 02.07.2012 13 1381(17) 0 |
O druhé straně
Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. (Mt, 8,26)
Často přemítám nad tím, a tuším, že nejsem sám, co se se mnou stane „potom“. Tím „potom“ je samozřejmě myšlena smrt, která čeká každého z nás. Konečná a poslední chvilka našeho života.
Jestliže hovoříme o tom, co následuje po konci lidského života, logicky se musíme zastavit i nad přesným opakem. Tudíž nad tím, co předchází příchodu člověka na svět. Z historie a vůbec obecně víme, že tisíce let před naší dobou žili lidé také. Osoby jako každý z nás. A proto mne nahlodává otázka – kde jsem byl já? Kde byla moje vlastní podstata? Kde byla moje mysl, mé svědomí, to, čemu mnozí z nás říkají duše? To se zkrátka a jednoduše jen tak objevila z ničeho nic? To snad naše city, tužby, přání a myšlenky započala pouhá biochemická reakce, díky níž vzniklo tělo? Je početím stvořena také ta neviditelná stránka našeho já, mysl, která je daleko podstatnější nežli tělo? Vždyť co bychom byli bez mysli? Kus čehosi „živého“, co dokáže pouze reagovat na vnější podněty?
Vraťme se ale k otázce toho, co předcházelo začátku žití zde. Byli snad naše existence, ač bez hmotné schránky, tam někde, kde čekaly na to, až mohou vstoupit do tohoto světa? Je tedy početí pouhý příchod odjinud? A kam? Proč zrovna sem? Máme zde snad něco vykonat? Je příchod na Zemi pouze časem vymezeným k určitému úkolu? A když už dosypávají poslední zrnka písku přesýpacích hodin našeho bytí, kam půjdeme poté? Na stejné místo odkud jsme přišli? Do svého domova či do dalších úrovní existence, které neznáme a v kterých bude nutné znovu cosi vykonat?
„V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte." (J 14, 2-4)
Všichni se bojíme smrti, ale ne všichni si to přiznáme. Příčinou jsou ony dva hlasy. Jeden z nich, který říká ano, smrtí nic nekončí a ten druhý, který zas praví – konec, tvé dny jsou sečteny a po smrti nebude nic. Absolutně nic, které samo o sobě pro tebe existovat vlastně ani nebude, protože ty sám nebudeš cítit, nebudeš vědět, ty sám už nebudeš. Ty sám si nebudeš moct pomyslet, že nejsi, protože skutečně přestaneš být. Zůstaneš jen na krátkou dobu ve vzpomínkách těch, kteří tě znali, ale o to horší je, že ty o tom vědět nebudeš. Protože ty už budeš prachsprostě absolutní prázdnotou, která si není schopna ničeho uvědomit.
Vyberme si tedy. My lidé se neustále bojíme. A to, čeho se bojíme nejvíc, není smrt, ale to, co po ní následuje. Možná proto vznikla náboženství, která si ve své podstatě jsou naprosto stejná a jejich středobodem je jediná záležitost – co bude po smrti. Ať už mluvíme o reinkarnaci, o nebi, o nirváně či o stovkách dalších míst, kam má člověk po smrti přijít. Je strach skutečně tak mocný, aby stvořil víru? Nebo k nám šeptá jiný hlas, který lze se strachem zaměnit? Doufáme, že se to jednou dozvíme. Jestliže ale po smrti není vskutku nic, ani my, nedozvíme se o ničem. Nic z ničeho vzejde? Co je logické? A musí být právě i tyto záležitosti okovány pouty zákonitosti a logiky? Nezbývá nám nic jiného než čekat. Na konec anebo jiný začátek. Záleží na každém z nás, jak to pochopí a hlavně – jak to cítí. Protože onen cit je směsí těch dvou hlasů, v níž před koncem našeho života jeden zvítězí. Jeden z nich nás naplní a my, s jistotou odejdeme. Kdesi pryč, daleko, ale možná až nepředstavitelně blízko. Nebo také neodejdeme, ale zmizíme, navždy.
Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. (Mt, 8,26)
Často přemítám nad tím, a tuším, že nejsem sám, co se se mnou stane „potom“. Tím „potom“ je samozřejmě myšlena smrt, která čeká každého z nás. Konečná a poslední chvilka našeho života.
Jestliže hovoříme o tom, co následuje po konci lidského života, logicky se musíme zastavit i nad přesným opakem. Tudíž nad tím, co předchází příchodu člověka na svět. Z historie a vůbec obecně víme, že tisíce let před naší dobou žili lidé také. Osoby jako každý z nás. A proto mne nahlodává otázka – kde jsem byl já? Kde byla moje vlastní podstata? Kde byla moje mysl, mé svědomí, to, čemu mnozí z nás říkají duše? To se zkrátka a jednoduše jen tak objevila z ničeho nic? To snad naše city, tužby, přání a myšlenky započala pouhá biochemická reakce, díky níž vzniklo tělo? Je početím stvořena také ta neviditelná stránka našeho já, mysl, která je daleko podstatnější nežli tělo? Vždyť co bychom byli bez mysli? Kus čehosi „živého“, co dokáže pouze reagovat na vnější podněty?
Vraťme se ale k otázce toho, co předcházelo začátku žití zde. Byli snad naše existence, ač bez hmotné schránky, tam někde, kde čekaly na to, až mohou vstoupit do tohoto světa? Je tedy početí pouhý příchod odjinud? A kam? Proč zrovna sem? Máme zde snad něco vykonat? Je příchod na Zemi pouze časem vymezeným k určitému úkolu? A když už dosypávají poslední zrnka písku přesýpacích hodin našeho bytí, kam půjdeme poté? Na stejné místo odkud jsme přišli? Do svého domova či do dalších úrovní existence, které neznáme a v kterých bude nutné znovu cosi vykonat?
„V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte." (J 14, 2-4)
Všichni se bojíme smrti, ale ne všichni si to přiznáme. Příčinou jsou ony dva hlasy. Jeden z nich, který říká ano, smrtí nic nekončí a ten druhý, který zas praví – konec, tvé dny jsou sečteny a po smrti nebude nic. Absolutně nic, které samo o sobě pro tebe existovat vlastně ani nebude, protože ty sám nebudeš cítit, nebudeš vědět, ty sám už nebudeš. Ty sám si nebudeš moct pomyslet, že nejsi, protože skutečně přestaneš být. Zůstaneš jen na krátkou dobu ve vzpomínkách těch, kteří tě znali, ale o to horší je, že ty o tom vědět nebudeš. Protože ty už budeš prachsprostě absolutní prázdnotou, která si není schopna ničeho uvědomit.
Vyberme si tedy. My lidé se neustále bojíme. A to, čeho se bojíme nejvíc, není smrt, ale to, co po ní následuje. Možná proto vznikla náboženství, která si ve své podstatě jsou naprosto stejná a jejich středobodem je jediná záležitost – co bude po smrti. Ať už mluvíme o reinkarnaci, o nebi, o nirváně či o stovkách dalších míst, kam má člověk po smrti přijít. Je strach skutečně tak mocný, aby stvořil víru? Nebo k nám šeptá jiný hlas, který lze se strachem zaměnit? Doufáme, že se to jednou dozvíme. Jestliže ale po smrti není vskutku nic, ani my, nedozvíme se o ničem. Nic z ničeho vzejde? Co je logické? A musí být právě i tyto záležitosti okovány pouty zákonitosti a logiky? Nezbývá nám nic jiného než čekat. Na konec anebo jiný začátek. Záleží na každém z nás, jak to pochopí a hlavně – jak to cítí. Protože onen cit je směsí těch dvou hlasů, v níž před koncem našeho života jeden zvítězí. Jeden z nich nás naplní a my, s jistotou odejdeme. Kdesi pryč, daleko, ale možná až nepředstavitelně blízko. Nebo také neodejdeme, ale zmizíme, navždy.
07.07.2012 - 22:03GULI: Ano, láska. A nejen ta. Uvedl jsem ji pouze jako příklad, ale jak už i ty popisuješ, existuje spousta jiných věcí, které nelze materialisticky podložit. To ale neznamená, že neexistují. To, že se láska jednoduše přemění v nenávist, to je pravda, ale rozhodně to žádným způsobem nevyvracuje tvrzení, že láska existuje, ať už je jakákoli.
