Arigen 1. kapitola

Běžela. Ale ne ke koním. Netěšila se, až zaboří svou tvář do hebké hřívy, nasaje vůni jeho srsti, pohladí ho po krku. Nic z toho na ni nečekalo, jen ji bodalo v boku. Nesměla se zastavit. Za patami zuřila smrt.
Ještě před pár chvílemi seděla na neosedlaném hřbetě koně. Zvíře však bylo neklidné a i ona nějak vytušila, že se ve vesnici něco děje. Když sesedla, vyděšená klisna ihned zmizela z dohledu. Do domu dorazila pozdě.
Otcova duše opustila tělo. Byla si jistá, že se v planinách znovuzrodil jako hříbě. On určitě dosáhl této velikosti. V tom nalézala zvláštní útěchu.
Ale duše mrtvých dětí se koňmi nestávají, proto bylo nutné utíkat, poslechnout jeho poslední slova. K napajedlu. Cestou Šedohříváka. Bude tam stařec v hnědém plášti. Má tam na něj počkat. Nechtěla, bylo to však nezbytné.
V hlavě jí neustále duněla poslední slova muže, jenž ji vychoval: „Budeš muset jít s ním, Rigeno.“
Velmi se přemáhal, když to říkal. I teď v její mysli setrvával obraz krvácející rány v jeho břiše a šípu trčícího z jeho zad. Na pozadí toho všeho se k nebi vzpínaly plameny a vzduch ztěžkl hrůznou kakofonií lidského křiku. Nebylo možné rozeznat, co je jeho obsahem. Nářek? Či bezcitný výsměch loupeživých rytířů plundrujících jejich domov?
Jenže čas měl náskok. Sotva její otec zavřel oči, instinktivně vyskočila na nohy a běžela. Pryč, co nejdál. Teď nezáleželo na směru. Ta chvíle z ní udělala jen další zvíře prchající do bezpečí.
Žádný z černě oděných jezdců ji nejspíš nepronásledoval. I kdyby ano, nevšimla by si toho, dokud by ji neuchopil kolem pasu a nevytáhl na svého čtyřnohého otroka. V uších jí hučela krev. Celý život se v tu chvíli proměnil v jeden dlouhý běh, kterému překáží venkovské sukně a do neopatrných bosých nohou se zabodávají ostré kamínky.
Svou náruč jí rozevíraly do nekonečna se táhnoucí planiny – říše divokých koní. Nerostlo tu nic, co by mohlo člověka nasytit nebo skrýt. Malé děvče však snadno nalezlo úkryt mezi osamělými keři a ve vysoké trávě, bylo-li třeba. K tomuto se uchylovala vždy ve chvílích, kdy nabyla pocitu, že ji pronásledují. Skrčila se a zaposlouchala do postupně uvadajících výkřiků lidí. Neodvažovala se ohlédnout. Jako přimražená se tiskla k zemi, vrozené pudy mláděte. Nikdy neotálela dlouho. Hned jakmile si byla jista, že neslyší dusot kopyt mísící se se skřípáním zbroje, vyrazila dál.
Když konečně ve tmě rozeznala poklidný zrcadlový povrch napajedla, svalila se na zem. Na zádech ji studil pot, sotva popadala dech. Náhle si byla jistá, že už nevstane; hrdlo ji drásala žízeň. Přemohla se, doplazila se k černé hladině a ponořila tvář do vody. Její chlad se rozšířil po celém uříceném těle. Uklidnil ji. Ukonejšil její pulzující myšlenky. Teď jí nezbývalo než čekat.
Překulila se a upnula zrak k nebi. Světlý pruh na východě, předzvěst rána. Byla tak daleko, že už téměř nešlo vidět ani dým, jenž stoupal vzhůru a spojoval tak cestu oblak s místem, které doposud nazývala domovem. V této neutěšené době to nebyla první oběť bezvládí. Ale to nemohla tušit.
Pořád nedokázala uvěřit, že její svět právě zanikl. Všechny tam nechala, zradila je, jen aby se zachránila. Rodící se světlo smývalo z nebe hvězdy, jednu po druhé; kéž by to dokázaly i slzy s minulostí.

