Strážce duší - pokračování VI.

VI.

Do středy se nic podstatného nedělo. Ráno mi volala Vlasta, že Jarda přijede taky. Dali jsme si sraz v pět odpoledne u Elektry, odkud je to kousek ke kostelu sv. Václava. Janusz nás již očekával u vchodu. „pozdraven buď Ježíš Kristus.“ pozdravil nás a podával mi ruku. „Až na věky.“, odpověděl jsem a ustoupil jsem kousek stranou, abych mohl představit svůj doprovod: „to je Vlasta.“ Janusz podal Vlastě ruku. „Dobrý den..., vlastně večer, vždyť už je tma.“ pozdravila Vlasta. „Těší mě, že vás poznávám“ odpověděl Janusz. „A to je její bratr Jarda.“ pokračoval jsem a pokynul směrem k Jardovi. I jemu Janusz podal ruku: „těší mě.“ Jarda ruku nesměle stiskl a sklopil zrak k zemi. „Pojďte dál.“ řekl Janusz a ustoupil ze dveří. Vstoupili jsme do oné dlouhé chodby, kde jsem byl i poprvé. Opět nás zavedl do pracovny, kde již byl na stole připraven čaj v konvici a čtyři šálky. Rovněž zde byly přineseny další dvě židle.

„Posaďte se a udělejte si pohodlí, já si ještě na moment odběhnu a pokud vám to nevadí, rád bych si přizval přítele, který má již má nějakou tu zkušenost s podobnými záležitostmi.“ řekl Janusz a odešel z pracovny.

Jarda se rozhlížel po místnosti a já jsem ho pozoroval, vědom si minulé zkušenosti z křížem visícím na zdi za pracovním stolem. Když jeho oči padly na kříž, stáhl hlavu mezi ramena a tvář se mu zkřivila do sotva postřehnutelného úšklebku. Vycítil, že ho pozoruji a naše oči se setkaly: „Co čumíš, he?“ řekl příkře podivným hlasem. Neodpověděl jsem otočil jsem se ke stolu a usedl do křesílka u stolu stejně jako minule.

Vrzly dveře a naše oči padly na muže v mnišské kutně černé barvy, kterou měl opásanou obyčejným konopným provazem. Na hrudi se mu houpal prostý dřevěný kříž, pověšený rovněž na kousku provázku. Muž měl jistě něco přes padesát let. Štíhlá postava a pružný krok prozrazoval dobrou fyzickou kondici. Tvář zvrásněná mnoha drobnými vráskami byla opálená a vlasy již prokvétaly stříbrnými nitkami. Bystré hnědé oči si nás zvědavě prohlížely, zatímco jsme byli představování otcem Januszem. „To je otec Rafael.“ řekl Janusz postupně každému z nás. Otec Rafael vždy podal ruku, mírně ale pevně stiskl, pohlédl zpříma do očí: „Rafau...“, řekl prostě. Já jsem jeho pohled vydržel, i když mi někde hluboko uvnitř nějaký skřípavý hlas kvílivě poroučel: „Sklop zrak, nedívej se na něho.“ Byl to jen okamžik, ale nedal se přejít jen tak. Jarda však ten pohled nevydržel, vlastně ani nezvedl zrak a v odpověď na pozdrav z něho vyšlo jen temné zamručení. Otec Rafael, ještě chvíli Jardovu ruku podržel. Bylo to jen pár sekund, ale bylo vidět, jak se Jarda „bolestivě“ přikrčil.

„Otec Rafael je rovněž z Polska, ale česky celkem dobře rozumí. Jen jeho mluvený projev v češtině již není tak dobrý. Je to přede jen již řádka let, co pobýval, stejně jako já, tady v Ostravě. Vše potřebné jsem mu již sdělil, takže je celkem přesně o celé věci spraven, pokud tedy nenastaly nějaké nové skutečnosti, o kterých nevím.“
„Nic zásadního se nestalo, ale něco přece jen ano.“ řekl jsem.
„Tak prosím. Do toho. Vyprávějte Pavle.“ vybídl mě otec Janusz, zatímco se otec Rafael posadil za psací stůl a se zájmem čekal na pokračování.
„No, stalo se to v neděli, když jsem se vrátil od vás otče Januszi. Po tom všem jsem jaksi pokládal za nutné seznámit s celou tou smutnou záležitostí i svoji ženu, která již vnímala moje poněkud podivné chování.“ pokračoval jsem ve vyprávění a během pár minut jsem jim sdělil vše, co se v nedělní večer odehrálo u nás doma. Zejména zvonící telefon bez baterie vzbudil u obou otců pozornost.

