Případy detektiva Jacka Owena - povídka Mozek

Jmenuji se Jack Owen. Živím se prací detektiva již přes dvacet let a přesto řeším záhady někdy nevysvětlitelné, nelogické či někdy zase tajuplné a strašidelné. Když vezmu v potaz druhou jmenovanou věc, málokdy se mi při těchto záhadných případech neobjeví na rukou nebo na čele nějaká ta krůpěj potu. Při práci detektiva si však často užiji i toho klasického newyorského „nočního života“ a ponocování, způsobené častým nočním touláním. Nyní žiji v New Yorku, jak už jsem poznamenal, ale občas si vyjedu, když mám volno, také „za humny“, například do Paříže. V mých zapeklitých případech se však dostanu i do míst, kam se obyčejní civilisté nedostanou ani ve snu, nebo ve fantasy filmech.
Píše se 16. listopad roku 1966. Vstávám v mé „stoleté“ posteli. Pět odpoledne. Sotva jsem procitl, cítil jsem, jak mně polévá horko a hlava se mi málem rozskočila. Spal jsem celou noc a den bez probuzení. Avšak i přes tyto velmi nepříjemné bolesti jsem si vzpomněl na včerejší den, patnáctý listopad večer, kdy jsem si s policejním komisařem trochu přihnul do úst a záhadně se mi dostalo dlouhého a nepřerušovaného spaní. Přes tyto píchavé a neutuchající bolesti jsem vstal, po čtyřiadvacetihodinovém spánku jsem šel do koupelny a chtěl se mýt. Jako každý den, jen v případě, kdy jsem byl ráno doma na lůžku se Sladkou Sue, naší velmi mladou detektivní kolegyní, jsem se šel vysprchovat. Náhle mě píchlo kdesi ve stěně žaludku – něco tuším – zapnul jsem sprchu, vlezl do vany - - - a najednou na mě začala po spuštění starého knoflíku ze sprchy téct sprška krve. Vyděsil jsem se a strašně jsem se začal chvět. Pak se na stěně u sprchového koutu, přesně za průhlednými šoupacími dveřmi sprchy, začaly objevovat náhodné krvavé otisky rukou a na podlaze se na olivově zeleném koberci začaly objevovat stopy, rovněž krvavé. Bylo mi to velmi divné a tak jsem si navlékl narychlo ponožky a domácí sandály a šel pomalu a ostražitě po těch stopách. Stopy se přede mnou uukazovaly a vedly mě kamsi na chodbu a zároveň za mnou jedna po druhé tiše a pomalu mizely. Nevěděl jsem samozřejmě, co se děje, ale vzápětí jsem po těch stopách vyšel na chodbu. Než jsem zabouchl dveře, vzal jsem si pistoli, klobouk a béžový baloňák. Zavřel jsem dveře, klíč si schoval do pravé horní klopy svého obnošeného baloňáku a vyšel k výtahu. Samozřejmě, že svou kancelář společně s komisařem a dalšími detektivními vyhledávači mám v luxusním padesátipatrovém mrakodrapu vprostřed New Yorku, ale můj byt je toho paradoxně protikladem.
Cestou jsem, vystrašen, potkal naši paní domovní, Georginu Blanchettovou. „Tak co, pane Jacku, jak se Vám daří? Jde to, jde to?" „Ale dobře, jen moc spěchám, paní Georgino, víte, mám tady před sebou jeden malý problém“, špitl jsem bojácně, dívaje se na mizející stopy. To bylo poprvé, kdy na mne doléhal pocit tísně a nejistoty. Buch. Buch. Klaply zrezlé dveře oprýskaného výtahu, odkudsi z dolních čtyř pater se ozvalo „húúú“, to byl výtah, jež se rozjel. Svítící malá kabinka s řachotem dopadla na mnou určené patro.
Vstupuji do výtahu, mačkám přízení, to tajemné a tiché „P“.
Když starý výtah dořinčel do přázemí, zavřel jsem jeho dveře a vyšel na chodník. Staré dveře našeho činžáku divoce zakvičely jako nezištný vraždící moment. Co bude teď?
