Záhadné pouto

Vešla jsem. Bylo to dávno, co tento dům uvítal hosty. Zdál se mi smutný a osamělý. Stranil se všem ostatním, žil si vlastním životem. Tak jako jeho pán.
Octla jsem se v široké vstupní hale. Čišel z ní chlad a ponurost. Mé kroky byly zadušeny vrstvou prachu. Jak to tady vypadalo, když se to tu ještě hemžilo lidmi při těch nadutých živých večírcích místní smetánky? Možná ten obrovský lustr ozařoval teplým světlem tváře smějících se lidí a mezi nimi byla i ta jeho. Ačkoliv… já vlastně nevím, jak vypadá.
Tiše jsem došla ke schodišti, které vévodilo obrovskému prostoru jako monument, a opatrně po něm začala stoupat. Pod nánosem smítek se dal tušit kdysi modrý koberec. Dnes však šedavý až mdle bílý. A mně byla zima.
Vlastně jsem netušila, proč jsem přijala to pozvání. Možná proto, že bílá holubice, která je donesla, mně připomněla něco starého a krásného. Romantický dívčí sen. Ano, nejspíš to byl on.
Nahoře jsem se zastavila a užasla; na obě strany vedly dlouhé temné chodby zdobené obrovskými obrazy se složitě vyřezávanými rámy. Co zobrazují, jsem však mohla jen hádat. Přejel mi mráz po zádech, asi jsem se sem neměla vydávat.
Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila, a opět se rozhlédla. Jedna z cest se zdála nebýt tak nepřívětivá, snad ji někdo očistil od pavučin, a tam jsem se také vydala - do západního křídla. Podle lístku mě bude očekávat v jednom z jeho pokojů. Sotva jsem se dala opět do pochybu, mé pochyby zmizely a nahradil je pocit vzrušeného napětí. Od kdy jsem vlastně tak dobrodružně založená?
Kráčela jsem dlouhou temnou chodbou. Ze stěn občas trčely velké svícny a zlehka na ně dosedal prach. Nejprve jsem se v duchu ptala, proč je nevyměnili za elektrické, ale pak jsem si představila, jak kdosi kráčí tmou, stejně jako já, s malým plamínkem plápolajícím na svíci a jednu po druhé zapaluje. A každý pohyb té dívky - v mých představách to zkrátka musela být dívka - skrývá tolik energie, že by se nejraději rozběhla. Avšak drží tu svíci.
Před kolika lety se to mohlo stát?
O co zvláštnější bylo, když obraz té dívky zmizel v jedněch dveřích. Nejspíš také zapracovala má představivost a má zvědavost, která mi našeptávala vtíravým tónem: Jak asi vypadají pokoje? Nikdo tu není, nemusíš se bát. Nakonec jsem se zastavila na místě, kde se ta dívka vypařila, a sáhla na zaprášenou kliku. Ustrnula jsem, celou mě ochromil pocit hrůzy. Ze všech pokojů, co v domě byly, jsem nahlédla zrovna sem. Do dětského pokojíčku. Začala jsem pochybovat o tom, zda ta dívka byla pouze výplodem mé fantazie.
Možná jsem měla ty dveře hned zavřít a pokračovat ve svém původním záměru, možná bych udělala lépe, kdybych se jednoduše obrátila a z toho domu zmizela. Ale detaily toho pokoje mě zaujaly. Na zemi byl položen velký koberec a na něm někdo rozhodil spoustu hraček. Chrastítka… plyšáci. A některé nemohly být až tak staré, ačkoliv netuším, jaká byla v tomhle ohledu móda. Vlastně některé vypadaly jako zakoupené docela nedávno. Také proto mě cosi táhlo k obrovské honosné kolébce. Stála opodál, u velkého okna se ztěžklými snad kdysi modravými závěsy. Vypadala smutně a opuštěně, ale ty hračky mě přiměly pochybovat. Přistoupila jsem blíže a zahlédla kulaťoučkou tvářičku. Sáhla jsem do peřinek – porcelánová panenka. Ani narůžovělá líčka ji nedokázala zbavit mrtvolného vzhledu. A zelená skleněná očka upnutě civěla někam za mě. Zrovna jsem se chtěla dotknout jejích vlásků, když zcela náhle někdo promluvil.
„Nejspíše jste zcela nepochopila můj vzkaz.“
Ale ano, pochopila jsem ho, ale… ale…
Nic jsem neřekla. Dokonce jsem ani nebyla s to se otočit a pohlédnout na něj.
„Bylo by lepší, kdybyste mne ráčila následovat na… nějaké příhodnější místo,“ pravil, obrátil se a odešel, aniž by čekal na můj souhlas.
Ano, následovala jsem toho podivného vysokého muže oděného v černém. Jeho zastřený hluboký hlas mi učaroval. Jako když máte strach z výšek a stejně vylezete na horu. Jako když víte, že hodné děti nepřelézají plot, aby se dostaly blíž cizímu koni, jenže i tak to uděláte a máte přitom srdce v krku, protože si nedokážete vzpomenout, jestli je kůň nebezpečný zepředu nebo zezadu.
Byl to snad čaroděj, který mě zaklel, abych poslechla každý jeho příkaz? V ten okamžik bych zasněně řekla, že ano. Uhranul mě jakousi magií a já se nezmohla na slovo odporu. Jeho přání se mohlo rázem stát mým rozkazem. Ani kdybych chtěla, neutekla bych.
Zavedl mě do prostorné místnosti. Nebylo tu tolik prachu, nejspíše jej, s ohledem na mě, někdo utřel. Možná to byl dokonce on. Panovalo tu příšeří – závěsy byly zastřené – světlo zajišťovaly drobné plamínky svíček. Vlastně to byl malý sál, či salónek, který se honosil bílým klavírem zářícím šedém světě jako dílo anděla. Vůbec neladil s okolním nábytkem – několika měkoučkými křesly, kde snad kdysi sedávala rodina. Jistě… musel to být ten klavír.
