Anděl Smrtihlav

Přepadá tě divný pocit,
žes toho mohl ještě tolik udělat,
od smrti tě krůček dělí,
to Anděl Smrtihlav,
život ve smrt mění.

Postava vznášející se nad zemí,
tělo kryto bílým šatem,
v obličeji radost ani smutek vyčíst nejde,
kamenná tvář, ale maska skrývá tu pravou,
co jen se stane, co jen z toho vzejde?

Ten upřený pohled do očí,
strach který roste,
on se před tebou vznáší,
nemůžeš ze sebe slova dostat, nemůžeš nic,
tvé rozpálené tělo, kapky potu zháší.

Přišel pro tebe v tvé poslední hodině,
před očima ti probíhá život,
zemřít tak mladý, proč tomu tak je?
Najednou tě zamrazí,
to jeho krutý smích tě na kolena srazí.

Anděl Smrtihlav, tak kruté stvoření,
libující si v utrpení druhých,
vyžívá se ve smutku a trápení,
je tak nepředvídatelný,
to je on, který bolest za radost vymění.

Kroutíš se v bolestech, klečíš před ním,
jsi jako loutka,
zahrává si s tebou, trpíš,
tvé tělo potřísněno krví,
"Zabij mě! Dokonej své dílo!" tolik prosíš.

Opět se tak krutě zasměje,
ty už nemáš vůbec sílu,
duše tě opustila,
Anděl Smrtihlav se nad tebou sklání,
duše tě naposledy políbila, ale ta nicota ji vyhostila.

Už na zemi leží jen tvé tělo,
chladné, bez citu,
Anděl Smrtihlav splnil své poslání,
rozpustil se jak mlha brzy ráno,
trpěl si, ale tvá duše je už volná, nic ji nebrání.