V zajetí času XXIV.

Já, Victor a Philip jsme seděli v kočáře a měli namířeno směr centrum Londýna, kde měl Roshwood své rozsáhlé sídlo. Tiše jsme doufali, že tam bude i Anabell a medailon, případě všech pět medailonů. U Stephena a Evelyn jsme se nezdrželi dlouho, dali jsme se trochu „do pucu“, umyli se, vyspali, vyměnili si čisté oblečení, aby na nás v Londýně nehleděli jako na otrapy a další den, tedy jako dnes, jsme se vydali na cestu. Museli jsme napravit, co jsme způsobili. Philip s Victorem byli pod množstvím paruk a make-upu změněni k nepoznání. Victor měl své polodlouhé vlasy schované pod parukou černého mikáda, nad horním retem se mu tyčil přilepený falešný, taktéž černý, knírek. Pomocí šikovných šminek, které nám zapůjčila Evelyn, jsem mu na tváři přidělala pár vrásek. Victor seděl vedle mne a držel mě za ruku. Naproti nám seděl Philip a pohrdavě se díval střídavě na naše spojené ruce a z okna. Jeho vizáž byla také výrazně změněná. Krátké vlasy si schoval pod ryšavou paruku, polodlouhých vlasů, na obličeji jsem mu nandala menší vrstvu tmavšího pudru, jinak jeho pleť byla světlá, a místo knírku jsme přidali falešný plnovous. Jak jsem si je tak prohlížela, ani já sama bych je nepoznala. Jediný, kdo nebyl nijak změněn, jsem byla já.
Čím více, jsme se blížili k Londýnu, tím méně se mi zamlouval náš nápad se záměnou. Victor s Philipem se měli zmocnit Anabell a Cathrine. Na mě bylo, zjistit Roshwooda, jak je na tom s medailony a co má dál v plánu Měla jsem strach. Strach z toho, že zklamu já, nebo že Victor s Philipem opět podlehnou Anabellininému kouzlu. Vůbec se mi nelíbilo, že budu v blízkosti Roshwooda sama. Nic jiného nám ale nezbývalo. V nejlepším případě jsem měla získat všechny medailony a vrátit se domů. Přemýšlela jsem však, dokážu to? O co mě, osobně, vlastně jde? Nehledě na zničení těch tří, chci se vrátit domů, nebo tady zůstat s Victorem? Vrátil by se Victor se mnou? A chci být vůbec s Victorem? Ano, Philip udělal mnoho špatných věcí, chtěl mě nechat popravit, ale jak ubíhal čas a já byla s ním, nemohla jsem přehlédnout vzájemnou silnou přitažlivost. Ne, Agnes, tohle nemůžeš. Máš před sebou důležitý úkol, až budou mrtví a my budeme mít medailony, pak nad tímhle můžeš přemýšlet. Teď se musíš soustředit. Říkala jsem si pro sebe a zatřepala jsem hlavou. Philip si mého pohybu všiml.
„Agnes, děje se něco?“ Zeptal se milým hlasem.
„Ehm..ne, já jen..jsem přemýšlela, jak se takhle,“pohlédla jsem především na jejich vzhled, „vetřeme do Roshwoodovi přízně, tedy alespoň vy?“ Odvětila jsem. Chtěla jsem přijít na jiné myšlenky.
„Budeš se vydávat za Anabell,“při těch slovech mě napadlo jedno „vydávat“? „jak jsme se domluvili, my prvně zajmeme Anabell, vyměníme tě, a ty nás pak Roshwoodovi představíš,“vysvětlil mi „svůj“ plán Victor. „Neboj Agnes, to zvládneš,“dodal a vzal mne kolem ramen.
Nejistě jsem se pousmála a zahleděla do prázdna. Kousla jsem se do rtu a pomyslela si své.
„Agnes, vidím ti na očích, že se bojíš, pokud do toho nechceš jít, nemusíš, nikdo tě nenutí,“změnil náhle svůj postoj Philip a pohlédl nenávistně na Victora.
S nervozitou v očích jsem se na něj podívala. Než jsem stačila zareagovat, vložil se do toho Victor.
„Ag, to zvládneš, ty jsi přeci ona,“řekl.
Co? Super, tak to mi pomohlo. Právě jsem se dozvěděla, že jsem bezcitná povrchní mrcha. Odtáhla jsem se od Victora, svraštila obočí a zatvářila se nechápavě. Bylo mi odporné, jak si je jistý tím, že jsem poslušná a udělám, vše co mi nařídí.
„Tohle nemyslíš vážně, že ne?“ Chopil se slova Philip.
„Máš nějaký problém? Řekni mi ty chytrý, co chceš teda dělat?“ Vyjel na něj Victor, který mě pustil a položil si ruce na kolena. Vycítila jsem, že se mezi nimi, opět schyluje k nenávistné hádce.
„Tak dost, přestaňte! Uděláme to, jak jsme se domluvili,“ukončila jsem ten nesmyslný rozhovor a pohlédla opět na Philipa. Zamračil se. Vycítila jsem, že mu vadí, jak jsem se nebránila Victorovu panovačnému chování, i když jindy bych sebou nenechala tak manipulovat. Philip nepatrně zakýval hlavou a opět se zahleděl z okna. Chtěla jsem něco dodat, ale raději jsem mlčela. Zbytek cesty jsme již nepromluvili.