Chvíli bylo ticho, které ukončil otec Janusz: „Já si dovolím říci na úvod pár slov, abych takříkajíc shrnul vše co o tomto případu víme. Pokud na něco zapomenu, tak mně prosím doplňte.“ Poté chronologicky za sebou připomněl všechny události, které jsem mu minule vyprávěl. Vše měl poznamenané v malém zápisníku. Tak trošku připomínal inspektora Culomba z televizního seriálu. Jen místy jsme ho já nebo Vlasta upozornili na nějakou drobnost nebo doplnili o nějakou drobnost , na kterou jsme si vzpomněli.

Otec Rafael soustředěně poslouchal a rovněž i on si dělal jakési poznámky do bloku formátu školního sešitu, avšak podstatně hrubšího co do počtu stránek. Všiml jsem toho zápisníku zejména proto, že byl vázaný v kůži, která byla častým používáním místy vyhlazena jako vyleštěné boty.

Když Otec Janusz skončil, napil se čaje a pokračoval: „Jak jsme do celé věci vstoupili my již víte. Nevíte však, co pro vás můžeme udělat. Jak vám můžeme pomoci. V první řadě vám můžeme, alespoň si to myslím, podat nějaké vysvětlení všech těch událostí, které vám tak neblaze vstoupily do života a troufám si říci, že jste ve velikém nebezpečí. K tomu, aby jste pochopili souvislosti všeho, co se kolem vás děje, je vše potřeba zasadit do určitého kontextu naší nejenom materiální, ale i duchovní existence. Jen poněkud váhám do jaké hloubky zacházet, aby to pro vás bylo dostatečně srozumitelné a ještě nebylo matoucí. Budu tedy předpokládat, že máte jen základní povědomí o křesťanské tradici a jejím vztahu ke smrti, vzkříšení, božím soudu, posmrtném životě a reinkarnaci.“ na chvíli se odmlčel a tázavě se po nás rozhlédl.
„Myslím, že to bude nejrozumnější.“ řekl jsem a pokračoval: „já už jsem si sice ledasco nastudoval v knihách a na internetu, ale mnohdy mi ty informace připadaly jaksi laické a zavánějící spíše bulvárem a komercí. Zejména u knih, které se dnes prodávají. Tajemno dnes táhne a vydavatelství chrlí jednu publikaci za druhou, kde se píše o magii, spiritismu, životech po životě. Jen málo kde jsem našel něco serioznějšího.“
„Já o tom nevím vůbec nic, jen jsme zkoušeli pár krát vyvolávat ducha a takhle jsme dopadli.“ řekla Vlasta. Jarda se krčil na židli a neříkal nic.

„Dobrá tedy, začnu poněkud ze široka. Ale myslím, že to nebude na škodu. Protože žijeme v křesťanské části světa a všichni jsme v této tradici vyrostli, začnu křesťanstvím. Když jsem byl ještě kluk, často jsem přemýšlel o tom, co se stane s člověkem, když umře.
Bylo mi asi sedm let, když jsem si uvědomil, že všichni jednou umřeme. Došlo mi, že mi umře máma i táta. Hrozně jsem kvůli tomu brečel. Maminka mě utěšovala, že to bude až za dlouho. Trvalo mi možná měsíc, než jsem onu smrtelnost naši existence vstřebal. Babička mě nutila chodit do náboženství, kde mě učil jeden starý kněz a dával mi do takového malého sešitu razítka, které jsem si vybarvoval.
Mimo jiné tam byl i obrázek znázorňující šťastné lidi na oblaku obklopené anděly, ale také tam bili lidé, kteří padali kdesi dolů do propasti, kde na ně čekali rohatí čerti s vidlemi. Babička mi vysvětlila, že když budu hodný, tak mě o posledním soudu bůh vezme do nebe a když budu zlobit, tak půjdu do pekla. Ptal jsem se babičky, kdy bude poslední soud. Ta mi odpověděla, že až přijde konec světa. A kdy přijde konec světa, ptal jsem se zvědavě babičky a myslel na to, jestli ještě stihnu letošní vánoce. To nikdo neví, řekla mi tehdy babička a poslala mě hrát si s dětma.
Pak, jak jsem dorůstal, přestalo mě to zajímat a měl jsem stejné zájmy jako ostatní kluci. To vám vykládám proto, aby jste si nemysleli, že my kněží se již kněžími rodíme. Zpravidla vždy přijde nějaký impuls, který změní směr vašeho života.“ chvíli se odmlčel, napil se čaje a pokračoval:
„Mě se to stalo ve čtrnácti létech. Měl jsem nějaký průser ve škole, tak jsem dostal domácí vězení. Hrozně jsem se nudil, a tak jsem si začal přerovnávat svoje věci na poličkách. Při tom přerovnávání mi vypadl onen sešit z náboženství, který byl celá léta zapomenut zastrčen v kterési pohádkové knize.

