Dobrodruzi z Antaru: Kapitola I - Nový král Antaru

Městský stát Antar, který se nachází v západní části Severozápadního kontinentu. Poslední léta však pro tento stát nebyly příliš šťastné. Vstoupil do války s Almendeici pocházející ze severní říše Almendea. Tito Almendeici byly vynikající válečníci vedení mocnou čarodějkou Myri. Boj s nimi byl nerovný. I dva až tři bojovníci Antaru měli problém porazit jednoho Almendeice. Tato válka za tu krátkou dobu zpustošila už celý sever, mnoho vesnic a samot bylo vypáleno nebo opuštěno. Prostí lidé utekli do města, avšak ani zde nebylo příliš možností uživit se. Z tohoto důvodu se mnohdy nechávali najmout do armády za mrzký peníz. Přesto Antar válku prohrávalo. Zdejší král žádal své spojence o pomoc, než stačil kohokoliv kontaktovat, byl zavražděn neznámo kým. Navíc král neměl jediného potomka, který by mohl převzít vládu. Proto byla ustanovena rada o deseti členech. Ta však úplně nejednala v zájmu lidu, ale pouze pro vlastní blahobyt. Skoro to vypadalo, jakoby válečné události na severu, některé z rady, vůbec nezajímaly.

Mezi členy rady patřil Dandar. To byl jeden z mála, kterému osud obyvatelstva nebyl lhostejný. Aby se dostal na post krále potřeboval však pomoc. Naštěstí měl několik velice dobrých přátel.

Paladinka Daniela. Žena střední postavy dlouhých hnědých vlasů spletených do copů, přátelského výrazu, pocházející z místního paladinského řádu. Do boje chodila vždy ve své řádně udržované plné zbroji a vyzbrojena dlouhým mečem a štítem. Velice dbala na dodržování řádu, pro pravdu a dobro byla ochotna vytrvale bojovat, dokud nedosáhla svého.

Elf Rogr, střední postavy kratších hnědých vlasů, ostrých rysů v obličeji, oděn do tmavozelených a hnědých šatů. Dobře ovládal krátký meč a luk. Pro případ nouze měl schovanou dýku za pasem. Dokázal se velice dobře schovat ve stínech a neslyšně se pohybovat. Dříve se živil občasnými krádežemi, avšak po letech již zlodějského řemesla zanechal a nyní se věnuje prospěšnější činnosti. Jeho dovednosti se však při dobrodružných cestách náramně hodí. Nicméně zlodějský pud a touha po cennostech v něm zůstala, a tak čas od času někoho učiní o pár zlaťáků lehčí.

Druid Vidaath, vyšší postavy dlouhých zelenošedých vlasů, moudrým výrazem. Byl vyzbrojen šavlí a malým prakem na kamení. Prak uměl poměrně dobře používat a v boji dokázal nepřátele nepříjemně zaskočit. Jako každý druid se uměl výborně orientovat a schovávat v lesích. Pocházel z hlubokým lesů na jihu od Antaru, kde žilo mnoho uzavřených druidích komunit. Jako jeden z mála chodil častěji navštěvovat přátele ve městě.

Blížil se podzim. Chmurné dny, kdy ani po mnoha dnech nevykouklo slunko, jakoby odrážely současnou atmosféru ve městě. Lidem nebylo do radosti, krčmy zely prázdnotou a obchodníci postupně opouštěli město. Čas od času po ulicích prošly zástupy vojsk.

Jednoho dne brzy ráno Daniela a Rogr se setkali u prastarého dubu na náměstí aby se poradili jak pomůžou Dandarovi, který je den před tím požádal o pomoc.

„Mluvila jsem včera s Dandarem,“ pravila Daniela k Rogrovi.
„Mohl by svrhnout zdejší radu, ale sám se svými věrnými bojovníky to nezvládne, proto žádá naši pomoc.“
„O jakou pomoc by se jednalo?“ odpověděl Rogr.
„Máme získat určité důkazy proti současné radě. Údajně se ho již někdo pokusil zavraždit. Ještě před tím zajdeme pro Vidaatha, každá pomoc se v těchto těžkých časech hodí. S Dandarem se máme setkat odpoledne.“

Putovali na jih z města. V okolí cesty se tyčilo ještě několik obývaných usedlostí. Zdejší sedláci se již chystali sklidit letošní úrodu ze svých polí. V podstatě toho neměli příliš na práci, protože úroda byla letos slabá.

