Smutek pod rouškou úsměvu

Spoustu emocí v duši skrývám já,
ptá se,ptá.
Tahle báseň za obdiv nestojí,
tolik smutných věcí vědět,
a přesto nečinně sedět
a plakat potají.

Jen s vlasy si hrát
a nic nedělat,
jak lehké je překrýt smutek úsměvem.
I tužka mi padá z rukou,
jak lžu lidem kolem mě,
však společně se zasmějme.

Vlasy mi šednou při pomyšlení na zradu,
kterou na mě kujou,
já schovám se do hradu.
Do hradu faleše,
kde nikdo mě nenajde,
nikdo nepozná,
nikdo neprojde
a nerozezná lež od pravdy.

Ani polibek z lásky nestačí na uklidněnou,
ledaže by byl na rozloučenou těm plačícím dnům plných nářků, smutku a slz.
Jsem probitá na skrz šípem,
po kterém se rány nehojí,
takhle já pláču potají.
Tak je lehké překrýt smutek úsměvem ,
Ale já vím,
že se tomu jednou společně zasmějem…… já totiž doufám s nadějí