„Jsem rád, že jste přišla,“ vyrušil mě z mého zamyšlení.
„Ach… já také,“ řekla jsem ve snaze mluvit stejně zdvořile jako on. Nevypadal tak starý, jak se o něm tvrdilo, přestože se mi zdálo, že jedná jako někdo mnohem starší, než ve skutečnosti je. Možná byl na vině černý klobouk posunutý do čela tak, abych mu zcela nemohla vidět do tváře. Nebyl to však projev neúcty a špatného vkusu? Nad tím mě přemýšlet nenechal.
Rázným, přímým a naprosto dokonalým gestem mi noty a posadil se za klavír.
„Nuže, kdyby tady nebyl takový chlad, pobídl bych vás, abyste si odložila. Leč je zde velmi chladno a byl bych nerad, abyste nastydla, a proto můžeme začít, nemyslíte?“
Byla jsem jako v snách. Jeho slova mě vtáhla do minulého, či snad předminulého století. Pomalu jsem přikývla a stoupla si kousek od klavíru, jak jsem měla zvykem.
Pak jsem pohlédla na notový zápis.
„Ta píseň nemá slova?“
„Slova si doplníte sama, až to uznáte za vhodné.“
Než jsem stačila cokoliv dalšího namítnout, vzduch rozechvěly osiřelé tóny. Pro někoho to mohlo být pár rozložených akordů, ale pro mě to byl příběh.
Ano… nyní spolu vytvoříme nový příběh, který nikdy nikdo neslyšel. Jen my dva. On a já… a náš příběh beze slov.
Rychle jsem se od not zcela odpoutala a nechala se unášet hudbou. Od mé běžné praxe se to v jádru příliš nelišilo. Už se našlo několik skladatelů, kteří si přáli, abych propůjčila jejich tónům hlas. Jenže tentokrát cosi nehmatatelného zůstávalo ve vzduchu. Nebylo to místem, v začátcích své kariéry jsem se octla i na mnoha horších. Ani píseň. Znepokojivý byl totiž skladatel sám. Vyzařovalo z něj něco zvláštního, co mě udržovalo v neustálém napětí.
Cítila jsem, že i když se snažím odvést svou práci, co nejlépe, něco mě svazuje. Vzpomínka na ten dětský pokoj? Všechny řeči, které tohle místo označují za nebezpečné a podivné? Fakt, že jsem o této návštěvě předem nikomu neřekla a můj přítel si myslí, že jsem v denních lázních?
Ale rozhodla jsem se pokračovat. Takové drobné věci na sobě profesionálové nedávají znát a tak jsem se i já snažila dostat do lepšího rozpoložení. Možná mi to ztěžovala i samotná píseň. Její melodie zněla v jednu chvíli toužebně, ovšem rázem utekla v krátkých osminových triolách do hloubek, do sebe.
Avšak dřív, než vůbec došlo na řešení otázky textu, přestal hrát a temně pronesl: „Brzy se bude stmívat. Už nastal čas, abyste se vrátila domů.“ A bez jakéhokoliv vysvětlení mě odvedl ke schodišti.
Neodporovala jsem mu. Zůstala jsem jako omámená a pouze matně si uvědomovala, že tím získává další záminku si mě sem pozvat. Poděkovala jsem.
„Budete-li mít čas, opět přijďte,“ řekl na rozloučenou a odešel.
S povzdechem jsem prošla vstupními dveřmi i železnou branou, před kterou čekalo mé auto. Vše, co jsem toho dne zažila jsem si ještě potřebovala nechat projít hlavou.
…
Uběhl týden.
Jeden z těch, kdy máte sotva čas na sebe, natož abyste vůbec uvažovali, že obětujete další celé odpoledne projektu, který ani nemusí mít reálnou budoucnost. Neřekl mi, jestli chce, abych s tím vystupovala, nebo pouze tu píseň jednou nahrála. Čím víc času uplynulo, tím víc se mé racionální já bušilo do hlavy a spílalo mé zvědavosti, že se nechala zlákat tak levným trikem. Přesto každou volnou chvilku mezi všemi rutinními zkouškami a vystoupeními, když opadlo napětí a nastupovala úleva, získávala zvídavost navrch a nutila mě myslet jenom na to, že musím do onoho domu zajít. Nedalo se to logicky vysvětlit. A můj rozum byl silně proti. Avšak pak jsem uviděla za oknem bílou holubici. Její oko mě pozorovalo křehkým a oddaným pohledem. Tak daleko jsem za tebou letěla, jako by říkala, že přijdeš. K nožce měla uvázaný další vzkaz. Otevřela jsem okno a snadno to jemné stvoření odchytila. Opět jsem užasla, jak svolně zjihla v mé dlani a trpělivě čekala, než její náklad odejmu.
„Napište den, kdy mne opět navštívíte, a pošlete to po holubici zpět.
Přijďte opět dvě hodiny po obědě.
Gabriel.“
Jestliže jsem byla doposud zmítána nerozhodností, kulička bílého peří rozhodla za mě. Hleděla na mě ze stolu tak upjatě a prosebně, že jsem ji zkrátka nemohla poslat za ním bez odpovědi.
...
Zaparkovala jsem auto na tomtéž místě, kde předtím. Brána i dveře vyčkávaly otevřené. Znovu mě přivítal podivínský svět zalitý namísto světla šerem. Tentokrát jsem však byla sledována - nad schodištěm stála postava v černém.
„Čekal jsem na vás,“ řekl tím svým uhrančivým tónem.
Proč se mi tak rozbušilo srdce?
„Jen mne následujte.“
Nevnímala jsem cestu tou zaprášenou chodbou, mou mysl pohltila zvědavost svázaná zdvořilostí. Chtěla jsem se jej zeptat na tolik otázek, ale neodvažovala jsem se.
„Už máte slova pro naši píseň?“
„Eh… ne…“ odpověděla jsem trochu provinile.