Netrvalo dlouho a dorazili k hlubokému lesu, kde žije několik uzavřených komunit druidů. Les byl velmi hustý, přes mnohá křoviska nebylo vidět dále od cesty. Byl v něm chlad. Atmosféra v lese byla ten den zvláštní. Koruny vzrostlých stromů nepropustily příliš světla. Ptáci ani příliš nezpívali, takže bylo v lese až úzkostlivé ticho. Po krátké době chůze spatřili v dáli oranžovou záři, která zlověstně osvětlovala les a silné praskání. To nevěstilo nic dobrého. Les v oblasti kde byla vesnice druidů, kde žil i jejich přítel Vidaath, byl v plamenech. Zakrátko spatřili nějakou postavu jdoucí jim naproti. Ulevilo se jim, protože ona postava byl jejich přítel Vidaath. Tvářil se velmi nešťastně.

„Co se stalo?“ zeptala se překvapivě Daniela.
„Nevím. Byl jsem na obvyklé ranní procházce nasbírat si nějaké bylinky a když jsem se vrátil, byla již naše vesnice v plamenech a většina druidů pobita.“ Odpověděl smutně nešťastný Vidaath.
„To je hrozné. Jako by v poslední době nebylo dost neštěstí. Nevíš kdo zatím může být?“ zeptal se Rogr.
„To netuším. Možná Almendeici, ale ti se k nám přece nemohli dostat tak rychle. Najít nějaké stopy se nedá, kvůli velikému žáru a přivolat déšť zatím nedovedu. Teď tu nic nesvedu. Nezbývá než doufat v déšť.“
„To nás mrzí, jaké neštěstí tebe a tvé druhy potkalo,“ utěšovala Daniela nešťastného Vidaatha, „co nejdříve se vrátíme a zjistíme kdo za tím je.“
„A co vy, kam máte namířeno?“
„Šli jsme za tebou. Dandar potřebuje naší pomoc. Máme se s ním dnes v poledne setkat. Vím jak je to pro tebe těžké, ale tvá pomoc by nám přišla vhod. Je to na tvém uvážení.“

Chvilku ještě Daniela Vidaatha utěšovala. Ten se po chvilce nakonec rozhodl jít s nimi na pomoc Dandarovi. Nakonec si to všichni tři namířili směrem k městu.

Antar je středověké raně gotické město obehnané mohutnou kamennou hradbou s půlválcovými věžemi. Jako překážka se před hradbami táhl široký příkop. Komunikaci s okolím umožňovaly tři brány. Současná populace města čítala něco přes 2000 obyvatel. Domy ve městě byly postaveny převážně ze dřeva, pouze na náměstí, některé další významné domy a stavby byly z kamene. Domy na náměstí byly převážně patrové. Zde se také nacházel královský palác v gotickém slohu. Naproti stál velký chrám bohyně lásky, Lin. Obehnaný byl deset stop vysokou kamennou zdí. Uprostřed náměstí dlážděného menšími kameny stála velká košatá stará lípa, která zde byla zasazena před lety jako důkaz přátelství se zdejší druidskou komunitou.

Daniela, Rogr a Vidaath dorazili do královského paláce za Dandarem. Jeho komnata byla ve třetím patře s výhledem na náměstí a chrám bohyně Lin. Dandar, muž poměrně vysoký, hnědé vlasy, příjemné hnědé oči. Většinou měl vlídný pohled. Jeho věk byl kolem třiceti let, takže už slušný věk. Na šlechtice oblečen spíše střídmě, nikoli vyzývavě, jako šlechta, která byla oblečena pro zdůraznění jejich postavení.

„Vítám vás v mé komnatě. Jsem rád, že jste přišli. Račte usednout,“ přivítal Dandar své přátele.
Po přivítání všichni usedli k dubovému stolu. Dandar následně začal vyprávět událostech posledních dní.
„Poslední dobou nevím komu mám pořádně věřit, už se mě již dvakrát pokusil někdo zavraždit. Patrně někdo z rady má zájem mě odstranit. Někdy mám pocit, že radu někdo ovládá zvenčí. Naštěstí je v radě jeden schopný paladin a jeden mág Loril z místního cechu mágů. Takže mám pár lidí, kterým můžu věřit. Mimochodem rada zasedá za dva dny. Takže je možné, že se mě do té doby pokusí opět někdo odstranit,“ ustaraně si povzdechl Dandar.
„Také se ke mně dostaly nějaké zprávy o tom, že v hospodě „U mrtvého draka“ se scházejí různé kriminální živly. Bylo by určitě dobré začít s pátráním tam. Pak je tu také problém s chrámem bohyně Lin. Jak jste možná slyšeli, již více jak měsíc z chrámu nikdo nevyšel. Nikdo neví co se tam děje. Pár lidí zkoušelo zabouchat na bránu, ale nikdo nikdy neotevřel. Ani žádné hlasy, jakoby tam bylo zcela mrtvo. Pokud budete moct, tak tomu zkuste přijít na kloub.“

Rozhovor poté probíhal na téma války a života ve městě. Vidaath, sedící nejblíže otevřenému oknu s dobrým výhledem na náměstí, poslouchal. Občas vyhlédl ven. Jednou však zahlédl nenápadnou postavu v černém hábitu, která vyšla ze dveří chrámu, aniž by si jí někdo všiml a po chvíli se ztratila v jedné úzké tmavé ulici. Zpočátku si myslel, že to byl pouhý přelud, ale jeho smysly hovořily zcela jasně.