Zvedl jsem ho ze země a jen tak začal listovat až jsem došel k onomu obrázku znázorňujícímu nebe a peklo. Chvíli jsem hleděl na vybledlé barvy modré razítkovací barvy a neobratné vybarvování pastelkami. Najednou mi blesklo hlavou: no jo, když umřu tak kde budu do doby než přijde konec světa a boží soud? Ta myšlenka mi utkvěla v hlavě natolik, že jsem ze začal vyptávat. Nikdo mi nebyl schopen odpovědět. Jednou jsem se ptal pradědy, kterému tehdy již bylo skoro osmdesát let a ten mi s úsměvem řekl, že až umře dá mi vědět.

Děda umřel asi za půl roku. Asi týden po pohřbu jsem se jednou v noci probudil, protože se mnou někdo zatřásl. Otevřel jsem oči a na posteli u mých nohou seděl děda. Usmál se na mně, a že mi přišel říct, jak to teda je, když člověk umře. Když umřeš, tak se jen zbavíš těla, ale žiješ dál jinde., řekl a rozplynul se. Ráno jsme nevěděl, jestli se mi to zdálo nebo ne. Stačilo to však změnit směr mého života, mých zájmů natolik, že jsem se stal duchovním.“

Opět se chvíli odmlčel. My mlčeli také vědomi si toho, že jsme skrze tento osobní příběh vedeni do světa tolik jiného, než je ten náš stroze materiální, uchopitelný, vysvětlitelný.

„Tím vyprávěním chci jen říct, že i my duchovní jsme jen lidé, hledající lidé. I já stále hledám, i když na mnohé otázky z dětských let jsem našel více, či méně uspokojivé odpovědi.“ Pokračoval otec Janusz. „Teď se pokusím shrnout to nezbytné, k čemu jsem za ta léta došel:
Za prvé, duch je součástí naši fyzické existence, každý máme svoji duši nebo ducha. Nazývejte to jak chcete.
Za druhé, ve smrti duch, duše opouští naše tělo a dále existuje v jiné dimenzi bytí, jakémsi paralelním světě nebo ještě lépe , v vyšší formě fyzického vesmíru.
Za třetí, duše se znovu rodí v jiných tělech zpátky do fyzického světa.
Za čtvrté, některé duše, z různých důvodů, bloudí, zůstávají napojeni na náš svět i když už nemají fyzické tělo – to je mimochodem to, co nás bude zajímat.“
„V tom případě otče Januszi věříte v reinkarnaci.“ přerušil jsem jeho výklad.
„Z toho co jsem řekl vyplývá, že věřím stejně jako jiná, zejména východní náboženství, v reinkarnaci.“ odpověděl s úsměvem otec Janusz.
„Já myslel, že křesťané reinkarnaci odmítají. To by totiž mohlo znamenat, že by se Kristus mohl narodit znovu.“ poznamenal jsem znova.
„Ano, to máte Pavle pravdu, křesťané reinkarnaci odmítají, tvrdí, že je v rozporu s jejich věroukou a odkazují se na to, že Bible žádné zmínky o převtělování neobsahuje. Podle ortodoxních křesťanů žije člověk jen jednou a na tento svět se už znovu nevrací. Byli jsme spaseni obětí Ježíše Krista a proto nás čeká věčný život. Já tvrdím, že lidé Krista zavraždili, protože se báli jeho učení.“ opět se chvíli zamyslel. „Ale to je jiná kapitola o které bychom se mohli přít ještě dlouho do noci.“

To bylo odvážné tvrzení, které jsem od katolického kněze nečekal. Zvědavě jsem se podíval na otce Rafaela. Ten mi jen pokynul, jakoby chtěl říci: „neděste se, já si myslím totéž.“ Usmál jsem se a dál poslouchal výklad otce Janusze.

