Příběh jednoho dospělého chlapce

Už od školky jsem znal jednoho chlapce. Byli jsme dobří kamarádi a veškerý čas venku jsme strávili spolu. Byla s ním sranda. Neustále dělal nějaké vylomeniny. Ale jakmile přišel do třídy … ztichl, posadil se do lavice a klidně celý den nepromluvil. Ve škole to byl úplně někdo jiný. Z veselého upovídaného chlapce se při průchodu branou do školy stal zamlklý, nenápadný hoch, kterého si učitel všiml, jen když na jeho jméno narazil v seznamu při kontrole docházky. Mnohdy si učitelé mysleli, že neumí mluvit, neboť dostat z něj byť jen jedno jediné slovo bylo nad všechny síly. Ne jednou se mu stalo, že ho vyučující posadil s pětkou v žákovské za to, že tam na stupínku jen stál a zíral z okna – ale přitom když jsem potřeboval pomoct se školou, tak jsem šel rovnou za ním a on mně to vše dokázal perfektně vysvětlit. Pokaždé, když jsem se ho na to zeptal – proč nedokáže při zkoušení nic říct, když to ví – jen pokrčil rameny a rychle se snažil nahodit jiné téma. Základku nakonec prolezl, i když s urvanýma ušima, a nastalo období, kdy se naše třída rozutekla po celých Čechách do škol, které už představovaly jejich budoucnost.
Můj kamarád (o němž je tento článek) šel na střední odborné učiliště, na obor truhlář-konstruktér. Dřevo ho vždy lákalo. Podle něj to byl ušlechtilý materiál, který může vyprávět desítky a desítky let, co se kolem něj dělo. Sice netuším, jak to z toho dokázal vyčíst, ale pokaždé, když jsem ho viděl s kusem dřeva v rukou, připadalo mi, jako kdyby si s ním povídal.
(teď už mohu říct jen to, co mi řekl on sám nebo jeho spolužáci)
Jakmile nastoupil na SOU, hodně se změnil – co se týče chování ve škole. Při hodinách neustále mlel. Když byl zkoušen, neustále odbíhal od tématu k různým blbostem a náramně se tím bavil. Třída byla taky celkem pobavena a obzvlášť, když zase dostal pětku od učitele, který z něj byl zralý na plato prášku zapitého litrem vodky na jeden zátah.
Když jsme šli spolu ven, připadalo mi, že spíše zkrotl, ale někdy míval takové chvilky, že by nejraději zbořil celý svět nebo při nejmenším aspoň vykolejil rychlík pouhým pohledem. I když to je asi špatné vyjádření, neboť on nikdy nikomu nechtěl ublížit. Jen občas škodil, ale nikdy ne tak, aby to nemohl případně nějak napravit, nebo aby to časem nezmizelo. Prostě jen takové lumpačení.
Od chvíle, kdy jsme ukončili základku, se kontakt mezi námi neustále zužoval. Každý jsme začali jít svou vlastní cestou a naše záliby byly čím dál odlišnější.
V době, kdy jsme se už vídali jen, když jsme si napsali a sešli v hospodě u jednoho pěti piv, jsem se od kamarádky dozvěděl, že ho ještě s jedním klukem přepadlo sedm cikánů, zmlátili je do hranaté koso elipsy a on leží v nemocnici s otřesem mozku – nebo spíše s otřesem háčku … neboť něco musí držet míchu, aby nepropadla tou dírou dole, jak s oblibou říkával.
Když ho pustili z nemocnice a já se ho zeptal proč ho přepadli, řekl: ,,Jen tak ze srandy. Asi neměli, co dělat, tak si šli zahrát fotbal. To bych nikdy neřekl, že někomu budu připomínat míč.“ Vždy se u toho smál a pokaždé dodal: ,,No … aspoň jsem nemusel do práce a vegetil jsem si pěkně doma.“ Nevím, jak ostatní, ale pokaždé, když se u vyprávění této příhody usmál, viděl jsem pod tím úsměvem hněv, nesnášenlivost a pomstychtivost. Avšak i přesto si zachoval trochu rozumu a nevyvedl žádnou hloupost.
Až jednou.
Uplynul asi rok a půl od té doby, co šel nesprávným místem v nesprávnou dobu, a dostal se do konfliktu s jedním kolegou v práci. Po tom přepadení začal trochu agresivněji reagovat. Ne to, když ho někdo – třeba i jen trochu – úmyslně bouchl. Agrese v něm náhle vzrostla tak rychle … Když se mu to stalo poprvé a poté mi to vyprávěl, popisoval to: ,, Normálně to je jako … jako když to nejsem já. Jako když to je úplně někdo jinej. Prostě přestanu … No … jako kdyby se mýma očima koukal někdo jinej. Mé tělo ovládal někdo jinej. Prostě … já jsem jen přihlížel.“
Tehdy došlo jen ke slovnímu konfliktu, ale později to mělo pokračování. Najednou mi ve čtyři odpoledne zavolal a trochu třesoucím se, ale jinak veselým hlasem, mi oznámil: ,,Tak jsem tomu zmrdoj rozbil hubu.“
Ve mně v tu chvíli cuklo, protože ten veselej chlapec, se kterým jsem neustále lítal po stráních a ten jenž se bál zašlápnout i brouka … byl najednou pryč … jakoby zemřel (kdybych tehdá věděl, co se stane, tak bych si za tuhle myšlenku nafackoval).
Jak jsem řekl … z malého strašpytlíka se náhle stal muž, který zjistil, že někoho uhodit není nic těžkého.
V té chvíli jsem začal o jeho rozumu pochybovat. Ještě několikrát se jel totiž přesvědčit někam na diskotéku, že někomu roztřískat hubu do bezvědomí je opravdu jednoduché. Ale to už komunikace mezi námi byla téměř na bodě nula.
Jak se říká: Rychlý vzestup předčí rychlý pád. A u něj to byl pád o hodně hlouběji.
Jednou se vracel se svojí novou partou z diskotéky. Všichni byli pěkně opolí - i on a to řídil. A jak už to bývá, srazil chodce. Lekl se a strhl volant do protisměru, kde to napálil do auta a to odletělo na strom, který přerazilo.
A výsledek? Chodec - mrtvý. Řidič protijedoucího auta - rozpůlený. A jeho spolujezdec … ochrnutý!
Byl z toho tak vyklepaný, že musel začít brát antidepresiva, v noci nemohl usnout, sotva jedl a když se měl dostavit k soudu … nepřišel.
Když ho navštívili policisté, našli ho oběšeného na půdě. Byl pozvracený, na zemi ležela plná flaška slivovice a hned vedle ní ... jeho pes s podříznutým krkem.

Přeberte si to, jak chcete. Myslete si o tom, co chcete. A nebo to ani nedočítejte.

Jestli k tomu mám něco říct, tak pro mě to vždycky byl: ,,Dospělý chlapec.“