„Říkal jste, že z chámu nikdo měsíc nevyšel?“ vstoupil do konverzace Vidaath.
„Jak jsem říkal, nikdo. Ani ve dne ani v noci.“
„Teď před malou chvílí jsem spatřil postavu v černém hábitu, jak vyšla z chrámu a po chvíli se ztratila ve městě, aniž by si jí někdo všiml. Ještě, že jsem občas vykoukl ven.“
„To není možné. To jsi se asi přehlédl.“
„Skutečně jsem si naprosto jist, že tam před chvílí někdo vyšel,“ odpověděl ujištěně Vidaath.
„Jestli je to pravda, tak se tam možná začíná dít něco podivného. Bude nejlepší když co nejdříve odhalíte co se tam děje. A nyní, už byste měli jít. Mám ještě nějakou práci.“
Poté se s Dandarem rozloučili.

Vyšli před královský palác na náměstí, kde se dále radili, co budou nyní dělat. Daniela se rozhodla, že se pokusí setkat s paladinem z městské rady a poté půjde k Dandarovi, pro případ, kdyby se ho někdo pokusil opět zavraždit. Rogr s Vidaathem půjdou do hospody, zda se jim tam nepodaří něco zjistit o plánované vraždě Dandara. Večer se setkají všichni u Dandara.

Když se všichni rozhlédli po okolí, tak jejich pozornosti neunikl postupný odchod většiny kupců pryč z města. Vidaath se dal do řeči z jednou starší ženou, která právě nakládala zbytek svého zboží na povoz. Takže z počátku nevěnovala pozornost druidovy přistupující k ní.

„Zdravím. Mohl bych se vás na něco optat?
Následovala chvíle ticha.
„A, zdravím. Co bys chtěl vědět?“ odpověděla žena odevzdaným hlasem, která nečekala příchod Vidaatha.
„Koukám, jak všichni kupci pomalu balí a odchází pryč.“
„To víš, obchody nejdou. Lidé zde mají sotva peníze na jídlo. Takže si téměř nic nekupují. Dneska jsem vůbec nic neprodala. A navíc ta válka s těmi Almendeici,“ dodala s povzdechem.
„Kam teď půjdeš?“
„Zkusím to v sousedním městě Aldorion. Snad se mi tam povede lépe.“
„Tak to hodně štěstí ti přeju. Nezaslechla jsi něco o událostech ve zdejším chrámu Lin?“
„Vím to samé jako všichni okolo. Nikdo z něj nevyšel během dlouhé doby. No a teď mě nech abych naložila zbytek zboží a stánek. Chtěla bych přejít hranici ještě před setměním.“
Rozloučili se a poté Vidaath pokračoval s Rogrem do hospody.

Hospoda „U mrtvého draka se nacházela v chudinské čtvrti. Kde většina domů byla ze dřeva, ulice byly jen částečně dlážděné a také to tu trochu páchlo po splaškách tekoucích v dlážděném korytě. Hospoda se nacházela ve větším podlažním domě. Jako jeden z mála ve zdejší čtvrti, měl přízemní část z kamene. Na vývěsním štítu byl vyobrazen mrtvý zelený drak a nápis „U MRTVÉHO DRAKA“.

Vstoupili tedy dovnitř. V hospodě nebylo příliš hostů. U menšího stolu pro dva seděla hraničářka. Jmenovala se Laia. Ramenatá ženská mohutnější postavy, delších hnědých vlasů, oči do zelena. Tvář působila velmi klidně a vyrovnaně. Patřila ke skupině takzvaných lovců lidí. Byli to lidé, kteří upustili od služby králům a nyní se toulají souostrovím jako žoldáci. Přežilo jich jen málo, ale z mnohých se staly legendy, se kterýma se jen tak někdo do křížku dostat nechtěl.

Za barem točil pivo urostlý trpaslík. Postava mohutná, velká do šířky a malá do výšky. Vousy tradičně hnědé a dlouhé. Jeho vychlastaný hlas dával tušit, že hospodskému řemeslu se věnoval já řadu let.