Netušila, kdy se jí podařilo usnout. Vzbudil ji chlad. Slunce ještě nedosáhlo své velikosti, zůstávalo netečné, proto usoudila, že nespala příliš dlouho. Pomalu se posadila, myslí jí vířily stovky myšlenek, navíc útroby jí svíral hlad. Krajina kolem napajedla však neměla lidskému dítěti co nabídnout. Jen své roztažené paže vybízející k nekonečnému bloumání. A poté vše pochopila. Žádný stařec nepřijde. Byla to jen falešná naděje, otcova naděje, že se jeho malá holčička zachrání před krutou smrtí z rukou příšer na tupých koních. Ale neutíkala proto, aby přežila. Pouze umřít v klidu. Z toho uvědomění jí vyschlo v krku. Očima zatěkala k vodě. Ne, už by neměla pít, to by jenom prodloužilo její trápení.

Čas splynul v nekonečno. Stačilo by otevřít oči a dozvěděla by se, jak dlouho si už upírá osvěžení. Pro případ, že by neudržela svá víčka semknutá, odvrátila tvář. Vše se omezilo na rudé nic, jak se paprsky nebeského kotouče snažily prodrat k jejím očím. A pak najednou ucítila zvláštní dotek, který ji přiměl porušit své předešlé předsevzetí. Předpokládala, že se dočká bodnutí krutého ostří jasu; namísto toho spatřila stín. Veškerý výhled jí zaclonila obrovská hlava. Její ruka leknutím rychle vystřelila do vzduchu a odsunula dotěrný čumák stranou. Zvídavý pozorovatel ale zafrkal a opět do ní šťouchl.
Když pochopila, co se vlastně děje, nevěděla, jestli má plakat, nebo se smát. Nad ní se skláněl Šedohřívák. Otec o něm vždy tvrdil, že je to vznešený tvor, že v lidském světě musel být králem, poněvadž mezi všemi nespoutanými běžci vynikal svou velikostí i elegancí. A teď byl tady! Přišel za ní!
Ne, jistě se chtěl jen napít.
Nádherné zvíře se sklonilo ke svému odrazu ve vodě. Dívka se posadila, aby na něj viděla. Neustále si protírala oči, jako by nebyla s to uvěřit, že tady skutečně je, když ho nevnímala více smysly. Jeho přítomnost jí byla útěchou mocnější než nejkonejšivější slova. Proto se spěšně sebrala na nohy a opatrně vykročila k oné majestátní bytosti. Potěšilo ji, že se v její přítomnosti choval přirozeně a její ruka hladovějící po živém teple jej nevyděsila.
Vše, na čem nyní záleželo, byl hřebec a uhašení jeho žízně. Jak ho pozorovala, uvědomila si vyprahlost vlastních rtů a vzápětí již rozčeřila svými dlaněmi hladinu a toužebně si je i s vzácnou tekutinou přikládala k ústům. Nikdy předtím jí voda nechutnala tak sladce, byť nedokázala zcela uklidnit sténající útroby.
Děvče se tolik zabralo do svých záležitostí, že docela zapomnělo na svou společnost. Rozhlížet se začala až ve chvíli, kdy si uvědomila, že už vedle ní nestojí jeho mohutné tělo. Zmocnila se jí čirá panika. Poslední, oč by stála, by bylo zůstat opět sama.
Nakonec když si zaclonila oči před sluncem, spatřila, že se pase opodál. Neodešel. Nenechal ji tu. Pocítila úlevu, ale tu brzy vystřídala zoufalá odevzdanost. Nic nebylo jistější než to, že zase půjde. Tento tvor se neobejde bez volnosti. To jen ona z ní má hrůzu.
To úchvatné a v mnoha ohledech dokonalé stvoření si snad ani neuvědomovalo, jak toužebně na něj ta malá umazaná holka hledí. A snad by z něj nespustila oči, dokud by kůň nepozvedl hlavu, nezpozoroval, že je na čase být někde jinde, a nezůstalo by po něm nic jiného než obrys ve vzpomínce. Spásný nápad přišel zcela nečekaně.