„Hm, očekával jsem, že je již budete mít, avšak nic se neděje. Postačíme si bez nich.“
Přikývla jsem.
„A-ale…“
„Ano?“ ohlédl se.
„Ne, omlouvám se, nic se neděje.“
Usedl ke klavíru a začal hrát a já zpívat. Ne nadarmo se říká, že hudba spojuje lidi. Nabývala jsem pocitu, že mezi námi vzniká jakési záhadné pouto. V jeho blízkosti jsem se najednou cítila až zvláštně uvolněná i přesto, že se choval odměřeně a chladně. Vždyť bych měla být vyděšená, nervózní, snažit se vyhnout těm skličujícím pocitům a utéct pryč. Ale namísto toho jsem pociťovala nepopsatelný klid.
Prozatím.
A stejně jako předtím v určitou chvíli přestal hrát; prohlásil, že je již pozdě a doprovodil mě ke dveřím.
Tak se to opakovalo každý týden.
Ten muž mě musel očarovat. Pokaždé jsem vyhlížela holubici, dokonce jsem ji pojmenovala a před vysláním zpět ji nakrmila. Nevěděla jsem nic o tom, jak je divné, že holubice ví, že má letět přímo za mnou. Ale milovala jsem, když jsem směla být v Gabrielově blízkosti. Jásala jsem, když mě pochválil. Zbožňovala jsem jeho hudbu.
Nehleděla jsem na ponurost jeho domu, nezajímalo mě, že se po mně moje kamarádky shánějí a nemohou mě dostihnout. Veškerý svůj volný čas jsem věnovala jemu a jeho radám.
Nejspíš to již byla posedlost. Ocitali jsme se sobě tak blízko a přitom jsme na sebe hleděli stále vzdáleně a odměřeně. Nikdy jsem se jej na nic nezeptala, ačkoliv mě mnohdy otázky pálily na jazyku. Jako bych tušila, že odpovědi celou iluzi štěstí a vzájemnosti zboří. Slova pro jeho píseň jsem neměla, dost možná i proto, že jsem si přála, aby tohle nikdy neskončilo. A on mi to ani nikdy nevyčetl. Jeho shovívavost a trpělivost neznala mezí. Uchvátil mě.
Vypadalo to, že takhle to bude už napořád.
Tedy až do doby, kdy jsem si všimla další podivnosti. Zdrželi jsme se, když jsem nasedala do auta, slunce již začínalo zapadat. V tu chvíli bych přísahala, že slyším táhlé kvílení či nářek. To mě probudilo ze sna a já si uvědomila, co vše o tom domu vím.
…
V následujících dnech jsem neměla klidu. Přičítala jsem to za vinu stresu z práce, ale potají jsem si musela přiznat, že za ten neklid může mé rozhodnutí. V duchu jsem se totiž odhodlala nepokoušet své démony a již tam nevkročit.
Když opět dolétla bílá holubice, neotevřela jsem jí. Spustila jsem žaluzie a v duchu proklínala její vtíravé vrkání. Od toho týdne létaly pravidelně co dva dny a já doufala, že ho to jednou omrzí.
A náhle jako by se na mě nalepila smůla. Vše, nač jsem sáhla, mi vypadávalo z rukou. Byla jsem nesoustředěná a roztržitá. Pohádala jsem se svým přítelem a manažerem, až jsme se rozešli, a on se odstěhoval z našeho bytu. Zůstal mi na krku vysoký nájem, s kterým jsem bych si nemusela příliš lámat hlavu, kdyby mi pak nezrušili i angažmá, protože jsem byla jednoduše nemožná. Můj byt se změnil v celu. Přestala jsem vycházet ven.
V noci jsem se budila z nočních můr, kde jsem slýchávala ten výkřik a viděla Gabriela, jak si sundává svůj černý klobouk a já mu poprvé doopravdy hledím do tváře. Nevím, jak ta tvář vypadala, ale dozajista mě vždy vyděsila. Pak se změnil v obrovského pavouka, který mě lapil do svých sítí. A skrze vlákna ovládal paličky klavíru a do strun zlehounka hrával onu píseň. Tedy spíš to byla nějaká její variace, protože to nemohla být ta píseň; ona přece nebyla děsivá!
Aby toho nebylo málo, nakonec mi každý den na okna ťukalo několik desítek bílých holubic, ale já neměla odvahu otevřít ani jim.
V mysli mi vytanul pouze rozhovor s mou kamarádkou, když jsme se spolu kdysi ještě jako holky bavily o tom domu.
…
„No, povídá se, že se tam kdysi stalo něco příšerného?“
„Fakt? A co?“
„Jedné noci tam prý někdo zabil skoro všechny lidi!“
„Kecáš!“
„Ne, fakt! Bylo to prý za bouřky. Jeden z mála, kteří to přežili, byl majitel toho baráku.“
„A ví se, kdo to byl?“
„Neví. Už je to pěkná řádka let. Nynější majitel je ale ještě větší podivín.“
„Proč?“
„Vůbec to tam neudržuje! Prý to koupil za pakatel a tak na to kašle.“
„To je divné…“
„Ale nejen to… víš, říká se, že se rád obklopuje podivnými věcmi.“
„A to jako jakými?“
„No, máma mi říkala, že se tam ve sklepeních dějí strašné věci.“
„Tak čím se jako obklopuje, nebo co se tam děje?“
„On… mluví s těmi mrtvými duchy.“
„A to jako jak?“
„Vím já?!“
„No, tak promiň.“
„Hele, ale často prý lidi, co musí jít kolem, slyší, jak hraje na klavír…“
„To ti přijde taky divné?“
„A ne?!“
„Mně to divné nepřijde.“
„Pfm!
…
Možná to, co jsem slyšela, bylo něco nadpřirozeného. Přece jen, nikdo mi nikdy zcela nevyvrátil, že něco takového nemůže existovat, přestože mi to taky nikdo ani nepotvrdil. Tehdy jsem si o své kamarádce myslela, že je trochu poťouchlá, když tomu věří, jenže jsem se octla v situaci, kdy musím přiznat, že nyní jsem schopná uvěřit všemu.