***
Jakmile jsme dorazili do Londýna byl již večer. Kočím jsme se nechali vysadit nedaleko Roshwoodova sídla. Přikázali jsme mu, aby si šel odpočinout, že dnes jeho služby nebudeme už potřebovat. Z dálky jsme pozorovali situaci. Neuniklo nám, že se před jeho dům sjíždí plno bohatě zdobených kočárů. Victor s Philipem usoudili, že Roshwood pořádá večírek, což pro nás znamenalo jistou výhodu. Prohlédli jsme se navzájem, a souhlasili jsme, že naše šaty se na jeho večírek, jak známo, plný snobů, jak jinak, v této době, zkrátka nehodí. Sice jsme byli slušně oblečeni, ale na takovou párty, to chtělo vznešenější šaty pro mne a pro kluky smoking.
„Co budeme dělat?“ Špitla jsem a podívala se na Philipa s Victorem. Ti na sebe pouze mrkli a přikázali mi.
„Počkej tady!“
Než jsem se stačila vzpamatovat, byli pryč. Za chvíli se vrátili, k mému překvapení oba oblečeni v černém smokingu. Philip si upravoval motýlka u krku a Victorovi přes ruku visely dámské tmavě červené, až rudé šaty. Nechápavě jsem hleděla, kde to vzali?
„Co, kde..jste to vzali?“ Sykla jsem.
„Nestarej se, a obleč se,“přikázal mi Philip a usmál se. „Půjčili jsme si je, no,“dodal, když viděl můj odmítavý postoj. Jo půjčili, to určitě…..Bez dalších řečí jsem se převlékla. Požádala jsem Philipa, aby mi pomohl se šněrováním, neboť sama jsem si to nedokázala zašněrovat a Victor přemýšlel, jak se vetřít dovnitř. Přidržela jsem si vlasy, olízla si rty a čekala, jak bude Philip reagovat. Cítila jsem jeho upřený pohled na má běloskvoucí záda. Jemně vzal za šňůry a opatrně započal šněrovat. Oba jsme cítili napětí a vášeň. Nechtěla jsem to dávat najevo, ale mé jemně se třesoucí tělo, mě prozrazovalo. Ani Philip na tom nebyl o moc lépe. Pociťovala jsem, jak se mu třesou ruce a jeho zrychlený dech nebylo možné přeslechnout. Vzápětí jsem však pocítila i Victorův nechápavý a zároveň nenávistný pohled. Očekávala jsem, že Philipa odstrčí a začne ten svůj tyjátr, namísto toho, se na nás pouze díval, bez řečí. Naprázdno polkl, a zklamaně střídal pohled do prázdna a zpět na mě. Z jeho chování jsem pochopila, že mu došlo, že Philip mi není lhostejný. Dříve si to jen myslel, doufal, že jim budu opovrhovat, za to, co mi udělal…ale to prostě nešlo. Nyní si tím byl jistý. Stál s rukou opřenou o zeď nějakého obytného domu a ublíženě hleděl na mně. Snažila jsem se předstírat, ale když jsem ucítila Philipovi nepatrné doteky na své kůži, vychutnávala jsem si je.
„Tak, a je to,“pronesl Philip a co nejrychleji ode mě odstoupil. Otočila jsem se čelem k němu a dlouze se na něj zadívala.
„Bojím se, nezvládnu to, nechci vás zklamat,“vypověděla jsem Philipovi své obavy. Victor si byl našim úspěchem natolik jistý, že to otřásalo mou důvěrou. Ubíralo mi to na sebevědomí.
„Agnes, ty nás nezklameš, já to vím, ať to dopadne jakkoli. Nehleď na nás, získáme medailon, teď nebo jindy, to je jedno, ale získáme a ty se vrátíš domů. O to se postarám. Já jsem zapříčinil většinu tvého utrpení, a tak je mou povinností, aby ses v pořádku vrátila. My to zvládneme!“Ujišťoval mě a povzbudivě se usmál. Něžně mi zadělal pramínek vlasů za ucho. Chci se vůbec ještě vrátit?
„Dobře, jsme připraveni?“ Vyrušil nás Victor a došel k nám.
Měli jsme před sebou důležitý úkol, nebyl čas zabývat se maličkostmi, jako jsou naše city. S Philem jsme souhlasně kývli. Přehodila jsem si přes vlasy závoj, ve stejné barvě jako byly šaty, aby mi nebylo vidět do obličeje, a čekala, co se bude dít. Philip ke mně přistoupil zleva a Victor zprava. Oba muži mi gentlemansky nabídli svou ruku. Neváhala jsem a jejich doprovod přijala.
„Odteď zapomeň na Agnes, nyní jsi Anabell Tennensová!“ Připomněl mi vážným hlasem Victor, a sevřel mou dlaň, schovanou v bílé hedvábné rukavici. Jo, odteď jsem ta hnusná vypočítavá mrcha, to mi půjde…řekla jsem si, zvedla hlavu a pochopila jsem, že jsem Agnes, vlastně nikdy nebyla.