Když jsem vyšel na chodník, už se šeřilo. Tmavé a staré petrolejové lampy se pomalu rozsvěcely a hluk dopravního ruchu trochu utichl. Šel jsem po ulici Walker Street stále rovně, až jsem narazil na novinový stánek. „Prosil bych, slečno, jedny LM a denní tisk,“ řekl jsem tichým ale rozhodným hlasem. Zároveň se mi ta slečna velmi líbila. „A ještě bych prosil o Váš volný čas, slečno, přijďte dn…e…ss…kk…a ve…čč…e …
Nedořekl jsme to, co jsem chtěl. Důvod? Prostý. Slečna za malým okénkem vydala jemný povzdech, zakymácela se a… a… Konec. Jak je to jen možné? Velmi nelogická situace. LM a noviny jsem nestačil zaplatit; drobné jsem nechal na pultíku a zapálil si první cigaretu. Rychle jsem, ale ostražitě, vběhl do novinového stánku a… vidím tu slečnu ležící břichem na zemi a s kudlou v krční páteři. Shýbám se k ní, pomalinku jí vytahuji nůž z krku, prohlížím si ho; v momentě, kdy z něj chci svým čistým bílým kapesníkem pro vzorky otřít proud krve, cítím v zádech jemný dotyk. Dotyk zbraně.
Otočím se a vidím jakéhosi neznámého chlápka s kuklou na tváři. „Ty hajzle, zabils tu holku!“ „Ano, miláčku, zdraví tě Mozek,“ zašeptal mi do ucha a střelil mi do ruky. Já, nedbaje toho, rozeběhl jsem se za tím Mozkem, ale ten mi ujížděl nadupaným Mercedesem. Ano, možná si myslíte, že detektiv je kliďas s lupou v ruce, doutníkem v puse a klidným hlasem, plným medových květů. V mém případě to ovšem rozhodně tak není. Má práce se prolíná trochu i s „detektivní akrobacií“, kdy dokonce skáču po jedoucích autobusech, jen abych zločince či vraha dostal do pout.
Chaoticky si vybírám směr, kudy mám za ním běžet, ale bohužel to už zřejmě nemá cenu, Mercedes rychle zabočil do Warmer Street, II. Pile a rychle zmizel. Jen jeho zadek byl krásně lesklý a čistě bílý jako doušek čerstvé ranní smetany…
… jak jen nejrychleji to šlo, běžel jsem na malé parkoviště u stánku. Zázrak! Jeden červený Bentley se značkou NY 0053-232 WS neměl zamčené dveře a klíčky byly na sedačce. Hurá! Na to, že to možná bude moje auto, jsem teď nemyslel. Rychle, jen rychle. Zapálit nezbytné cigáro, připásovat se a rychle za ním, za Mozkem se zbrusu novým bílým Mercedesem.
Mezitím v domě, co bydlím, na Walker Street č.p. 114, se udály opět další podivné věci. Paní domovní Gerogině Blanchettové někdo neznámý u výtahu vrazil kudlu do břicha a srazil ji ze schodů. Pak výtah řinčel kamsi nahoru …
-… já sedím v autě, s nervozitou vdechuji kouř z cigarety, kterou mám nastálo v puse a nejméně osmdesátkou po odbočce do druhého bloku naší čtvrti se řítím za bílým Mercedesem a černým neznámým. Vidím ho sice v dálce až u křižovatky Lazy Crose, ale dám nohu na plyn, a když se pětaosmdesátikilometrovou a následně devadesátikilometrovou rychlostí dostanu na Lazy Crose, zabočím doprava. Na semafory teď není čas …
… výtah ve Wolker Street 114 se zastavil v šestém patře. Buch, buch, buch. Výtah dosedl a jeho dveře se pomalu otevíraly… Pak se ozývaly tiché a nenápadné, ale zlověstné vražedné krůčky po chodbě, směrem od výtahu ke dveřím č. 606, kde bydlí dvacetiletá blondýnka, studující medicínu, jménem Rose Crowová. …
… před očima se mi míhají svítící lampy a semafory a teplý červnový soumrak v šest večer. Bohužel, na krásně šedomodrou lehkou podvečerní oblohu teď nemám čas, sleduji pouze tajemného neznámého.
