Můj bolestný šuplík pravdy

Jo, jsem zase tam kde jsem byla..v odloučení..teď však ne již v psychickém, nýbrž skutečných pár desítek kilometrů od všeho..
Pomohla jsem si? Vždy to sem směřovalo? Kdybych tenkrát byla hodné slušné děvče,bylo by mi přáno nic neměnit na úkor druhých? ..teď už se nic nedozvím, mohu jen přemítat krásné, a však rozporuplné a naivní mladí..bylo nádherné, nezávislost, svobodná vůle, alkohol, tráva, záškoláctví..je zvláštní že právě na těch nemorálních skutcích lpí nejvíce vzpomínek..krásných vzpomínek co bolí a prokousávají se v přítomnost v podobě otazníků jež by směli vypovědět trochu budoucna..trochu minulosti v budoucnu..
a však nic takového mě nečeká..klíč k mému já,jež zůstalo kdesi ve třetím ročníku střední školy ztratila jsem příliš záměrně na to,bych ho hledala..občas ho postrádám - to jest to co smím..
Daleko od všech přátel, od svého domova, od svého pokoje se všemi zdmi grafitty, fotkami, básněmi a portréty zdobenými, od bratra, od přítele, od mého já, které nejspíše pořád leží v posteli,mé opuštěné prázdné posteli, a pláče..
Nejezdím tam, občas zabloudím do vzpomínek, pozdravit blízké, vzpomenout, přiblížit se..ovšem, vše je příliš bolestné, třebaže již to směl zahojit čas..
Jsem daleko..mezi čtyřmi stěnami, metafoře pro samotu a klec..já jsem opravdu sama,opravdu v kleci, ze které vede jedna cesta..je krásná,lemována mým vlastním štěstím, s láskyplným světlem na konci, jež mě k sobě záměrně táhne..avšak provází ji zvuk pláče mé matky, zklamání, pro které jsem tady..v bodě nula..Nemohu..nemohu ji v tom nechat,chtít vlastní štěstí na úkor neštěstí jež již trvá,ovšem vzrůstalo by..
Kdo mi porozumí? Pravda je příliš bolestná..jako ten čas,jež se nedá vrátit, jako ty krásné vzpomínky co bolí, jako ta největší otevřená rána, která se nemá právo nikdy zahojit...
Svět je příliš krutý a já si pár let na své štěstí asi musím ještě počkat a platit...platit za neštěstí jiných,jež mě táhne do středu bodu nula..
Buď budeš trpělivý, nebo jednou cestou lemovanou půjdu sama..