Mezi dvěma světy XIV.

Po ošetření a celkovém uklidnění všech Ztracených se Zara, Pierot a Amar sešli v místnosti, a plní pochybností se na sebe nejistě dívali. Celou noc pomáhali zraněným. Až nyní si vše uvědomili. Bylo skoro nad ránem a Selena nikde. Trápila je spousta otázek. Přežije Rolland? Kde je Selena? Co mají očekávat nyní? Pierot, již řádně nervózní, pochodoval z jednoho místa na druhé, neustále se ošíval, prohraboval se prošedivělými vlasy a pořád si něco mumlal.
„Pierote, uklidni se,“snažila se ho chlácholit Zara.
„Uklidnit se? Jak se mám uklidnit? Je už skoro ráno, Selena nikde a Rolland je v kritickém stavu a bůhví, co se děje u Mocných. Už o Seleně beztak dávno vědí, a co uděláme pak?? Až nás přijdou povraždit?! A ty mi říkáš, abych se uklidnil??“ Vyjel na ni Pierot, celý zpocený.
„Nekřič po mně, já jsem taky nervózní, ale co mám dělat? Chovat se jako blázen, jako ty? Takhle nikomu nepomůžeš!“ Křikla na něho Zara a otočila se k němu zády.
„Tak já jsem blázen? Vy jste v ohrožení a já jsem blázen, za to ty jsi světice, chováš se, jako by o nic nešlo,“odvětil uraženě Pierot a sedl si na dřevěnou židli.
Než stihla Zara naštvaně cokoliv dodat, jejich hádku rázně ukončil Amar.
„Tak dost! Přestaňte! Oba! Tímhle nikomu nepomůžete. Rolland se z toho dostane, a Selena je už třeba zpátky u Mocných, po tom, co zde zažila, by udělala nejlépe.“
Po těch slovech se na sebe Pierot se Zarou zahanbeně podívali. Každý z nich sedl do kouta a čekal. V tuto chvíli jim nezbývalo nic jiného. Nekonečné ticho, které panovalo, narušil až potácející se Rolland, který se náhle objevil ve dveřích, opírající se o panty.
„Rollande,“vyhrkla Zara a přiběhla mu na pomoc, jelikož Rolland se sotva držel na nohou. Přidržoval jej i Amar a společně mu pomohli si sednout. Pas měl ovázaný, na obvaz prosakovaly kapky krve, ale i tak se statečně držel na nohou. Pot mu stékal po tváři a horečka ustoupila jen nepatrně. Hluboce, pomalu oddechoval a zoufale sledoval tři postavy, které naopak, soucitně hleděly na něj.
„Kde..kde je Selena?“
Po jeho otázce se Pierot Zara a Amar na sebe vzájemně nejistě podívali. Hlavou se jim prohnala otázka, co mu odpovědět, v tomhle stavu.
„Rollande, neměl jsi vstávat, měl bys odpočívat,“snažila se změnit téma Zara, ochotna mu pomoct na nohy a odvést ho zpět. Ten ji však odehnal.
„Kde je?“ Zopakoval. I přes svůj stav, bylo v jeho hlase jasně poznat rozhořčení.
„Nevíme!“ Křikl Pierot bez servítek, rozladěný situací, která panovala.
Zara i Amar se zahanbeně zadívali do země. Nechápali, jak mu to mohl Pierot takhle oznámit. Rolland nestihl nijak zareagovat, a situace se již chopil Amar, snažil se zachránit, co se dá.
„Rollande, to bude dobrý, ona se objeví, určitě,“řekl a nejistě se usmál.
„Objeví, ehm….. co to meleš? Kde vůbec může být? Kdy jste ji naposledy viděli?“ Zeptal se Rolland.
„No…ráno, a pak…se to všechno semlelo, a Kimi, říkala, že jak tě odváděla, tak pak už ji neviděla,“ vykoktal Amar.
„A kde je Kimi?“
„To taky nevíme…,“špitla Zara, dívajíc se do země.
„Dost už!“ Křikl Pierot. „O co vám jde? Všichni, jak jsme tady, víme, že se Seleně nic nemůže stát. Nemůže umřít. Skončeme tu přetvářku a až se objeví, tak ji to řekněme! Být vámi, tak se spíš bojím útoku ze strany Mocných, pokud tam tedy Selena není,“přikázal.
Všichni zmlkli. Věděli, že má Pierot pravdu, tak čeho se vlastně bojí. Jejich konverzace se vyhrocovala.
„A co chceš, abychom ji řekli? Neměl by ses toho ujmout spíš ty? Ten, který ji v podstatě vychoval, a celý život před ní tajil, co je zač?“ Odvětil Amar.
„Já? Možná, uznávám, měl jsem ji to říct, ale já do ní nejsem, údajně, zamilovaný. Nepředstírám lásku, abych ji pak sprostě využil,“ pronesl a podíval se vyčítavě na Rollanda.
„Údajně? Využil? Miluju ji,“křikl Rolland a vzápětí si sáhl na ránu, která jej bolela.