Mohla by jej požádat, aby ji odnesl do nejbližšího města. Párkrát už jí dovolil vézt ji na svém hřbetě, reagoval na povely bez uzdečky. Bude muset překonat svůj strach z dlouhé cesty na jeho zádech, ale aspoň v ní zahořela naděje. Rázem se v tu chvíli vše opět proměnilo. Náhle ve svém nečekaném společníkovi uviděla šanci uniknout takřka jisté smrti. Neměla důvod se víckrát rozmýšlet.

Jeho hříva vlála jako šedivý prapor. Běžel, ne, letěl; vystřelený šíp neomylně směřující ke svému cíli. Ačkoliv bylo pro děvče pracné dostat se na takové obrovské zvíře a rovněž bylo téměř nemožné obemknout stehny jeho široké boky, jakmile se octla v pozici jezdce, všechny její obavy se rozplynuly a on se rozběhl téměř bez pobídnutí. Musela se pevně držet, avšak po tolika letech strávených na hřbetech i ne zcela krotkých koní si uměla poradit. Z počátku jí žaludek svírala hrůza, že ji zanese na špatné místo; někam docela jinam, ten pocit však nakonec ustoupil potěšení z jízdy.
Zrcadlový bod světa se stal dlouhou trajektorií mířící do nekonečna.
Když zahlédla blížící se skromně roztroušená světla města, stěží v sobě ještě našla sílu jásat. Z Šedohříváka sesedla na kopci. Věděla, že se straní společnosti více tvorů. Objímala a hladila hlavu zvířete, které jí právě zachránilo život, a nemohla se zbavit hrůzy z pomyšlení, že až ho pustí a on zmizí v černotě noci, nikdy více ho nespatří a všechno se pro ni změní – zcela nenávratně. Šeptala zmatená slova díků, aby zastavila čas a její život ještě chvíli zůstal stejný, ačkoliv jistota, že si to pouze nalhává, v ní tuhla jako kámen. Náhle jí připadalo snazší přijmout vyhlídku brzké smrti, než velké a nezvratné změny, kterou jí má tohle rozloučení přinést. Laskala svého zachránce a plakala.

Probudil ji lomoz kol. Nic nemohlo být namáhavější než od sebe odlepit víčka a snažit se zorientovat v prostoru. Tráva. Cesta. Kůň. Povoz. Člověk. Kůň…
Pomalým krokem se blížil k ní. Svázaný a nesvobodný. Smířený se svým osudem v ohlávce. Postupně se stával větším a ubožejším. Jeho oči nezářily.
Rachot ustal.
„Holka, co tady děláš?!“
Její pozornost si získala cizí žena. Dívka jí neviděla do tváře. Šaty cizinky vypadaly skromně, přesto bylo na pohled patrné, že si na svém oděvu potrpí. Košile pod živůtkem zářila až neobyčejnou bělostí. Dítě nepřítomně hledělo spíše kamsi skrz ni.
„Poď,“ houkla, ale když si všimla, že se děvče k ničemu nemá, seskočila z kozlíku a dala ruce v bok. „No tak, nemám na tebe celej den.“ Nakonec si povzdechla, vzala dívku do náruče a posadila na vůz. Ozvalo se prásknutí biče. Otrok člověka opět ztěžka pohnul svým nákladem.
Brána městských hradeb zaskřípala v pantech. Jeden po druhém do města vcházeli lidé nesoucí své zboží na prodej. Většina kráčela po svých, záda obtěžkána nůšemi; někoho s vozem bylo možné vidět jen výjimečně.
„Z daleka, paninko?“ zaslechla dívka zavolat jednoho ze stráží.
Její průvodkyně se zachichotala a nepřirozeným hlasem zaskřehotala: „Dyť vy víte, panáčku!“
Dívce zakručelo v břiše. Obě si věnovaly krátký pohled.
„Vidim to na jídlo v hostinci,“ prohlásila žena. „Snad z tebe pak něco dostanu.“
Divoké zvířátko. Tak se cítila. Umazaná, hladová a v neznámém světě. Podivně spoutaná. Moc netušila, proč neseskočí dolů a nezíská zpět svou volnost. Ale k čemu by jí ta svoboda vlastně byla? Neměla sílu se vůbec pohnout a jízda ji uspávala. Zavřela oči. Celá její bytost teď toužila jen po odpočinku.
