Strážci úsvitu - Oslavy část I.

Obyvatelé Darkvillu byli dnes od rána na nohou. Ve městě se schylovalo k oslavám „Krvavých dnů“, k oslavám, které trvaly celý týden. Po tu dobu, roku 1637 docházelo k vyvraždění všech nepohodlných a nebezpečných stvoření. Lidé toto oslavují jako svátek, jako radostnou událost, aniž by měli potuchy, co se tehdy doopravdy dělo. Léta se vypravuje, že to byly dny „lidského“ vítězství. Skutečnost, že lidem, přeskočilo, a ze strachu a podezření zabíjeli sami sebe, zůstala a zůstává utajena. A tak jsou Krvavé dny které se slaví vždy od 24. června do konce měsíce velkou slávou. Obyvatelé zdobí ulice a domy různými pestrobarevnými ozdobami, pouštějí veselou hudbu, děti si hrají v maskách na zombie a upíry, pořádá se průvod plný masek a žongléru, atp., je to svým způsobem obdobný svátek jako Halloween. Kdyby jen tušili, že v tyto dny ani ta stvoření nezahálí. Tyto oslavy jsou pro ně žně.
Všechnu tu parádu a pestrobarevné klišé s ironickým úsměvem sledoval Dason, který mířil do svého oblíbeného baru na panáka a sbalit pár koček, trochu si užít. Byl oblečen do černé saténové košile, kterou měl rozepnutou do půlky hrudě, a černých džínů. V jiné, než černé barvě nechodil. Na očích měl tmavé sluneční brýle, které byly jeho nedílnou součástí. Za bílého dne, na slunci, totiž měly Dasonovy oči červené zbarvení, na znamení krve a jeho pravé existence. Všichni upíří byli tímto způsobem postiženi. V noci a v potemnělé místnosti se upírům zbarvily oči většinou do jejich přirozené barvy, kterou měli ještě jako lidé. Když Dason vstoupil do dveří, zamířil k baru. Bar byl plný, sedělo zde několik mužů i žen a tanečnice usilovně předváděly své dovednosti, i přednosti. Dason zde býval častým hostem. Spíš než obyčejný bar, to byl striptýzový klub, kam se chodili pobavit lidé obou pohlaví.
Dason nebyl žádný svatý už za svého života a po něm si dokázal užívat ještě víc. Sedl si na vysokou barovou židli, a opřel se o pult.
„Chris, zlato, nalij mi skotskou,“požádal pohlednou blondýnku, a koketně se na ni usmál.
„Dasone, tebe jsem tu dlouho neviděla. Už jsem myslela, že´s na nás zanevřel,“odvětila a podala mu skleničku s alkoholem.
„To víš, hodně práce. Na tebe bych, kotě, přece nezapomněl,“ušklíbl se a jemně zatřásl dívčinou bradu.
Přípravy trvaly až do setmění, kdy lidé netrpělivě očekávali průvod a Dason po očku pozoroval dění venku. Společně se sourozenci tušil, že oslavy Krvavých dnů se neobejdou bez nějakého toho útoku, pomsty, vraždy či jiného podobného napadení všech, kteří přežili, nebo zkrátka obživnou. Z toho důvodu byla Cornélie,Aaron i Jenny od rána v ulicích.
„Zúčastníš se průvodu?“ Zeptala se Chris Dasona, vracejícího se k baru se dvěma spoře oděnými holkami, které se po něm lačně plazily.
„Ne, co bych tam dělal? To je jen pro snoby a naivky, že jo, holky,“odsekl již silně posilněný chlastem. Christine nic neodpověděla. Položila na bar poslední umytou pivní sklenici a odebrala se k oknu společně s pár hosty, aby sledovali průvod plný veselících se barevných masek, žonglérů, kejklířů, žen a mužů v dobových kostýmech, atp. Jak se průvod blížil ke konci, něčeho si Christine všimla. Poslední skupinka lidí v rudých kápích byla odlišná. Byli úplně poslední a postupovali za sebou v přesně uspořádaných řadách. Obličeje jim zakrývaly kapuce, ale bylo zřetelné, že hledí do země. Když průvod zmizel v dál, skupinka se zastavila a zůstala stát u Christinina baru. Hosté si pořád mysleli, že se jedná o součást oslavy, smáli se, bavili, a postupně se vraceli zpět na svá místa, jen Chris to připadalo divné. To už ale vycítil i Dason. Jeho upíří smysly zapracovaly. Zpozorněl. Odehnal dívky, se kterými se dosud bavil a pohlédl směrem ke dveřím a ke Christine, jež neustále hleděla z okna.
„Co se to děje? Co to má znamenat?“ Poznamenala Christin.
Dason došel k oknu, a odstrčil Chris, aby lépe viděl, co se děje. To, co se dělo venku, nebylo příjemné ani jemu. Lidé v kápích obklopili bar ze všech stran a skupinka započala sypat na zem neznámou černou látku kolem budovy. Druhá část držela v rukou svíčky a se sklopenou hlavou něco odříkávala. Návštěvníci baru byli tímto řádně znepokojeni. Nahrnuli se k oknům a mluvili jeden přes druhého. Divili se, co se děje. Tanečnice seskočily ze svých míst a všechny si sedly vedle sebe do kouta.