Při cestě do Rose Street, kam auto zahybalo, jsem se dostal do nekonečné kolony aut. Jasně, troubení taxíků, rozčílených řidičů a zmatených semaforů by mi zas až tolik nevadilo, ale to, že se teď Mozek někde v autě napájí Colou a jen se mi směje, mne užíralo jako ta největší a nejhroznější příšera na světě, která má chuť jen a jen na nme …
… klep, klep, klep. To byly tajemné zvuky, které se ozvaly v krátkých časových intervalech třikrát za sebou. Nanejvýš krásná a přitažlivá blondýnka Rose Crowová otevírá dveře bytu šestého patra, čísla šest set šest --…
… na přeplněné večerní Rose Street na mne ukazují taxikáři a dělníci, řídící staré Pick-upy různé sprosté věci pomocí rukou a prstů, protože tato Rose Street má dva proudy a já všechny šedesátkou předjel a mířil do Street Of Police House, kde byl bílý Mercedes, přesně takový, za kterým jsem dělal tu splašenou, pro klidného detektiva Jacka Owena, nehoráznou jízdu …
… neznámý vešel k oné blondýně do bytu 606. „Ahoj, prosil bych kafe, vy jste ale pěkná kóča, nebo snad prostitutka? Dám vám za to dvacet dolarů na hodinu!“ Načež neznámému ona Rose Crowová vrazila dvě pořádné facky. Neznámý jí to ovšem neoplatil, nýbrž jí rovnou poslal s pozdravem „škoda, kotě, bylo by to s tebou moc pěkný“, na onen svět pomocí pistole …
… já mezitím pomalu, ale jistě, můj vyhlídnutý Mercedes konečně dojížděl. Byl jsem asi tak v polovině druhého metru za ním, když mne spatřil, že ho sleduji a z auta se bez masky vyhrnul ten člověk, co zabil tu mladou hezkou trafikantku. Byl, podle mého názoru, velice šikovný a obratný. Jednou rukou držel volant a řídil, a druhou střílel zároveň mně na pneumatiky a zároveň mně do oken. I přes velké střelné rány do okna a střepy na sedačce kolem mě jsem řídil dál a v hlavě měl jediný obrázek: dvě krásná pouta na jeho určitě ošklivých rukách …
… zatím neznámý v domě ve Walker Street č. p. 114 odcházel a jen tak mimochodem napsal na zeď krvavým nožem, který zabodl předtím do domovní Georginy, tento vzkaz: „Až tu všichni pojdete jako psi, budu král světa. John.“
Nevím, jak se to mohlo stát, ale při tom, když vyryl poslední čárku nejposlednějšího písmena, cítím jsem malou újmu na zdraví. Opět mě kdesi ve stěně žaludku silně bodlo – až jsem se musel s autem zastavit. „Konečně chci nějaký noční život a pořádný lehárko,“ myslel jsem si nahlas, doufaje, že střílení z Mercedesu přežiju. Najednou vidím velký patrový autobus, jedoucí právě proti mně. To bude můj konec.
-
-
Spím. Nic nevím. Všude tma. Nic se něděje. Naprosto nic. Všude klid, ostrov plný teplého slunce a košatých palem.
„Bhe,“ vykřikl jsem. Noc. Tmavá listopadová noc. V dálce za jakýmsi oknem svítí mrakodrapy, poslední taxíky budou mít brzy po troubení a půjdou taky spát. Ruch pomalinku utichá. Co se to jen stalo? Co? Co to bylo za tak podivný a tak děsivý sen? Co? Proč? Co se vlastně mě a tomu autobusu… stalo… co?

-

Rozhlédl jsem se. Na pravém lokti – krev – trocha krve – a zavázaná pravá paže. Krásná, naducaná peřina voní trochu dezinfekcí a malý modrý polštářek voní mateřídouškou. Cítím se opravdu nenejvýš příjemně. Jen v hlavě do spánků něco pulzuje, nepříjemně bodá. Ale vskutku jen trochu. Co se mi to vlastně stalo? Co? Kde to vlastně jsem?
Rozhlížím se ještě jednou a ještě více pozorněji. Jsem v nemocnici. Na chirurgickém oddělení po akutní operaci ruky a hlavy.