„Na, než tam dojedem, napij se,“ řekla žena, která se rozhodla ignorovat mlčení i její rozespalost.
Děvče vděčně přijalo nabízenou vodu, ale nevzhlédlo.
„Ty nebudeš vodsaď, co?“
Zavrtěla hlavou.
„Aspoň vidim, že mi rozumíš,“ zasmála se neznámá. „Sem Garhalda. Vobchodnice. Sice je sem tam na cestě ledasco, ale holky tam nebývají až tak často. Jak ti řikají?“
„Rigena,“ špitla malá.
„Trochu divný méno, nemyslíš?“
Opět potřásla hlavou. Snad to byl záměr otce, aby její jméno znělo poněkud podivně.
„Jména jsou jako štít,“ to tvrdil, „pokud jsou dobře zvolená, mohou tě ochránit.“
Jenže Rigena jako štít selhala. Co dokázala? Její dětská mysl si při těch slovech představovala opravdový štít, takový, co visel v jejich domě na zdi. Kov schopný ochránit tělo. Bláhovost nespoutané fantazie dítěte prošla zkouškou. Teď neznamenalo nic.
„Nejsi zrovna upovídaná, ale aspoň vim, že mluvit umíš.“
Dívka ji však už příliš nevnímala.

Z bezesného dřímání ji probudilo nešetrné zacloumání. Garhaldina neohrabaná snaha probudit ji.
„Poď, malá,“ říkala konejšivě, když jí pomáhala dolů z kozlíku. „Tady seženem něco na zub.“ A tlačila ji před sebou ke dveřím hostince.
Vzduch tam byl teplý a vydýchaný. Sotva vešla dovnitř, orosilo se jí čelo potem. Hostinský i přes svou hřmotnost ladně balancoval úzkými uličkami mezi stoly a stolky a lavicemi, které už v tuto brzkou hodinu byly kupodivu téměř všechny obsazené.
Ale hosty a jejich hlasité rozhovory začalo dítě vnímat až ve chvíli, kdy utišilo hlad. Dlouhé odříkání způsobilo, že ačkoliv by v myšlenkách spořádalo celé prase, stačilo jen trochu řídké polévky a mělo pocit, že praskne.
Když se poté rozhlédlo kolem, všimlo si, že mezi spoustou netečných tváří je jedna, která je pozoruje. Garhalda konečně přestala mluvit a už se jen usmívala. V mysli si jistě představovala, co všechno by pro ni a její osamělé živobytí znamenala péče o dceru, již v nalezenci viděla. Avšak stále sem hleděly i zvláštní pichlavé oči, které jako by si byly vědomy všeho; i toho, co jiným zůstávalo skryto. Tak na dívku působil ten muž, jehož upřený pohled upoutal její pozornost.
Vstal. Věděla, že přijde. Snažila se ho odhadnout. Patřil k těm lidem, jimž by bylo lepší se vyhnout, nebo byl naopak zachránce? A v jakou záchranu vůbec mohla doufat? Vždyť se právě najedla, vlastně jí vůbec nic nechybělo. Potom si však vzpomněla na pohaslé oči koně zapřaženého do povozu. Ta žena, Garhalda, ji může taky takhle spoutat. Nevědomě. Svou péčí. Nebyla s to říct, proč to s takovou jistotou ví, ovšem to na tom nic neměnilo. Nechtěla být vězněm vlastního osudu. A přesto jím nyní byla.
Už stál u nich.
Svět se změní.
„Zdravím vás, dámy.“ Hlas chladný jako ocel.
„Och, buďte zdráv, pane,“ mávla Garhalda polichoceně rukou. „Co vy tady?“
„Nevěřila byste mi.“ Ani Rigena nevěřila, že ta obchodnice není s to ani trochu číst v lidech a necítí to ani z jeho tvrdého pohledu.