„Abychom pochopili převtělování – reinkarnaci, její funkci a smysl, můžeme si představit život jako spirálu. Narodíme se v nejnižším bodě a měly bychom žít tak, aby náš život nabýval na duchovní hodnotě a v momentě smrti bychom měli být o jednu nebo několik závitů této spirály výše. Když ovšem v životě některé věci neprožijeme tak, jak bychom měli, narodíme se znova a řešíme v životě podobné situace, které jsme v tom minulém nezvládli... Stíháte chápat co tady povídám? Klidně se ptejte.“ přerušil otec svůj výklad.
„Já to chápu.“ řekl jsem.
„Já zatím taky.“ řekla Vlasta. „Jen bych potřebovala kousek papíru, abych si mohla napsat na co se budu chtít pak zeptat.“ dodala ještě. Otec Rafael vzal ze stolu list papíru a ze skleničky propisku a nakláněje se přes psací stůl podal psací potřeby Vlastě. „Děkuji.“ špitla a odstrčila hrnek s čajem aby si udělala místo na psaní poznámek.
„A Jardo co vy?“ obrátil se otec Janusz na Jardu, který seděl s rukama složenýma na prsou a nezúčastněně a zíral na obraz na zdi. „Mě ty žvásty nezajímají.“ řekl Jarda podivným dvojhlasem. Oba otcové pohlédli na sebe a pak na Jardu. „Jardo! T o se neumíš chovat?“ kárala Vlasta mladšího bratra.
„To je v pořádku. Nechte ho.“ uklidňoval otec Janusz Vlastu.
„Mohu?“ zeptal pak a tázavě se podíval na mně. Pokynul jsem.
„Tak tedy – pokud spojíme spirály jednotlivých životů, je zřejmé, že čí více životů prožijeme, tím se rodíme duchovně vyspělejší. Každý náš život může být jinak kvalitní, převedu li to opět na spirálu, některá stoupá rychleji a má více závitů, jiná stoupá pomalu nebo vůbec. V průběhu těch životů dostoupáme do takové výše duchovní vyspělosti, že se přiblížíme samotnému bohu. Pak už se nemusíme znovu vracet do slzavého údolí fyzických životů plných utrpení a strádání, kde je radostí a lásky jen poskrovnu. Většinu života na něčem lpíme, o něco se bojíme a tak se trápíme. Je to v podstatě analogie křesťanské představy očistce.

Občas se stane, že nám náš životní plán dostoupat na životní spirále do určitého bodu překazí nějaká tragická událost nebo velmi zlý skutek, kterého se dopustíme. Předčasná smrt, nenaplněný život nebo velmi zlé skutky– to jedny z důvodů, proč se některé duše po smrti nedokážou přenést do své další přirozené existence, ale zůstávají napojeny na náš svět. Tyto duše pak kontaktují nebo jinak zasahují do našeho světa,hledají cestu zpět, nebo odpuštění. Jsou zmateny, nepřipraveny na život mimo fyzické tělo.“

„Vy myslíte, otče, že to, že jsem v Medlicích viděl Jardu po jeho smrti, je ten případ?“ přerušil jsem znovu výklad otce Janusze.
„Ano, jistě. Co jiného může být sebevražda, než tragické, násilné ukončení tohoto života. Tam k však musíme vzít v úvahu ještě jiný aspekt o kterém jsem se zatím nezmínil, totiž to, že existuje ještě jiné duše, které vstupují, mnohdy velmi násilně, do našich životů. Váš přítel byl nejdříve donucen k sebevraždě a uvězněn mezi těmito dvěma světy je, abych tak řekl dále ničen nějakou temnou silou. To vyvozuji z toho, že vás naváděl k obětování těchto mladých lidí.“ vysvětloval otec Janusz.