Přemýšlela jsem.
Ten strohý muž i jeho hudba se pro mě stali Euridikou Orfeovou, nevysvětlitelné city mě přitahovaly blíže, i když jsem věděla, že to nevěstí nic dobrého.
Ne, takhle to dál nejde.
Oblékla jsem se, trochu se upravila, vzala klíčky od auta, zamkla byt a odjela.
…
Když jsem přicházela k těm velkým dveřím, slyšela jsem, že opět hraje na klavír. Chvíli jsem zůstala stát. Poznala jsem v tom naši píseň.
Ach, jak teskně nyní zněla. Určité pasáže hrál rychleji a mnohem naléhavěji. Ano, volal mě. A pak se topil v pomalé melancholické beznaději, jako by věděl, že nepřijdu. Ale já už byla tady!
Otevřela jsem dveře a rychle si pospíšila po schodech. Pak jsem prošla tou chodbou a zamířila do sálu. Dveře byly otevřené.
Chtěla jsem vejít, ale ten výjev mě zcela vyděsil. Vykřikla jsem a začala utíkat.
Jak to mohl udělat?
Proč to udělal?!
Běžela jsem na podpatcích tou děsivou temnou chodbou a litovala toho, že jsem se sem vracela.
Nemohla jsem si vymazat z mysli ten pohled. Všechno ve mě vřelo vztekem nad tou nespravedlností. Naneštěstí jsem ale uklouzla na té vrstvě prachu, ozvalo se ošklivé lupnutí a já upadla těsně před schodištěm.
A tak mě dohnal.
„Nestalo se vám nic?“ sklonil se ke mně; jeho hlas vůbec nezněl tak chladně, dokonce ani tak hluboce.
„Jak jste jenom mohl?!“ vykřikla jsem rozčileně a pokusila se vstát. „Au!“ nemohla jsem dostoupit na pravou nohu.
„Počkejte, pomohu vám.“
„Pomůžete? Vy mně pomůžete? Po tom, co jste jim udělal?“
„To… to jsem nebyl já.“
„A kdo potom? Kdo je zabil?“
„NEBYL JSEM TO JÁ!“ vykřikl.
Děsil mě čím dál víc. Nejenže těm bílým holubicím utrhl hlavy a nechal je v křečích umírat na podlaze sálu, kde zůstaly ležet v kalužích své krve, ale nyní se chová tak… jinak. Bála jsem se ho. A taky jsem se přesvědčila, že je naprosto šílený.
„Ach… promiňte, vy se třesete…“
Bodejť by ne! Musím zmizet. AU!
„Ošetřím vám to, ale, prosím, vyslechněte mě!“
„Proč bych vás měla chtít poslouchat?!“
„Uklidněte se, prosím,“ řekl. „Prosím…“
Šlo to jen stěží. Před očima se mi stále míhaly všechny náznaky, které jsem celou dobu přehlížela. Že jsem sem vůbec lezla! proklínala jsem se. Ale panika nebyla na místě. Zahnala jsem proto všechny představy hororových scénářů a navenek se zklidnila. Věděla jsem, že když nebudu spolupracovat hrozí mi i něco horšího, než jen pochroumaná noha. Každá cévka mém těle se však chvěla rozrušením z toho, co provedl těm nebohým stvořením.
„Řekněte mi jen, zabil jste je proto, že jsem vám neodepsala?“
„Já to nebyl. Ale zemřeli kvůli tomu.“
„Zrůdo!“
„Vyslechněte mě, prosím, bez unáhlených závěrů,“ vstal a pomohl mi na nohy.
Sykla jsem bolestí.
Nechal mě, ať se o něj opírám a odvedl mě na opačnou stranu, než odkud jsem přiběhla - do východního křídla. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli když se mi podaří zavolat o pomoc, někdo přijede. Gabriel mezitím otevřel dveře místnosti, kterou bych bez zardění mohla nazvat komnatou. Postel s nebesy, typické těžké závěsy, perský koberec, stříbrné svícny, umyvadlo v koutku, velká ebenová skříň, tmavé obložení. Po prachu ani stopy.
„Toto je má ložnice,“ řekl poněkud chladně.
Uložil mě na postel. Pod prsty jsem ucítila ručně vyšívané povlečení. Pak se dal do ošetřování mé nohy. Napjatě jsem sledovala, co mi s ní provádí. Natahoval ji a prohmatával, vypadala v jeho velkých rukou docela v pořádku, dokud ji nepustil a stopa nezůstala prapodivně viset ve vzduchu, až se mi zatemnilo před očima.
„Není to nic vážného, ale bude vás to bolet, možná to opuchne.“
„Děkuji,“ řekla jsem poněkud překvapeně.
„Není zač.“
„Odkud…?“
„Odkud vím, jak ošetřit vaši nohu?“
„Ano…“
„Byl jsem na studiích, když se to stalo.“
„Co se stalo?“
„Neříkejte, že jste o tom nevěděla…“
„O čem?“
„Přece o historii tohoto domu…“
Zavrtěla jsem hlavou. Mohl si to vyložit všelijak.
„Tak proč jste tedy tak dlouho nepřicházela?“
„Já… slyšela jsem výkřik nebo kvílení a pak… pak se mi zdály zlé sny.“
„Sny jsou velmi důležité,“ pronesl až obřadně. Zasáhlo mě to jako bič. Ale tentokrát jsem mínila jednat. Iluze krásného pouta byla již dávno ta tam, teď, v tuto hodinu, minutu ba i vteřinu jsem měla konečně příležitost zeptat se na vše, co mě předtím tížilo. Navíc to zabraňovalo mému mozku, aby zešílel panikou.