„Vopravdu?“
„Měl jsem se zde sejít se svým bratrem a jeho dcerou, ale dozvěděl jsem se, že byli při cestě sem přepadeni.“
„Uch, přepadeni? To už se dlouho nestalo, aby tady ve vokolí někoho přepadli,“ dívka si všimla pochybností v ženině tváři; soudila ji příliš rychle?
„Od smrti posledního krále, kdy panuje bezvládí, se stávají i horší věci, paní,“ opáčil poněkud netečně, přestože si dívka všimla jeho snahy, aby to vyznělo zkroušeně.
„No, to máte pravdu, pane, že se časy poněkud změnily,“ přitakala Garhalda opatrně.
„Poněkud? Přišel jsem o svého bratra a myslel jsem, že jsem přišel i svou neteř…!“ V naléhavosti těch slov najednou bylo cosi opravdového.
„To je mi vopravdu líto,“ začala se omlouvat, ale nedovolil jí pokračovat.
„Ano, je to smutné,“ do jeho hlasu se opět vplížila svázaná strojenost. „Myslel jsem si, že jsem je oba ztratil, dokud jsem si nevšiml své neteře tady – vedle vás!“
„Och?!“

Dívka se stále nemohla rozhodnout, zda věřit, či nevěřit. Proč by o ni měl někdo mít zájem? A proč by někdo kvůli tomu hrál na ženu, která se jí ujala, takové divadélko? Když se její oči znova střetly s pohledem toho muže, po zádech jí přeběhl mráz.
„Opravdu si nedokážete představit, jak nesmírně jsem vám vděčen a zavázán,“ pokračoval cizinec, když se posadil k jejich stolu a zapředl důvěrnější rozhovor. Přesto nijak nepřeháněl. Nepřekypoval emocemi. Neměnil výraz tváře. Šel si za svým. Nic víc nepotřeboval a Garhalda neviděla důvod proč mu nevěřit. Příběh jako z pohádkových knížek ji dojímal. Nakonec ale vzala rozum do hrsti a položila děvčeti rozhodující otázku.
„Malá, tohle je tedy tvůj strýček…?“
„Jistěže je to ona,“ muž se do toho vložil dřív, než mohlo být cokoliv zodpovězeno. „Rigena. To jméno nosí jako štít.“
Otcova slova?!
Je možné, že nelže a opravdu se jedná o bratra jejího otce?
Váhavě přikývla.
Náhle se cítila zase živá; náhle opět pocítila zvědavost.

V hlavě jí zuřila bouře nezodpovězených otázek. Muž zaplatil její zachránkyni za skromné jídlo, které jí poskytla, a ještě nějakou chvíli se s ní bavil. Ženě to zjevně velice lichotilo, neustále se snažila zapírat svůj nízký původ řečmi, o kterých se domnívala, že zní vznešeně jako mluva cizince. Dívka seděla kousek stranou, tentokrát se potýkala s pečeným holoubátkem. Ujídala po troškách, pozorovala ty dva.
V jistou chvíli začala Garhalda často těkat očima jejím směrem. Co jí navykládal, aby ji přesvědčil? A co jí, Rigeně, přinese, když půjde s ním? Nechápala, co se děje. Nepamatovala si, že by se otec kdy zmiňoval o své rodině. Vlastně nikdy nehovořil přímo o své minulosti. Otevíraly se před ní tajné dveře? Něco, co jí nikdy neřekl?
Bylo jedno, co má doopravdy v úmyslu, znal její jméno, použil otcova slova, to vylučovalo prostou shodu náhod. Nebo to naopak byla past? Ale proč?
Měřila si ho pohledem, jednou se k ní obrátil a usmál se. To v ní vzbudilo pouze větší nedůvěru. Žena mohla být jakákoliv, ale jednala přímo, on však ne. Zase ta zvláštní jistota. V obchodnici mohla číst jako v otevřené knize, za clonu odstupu tohoto muže ale neprokoukla.
Kdysi se ve vesnici vyprávělo o dětech, které si kupují gnómové a už od dětství si je cvičí jako otroky, aby jim sloužili na těžkou práci. Nikdy ale žádného gnóma neviděla. Mohl být tenhle muž otrokář? Zavede ji do nějakého skladiště, kde bude spousta dětí zavřených v malých klecích a připravených na dlouhou pouť na západ, aby ji svěřil do rukou největších vynálezců známého světa?