V dálce jsem slyšel jemné pípání přesně za sebou. Je to pouze pípání přístrojů, které mi kontrolují srdce. Na nic si nemůžu vzpomenout. Jak je to možné? Jak se jmenuji? Kde pracuji? Nevím opravdu zhola nic. Nic. Nic, nic a nic. Jen vedle mne na poseli u pochroumané a zasádrované ruky mi leží nějaký hnědý klobouk s kapičkami krve. Vypadá jako klobouk pro nějakého soukromého detektiva … počkat … počkat … už to skoro mám! Ano! Jmenuji se …- Jack … příjmení už nevím. Jak se to jen stalo? Na chvíli jsem ještě usnul.

Půl sedmé ráno, 17. listopad 1966:

„Ták, další pacient je detektiv Jack Owen, to víte, je to třída, pane kolego, že jo, nó, nó, mhm, mhm, je tady, koukám v listině první nejlepší detektív v naší čtvrti Warmer Neighbourhood. Tak copak mu je?“
„Pane doktore, utrpěl ztrátu paměti, měl totiž bouračku, bouračku s autobusem, měl červený Bentley, značky …“
„Tak to by nám už stačilo, pane kolego, jako kafemlejnek, že jo, přestaňte, sakra, povídat okolnosti a řekněte rovnou, co mu je a proč tu leží. Koukám, že vy jste skutečně ještě mladý a jaksi nezkušený, že?“
„A-a-a-ano, jsem tu na stáži z Francie, je mi dvacet šest let … a …“
„Tak už dost, pane Francoisi, stačí. Půjdeme bez Vás se na něj mrknout. Cche!“
Podivný doktor Francois zůstal na chodbě u mých dveří a tiše seděl na lavici. Což mu ale primář neměl dělat. Ty hlasy jsem jaksi vzdáleně slyšel přes dveře, protože jsem si poničil i vnitřní sluchové ústrojí. „Táááák, detektiv Jack Owen, zlomenina pravé paže, postřelený loket levý, a nabouraná hlava celá. Čoveče, mnó, vy jste tomu dal, co jste, vy blázne, dělal, že jste se tak zřídil, mnóóó?!?“
Styděl jsem se před pětičlennou vizitou přiznávat, že jsem nahluchlý a nic si nepamatuji. Proto jsem začal povídat, že si přesně nepamatuji, co …………
„Ale pane detektiv, to je normální, máte úraz hlavy a velmi těžký otřes mozku, nemusel jste to taky přežít, nebýt mne a mého týmu, takže se nebojte, spěte. U nás v Clintonské nemocnici budete jako v bavlnce.“
Vizita konečně po krátké návštěvě odešla. Zůstal tam za dveřmi jen ten mladý doktor Francois. To byla ale chyba. Viděl jsem přes skleněné dveře, jak se pomalinku otáčí a vrhá na mne divný skelný pohled. V tu ránu – vzpomněl jsem si na všechno, co se mi stalo, se všemi detaily. A hlavně se mi dostavila za rámeček ta vražda v trafice. Vážně nechápu, jak je to možné, ale vše se mi vrátilo v tom okamžiku, kdy se ma mě ten doktor podíval. Ano, jmenuji se Jack Owen, je mi pětačtyřicet let, pracuji jako detektiv, bude to letos přesně dvacet let, a měl jsem honičku za bílým Mercedesem a když jsem ho chtěl více vidět, aby mi neujel, vjel jsem do protisměru a zřejmě se dostal do bezvědomí kvůli srážce s tím autobusem. A teď jsem tady. Ano, alespoň při této divoké rekapitulaci se mi trochu ulevilo. Jak jsem byl zabrán do myšlenek a koukal se na protější postel, periferním viděním jsem najednou spatřil, že ten podivný doktor na mne míří jakýmsi předmětem. Má na sobě černou masku a škaredě se usmívá. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale dostavil se mi náhle velký klidový pocit a možná, že jsem se ho ani nebál. Nic. Jen jsem se dvakrát prošel pokojem. Ano, byl to ten vrah, Mozek, který zabil tu mladou a hezkou trafikantku a převlékl se za doktora, aby se mě snažil nějakým záhadným způsobem zničit.