Zkrátka a jednoduše - věcí, materialisticky nepodložitelných, o které realismus zřetelně zakopává, je spousta. A naznačují, že kolem nás není pouze hmota, prostor a čas. Ale také city a myšlenky. A víra, náboženství, to jsou brýle, přes které se na ně díváme a snažíme se je pochopit, jsou to cestičky, které jsou útrapné a mnohdy se zdá, že nikam nevedou a ony některé možná skutečně nikam nevedou. Ale proč to nezkusit. To je jediná věc, ve které s tebou souhlasím. Proč nepátrat po tom, co je jakýmsi stínem hmotného světa. Anebo hmotný svět je stínem toho pro nás neviditelného?
Zkrátka a jednoduše - věcí, materialisticky nepodložitelných, o které realismus zřetelně zakopává, je spousta. A naznačují, že kolem nás není pouze hmota, prostor a čas. Ale také city a myšlenky. A víra, náboženství, to jsou brýle, přes které se na ně díváme a snažíme se je pochopit, jsou to cestičky, které jsou útrapné a mnohdy se zdá, že nikam nevedou a ony některé možná skutečně nikam nevedou. Ale proč to nezkusit. To je jediná věc, ve které s tebou souhlasím. Proč nepátrat po tom, co je jakýmsi stínem hmotného světa. Anebo hmotný svět je stínem toho pro nás neviditelného?
05.07.2012 - 18:00pešu: Láska? Je láska k člověku-tedy spíš emocionální závislost na druhém,nebo spíš na své představě o druhém,láska? Pod pojem "láska" se dá ukrýt všechno. Je tělesná,emocionální nebo materiální závislost na partnerovi láska? Ano? Jak to tedy,že když partner z nějakého důvodu odmítne toto všechno poskytovat,nastupuje hněv a někdy i nenávist? Kde je láska. Může se láska změnit okamžitě v opak- nenávist?
Potom je tady láska k vlasti,láska k majetku,láska k násilí,láska k ....... Není lepší otázka co je opravdu láska?
Co je Bůh? Je něco takového? Co je život? Co je smrt? Většina lidí mluví o těchto záhadných pojmech,jako by to byly ty nejjednodušší věci na světě. To je tak,toto zase jinak,tam se píše to,ten říká ono..
Kdo tuší alespoň přibližně jak to všechno je? Kdo se o to aspoň pokusil, na to nějak přijít? Nevadí že třeba na nic nepřijde,ale nestojí tyto zásadní věci za to,se aspoň pokusit jim přijít na kloub? To že miliardy lidí v něco věří a další nevěří v nic-nebo spíš věří v nic ,není důležité. Nestojí to dobrodružství zvané život,za to pátrat nějak o co vlastně jde? Asi ne,protože není moc těch kdo by se o to pokusil.
Potom je tady láska k vlasti,láska k majetku,láska k násilí,láska k ....... Není lepší otázka co je opravdu láska?
Co je Bůh? Je něco takového? Co je život? Co je smrt? Většina lidí mluví o těchto záhadných pojmech,jako by to byly ty nejjednodušší věci na světě. To je tak,toto zase jinak,tam se píše to,ten říká ono..
Kdo tuší alespoň přibližně jak to všechno je? Kdo se o to aspoň pokusil, na to nějak přijít? Nevadí že třeba na nic nepřijde,ale nestojí tyto zásadní věci za to,se aspoň pokusit jim přijít na kloub? To že miliardy lidí v něco věří a další nevěří v nic-nebo spíš věří v nic ,není důležité. Nestojí to dobrodružství zvané život,za to pátrat nějak o co vlastně jde? Asi ne,protože není moc těch kdo by se o to pokusil.
