Dívka z knihovny...

" Založila si knihu
stínem ukazováčku,
usmívá se, dítě náhody-
o čem sní? "

Byla krásná. Tak, že jsem pokaždé zatajil dech ( a srdce mi najednou tlouklo hlasitěji ). Naučeným gestem si odhazovala pramen kudrnatých hnědých vlasů, který jí padal přes smaragdové oči a rušil ji při čtení. Byla záhadná, zvláštně jiná a opravdu ve mně budila touhu ji poznat. Vědět o ní víc než jen jméno tajně přečtené z její průkazky do knihovny. Přál jsem si uchopit ji za ruku, kterou zdobil jen jeden něžný stříbrný kroužek na prostředníčku ( možná jsem si chvílemi přál být knihou ). Chtěl jsem být příčinou jejího zasněného výrazu.... ( být hrdinou a přimět ji k úsměvu )

"Kolem dokola knihy, knihy bez konce,
bitevní pole slov,
smetiště myšlenek.
Je v nich všecko, ale není čas
všecky je číst "

Chodila do místní knihovny denně ( a já s ní, jako její věrný stín ). Seděla vždy na stejném místě, snad bylo nepsaným pravidlem, že patřilo jí. Byla tam ve svém světě, ve svém živlu. Knihy byly jejím lékem proti všedním starostem a smutkům. Knihy pro ni byly vším. Hltala každé písmenko, každá věta byla téměř posvátná a to zaujetí....přál bych vám ho vidět. Od té doby jsem ho už u nikoho nezažil. Nikdy nepoznala, že jsem se místo na knihy díval na ni. Netušila, že jsem spřádal své myšlenky ( tak ubohé oproti těm, které četla ), dával slova do vět ( abych je v zápětí polykal )...nikdy nevěděla o zmatku, který ve mně dokázala způsobit! Četla a četla, snad si to dala za cíl.

" Jsi sama proti přesile.
Čteš si dál se sklopenými víčky "

Nevědomky mě donutila pár z nich otevřít. Sice mě to v tu chvíli nudilo, byla to jen nutná potřeba ( zástěrka pro podezřívající knihovnici ). Ale když se to tak vezme...to ona mě naučila jejich kráse, kterou až nyní mohu ocenit.

" Co ví kdo o tobě?
O srdci tikajícím S. O. S,
o zámotku tajemného probouzejícího se těl
o jeho něžném chtíči
divoké touze beze jména?
Vždyť o nich nevíš ani ty sama "

Po pár týdnech jsem se stával zoufalým, jen chodící troskou, která před očima neviděla fata morganu ale ji. Její oči, které nebyly chladné. Ne, nebyly. Přísahám na cokoli, že jsem v nich viděl jiskry, malé jiskřičky. ( čekal jsem na oheň ). Zdálo se mi, že občas hodila po nevelké místnosti tápajícím pohledem. ( měl jsem zamávat, aby si všimla ) Její ústa, čekající na první políbení. Já si představoval jejich chuť...doufal jsem v jahody. ( a doteď nevím ). Vím, že měla velké srdce. ( přál jsem si být v něm, zabodnout do něj šíp ). Já snil, představoval si a trpěl. To především. Trpěl víc, než si kdo z vás dokážete vůbec představit. Zvíře v kleci se má tisíckrát lépe. A ona nic nepostřehla..nevnímala sebe, natož cizího muže.

" Odejdi odtud, než-li bude pozdě.
Tady čas bují jako plíseň,
čas bez barvy,
bez chuti,
bez zápachu. "

Byla tak mladá. Velmi. A čas v těch prostorách zatraceně utíkal. Chtělo se mi křičet, ať uteče a jde si užívat, anebo jen obyčejně žít. ( chtěl jsem ji sám unést ).Ona však ztrácela kontrolu nad tímto světem a snad jen já jsem viděl, jak ručičky na hodinách tikají, jak ji zážitky protékají skrz prsty. Hrozil jsem se pokaždé, když vstala, vrátila knížku a hned začala hledat další. A děsilo mě, že jsem s tím nemohl nic udělat.

To poslední, co mě napadlo...to, do čeho jsem složil veškeré své touhy, naděje, přání a sny, bylo napsat lístek ( když tak ráda četla )....a položil jsem jí ho na dubový (snad dubový byl ) stůl :

"Mrtví, ti mají vždycky pravdu.
Ale co s nimi, když jsi živá?"
Vstaň, prchni odtud, zachraň se
pro někoho, kdo tě hledá, nevěda o tobě"

Lépe řečeno- zachraň se pro mě! Nepomohlo to však...snad díky průvanu se lístek ztratil, anebo si ho přečetl někdo jiný...ne, nevěřil jsem, že by ho nebrala vážně. Dál neviděla, neslyšela- stále uzavřena do sebe a svých knih. Možná jsem se tolik nesnažil. Snad jsem ji miloval a bál jsem se, že si ji vyplaším. Snivou dívku s knihou v ruce. ( pro mě vílu ). Věděl jsem, že ji chci...ale bál jsem se to zrealizovat...což to vědění úplně zazdilo. Prostě jsem to s ní neuměl. ( musím si tu zbabělost a největší pitomost svého života odůvodnit )

" Ale ty sedíš, usmíváš se,
čteš dál mezi řádky
malíček v puse -
a času je tak málo!!"

A tak jsem to po pár měsících vzdal ( na to kolik mi bylo, jsem vydržel hodně ). Odešel jsem z knihovny, zrušil si průkazku, za kterou jsem měsíčně vyhazoval kupu peněz vlastě pro pár pohledů. Platil jsem si dobrovolně za bolest. Cestu domů si prodlužoval o pár ulic, abych se té budově ( dívce ) vyhnul.

Bylo mi málo. Chtěl jsem všechno hned. Co naplat, miloval jsem ji pár měsíců, ale říkal jsem si, že je život krátký....a ve městě jsou přece jiná místa. Třeba diskotéky, kde se holky lovily o poznání snadněji.

____A tak vám tu teď můžu klidně napsat, že jsem poznal spousty dívek a žen. Blond, či hnědovlásek....taky jsem měl jednu zrzku....užil jsem si jich za ten krátký život víc než dost...ale teď, když jsem stár...stejně nejvíc vzpomínám na tu nedosažitelnou, zasněnou dívku z knihovny!!To mi klidně můžete věřit, protože ať je to jakkoli, já ji miloval___