„Jsem Mozek. To už víš. A ty jsi podle mejch záznamů ňákej malej detektívek Jack Owen ze čtvrti Walker Neighbourhood!“
„Ano, to jsem,“ řekl jsem s největším klidem, „jo, a mimochodem – dost ubohej převlek, já na tvym místě bych volil radši dobrý stahovací spodky, prej je v módě hedvábí! Na to se výborně balej holky,“ pokračoval jsem dál v klidném stavu, „a tu nenabitou zbraň a tu pumu, co máš v kapse, hajzle, vím to, že ji tam máš, tak to nebudeš stejně potřebovat,“ dodal jsem, s klidem mu vytáhl zbraň – jakousi pistoli z ruky a z kapsy mu vytáhl bombu – neodjištěnou. Vše jsem velkým rozmachem vyhodil do nemocničního dvora. „Dobrý hnojivo, co řikáš, lepší než Thomasovka!“ Byly to asi ty cigára, která mému tělu dodala klid a pozitivní energii. „Že ty seš ten gangster z tý trafiky,“ pokračoval jsem, „nemám tady dneska sice projednou diktafon, tužku a papír, ale když mi řekneš ty nejzákladnější údaje, tj. kde obejváš, jak se máš, co holky – balíš je? Povídej,“ usmíval jsem se. „Drž už hubu, ty prasáku,“ surově mě Mozek vzal za límec nemocničního úboru, „budeš toho litovat,“ dodal, zabouchl dveře a odešel.
„Hm, hrmm, tak ty, budeš, Mozečku malej, skopovej, litovat. Možná to nebudu řešit násilně, ale diplomaticky. S úctou. S úctou tě pošlu do hajzlu a pudeš sedět do basy!“ řval jsem za ním z otevřených dveří. Ale nemělo to už cenu. Byl pryč. Vrátil jsem se rychle do pokoje; rozveřel jsem bílou skříň, kam mi dala ta nemocniční banda věci – byly tam! Rychle jsem na sebe hodil nátělník, bílé tričko s mým jménem „Jack“, baloňák, kalhoty, klobouk a ošoupané boty. Klid byl rázem pryč. Schylovalo se k deváté dopoledne a tak vizita už nehrozila svým příchodem. Běžel jsem ven; na příjmu se mě chtěla pokusit zastavit a vrátit na pokoj recepční, jakási Barbara, ale já jen tak do větru zakřičel:

„Čao, Báro, někdy zase papá, puso,“ a běžel jsem ven. I když byl skorem konec listopadu, chodník a ulice pro parkování byly trochu vlhké, žádný sníh. Trochu pršelo. Jen trochu. Deštník jsem nepotřeboval. Se zavázanou hlavou a rukou, jsem se rozhlédl, kde je nějaké auto či kolo – pojedu za ním. Jak jen je to možné – můj červený Bentley. Ano, byl to on, vždyť měl značku NY 0053-232 WS. Měl jen nabouraný předek a vysklené pravé okno. Rychle jsem do něho skočil – au, au – bouchl jsem se o kraj střechy do pooperační hlavy – zatočila se mi; nedbám toho nastartuju Bentley. Nic. Zkouším zběsile podruhé klíčky v zapalování – zase nic. Všechno vidím dvojmo, jak se mi příšerně roztočila hlava; chce se mi z toho všeho rozrušení a točící hlavy zvracet, ale udržel jsem potřebu a rychle jsem zkoušel dál nastartovat. Konečně. Motor se rozburácel naplno. Pousmál jsem se – pouze na jeden koutek úst – vždyť to detektiv tak dělá – a rozjel se. Mozkův Mercedes byl sice dávno pryč, ale já jsem toho nedbal a ještě s trochu točící se hlavou jsem se bleskurychle za ním vypravil.

O své zdraví se už trošku začínám bát. Řídím, přestože mám hlavu celou obvázanou a ještě k tomu po její těžké tříhodinové operaci …

… dům ve Walker Street č.p. 114 : jakási mladá žena v bytu číslo 607 právě spí, není jí dobře. Najednou sebou cukne ze spánku leknutím; vidí – blonďatou ženskou postavu, která se vznáší nad podlahou …

… sleduji Mercedes. „Haló, hrm, hrmrm, haló, volám komisaře!“ volám chraplavým hlasem do mé vysílačky. „Ano, slyším! Tady komisař John Wood, co potřebuje JO-7?“ ptal se rozrušeným hlasem komisař. „Haló, komisaři, určitě už víte o tom mým incidentu – o tý bouračce,“ spustil jsem naléhavě, ale s klidným hlasem. „No, to teda víme – všichni to víme – ale co Mozek, sledujete ho? Jste v nemocnici - tak se, sakra, Jacku, ozvěte, haló,“ nervózně ryl svůj baryton do vysílačky komisař.