05.07.2012 - 14:14GULI: Právě v tomto směru nemám rád racionalistické myšlenky. Vždyť existuje tolik věcí, které nejsou podložitelné důkazy a fakty, o které se opíráš! A mnohdy to jsou věci natoliko zásadní a důležité, že by bez nich lidský život nebyl životem. Láska, nevidím ji. Útočí na každého z nás. Zástupy lidí kvůli ní obrací své životy a zásady naruby a - není podložitelná. Ptám se proč?
05.07.2012 - 13:05S Vladanem musím ve většině věcí souhlasit i když se nepovažuju za vyloženého ateistu,ale za bezvěrce snad ano-tedy za člověka který se snaží vidět věci tak jak jsou-úplně bez víry není snad nikdo,a nemusí to být jen náboženská víra. Víra sice dává naději a potlačuje strach-nezbavuje strachu- jen ho někam potlačuje, ale možná že určitá racionalita je přínosnější ve smyslu, že pokud se člověk snaží něčeho dobrat,pokud ho něco opravdu zajímá,musí vycházet z toho co opravdu je,z logiky a faktů. Víra je osobní a řekl bych i egoistická záležitost,která říká-však ono to nějak dopadne,Bůh nám to slíbil-v nějaké "svaté" knize.
Jenže problém vidím jak u ateistů i věřících v tom,že je tyto věci,Bůh,život,smrt-v podstatě nezajímají. Každý si toto pro sebe nějak zdůvodní -racionálně nebo iracionálně a tím to končí.
Smrt je jedna z nejdůležitějších věcí na světě pro člověka-ve smyslu že je konečná a je na ní "spoleh". Přesto že se jí všichni bojí,proto se např.dají na víru-víra je produkt strachu- nebo jí odbydou že po smrti nic není protože... Není nějaká možnost poznat co znamená smrt,už teď za života? Proč to nikoho nezajímá? Proč každému stačí nějaké vysvětlení a potom když smrt přijde,někde se objeví poblíž,někoho si vezme,lidé neskutečně trpí. Ale stejně je to nedonutí se zajímat co smrt vlastně je. Není to divné?
Jenže problém vidím jak u ateistů i věřících v tom,že je tyto věci,Bůh,život,smrt-v podstatě nezajímají. Každý si toto pro sebe nějak zdůvodní -racionálně nebo iracionálně a tím to končí.
Smrt je jedna z nejdůležitějších věcí na světě pro člověka-ve smyslu že je konečná a je na ní "spoleh". Přesto že se jí všichni bojí,proto se např.dají na víru-víra je produkt strachu- nebo jí odbydou že po smrti nic není protože... Není nějaká možnost poznat co znamená smrt,už teď za života? Proč to nikoho nezajímá? Proč každému stačí nějaké vysvětlení a potom když smrt přijde,někde se objeví poblíž,někoho si vezme,lidé neskutečně trpí. Ale stejně je to nedonutí se zajímat co smrt vlastně je. Není to divné?
04.07.2012 - 07:57Cvokhauz: taron: Děkuji vám za vaše názory, o které jste se s námi podělily. Nikdy nikdo nebude mít samozřejmě absolutně stejný názor na cokoli a už vůbec ne na otázku víry a posmrtného života. Jsem rád, že jste také vzpomněly buddhismus, neboť se domnívám, že veškerá náboženství jsou v podstatě stejné a vedou ke stejnému cíly.
03.07.2012 - 21:01Cvokhauz: O.K. ..a já ty symboly samozřejmě, to bych ani nebyla taron...já ty symboly chci rozluštit :)))))
03.07.2012 - 20:43taron: Jistě. Jen se nesmí brát úplně doslova - podle mě Bible mluví hlavně v symbolech. :)
03.07.2012 - 20:36Cvokhauz: Neměníš témata...je to v pořádku...samozřejmě uznávám , že i Budhismus má své opodstatněné místo v lidské společnosti a přináší pro mnohé z nás hodně dobrého, ale mám pořád pocit ...snad už i jistotu , že křesťanství završuje všechny světová náboženství , protože se nestará jen o spasení mojí duše...sobecky , ale o spasení všech duší...o pomoci druhým dosáhnout světla...o lásce k druhým , která mám být větší , než láska k sobě samému...:)
03.07.2012 - 20:32taron: Chtěla bych jen regovat na jednu část ve tvém komentáři. Navždy.. - mrtví budou vzkříšení - bez těla - jen duchovně a budou žít s Bohem věčný život... Tohle konkrétně, tahle část výkladu křesťanství mi připomíná základní ideu buddhismu - nirvánu, splynutí v jedno s nekonečnem, ztrátu těla a "přidání se ke světu." Ve zjednodušeném výkladu. (Ano, ráda měním témata.)