„Jo, já si takhle lásku tedy nepředstavuji,“křikl Pierot, „a ty jsi druhý takový,“poukázal na Amara. „Navádíš Rollanda, aby ji lhal.“
„Ticho, hádáte se jak kohouti, nesnažte se svést vinu na druhého, všichni víme její původ, i její…,“odmlčela se Zara, „konec,“dodala smutně. „Otázkou je,“pokračovala, „kdo ji to poví?“ Poté se podívala na Rollanda, Amara a Pierota. Pohledem je vyzývala.
„Jak? “ Otázal se Rolland. „Jak ji chcete povědět, že je vyvolená, že není člověk, že umí kouzlit a svým životem nás zachrání? Že byla stvořena pro naši svobodu. Jak ji vysvětlíme, že nemůže zemřít? A kdo ji to poví? Snad všichni, jak jsme tady,“navrhl Rolland.
„No, výborně. Přesně takto to na ni vyhrkneme, to bude ráda,“přidal se ironicky Amar.
Jaké bylo jejich překvapení, když se náhle s výrazným vrzáním otevřely dveře. V nich stála promoklá, špinavá, unavená Selena, v potrhaném oblečení a rozcuchanými vlasy. Stála tiše a hrdě se slzami v očích.
„Není třeba si dělat starosti,“pronesla.
Natolik je šokovala, že s hrůzou a zděšením na ni hleděli, a nebyli schopni cokoliv říct. Ani ve snu by je nenapadlo, že by je mohla poslouchat. Cítili se hrozně, nenacházeli správná slova, na svou obhajobu. Tímto způsobem se to neměla dozvědět.
„Chci slyšet jen jedno, je to pravda?“ Špitla a popotáhla. Ruce měla natažené podél těla a zoufale si snažila udržet důstojnost. Pohlédla na Pierota. Ten beze slova pokýval hlavou.
To už se neudržela, slzy jako hrách se ji spustily po tváři. Zradili ji. Lidé, které měla nejraději a byli, ji oporou, ji zradili. Lhali ji a předstírali přátelství. Přitom jim šlo jen o její život. Život? Jaký život? Smrt!
„Seleno, my ti to vysvětlíme,“ pokoušela se o jistou podporu Zara a položila Seleně ruku na rameno. Ta uchopila její ruku a zlomila ji zápěstí. Zara zaúpěla bolestí a vyděšeně od Seleny odstoupila.
„Mlč!“
Selena se na Zaru opovržlivě podívala, nepociťujíc žádnou vinu. Po této události se i muži báli její reakce. Když oni ji lhali a předstírali zájem, udělá totéž i ona jim?
„Vy nejste lidi. Jak jste mi mohli takhle lhát? Celý život?“ Svůj pohled zamířila na Pierota. „To vám nestojím ani za trochu pravdy? Já vám věřila, ale to všechno byly jen lži? Rollande proč?“ Neodpověděl ji. „Vy jste mě chtěli vidět jen mrtvou. To bolí!“
Selena si utřela slzy, zaťala ruce v pěst, a hrdě pronesla.
„Teď mě poslouchejte! Zapomeňte, že budu někoho zachraňovat! Neumím čarovat, a i kdybych to uměla, rozhodně to nepoužiji na vás. Pomřete tu jako krysy!“ Zvýšila hlas. „Všichni,“pohlédla zejména na Rollanda, který se neodvážil podívat se ji do očí. „Je mi to jedno! Rozumíte, nezajímáte mě! Stejně tak, jako jsem nezajímala já vás. U Mocných se už nikdy neobjevíte! Nikdo! Je mi jedno, co s těmi lidmi tady bude! Rozuměli jste?!“ Rozkazovala necitelně. Po těch slovech pohlédla na Rollanda, který zahanbeně seděl na židli a nezareagoval. Selena se sarkasticky pousmála. Zvítězila.
„A to se týče především vás, Rollande a Pierote, vy už Ztracené nikdy neopustíte. To je rozkaz, princezny Mocných, nikoliv Seleny, té holky, co byla naivní a věřila vám. Jestli kohokoliv z vás u Mocných ještě někdy uvidím, osobně se postarám o to, abyste už nespatřili denní světlo. A vy víte, že to udělám, a víte proč?“ Otázala se a ironicky se zasmála. „Protože proti mně nemáte žádnou šanci, já neumřu, na rozdíl od vás,“zdůraznila. „A je to vlastně dobře, protože tady zemřete!“ Ukončila svůj rázný proslov a očekávala nějakou reakci. Žádná nepřicházela. Ušklíbla se a lhostejně pokývala hlavou.
„Dobře, jsem ráda, že si rozumíme,“otočila se a vyběhla z místnosti.
„No, tak to bychom měli,“řekl po chvíli tiše Amar.
Zara, které Pierot držel raněnou ruku a Rolland, který měl, také na krajíčku, na něj nenávistně zírali. Selena vyběhla ven a zastavila se nedaleko od obydlí, ze kterého vyběhla. Vyčerpaně, v slzách, si klekla na zem a dala se do pláče. Nechtěla se smířit s tím, že tohle je realita, realita, která bolí. Proč jsou lidi takoví?
„Nenávidím je, všechny, nenávidím,“vzlykala a pohlédla na úsvit, který se před ní rozprostíral. Jeho zář oslnila Seleniny krásné, slzavé, smutné oči.
Náhle ji kdosi ze zadu udeřil do hlavy a Selena ztratila vědomí.