„Haló, JO-7 sleduje bílý Mercedes značky SN 1356 – 005! Jsem na cestě po zpáteční Rose Street, hlavu mám obvázanou, ruku taky, haló – slyšíte mě? Haló, no tak haló – ano – slyšíte? Dobře. Tak tedy sleduji ho. Jsem u křižovatky s Behind Road a jedu kamsi na nějakou výpadovku. Přepínám.“ „Dobře, sledujte ho. Úspěch,“ zněl ještě křaplavý hlas komisařův. Mezitím, co jsem mluvil, jsem ještě stačil řídit a tak jsem se brzy objevil na dlouhé neznámé silnici. Ha – najednou Mercedes zmizel. Proboha, kde je? Ani jsem ho neviděl odjíždět! Znovu jsem do pravé, nemocné ruky popadl co nejrycheji vysílačku. „Haló, haló, mhrmm, komisaři – tady je opět JO-7, Mercedes mi nečekaně unik´, sotva, když jsem poprvý před chvilkou položil vysílačku.“ „Sakra, JO-7, co jste, Jacku, zase dělal? Podívejte se rychle po okolí!“ „Dobře, slyším a přepínám!“ „Hněte sebou. Přepínám,“ dodal ještě komisař.
No jó, porád, myslel jsem si. S povzdechem pokládám vysílačku. Konečně už řídím oběma rukama. Ano, myslím si, že odbočil někam doprava na vedlejší silnici. Rychle točím volantem v plné rychlosti motoru. Bentley divoce skučí a otáčí se jako ďas. Zase se mi začíná motat hlava. Rychle se vzpamatovávám – auto je už nasměrováno na správný směr. Zabočím podle svodidel rychle doleva. Silnice tady trochu klesá. „Haló, haló, JO-7 volá komisaře,“ šeptám opět současně s řízením do vysílačky. „Dejte nám pokoj, Jacku, jeďte tam, kde je bílý Medák a už mne neobtěžujte, mám spoustu práce,“ nakvašeně skončil komisař. Tak. Jsem na to teď už sám. Spoléhám na své dovednosti a především na zdraví.
Ani ne tak divoce jsem uhnul na vedlejší silnici, směrem doleva. Žádné mrakodrapy. Blikaly tu neony, nízké baráky byly šedé asi tak jako dnešní obloha. Trochu zpomaluji, už Mercedes nedoháním. Zapínám rádio. „Dobrý den, hezké příjemné dopoledne Vám přeje hlasatel John Strick. Nejdříve si zrekapitulujeme včerejší dlouhý den, z důvodu naší včerejší poruchy.

U nás, v New Yorku, včera v osm ráno se stala vražda: ve čtvrti Walker Neighbourhood, tedy u kraje New Yorku, jakýsi vrah pod přezdívkou MOZEK nečekaně zabil mladou a hezkou trafikantku. Je to vskutku vzácné, protože obyčejný život není filmová kriminálka, smyšlená podle scénáře. To by si měl onen Mozek zapsat za uši a stát se zhola normálním zdravým člověkem. Při cestě mu šel slavný detektiv té čtvrti Jack Owen, kterému pachatel prý postřelil ruku. Detektiv Owen v novinách…“
Konec. Vypnul jsem červeným tlačítkem rádio, protože tohle bych mohl odříkat dnes už celé nazpaměť jako nějakou básničku. Nemá to cenu, myslím si, vždyť ten Mercedes je už dávno pryč – pravda, jel touto ulicí – ale už nemá cenu ho sledovat, stejně ho už nedohoním. Odkládám případ.