03.07.2012 - 20:24No..Vladan , jako mnoho z ostatních "bezvěrců " vůbec nepochopil o čem víra vlastně je...teda aspoň křesťanská....já se nemusím bát , že budu zatracená v pekle, protože nebudu...zatracená..ať mám chyby, jako každý z nás...já , už jenom tím , že jsem uvěřila v pekle nebudu..kromě toho peklo není - je to výmysl člověka :)))
Řekla bych , že nevěřící lidé jsou na tom hůře, než věřící , protože oni neočekávají po smrti nic...a toho se vlastně bojí..zatímco víra dává naději...takže celý život člověk žije v naději a ta ho uklidňuje...a pomáhá mu překonávat životní útrapy a smrt...a aj kdyby opravdu nic po smrti nebylo , pak už jenom v tom , že pomáhá lidem dávat naději - má víra smysl...aspoň tak to vidím já :)
Co se týká toho , kde jsme před narození a po smrti...tak můj názor je asi takový...po přečtení a prozkoumání hodně a hodně knih a urovnání si to v mé hlavince- mimochodem plné slámy - jsem došla k závěru , a to prosím neberte vůbec vážne, každý si musí hledat svou cestu : Před narozením nejsme...teprve spojením spermie a vajíčka - vznikáme...ihned - proto je křesťanství proti potratům...Bůh dal zákony života...schopnosti života a žena a muž vkládají do svého potomka dědičnost - tedy i ten zmiňovaný hřích - dejme tomu dědičné nemoci a způsob života jejich prapředků / kouření, alkohol atd. atd. / A tímto okamžikem zrození...nebo vzniku..už máme možnost žít navždy !!!! Navždy.. - A mrtví ? Ti budou vzkříšení - bez těla - jen duchovně a budou žít s Bohem věčný život...já to chápu tak , že i potracené dítě je někde blízko své matky....a přesto , že mu matka zabránila žít a zkusit si pozemský život...tak to dítě - ta duše už existuje a bude existovat na věky věků..., ale to je jenom můj odhad, připadá mi to logičtější , než teorie, že se rodíme pořád dokola dokola a vlastně si musíme odpykávat minulé hříchy , o kterých v tomto životě vlastně nevíme - byl nám vymazán záznam...je to blbost - podle mě . Myslím , že všichni tady máme jedinečnou možnost prožít si svůj život a za své chyby kolikrát platit už teď .. a už nyní máme možnost své přečiny vymazat , už jenom tím , třeba, že jich litujeme, ale je to na dlouho ...., kdo má zájem , může studovat sám ..., nebo s pomocí jiných , kdo znají aspoň trošku Bibli :))) Tak tolik k mé teorii...má - li někdo lepší, podělte se s ní se mnou ..byla bych vděčná :)
Řekla bych , že nevěřící lidé jsou na tom hůře, než věřící , protože oni neočekávají po smrti nic...a toho se vlastně bojí..zatímco víra dává naději...takže celý život člověk žije v naději a ta ho uklidňuje...a pomáhá mu překonávat životní útrapy a smrt...a aj kdyby opravdu nic po smrti nebylo , pak už jenom v tom , že pomáhá lidem dávat naději - má víra smysl...aspoň tak to vidím já :)
Co se týká toho , kde jsme před narození a po smrti...tak můj názor je asi takový...po přečtení a prozkoumání hodně a hodně knih a urovnání si to v mé hlavince- mimochodem plné slámy - jsem došla k závěru , a to prosím neberte vůbec vážne, každý si musí hledat svou cestu : Před narozením nejsme...teprve spojením spermie a vajíčka - vznikáme...ihned - proto je křesťanství proti potratům...Bůh dal zákony života...schopnosti života a žena a muž vkládají do svého potomka dědičnost - tedy i ten zmiňovaný hřích - dejme tomu dědičné