Polibek

Na vysoké skále, uprostřed temných lesů, tam kde už nikdo nechodí, protože se každý bojí, tam stojí ta stará socha, obrostlá mechem a strážena zvěří.

Byl to anděl. Své jméno nikdy neprozradil ale v lese se zjevoval každý den a já ho každý den chodila pozorovat. Byl překrásný, tak jak jen andělé mohou být. Uchvácena jeho krásou, jsem se k němu jednoho dne vydala blíže. Neutekl a řekl,že čeká na mě.

Požádal mě o jediné. O polibek.

Tehdy jsem netušila co to pro něj znamená, ale když prý viděl co dělají lidé kvůli polibku, chtěl to zažít také.

S andělem jsem se vídala každý den. Naučil mě, jak žít, jak milovat.

Když nadešel čas, požádal mě znovu o polibek. Nedokázala jsem odmítnout ...
V tu chvíli zmizel.

Pár dní na to jsem přede dveřmi objevila starý svitek. Téměř jsem se bála jej přečíst, ale zvědavost nakonec zvítězila.

Když dostane anděl polibek, jeho srdce se promění v led a jeho tělo v kámen. Bude muset prodlévat na světě dokud bude ve světě láska dvou milenců, jenž překoná i smrt.

Můj anděl věděl, že se to stane, věděl, že mě to bude bolet a nikdy se s tím nesmířím.

Ale já věděla, že on bude nejšťastnější na celém světě, když to udělám, i když to budu já, kdo s tím bude muset žít ...

Strachem a samotou jsem byla spoutána dlouho, maličká, ale teď už můžu spát nerušeným spánkem...