„Povězte mi, co se stalo? Co to bylo za výkřik?“
„To… jsem byl já…“
„Vy?“
„Ano.“
„Ale proč?“
„Jak už jsem řekl, byl jsem na studiích, když se to stalo. Toto místo bylo tehdy šťastné panství. Můj otec, který to tu vlastnil, byl velmi vlivný muž. Miloval lov a hudbu. Často své hosty zval do salónku a hrával jim své skladby. Po smrti mé matky, jež byla již dlouho nemocná a kvůli níž jsem se chtěl stát doktorem, si vzal jinou ženu. Mnohem mladší. Počal s ní dítě. Moje sestra se narodila, zatímco jsem byl stále na studiích. Zdálo se to jako idylka, viďte?
Jenže to se změnilo toho večera.
Můj otec přistihl svou mladou ženu se synem naší kuchařky a všechny je zastřelil starou loveckou puškou – i tu nebohou kuchařku. Pak v přesvědčení, že i to dítě v kolébce, je zrádce, který nemá nic z jeho krve, malou vzal a utopil.“ Snažila jsem se podívat do jeho tváře, ale tu ve chvíli, kdy pronášel tato slova, držel skloněnou a zacloněnou tím svým kloboukem. „Poté šel do salónku a tam hrál a psal. Ta píseň, již zpíváte, není ode mě, je od mého otce. Když ji dopsal, oběsil se v sklepení. K té písni ale nenapsal slova. A já jsem věřil, že vy mi pomůžete pochopit, co mi jí chtěl sdělit.“
„To je strašné… Ale, proč jste mi to neřekl hned?“
„Tento dům byl poznamenán krutými vraždami. Málokdo by se odvážil sem vstoupit. Copak vy byste neutekla, kdybyste od začátku věděla pravdu?“
„Ale…“ zkoušela jsem ještě namítnout. O těch vraždách jsem věděla. Vyrůstala jsem nedaleko odsud. A byla jsem ještě malá, když k té tragédii došlo. Věděla jsem, že to nebude všechno.
Otočil se ke mně zády.
„Tu panenku, co jste našla v dětském pokojíčku, jsem své sestře přivezl já. Nevěděl jsem, co se tady stalo, dokud jsem se nevrátil. Služebnictvo opustilo dům. Lidé se mě stranili. Nenašel jsem nikoho, kdo by to tu koupil. A od jisté chvíle jsem přestal hledat kupce a smířil se s tím, že tady zůstanu.“
„Co se stalo?“
„Našel jsem otcův odkaz, ten notový zápis.“
„Takže jste zůstal v tomto domě kvůli té skladbě?“
„Otec z ní chtěl mít píseň… se slovy. Já ale nedokázal nalézt ta správná slova, ačkoli jsem po té tragédii zasvětil svůj život hudbě...“
„Takže jste obětoval celý svůj život pro vizi svého otce?“
„Kdybych se jí nesnažil přijít na kloub, nenašel bych vás.“
Bodlo mě u srdce, nejspíš jsem se nevědomky dostávala pod vliv Stockholmského syndromu. Nebo to trvá déle? A nebyla jsem pod ním vlastně po celou dobu?
„Proč to vlastně děláte, vždyť to byl vrah?! Zabil i malé nevinné dítě…“
„Říkala jste, že vás děsily noční můry, že?“
„Ano, ale co to s tím má-“
„Zdálo se vám o někom, kdo nosí stejný klobouk?“
„Já myslela, že se mi zdá o vás…“ zamračila jsem se.
„Byl tam pavouk?“
„Jak to víte?“
„Hrál na bílé křídlo?“
„Ano, ale-“
„Takže už mne chápete?“
„Ne!“
„Stejná noční můra se mi zdává noc co noc!“
„Ale já to nechápu!“ vykřikla jsem.
„Duch mého otce,“ pravil tajuplně, „je stále tady.“
„Jak to myslíte?“ Šílený, jednoznačně je šílený!
„Myslím to tak, že občas se zde dějí děsivé věci.“
„Takže zabití holubic není nic zcela neobvyklého, mám to tak chápat?“ řekla jsem rozezleně.
„Chápete to špatně.“
„Myslím, že vůbec ne! Pořád je tady okolo spousta nejasných věcí.“
„Jen se ptejte,“ pobídl mě klidně a odevzdaně.
„Nechápu, proč to děláte,“ civěla jsem na něj a snažila se skrz ten klobouk propálit díru, abych konečně viděla, jak ten blázen vypadá.
„Protože mne trápí noční můry stejně jako vás? Protože chci přijít na kloub tomu, co můj otec zamýšlel?“
„Ale co když vaše dedukce byla chybná? Co když nalezení slov ničemu nepomůže?“ stále víc jsem měla pocit, že ta chyba není v žádném otci, ale přímo v něm. Chtěla jsem mu říct, ať jde do léčebny, ale tu bych teď potřebovala i já sama. Šla jsem sem, abych čelila svému strachu a namísto toho zjišťuji, že jsem snad byla nakažena bláznovstvím, pokud to vůbec jde.
„Mám jenom jedinou naději… a tou jsou ta slova. Prosím, pomozte mi.“
„Proč jste si ale vybral mě?“
„Jste zpěvačka vyhlášená pro svou citlivou interpretaci. Kritiky o vás tvrdí, že dokážete prožít ve svých písních silné emoce, a právě to jsem potřeboval.“
Mlčela jsem. Jistě, lidé si mě vždy vybírali pro to, co umím nebo neumím, nikdy ne pro to, jaká jsem. I tady tomu v mých očích nebylo jinak.
„Doufal jsem, ne, věřil, že vy jste jediná, která to dokáže. Prosím, pomozte mi z mého prokletí!“
„Prokletí… Ano, tento termín se pro to hodí. Muset léta žít v takovémto děsivém domě.“
„Bohužel…“
„Proč jste tehdy křičel?“
„Bránil jsem se.“
„Křikem?“
„Vy to nechápete. Neznáte to utrpení…“
„Jaké?“ podivila jsem se.
Mlčel.