Snažila se tenhle nápad rychle zapudit. Snad bylo na jeho slovech něco pravdy, přinejmenším to by si přála – aby všechny hrůzy, co se staly, zmizely a její život se změnil ve věčný, šťastný konec pohádky.
A proto se rozhodla, že s ním půjde do neznáma, byť o tom již dávno bylo rozhodnuto.
Rozloučení s Garhaldou bylo krátké. Žena děvče krátce objala, poupravila si košili a se slovy, že by se měla věnovat obchodu, odešla.
Dívka zdvihla pohled k cizinci, který měl dlaň položenou na jejím rameni.
„Co teď?“ zeptala se věcně.
Sklonil se k ní. Blízko svého obličeje ucítila jeho neupravenou mužskou tvář. Polkla.
„Je čas dostát dohodě,“ zašeptal.

Všechno se seběhlo rychleji než rychle. Sotva zaklaply dveře, odvedl ji nahoru do svého pokoje. Spěšně si sbalil věci. Zcela mlčky. Potom sešel dolů, hostinskému nechal na pultě několik stříbrných mincí a zamířil do stájí.
Pozorovala, jak nasazuje černému ryzákovi uzdečku a sedlá ho. Vlastně to byla klisna. Z pohybů její hlavy poznala nezkrotný temperament. Mnohem svobodnější kůň. Že by ten muž nebyl tak zlý?
Práce jej v tu chvíli zaměstnávala a dívce se mihlo hlavou, že má ještě šanci utéct. Ale zvítězila její touha přijít novým záhadám na kloub.
„Kam chcete jet?“
Jen přiložil prst k ústům a pokračoval. Nakonec ji vysadil do sedla a vyhoupl se za ní.
Koňská kopyta vířila prach, když se prodírali davem lidí. Někteří jim šli poplašeně z cesty, další pokorně skláněli hlavy, jiní měli tak nabroušený jazyk, že ještě stačili křiknout svou nabídku zboží, nic z toho je však nezajímalo.
Jakmile se strážci brány octli za jejich zády, zrychlili.
Všechno se změnilo ve velké neznámo.
Netušila, kam ji veze, co je zač, ani jak se jmenuje. Rozčilovalo ji, že musí na koni sedět z boku a ne jako opravdový jezdec, kterým se cítila být. Přesto jí zvědavost nedala a opět začala pokládat otázky.
„Uhm… Odkud jste znal mého otce?“ Tušila, že to nebude strýček. Příliš se jejímu otci nepodobal. Do čela mu padaly mnohem světlejší vlasy a jeho oči hrály v barvách odstínů temně zelené a hnědé.
„Neznal jsem ho,“ ozvalo se za ní.
„Neznal?“ dívce se rozšířily oči. „Řekl jste jeho větu. A znáte moje jméno!“ Obrátila se k němu. Plně se soustředil na jízdu, zdál se netečný vůči hrůze, která zazněla v jejím hlase.
Je možné, aby v tom všem doopravdy byla nějaká lest? Kam tohle směřuje? Něco to muselo znamenat. Znal přece její jméno. I ta žena tvrdila, že je neobvyklé, nemohla to být mýlka. Na mysl se jí opět vrátily mříže.
„Neboj se. Tanarik by s tímhle souhlasil,“ snažil se, aby jeho slova zněla chlácholivě, chladný hlas ho ale zrazoval. Avšak zmínka o jejím otci zapůsobila dokonale. Jen více rozlila proud jejích myšlenek z koryta. Rostla v ní netrpělivost.
„Kdy už mi něco řeknete?!“ vykřikla.
Muž přitáhl koni otěže a zastavil ho. Potom ji levou rukou chytil za tvář a natočil směrem k sobě.
„Poslyš, děvče,“ zavrčel, „nejsem zvyklý na jednání s dětmi a je mi vlastně jedno, jak by se s nimi mělo zacházet. Ale mám tady s tebou úkol. Neptám se proč, dělám, jen co je třeba. A teď je nutné, abys byla na dojednaném místě. Svět na tebe nepočká a možná ti ani nedá další šanci.“
Zamračila se. Tak tedy byl jen poskok, ale nic víc tím nevysvětlil.