„Počkejte. My jsme měli být obětování?“ zapojila se do hovoru Vlasta.
„Jistě. Pokud by tady Pavel nezasáhl oné noci, kdy jste byli v Medlicích, byli by jste pravděpodobně v moci těch bytostí. Stejně jako Pavel.“ pokračoval otec Janusz a pohlédl na mně. Bezděky jsem si sáhl na krk. Skvrny začaly pálit.
„Aby jste se z toho neposrali!“ zachrčel změněným hlasem Jarda a ještě více se přikrčil na židli.
„Pavel se však dokázal postavit zlu...“ pokračoval otec Janusz jako by se nic nestalo.
„Postavil se mu, protože ho oslovil hlas, hlas strážného anděla, kterého všichni máme. Obvykle ho vnímáme jako intuici. Určitě si vybavíte případy, kdy jste se intuitivně vyhnuli něčemu zlému. Začneme li naslouchat tomuto hlasu i v normálním životě, ušetříme si spoustu trápení a zlé síly nad námi pozbudou veškerou mo...“ nedokončil otec Janusz poslední slovo. Jarda se náhle vymrštil ze židle a s očima obrácenýma v sloup se vrhl na otce Januše a oběma rukama mu sevřel hrdlo.
Vlasta vykřikla a neschopna pohybu a jen přihlížela široce otevřenýma očima. Otec Rafael naopak jakoby něco podobného očekával. V mžiku přispěchal Januszovi na pomoc. Přitiskl svůj dřevěný kříž na čelo Jardy a začal nahlas odříkávat nějakou latinskou modlitbu... nebyl jsem schopen si to zapamatovat, protože jsem se rovněž pokoušel uvolnit Januszovo hrdlo z pevného sevření Jardových rukou. Kříž na Jardově čele vyvolal křečovitou grimasu na jeho tváři a z úst se mu vydral nelidský skřek. Stisk rukou však začal ochabovat a Jarda se záhy zhroutil do náruče otce Rafaela. Omdlel.

Janusz si třel hrdlo na kterém byly patrné otisky Jardových prstů. „Nestalo se vám něco.“ zeptal jsem se. „Ne, ne. Jsem v pořádku.“ odpověděl Janusz přidušeným hlasem a snažil se nabrat dech. „Tak trochu jsme to s Rafalem očekávali“ dodal. „Myslím ale, že pro dnešek by to stačilo. Je to ovšem dost vážné. Myslím s Jardou. Je to dokonce horší, než jsme mysleli. Musíme se sejít znova. A co nejdříve. Teď už jsme mu vyhlásili boj a Jarda je jeho obětí i zbraní zároveň.“ pokračoval otec Janusz naléhavě, dívajíce se střídavě na mne a Vlastu.
„Jak obětí. Jaký boj? Proti komu?“ ptala se vyděšená Vlasta. „Naši si myslí, že je nemocný a chtějí ho poslat k doktorovi.“
„Doktor mu myslím nepomůže. Můžete nějak zařídit to, abychom mohli vysvětit váš dům? Nebo alespoň pokoj. To by mohl být první krok, jak vašeho bratra ochránit. Zatím ho nemá v plné moci. Tato místnost také není vysvěcená, proto se s ním tady odvážil.“
„Museli by jste dopoledne, naši jsou oba v práci a vracejí se až po třetí hodině.“
„To by šlo, dejte nám prosím adresu a my se tam zítra vypravíme.“ požádal otec Janusz Vlastu. Ještě si vyměnili telefony. Jarda mezitím přišel k sobě a vůbec nechápal, kde je a jak se tam dostal. Nepamatoval si co se stalo. Byl dost udivený, když mu otec Rafael dal na krk řetízek s křížkem a požádal ho, aby ho v žádném případě nesundával z krku.

„A my ostatní bychom se měli sejít rovněž co nejdříve. Nejlépe zase zítra na večer, pokud máte čas . Musíme si vysvětlit ještě pár zásadních věcí, které jsem dnes nestihl vyložit.“
„Já si vyměním směnu a přijdu.“ odpověděl jsem.
„Já jsem taky v Ostravě a škola mi končí ve čtyři, takže taky nemám problém. A co Jarda?“ přidala se Vlasta.
„Ten může zůstat doma, jen je mu potřeba ještě zdůraznit, aby si nesundával ten křížek z krku a pokud možno zůstal alespoň zítra doma.“ odpověděl otec Janusz.
Poté jsme se rozloučili a vyšli do mrazivého Ostravského vzduchu, který byl cítit nedalekými železárnami, které s železnou pravidelností vypouštějí po setmění do ovzduší tuny jedů. Ještě jsem hodil Jardu s Vlastou do Svinova na nádraží a spěchal domů. I tak jsem byl doma těsně před devátou.