„Kdo tedy zabil ty holubice, když ne vy?“
„On.“
„Kdo on?“
„Můj otec.“
„Jak to myslíte, vždyť ten přece spáchal sebevraždu.“
„To ano, ale je tady pořád.“
„Jak pořád?“
„Byl rozlícený, když jste sem přestala chodit.“
„Počkejte, já vás nechápu!“
Naháněl mi hrůzu snad ještě víc než předtím. Podívala jsem se spěšně na hodinky. Sedm večer. Už by se mělo stmívat…
A v ten okamžik mě napadla poslední otázka, na níž jsem se jej chtěla zeptat. Proč jsem musela pokaždé odejít do setmění?
Rozbušilo se mi srdce. A on jen mlčel.
A pak zničehonic pozvedl svou ruku a sňal svůj černý klobouk úplně stejný ladným a dokonalým gestem, jako když mi tehdy poprvé podal noty.
Byl podivně krásný. V jeho tváři byly patrné vrásky muže, který si často dělá starosti. Usmál se. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu, že tohle není v pořádku.
„Gabrieli?“ zeptala jsem se opatrně, ale on mi neodpověděl. „Co se děje? Gabrieli?!“
Pevně mi stiskl ruce a strhl mě na postel. Byla jsem v šoku, ale bránila jsem se, seč mi síly stačily. Křičela jsem, nezdálo se však, že by chtěl přestat a pustit mě. Kopala jsem, ale nechtíc jsem se o něj praštila svou bolavou nohou a tak jsem jenom vykřikla bolestí.
Skláněl se nade mnou a dlouho mi hleděl do očí. Sledoval, jak se mu snažím uniknout a ani okem nemrkl. A pak se sklonil a škádlivě mi olízl rty. Chtěla jsem ho kousnout, ale nakonec jsem jen zuřivě zaskřípala zuby. Uhnul právě včas, aby unikl mému trestu za jeho opovážlivost.
Co budu dělat? Co se s ním stalo? Proboha, Gabrieli!
„Nedělejte to, Gabrieli!“
Jeho stisk najednou povolil.
„C-co jsem to…?“ nestačil však doříct, protože jsem mu vrazila facku a než se vzpamatoval, stačila jsem si ještě vyzout druhou botu ze zdravé nohy a rozběhnout se pryč.
Zanedlouho mne opět pronásledoval.
Ne… tentokrát mě nesmí dohnat!
Neměla jsem čas přemýšlet nad tím, co se stalo s tím gentlemanem, kterého jsem před několika týdny poznala. Teď už to pro mě byl jen prachobyčejný ničema.
„Počkejte!“ volal. „Omlouvám se! Je mi to líto…!“
Neposlouchala jsem ho. Nezastavovala jsem. Snažila jsem se mu uniknout i když to kvůli bolesti šlo jen ztěžka.
„Počkejte!“ zavolal ještě naposled a pak se na dlouho odmlčel. Dokonce jsem měla pocit, že neslyším jeho kroky.
Trochu jsem zpomalila a snažila se vydýchat. V noze mi tepalo a nevěděla jsem, jestli ji natáhnout nebo povolit, abych se toho zbavila, ale nic se nemohlo vyrovnat hrůze, jakou jsem pociťovala.
Neměla jsem sem chodit! Nikdy!
Znova jsem přiměla své tělo k pohybu. Jenže pak mě zasáhla ta šílená slova jako blesk.
„Počkejte, slavíčku! Počkejte, skřivánku! Jen počkejte!“
Tón, jímž tato slova byla pronesena, byl stejně drásavý, jako když se pomalu, ale zároveň dostatečně rychle trhá látka. Drsný a chladný. A neskutečně odporný.
Přidala jsem do kroku.
Proboha, i kdybych si měla tu nohu zřídit natolik, že bych už nemohla nikdy chodit, tak ať mi teď ještě poslouží!
Konečně! Schodiště. Zatemnilo se mi před očima. Předtím mi ta výška nepřišla, ale teď se zdála nesnesitelná. Neměla jsem na výběr; začala jsem opatrně scházet schod po schůdku, avšak cítila jsem jeho přibližující se pohled na zátylku a strašlivě se bála ohlédnout. Snažila jsem se zrychlit.
Ne, nejde to!
Jediná věc, která mě napadla, bylo sáhnout do kapsy a vytáhnout mobil. Možná to ještě stihne včas! Roztřesenou rukou jsem nacvakala zkratku pro telefonování svému bývalému příteli.
Sakra! Zvedni to! Prosím, zvedni to!
Trvalo věčnost, než to zvedl!
„Prosím?“ při zaslechnutí jeho hlasu se mi oči zalily slzami.
„P-prosím, p-přijeď,“ řekla jsem mu roztřeseným hlasem. „Jsem t-tam. U-u Gabriela. Pomoz mi, p-prosím…!“
Najednou jsem už mobil nedržela v ruce.
„Ale, ale,“ protáhl. „Holubička volala svého holoubka?“
„Jsi tam? Odpověz! Jsi tam?“ ozývalo se z jeho ruky. „Hm… asi jí přeskočilo…“
PÍP!
Zavěsil.
„Pojďte!“ poručil. „Budete zpívat!“
„N-ne!“ vrazila jsem mu další facku.
„Ale ano,“ řekl, uchopil mě za zápěstí a nemilosrdně je drtil svým pevným stiskem.
Ať přijede, prosím, ať přijede!
Jenže nepřijížděl.
Mezitím mě můj věznitel odtáhl do salónku. Mé bosé nohy cupitaly prachem. Minuli jsme dveře, které jsem při první návštěvě otevřela a já měla pocit, že v nich vidím stát dívku v nádherných šatech. Zamrkala jsem a zmizela. Gabrielův stisk nepovoloval. Když jsme dorazili na místo, všimla jsem si, že při pohledu na těla těch mrtvých ptáků se jen křivě pousmál a i já si uvědomila, že mě to nedojímá jako předtím. Pro ně se už nedalo nic udělat, ale můj život...