„Nemrač se a nezkoušej na mě žádná svá kouzla, na mě nepůsobí.“
„Kouzla?“ nechápala, o čem to mluví. Lidé přece neumí používat magii.
„A jak myslíš, že jsem tě poznal?“ odtušil příkře. „Přece sis nemyslela, že se tě ta ženská ujala jen z čiré lítosti. Když jí to začalo normálně myslet, musel jsem ji pořádně vyplatit; ale to si ještě se staroušem vyřídím.
Tak teď už mlč. Musíme si pospíšit.“
A zase pobídl koně k jízdě.

Po zbytek cesty se bála ještě cokoliv říct. Nařknutí z kouzlení jí neustále vrtalo hlavou. Které dítě někdy nezatoužilo mít kouzelnou moc a změnit svět? Přesto ji její výchova bránila přijmout vůbec myšlenku, že by to bylo možné. Spíš jí to připadalo jako způsob, jak ji přimět k mlčení.
Po pár hodinách pohupování pocítila nutkání ulevit si, ale nic neřekla, strach jí zcela svázal jazyk; sama sebe přesvědčovala, že k tomu bude mít příležitost, až dorazí na místo, ať už bude jakékoliv – a pro své dobro i dobro klisny doufala, že už to nebude trvat dlouho. Kvůli tomu nepříjemnému pocitu se začala více zajímat o to, kam jedou. A jak sledovala okolí, pomalu v ní klíčila a rostla strašlivá jistota, jež byla zcela potvrzena ve chvíli, kdy minuli příliš známou křižovatku.
Zneklidněla. Nemůže ji přece vrátit tam, kde byla a odkud s takovými těžkostmi uprchla! Ta cesta vede přímo do vesnice – vypálené, zbořené a neexistující. Snese vůbec pohled na svou zničenou minulost, když má v paměti vrytou krásnou malebnou vesničku?
Zoufale se k němu obrátila, jeho tvář však jako by byla z kamene.
Netrvalo dlouho a stočil koně z cesty. Bláto a kameny vystřídaly skromné pastviny. Pár pablesků v dálce v ní nejprve vzbudilo ještě větší paniku, ale brzy nato ji přimělo rozpomenout se na otcova slova. Napajedlo.
Takže to nebyl výmysl, opravdu se měla u vody setkat se svou opravdovou záchranou? Objeví se ten starý muž? Proč otec chtěl, aby šla s ním? Chystal se vzít ji a odejít z vesnice?
Upřímně doufala, že ten stařec, pokud tedy přijde, přinese aspoň nějaké odpovědi. A jestli se neobjeví, bude stále připoutaná k tomuto cizinci; pokud se nerozhodne vydat se vstříc smrti.
Když sesedal z koně a opatrně ji sundával, byly její myšlenky zcela klidné a smířené. Ovládl ji pocit, že rozluštila hádanku, že ji již nemá co překvapit, a to ji činilo zvláštně netečnou.
Jen si zaběhla za nedaleký keřík a pak se bezcílně procházela podél břehu. Snadno našla stopy po své včerejší přítomnosti. Proležené místo, kde sténala polámaná a zubožená stébla trávy.
Jeden den a zdálo se to tak dávno. Příroda to stále měla v čerstvé paměti, jen jí to přišlo nesmírně vzdálené.
Její společník ji zanedlouho zavolal zpět k sobě. Zatímco se toulala ve svých vzpomínkách, stačil odstrojit koně a připravit tábořiště.
„Nebudeme tu déle než jednu noc,“ pravil na vysvětlenou. Z jeho gest a činů dívka vycítila, že nyní lituje svého příkrého jednání, jen to nedokáže vyslovit. Spokojila se s nepřímou omluvou, ale do rozhovoru se již nehrnula.
Cosi jí říkalo, že to tak bude lepší.
Hleděla do ohně, z něhož šikmě stoupal dým. Než usnula, byla ráda, že vítr nevane zrovna jejím směrem.