Zkroušeně jsem pomalu a s bolící hlavou i rukou po namáhavém dopoledni přijel svým autem domů. Že bych si ještě zašel domů pro nějaké peníze? Ano. Stejně tam mám namířeno vyspat se. Jdu dovnitř, pod schody zahybám doleva k modrému oprýskanému výtahu. Klasika. Hučící výtah se rozjíždí a za chvilku s řachotem dopadne do šestého patra. Zavřu jeho dveře a mířím ke svému bytu, ke dveřím čísla 612. 605, 606, 607, počkat, cítím kdesi ve mně uvnitř zase bolesti žaludku. Opět něco začínám tušit. Chvíli dělám, jakoby nic, ale vím, že za dveřmi 606 a 607 se muselo něco stát. Vražda. Najednou zezdola z pátého patra slyším divné zvuky. Houkání, tiché kvílení – co to může být? Rychle běžím ke schodům. Rozhlížím se a vidím jakousi blonďatou vznášející se postavu, která otvírala s tichým kvílením dveře výtahu v pátém patře. „Haló, kdo jste? Co potřebujete? Co tam děláte? Vypadněte!“.
Ticho. Jen mne už trochu začal popadat lehký strach, protože není normální, aby se jakýkoliv normální člověk vznášel při zemi dvacet centimetrů. „Byl tady. Byl tady. Byyyyl tááádyyyy!!!“ bouřil dvojitý hlas toho člověka, „tááááddddyyyyy, byl tu a zabil mněěěěěěěěěěě!“ Ach ne, rozběhl jsem se do schodů k mému pokoji. „A zabil i měěě! Pojďte, Jacku, to vyřešit!“ vyzývala mě vznášející se jiná ženská postava u bytu 607. Proboha! Štípám se po tvářích, po rukou – kde to jen jde. Sním nebo bdím? To druhé! Bohužel je to tak. Prokristapána, zbláznil já se snad, nebo co? Ryhle pádím k mému bytu 612. Sláva! Mám klíče. Otevírám dveře a rychle je za sebou zase zabouchávám. Sakra, vysílačku, abych si mohl přivolat pomoc kolegů, jsem si nechal v autě. Co teď budu dělat? Ty duše mne zřejmě budou pronásledovat tak dlouho, dokud mě fyzicky či psychicky neutýrají. Ale hlavní otázka tu přece jen musí být: proč tu ty duchové jsou – a co jsou vlastně zač?
Pomalinku otevírám dveře – ale opravdu pomalinku. Vycházím po jemných krůčcích k výtahu a následně ke schodům. Nanejvýš opatrně se koukám do spodního, pátého patra. Velice zajímavá situace. Nikde po nikom ani památky. Jsem z toho opravdu už blázen. Že bych byl přepracovaný? Převrátily se mi snad tím nárazem do autobusu myšlenky? Nevím. Opravdu to nevím. Opravdu jsem už asi hodně přetažený. Když tu skutečně nikdo není – je to ale opravdu velice zvláštní – půjdu domů do svého bytu. Udělám pár kromů; jsem u čísla 612, kde bydlím. Skutečně je všechno v pořádku. Když přijdu do bytu, svlékám se; jdu si ovlažit tělo do sprchy – a co nevidm – jsou tam stále ty krvavé otisky rukou! Jak je to možné? Letím rychle na věšák pro kabát. Musím rychle někam vypadnout. Na hlavu si napařím klobouk a běžím do mého stálého pracoviště, do mrakodrapu, adresy Washington 1152 OP 56 WN. Výtah je stále na patře; nemusím se tedy zdržovat jeho přivoláním. Otvírám jeho dveře a když mačkám přízemí, zase něco tuším. 6.patro, 5.patro, 4.patro – stop. Výtah se zastavil. Je škoda, že pro tuto chvíli tady nemám pistoli ani cigarety; bez těchto mých „živin“ se už dnes nemohu obejít. Zběsile zkouším mačkat tlačítka jedno po druhém, napřeskáčku, jak jen nejrychleji mi to jde. „Haló, haló, pomoc, jsem tu zabouchlej, Jack Owen, pomóc! Paní domovní, zavolejte výtaháře!“ Tak toto jsem začal hlasitě křičet, doprovázeje boucháním.