Přiměl mě posadit se do křesla.
„Tady se vydýchejte!“
Zůstala jsem sedět a přemýšlela jsem. Gabriel… tohle přece nemůže být on. Je vůbec možné, aby...? To je opravdu tak nemocný, že věří, že je svůj vlastní otec?
„Jste blázen!“ vykřikla jsem v zoufalém pokusu o odpor, ale i o ujištění.
„Mlčte!“
„Jste blázen, nedivím se, že ona byla radši s jiným!“
„Co vy o tom můžete vědět?“
„Nevím nic, ale vidím, jak se teď chováte-!“
Naklonil se ke mně. Najednou byl tak blízko, že jsem cítila jeho mátový dech. Probůh proč na sebe tak dbal?
„Vy o tom nevíte vůbec nic. A mlčte. Budete zpívat!“
Jenže můj dech byl rychlý a plytký – příliš nevhodný ke zpěvu, čehož si byl vědom i můj věznitel, a to mi dodávalo čas. Ještě jednou jsem se rozhodla přimět ho mě propustit. Zlehka jsem zdvihla ruku. „Gabrieli, prosím, nechte mne jít,“ pohladila jsem ho po tváři. Cítila jsem mezi námi zvláštní napětí. Byl tak smutný a tak krásný. Neptejte se mě čím. Nejspíš tím, jak byl děsivý a silný.
„Nemohu,“ zavrčel a odtáhl se.
„Gabrieli?“
„Hm…“ stál ke mně otočený zády.
„Miloval jste někdy někoho?“
„K čertu! Proč se na to ptáte?“ zaskřípal zuby. Ale poté ne tak rozlíceně dodal: „Do toho vám nic není.“
„Gabrieli,“ opakovala jsem jeho jméno, protože jsem si právě uvědomila, že nyní nad ním získávám moc. „Vy jste nikdy nikoho nemiloval?“
„Není to jedno?“
„Nebyl jste zamilovaný do žádné ženy?“ stále jsem naléhala.
„Ta žena dala přednost jinému.“
„Komu?“
„Nechte už toho vyptávání!“
„Nestala se ta žena manželkou vašeho otce?“
„Mlčte!“
Ano, uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Historie tohoto domu byla mnohem temnější, než se mi jevilo. Nejen vraždy, ale i pošlapaná láska. Honosné sídlo jindy sloužící k prestižním večírkům smetánky se bezděky stalo svědkem hrůzných činů i vášní.
Vzpomněla jsem si na jeho slova.
„Pak v přesvědčení, že i to dítě v kolébce, je zrádce, který nemá nic z jeho krve, malou vzal a utopil.“
Ta holčička byla jeho dcera?!
„Jak ta žena vypadala?“
Otočil se, v očích se mu hrůzně zalesklo. „Jako vy!“
Jako já? Doposud jsem doufala v to, že ho zabavím a podaří se mi uniknout, nějak. Ale nyní jsem zůstala jako přikovaná. On se mezitím posadil ke klavíru.
„Zpívejte. Až najdete slova pro tu píseň, pustím vás.“
„J-já nemám slova,“ namítla jsem.
„Zkuste do písně vložit ta, co vás napadají.“
„Ale-“
„Pokuste se o to! Prosím…“
Ta prosba, kterou dodal, byla jako tichý ševel rákosí. Ne, byla to prosba člověka, co touží po vyplnění svého snu už dlouhá léta a celou dobu k tomu směřuje, ovšem nyní už na to rezignuje. Možná tomu ani nevěří. Možná chce, abych tu zůstala navěky.
„Dobře… Pokusím se,“ svolila jsem nakonec, rozhodnutá přinutit ho dostát jeho slovu.
Začal hrát…
„Utíkám,“ zazpívala jsem a pozorně jsem sledovala, co udělá, ale on hrál dál, „jak ticho z toho pokoje. Unikám všemu, co tu ze sna je.“ Vlastně jsem popisovala své pocity a touhu být pryč. Nechápala jsem už vůbec nic. Ale snažila jsem se tomu všemu porozumět. Hleděla jsem na mrtvá těla těch nevinných zvířat, která stále ležela na podlaze. A zničehonic mě ta slova prostě napadala a já zpívala dál… „Vzklíčilo to najednou, něžné i děsivé.“
„Pokračujte,“ řekl v mezihře prosebně.
„Jen uniknout a spatřit nové svítání. Postřehnout v něm mlčenlivé vyznání. Ve svých snech to opouštím, to místo hrozivé,“ můj zpěv se rozléhal po celé místnosti. Dvě barvy – zvuk klavíru i můj hlas – začínaly svůj tanec zcela samostatně, ale v momentě střetnutí jsem pocítila ryzí soulad a harmonii. A pak následoval refrén. „Dám ti sen, co vyrůstal potají. Dám ti slova, co má ústa šeptají. Nezapomínej! Dal jsi slib! Dám ti píseň, když toužíš slova její znát. Dám ti sebe, jen mne nesmíš připoutat. Nezapomínej! Dal jsi slib!“
Půlka písně byla za námi.
„Ještě střed a druhou sloku. Jde vám to výborně.“
Ano, bylo to neskutečné. Zpívala jsem, přestože mě ještě před chvílí ochromoval strach. Zpívala jsem a opět ve mně vzrůstal pocit zvláštního klidu, který jsem pociťovala pouze a jen s ním. Tou písní jsem překonávala i své démony.
A on se usmíval.
„Po tvářích mých slza stéká. Prchá pryč. V dnech tajemných mě tma leká. Tak cíl už vztyč.“
„Výborně!“
„Kde tě mám,“ zaznělo z mých úst a on se ohlédl, „můj příteli v hudbě své.“ Hrál a díval se mi do očí. I já mu ten pohled opětovala. „Vzpomínám, jak bývalo to kouzelné. Zmizelo to najednou, něžné i děsivé.“
Pak se melodie o trochu zvedla.