„Jdu tam! Tohle není vtipné,“rozhodla Chris, odhodlaná vyjít ven. Dason ji však zastavil.
„Zůstaň tady!“ Přikázal ji.
Tušil, že tohle je vážné.
„Dasone,co je? Co jsou ti lidé venku zač?“ Zeptala se s obavami.
„Řekni lidem, ať zůstanou v klidu a odveď je dozadu,“přikázal ji a sám zamířil ke dveřím.
Christine se dál nevyptávala. Přikázala vyděšeným hostům, aby se co nejrychleji odebrali do zadní části místnosti. Dason došel ke dveřím, ty však nešly otevřít. Ať to zkoušel jakkoliv, neotevřely se. Přiběhl k oknu, ale vzápětí uskočil. Černá látka na zemi začala hořet neuvěřitelnou rychlostí. Kol baru se objevily asi půlmetrové plameny. Lidé v kápích neustále hledíc do země, hlasitě mumlali nějaké nesrozumitelné žvásty.
„My chceme pryč, co se to děje, proboha, my chceme pryč!!!“ Křičeli vyděšeně lidé uvěznění v místnosti.
„Uklidněte se, dostanu nás odsud!“ Rozkázal Dason.
„Kdo jsou ti lidé a co od nás chtějí?“ Zeptal se Dasona jeden muž, řádně rozčílený. Jeho otázku náhle zvenku kdosi zodpověděl.
„Dasone, zdravím. Vím, že jsi tam, poznáváš mě?“
Dason rozpoznal ženský hlas. Položil si hlavu do dlaní.
„Lilian, co chceš? Ty jsi přece mrtvá!“
„Ano, teoreticky jsem. Ale víš, co je za den. Dnes mne roku 1637 upálili. Nyní nadešel čas mé odplaty. Nyní se, já a mí stoupenci, pomstíme všem, kteří jsou vinní za mou smrt.“ Křikla žena, zpod červené kapuce. Jako jediná hledící na budovu. Dason, stojící za oknem na ni zlostně hleděl. Došlo mu, že těmi stoupenci, myslí ty „poslušné ovečky“, které ji vyvolaly.
„Dobře, to že nenávidíš mě, to chápu, mě nemá rádo hodně lidí, ale co tihle lidé uvnitř? Ti za nic nemůžou!“
„Nad věci jako vždy, viď? Myslíš, že ne? Přesně na tomto místě mě zabili a vy jste tu postavili tuhle špínu, a aby toho nebylo málo, jsou s tebou v jedné místnosti. Což pro ně znamená jistou smrt!“ Mluvila žena.
Dason si vzdechl. Věděl, že tohle nezvládne. Chtěl se přenést za Cornélii s Aaronem,ale Lilianino obranné kouzlo mu v tom zabránilo. Lilian byla mocná čarodějka, která měla, jak vidno, silnou základnu lidí, kteří v ní věřili.
„Nepřeneseš se, Dasone, jsi tu uvězněný, stejně jako ti ostatní, zemřete!“Křikla a zasmála se.
Dason vytáhl mobil, rozhodnut zavolat Jenny nebo komukoliv jinému. Byli odříznutí od jakékoliv komunikace. Panika uvnitř byla nesnesitelná. Okna se nedala otevřít a plameny stoupaly do výšky. Čím usilovněji Lilianini stoupenci odříkávali jakési zaklínadlo, tím více se plameny zvyšovaly. Pomalu ale jistě nebylo vidět nic než oheň. Ženy hystericky brečely a muži plni strachu rozčíleně křičeli na Dasona
„Na co čekáme? Tak jim ho vydáme,“křikl jeden chlap a bezhlavě se vrhl na Dasona, odhodlaný ho napadnout. Uchopil sklenici a chtěl jej praštit do hlavy. Tohle Dason nevydržel. Ohodil muže do vzduch tak silně, až jeho tělem rozbil police se skleničkami a láhvemi, umístěné nad barem. Veškeré sklo se s hlasitým rachotem roztříštilo na zem. Dřevěné police se rozletěly na kusy. Lidé zděšeně vyhrkli. Dason se na ně nenávistně ohlédl. Po proměně. Z očí mu kapala krev a na tváři se opět zjevily černé žíly. Uvěznění lidé jak na povel ztichli. Venku mají pomstychtivou čarodějnici a uvnitř krvežíznivého upíra. Chris, která měla Dasona svým způsobem ráda, vytřeštila oči. Nikdy by ji tohle nenapadlo. Držela se v objetí společně s tanečnicemi a tiše se všechny modlily.
„Dostanu nás odsud, jen se uklidněte! A o tohle,“poukázal na útočníka, který ležel za barem s řeznými ranami způsobenými střepy, „ať se už nikdo nepokouší! Nebo se neovládnu, a zabiju vás všechny na místě!“ Ušklíbl se.
Lidé přestali skoro až dýchat, jak se báli. Dason otočil hlavu zpět ke dveřím, kterými procházel dým. Slíbil jim, že je zachrání, ale sám nevěděl jak, a moc času neměl. Rozhodně ale nezdechne. Ne dnes, a ne tady.