Najednou mi ale přišlo divné, proč se tu neozývá ani paní domovní Blanchettová. Že by se jí něco stalo? Ještě chvíli, jak jsem brzy poznal , marně, buším do výtahu. Nic. Nikdo se mi neozývá. Hle – tady v jedné kapse mám cigaretu a v druhé zapalovač. Já vím, že ve výtahu se nemá kouřit, abych se nezadusil, ale musím se nějak uklidnit. Jednou sklopenou rukou si zapaluji cigaretu. Kouř do mne náhle prostupuje, pomalu mně uklidňuje. Výtah, který dosud svítil, najednou zhasl. Teď už začínám cítit nejistotu. Chce se z toho uzavřeného a mnou zakouřeného malého prostůrku strašně spát; sesouvám se pomalu na zem a klíží se mi oči. Zrovna, když cítím, že by bylo nejlepší už usnout, výtah se najednou rozsvítil a dohučel do přízemí. Zase jsem se, jako vždy – s malým zívnutím – pousmál na jeden koutek úst. Vyšlo to.

Jedna hodina odpoledne.

Zabouchávám své auto, červeného Bentleyho a startuji motor. Pomalu se rozjíždím, abych stihl ještě dávat přednost; silnice ale není přílišně plná a v provozu, a tak jsem brzy u našeho mrakodrapu, pracoviště komisaře, jeho detektivů a celých 35 pater pro policii.
Když jsem do vysoké budovy vešel, měl jsem pocit, jakoby mi vůně nových věcí a kanceláří a horlivé ťukání do psacích strojů už chyběly. No konečně, žádný šnek jako u nás doma, rychlovýtah, moderně vybavený. Vcházím do plyšově červeného vybaveného výtahu. Mačkám třicítku. Na tento mrakodrap to sice není až tak vysoko, ale zábvratě pro slavé povahy se při pohledu z okna přece jen někdy dostaví. Když jsem se přibližně za minutu dostavil na naše patro, šel jsem do moderních dveří, kde se KONEČNĚ skrývaly naše pracovny. „Áhoj, Jacku, jak je ti?“ „Jacku, co hlava, nebolí?“ „Jacku, ty můj starej Owene, co Mozek, chyts´ ho už konečně?“ Nestačil jsem gestikulovat a tiše odpovídat na všechny strany, odkud se tyto a podobné dotazy ozývaly. „Čaou, Owene, mám tě docela ráda – teda po tom tvym výkonu,“ tajemně se před očima hladových detektivů ke mně přišourala Sladká Sue, můj miláček (z její strany se to neví, ale paradoxně mě ráda má). „T-t-o, t-t-o, ano, a-a-ano, paní kolegyně, z-z-z-vl-vládnul jsem t-t-o, ale p-roč z-ze mě d-d-děláte hr-hrr-hrdinu?“ vykoktal jsem ze sebe nakonec, protože Sladká Sue byla v postelových praktikách teoreticky velmi vzdělaná a i praktickou část se svými několika bývalými muži zvládala celkem hodně slušně. Balí mě, no, co s tím. „T-t-ak já jdu p-p-racovat,“ vykoktal jsem ještě ze sebe, protože jsem se před ní styděl. Ano, už se opravdu těším, až se na svém pracovním místě svalím do křesla a budu rozjímat a nikdo se nepokusí, ani Sue, svého starého hrdinu vyrušit.
Po delší době zase odpočinek. Relax. Opravdový a snad účinný relax. V křesle je to opravdu pohodlné. Najednou jsem cítil lehkou vůni. Šanel číslo pět. Krása. Nádhera. Byla to Sladká Sue. „Čau, macku. Hele, já ti jen chtěla říct, že toho tvýho Mozka chytím sama!“
„Ale Sue, to přeci nejde, vždyť sama víš, že komisař mi to svěřil, a … a…“ - „Komisař je v čoudu, miláčku, a neřeš to furt, v klidu odpočívej, a já ten případ vyřeším za tebe.“ Dala mi lehký voňavý polibek na čelo. Na zpocené čelo, ze kterého mi sundala obvaz.
„Jo, někdo na Walker Street popisný číslo 114 zabodl nožem domovní Blanchettovou,“ řekla ještě Sladká Sue a odešla pracovat s vlajícím listem v pravé ruce.