nemoci a způsob života jejich prapředků / kouření, alkohol atd. atd. / A tímto okamžikem zrození...nebo vzniku..už máme možnost žít navždy !!!! Navždy.. - A mrtví ? Ti budou vzkříšení - bez těla - jen duchovně a budou žít s Bohem věčný život...já to chápu tak , že i potracené dítě je někde blízko své matky....a přesto , že mu matka zabránila žít a zkusit si pozemský život...tak to dítě - ta duše už existuje a bude existovat na věky věků..., ale to je jenom můj odhad, připadá mi to logičtější , než teorie, že se rodíme pořád dokola dokola a vlastně si musíme odpykávat minulé hříchy , o kterých v tomto životě vlastně nevíme - byl nám vymazán záznam...je to blbost - podle mě . Myslím , že všichni tady máme jedinečnou možnost prožít si svůj život a za své chyby kolikrát platit už teď .. a už nyní máme možnost své přečiny vymazat , už jenom tím , třeba, že jich litujeme, ale je to na dlouho ...., kdo má zájem , může studovat sám ..., nebo s pomocí jiných , kdo znají aspoň trošku Bibli :))) Tak tolik k mé teorii...má - li někdo lepší, podělte se s ní se mnou ..byla bych vděčná :)
02.07.2012 - 22:54Děkuji za komentář. Jestliže z textu vyčnívá snaha o obecnost, tak nebyla v mém úmyslu. Ostatně, jak vidím, víme o stejných názorech. Já se za bezvěrce nepovažuju, ale v mysli mi hlodá otázka, zda po smrti něco opravdu je. Jo, jednou uvidíme. :-)
02.07.2012 - 22:26No prosím! Pořádná "filosoficko-náboženská" úvaha. Na většinu otázek si i sám odpovídáš. Jen si myslím, že by ses neměl tak snažit o obecnost. Jiné odpovědi ti dá věřící a jiné neznaboh. Pokud budu věřící, tak se budu "bát" posmrtného života - respktive toho, abych nebyl zatracen v "pekle". Jako bezvěrec se budu bát samotné smrti, protože pak NIC není, respektive každá (nečekaná) posmrtná existence je "lepší" než očekávané NIC.
Podobé je to i s tím "předživotem". Pokud přijmeš materialismus (vědomí coby duše bezvěrce vzniká až v mozku), nemáš problém. Pokud věříš v nesmrtelnou duši, musíš "vymyslet", co se s duší děje před narozením (a po smrti).
Ovšem volba mezi bezvěrectvím a vírou nemá oporu v žádném objektivním důkazu.
Pokud ale máme prvdu my, bezvěrci, a po smrti NIC není, tak veškerá náboženství jsou jsou ten největší podvod v dějinách lidstva. Smlova s Bohem o životě věčném je geniální podraz - na jedné straně celoživotní snaha, na druhé odměna až "po smrti" - v době (prostoru, čase), kdy nikdo žijící nemůže ověřit, jestli byla tato část smlouvy vůbec naplněna.
Podobé je to i s tím "předživotem". Pokud přijmeš materialismus (vědomí coby duše bezvěrce vzniká až v mozku), nemáš problém. Pokud věříš v nesmrtelnou duši, musíš "vymyslet", co se s duší děje před narozením (a po smrti).
Ovšem volba mezi bezvěrectvím a vírou nemá oporu v žádném objektivním důkazu.
Pokud ale máme prvdu my, bezvěrci, a po smrti NIC není, tak veškerá náboženství jsou jsou ten největší podvod v dějinách lidstva. Smlova s Bohem o životě věčném je geniální podraz - na jedné straně celoživotní snaha, na druhé odměna až "po smrti" - v době (prostoru, čase), kdy nikdo žijící nemůže ověřit, jestli byla tato část smlouvy vůbec naplněna.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
O druhém břehu : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Štír
Předchozí dílo autora : Znělka tvojí krásy
