik má ještě času. Vzdal to.Otočil se k Simoně. Chytil jí za ruku a řekl: „Miluju Tě.“ Měl vyděšené oči, ale hlas měl klidný. Pak se ztratil v skřípotu plechu…
„Štěpáne“ probudila se. Kde to jsem? Zeptala se v duchu. Rozhlédla se. Podle zařízení pokoje poznala, že je v nemocnici. Pokusila se postavit nebo aspoň si sednout, ale nohy ji vůbec neposlouchali a ani je necítila. Zpanikařila. Už se viděla na vozíčku. Co bude dělat? Co se stalo Štěpánovi? V tu chvíli se otevřely dveře.
„Aaa už jste se probudila,“ usmíval se doktor.
„Co se stalo?“ řekla aniž by pozdravila.
„Klid,“ ještě více se usmál, „jen jsme vás museli operovat. Náraz vám zlomil nohu a máte naraženou ruku. Ani dítěti se zázrakem nic nestalo, ale pro jistotu ho budeme kontrolovat. Bude to za chvíli v pořádku, nebojte.“ Simona na něho hleděla. O čem to mluví?
„Já jsem těhotná?“ zeptala se nechápavě.
„Ano. Vy jste to nevěděla?“ zeptal se udiveně doktor, „já jsem myslel, že se na to budete ptát jako první.“
„Ne nevím,“ pořád na něj valila oči, „já jsem vážně těhotná?“
„Ano. Jste ve druhém měsíci,“ opět se usmál jako by byl hrdý, že jí to oznamuje právě on, „no radši vás tu nechám, abyste tuto novinku střebila.“ Pomalu šel ke dveřím.
„Pane doktore?“ zavolala ještě na něj.
„Ano, slečno?“ otočil se ještě.
„Jak je na tom Štěpán?“
„Toho mladíka jsme museli převést do Brna.“
„Proč?“ zhrozila se Simona.
„Měl zranění, na která tu nejsme vybaveni. Ale nebojte on se z toho určitě ještě dostane. A teďka si odpočiňte.“ S těmi slovy odešel. Simona se pořád dívala na dveře, kde ještě před chvíli stál doktor. Nevěřila tomu všemu co se stalo. Ta nehoda, dítě, Štěpán, Viktor… Úplně se zapomněla zeptat co se stalo mu. Měla v hlavě velký zmatek. Nemohla uvěřit co se všechno stalo. Chtělo se jí brečet. Štěstí v neštěstí, řekla si. Chtěla by Štěpánovi říct, že budou mít miminko. Měl by strašně velkou radost. Najednou se otevřeli dveře, ale teď v nich stála sestřička.
„Slečno Kalská, teďka neplakejte. Miminko potřebuje cítit silnou vůli a bezpečí,“ řekla, když viděla, že Simona brečí. Ta si utřela slzy a podívala se na ni.
„Tak je to správně. Dám vám něco na uklidnění. Je toho na vás najednou moc. Budete spát, tím dodáte sílu jak sobě tak dítěti.“ Píchla jí něco. Sbalila náčiní, které donesla a rozloučila se.
„Promiňte. Zapomněla jsem se zeptat doktora na Viktora. Jak mu je?“ zastavila ji ještě Simona.
„Panu Daníškovi nic není. Má jen odřeniny a naraženou ruku. Díky pásům nemá žádná větší zranění.“
„Děkuju moc,“ poděkovala s úlevou v hlase. Byla ráda, že aspoň mu se nic vážného nestalo.
„Není za co a teď spěte.“ Simona chtěla přemýšlet nad tím vším co se dneska dozvěděla, ale cítila se ospalá a unavená. Zavřela tedy oči a usnula.

V noci se probudila celá zpocená. Zdálo se jí o té nehodě. Natáhla se pro sklenku čaje, co měla na stole. Byl studený. Uvědomila si, že zase cítí nohy. Oddychla si. Porozhlédla se po pokoji. Všude byla tma. Bylo jí nějak úzko. Přemýšlela o Štěpánovi. Doufám, že mu nic není. Musí tu být přece se mnou, když bude táta. Pohladila si bříško. Musí být silná za všechny tři. Stejně jako Štěpán…