„Podívej, už blíží se svítání. Tak vzpomínej na své tajné vyznání. Cos zaklel v sobě navěky, to je teď hrozivé.“
A poté následovaly rozložené akordy, které vystupňovaly napětí a posunuly refrén výš.
„Dám ti sen, co vyrůstal potají. Dám ti slova, co má ústa šeptají. Nezapomínej! Dal jsi slib! Dám ti píseň, když toužíš slova její znát. Dám ti sebe, jen mne nesmíš připoutat. Nezapomínej! Dal jsi slib!“
Píseň skončila a my jsme na sebe hleděli s úžasem. Byl to zvláštní okamžik. Cítila jsem se naplněna těmi slovy, tou melodií, avšak zároveň jsem byla vyčerpaná a prázdná.
„Děkuji,“ pravil. „Teď vás odvedu k autu.“
Nevěřila jsem svým uším. Opravdu je ochoten mě propustit? Jen tak? Za text?
„Jak ale budu moct sešlápnout plyn?“ Uvědomila jsem si, že už vlastně nemám ani boty.
„Ach, zapomněl jsem. Omlouvám se. Prosím,“ podával mi peníze. „Zavolejte si taxíka.“
„Ale co mé auto?“ ignorovala jsem jeho gesto a snad i absurditu celé situace.
„Můžete pro ně přijet později, nikdo vám ho nevezme.“
„Takže máte další záminku, abych vás navštívila? Po tom všem?“ trochu se mi třásl hlas. Na jednu stranu jsem už sem nikdy nechtěla vkročit. Na druhou jsem si přála být opět s ním. Slova té písně, byla mým vlastním vyznáním.
„Ne,“ odvětil. „Já už tu nebudu.“
„Proč?“ hleděla jsem na něj užasle.
„Odcházím.“
„A co bude s domem?“ mé oči těkaly po té zašlé kráse, která by se ale přece ještě dala obnovit. Chtěla jsem tomu věřit.
„Kdo ví. Nejspíš bude zbourán.“
„Ale…“
Opět se usmál. „Děkuji za vaše slova. Omlouvám se za vše zlé, co jsem vám způsobil.“
Návrat jeho gentlemanských způsobů mě šokoval, ale zároveň mě k němu zase připoutal obdivem a zvláštním citem. Přesto jsem se nezmohla na další slova a nechala jsem si od něj pomoct ze schodů i ke dveřím.
Vtiskl mi do ruky své peníze a řekl mi jen: „Sbohem.“
A já se otočila a odešla, aniž bych plně chápala to, co vlastně dělám.
Zavolala jsem taxíka, jako v mrákotách se usadila dozadu a sdělila řidiči svou adresu.
„Nechcete spíš do nemocnice?“ zeptal se mě, když si všiml mé bolavé nohy.
„Ne, děkuji, to je v pořádku, už ji mám ošetřenou.“
Až když jsem za sebou zavřela dveře svého bytu, tiše jsem vydechla: „Gabrieli.“
…
Na druhý den jsem zburcovala kamarádku, aby se mnou zašla pro mé auto. Divila se, že ji potřebuji a ještě víc byla překvapená, když jsem jí vyprávěla o Gabrielovi.
„Heh, tos ale měla fakt divné zážitky.“
„Jo, to jo,“ přitakala jsem.
„A tvůj bývalý se ani neozval?“
„Ne…“ patrně na mě zcela zanevřel.
Když jsme dorazily na místo, dlouho jsem hleděla na tu bránu a na ten obrovský nádherný dům. Kolik bolesti, zoufalství a lásek se událo v jeho útrobách?
„Snad tam nechceš jít?“
„Ne,“ odpověděla jsem zasněně. A nasedla do auta.
Toto sídlo již sneslo spoustu zmařených lásek. Jedna navíc… co se může stát?
…
Ale stalo se toho hodně. Dům koupil jakýsi zámožný šlechtic a opravil ho. Pořádaly se zde opět večírky a jeho nový majitel si mě opět pozval k sobě, abych zpívala na jednom z nich. Dlouho jsem váhala; stálo mě totiž spoustu úsilí, než jsem si získala své někdejší postavení a přesvědčila ostatní lidi ze své branže o své spolehlivosti. A také jsem měla oprávněné obavy, že návrat na to místo na mě bude mít neblahý vliv, nakonec jsem však přijala.
Na rozdíl od dob, kdy jsem sem jezdívala za Gabrielem, mě tentokrát přivítal komorník a uvedl mě do sálu, kde se bavila společnost. Hleděla jsem s obdivem na tu krásu a žasla nad všemi změnami. Modrý zaprášený koberec byl vyměněn za zbrusu nový a zářivý. Zábradlí vyleštěné a jen se lesklo. Vše se tu skvělo novostí, byť mnohé původní kusy nechal nový majitel podle místních novin zrestaurovat. Lustry zářily jako jasné hvězdy. Hemžilo se to tu opět lidmi. Jejich tváře hřály úsměvy osvícenými tím teplým světlem přesně, jak jsem si představovala, když jsem sem prvně vkročila. Komorník mě dovedl ke svému pánovi.
„Vítám vás,“ pronesl zdvořile a poněkud staromódně mi políbil ruku.
Usmála jsem se.
A potom mi pohlédl do očí. Přísahala bych, že vidím Gabriela. Zamrkala jsem.
Asi se mi něco zdálo, pomyslela jsem si a soustředila jsem se na hřeb večera, na své vystoupení.
Nejspíš je můj život spjatý s tímto domem. Vždy, když mne pozvou, mám pocit, jako bych se shledávala se starým přítelem. Ve stěnách ještě slyším zvuk bílého klavíru, na chodbách, když jimi procházím sama, slýchám Gabrielův hlas. Ale už mi není souzeno se s ním nikdy setkat, stejně jako zpívat naši píseň.
Nemám v úmyslu po něm pátrat, avšak vím, že ten dům zde teď stojí pro mě. Zůstane to však pouze dalším tajemstvím jeho stěn.