U velkého stolu uprostřed seděla parta šesti lidí pochybné existence. Jejich pochybné živobytí na jejich vzhledu zanechalo nějaké následky. Jeden měl pásku přes oko, druhý měl v obličeji pár jizev a skoro všichni měli vytlučen nějaký ten zub. Ten den zrovna něco bouřlivě oslavovali. V momentě kdy Rogr a Vidaath vcházeli dveřmi, tak slavící skupinka si zrovna připíjela. „Na Almendetha!“ zvolali všichni najednou.

„Na Almendetha?“ zvědavě se Vidaath zeptal Rogra.
„To mi nic neříká. Já se zkusím trochu s nimi seznámit a dozvědět se víc. Vypadají na skupinku zlodějů,“ navrhl Rogr. Jeho dřívější zkušenosti s životem na hraně zákona jistě v této situaci využije.
„Á, další hosté. Tož hned vám donesu škopka,“ radostně zvolal trpaslík a jal se hned točit pivo, jakmile spatřil nové příchozí. Evidentně měl radost z toho, že dnes má nějaké ty další hosty a pár dalších stříbrnáků navíc se vždy hodí.

Rogr přistoupil k partě a pozdravil.
„Zdravím chlapy. Mohl bych k vám přisednout?“
„Jasně pojď slavit s námi,“ přátelsky jeden z nich odvětil. Rogr si sedl na volnou židli a hned do party krásně zapadl.
„Abych se představil. Má jméno je Rogr.“
Ten, který vypadal na vůdce celé této bandy se představil jako Golith. Ostatní z bandy se též představili, avšak byly to jména podivná, a tak je Rogr krátce na to zapomněl.
„A co slavíte?“ zvědavě se optal Rogr
„Ále, podařilo se nám získat výbornou práci.“
„To by mě celkem zajímalo. Poslední dobou nemám do čeho píchnout, a tak by se jistě něco pro mě hodilo.“
„Jistý Almendeth si nás najal na jednu práci. Nabídl 5000 zlatých“
„5000 zlaťáků?“ zopakoval překvapeně Rogr. „To je opravdu hodně. Ten Almendeth musí být hodně bohatý, aby mohl zaplatit tak vysokou částku. Kdo to vůbec je?“ Vyzvídal Rogr.
Ostatní již byli celkem pod parou, a tak Rogrovi bez obav prozradili další zajímavé informace: „Ani nevíme. Důležité, že platí dobře. Za tolik zlaťáků si potom budeme pohádkově užívat až do smrti.“
„Zejtra budeme mít s ním další schůzku a dohodnou se detaily.“
„A co je to za práci?“
„Najal si nás na vraždu jednoho člena z rady,“ prozradil Golith.
„Dandara?“ doplnil Rogr.
„Jo, to je on.“
„To zní celkem zajímavě.“
Mezitím trpaslík donesl další rundu piv a kořaly.
„Tak se napij s námi.“ Všichni pozvedli korbele a zvolali všichni včetně Rogra, „Na Almendetha!“

Mezitím se Vidaath dal do řeči z hraničářkou Laiou u malého stolu.
„Zdravím. Klidně přisedni,“ pozdravila Laia Vidaatha, „vypadáš nějak smutně.“
„Dneska mě potkalo neštěstí. Vesnici druidů, ze které pocházím někdo vyplenil. Vypálili všechny domy a druidy pobili.“
„Takový už bývá život. Tenhle stát též nebude čekat nic dobrého. Pokud s tím nikdo nic neudělá.“ Poté se napila ze svého korbele.
Vidaath posléze zaslechl od vedlejšího stolu: „Na Almendetha!“ To jméno slyšel prvně a raději se Laii zeptal.
„Kdo je to ten Almendeth?“
„Pořádně jsem ho nikdy neviděla. Co jsem však zaslechla, tak údajně dokáže ovládat mocnou zlou magii a existují zvěsti, že má snahu si tento stát podrobit. Dobře vám radím. Dejte si na něho pozor. Nikdy nevíte co o něj čekat,“ vážným a tišším hlasem varovala Vidaatha.

Když se Vidaath rozloučil s Laiou, ta se ho oběma rukama chytla za ruce a nenápadně předala nějaký malý předmět. „Vem si to.“ Tiše pravila k Vidaathovi tak, aby to nikdo v hospodě neslyšel. Poté vstala od stolu, dopila svoje pivo a odešla z hospody. Vidaath si předmět nenápadně strčil do kapsy, aniž by se na něj podíval. Poté nějakou dobu seděl sám u stolu a postupně popíjel další pivka a přemýšlel o událostech posledních dní. Rogr mezitím slavil společně s partou a vyprávěli si své historky z dřívějších výprav.

Večer se pomalu blížil. Vidaath naznačil Rogrovi, že už by bylo na čase se vrátit k Dandarovi.
„Pánové tak já už budu muset.“
„Zůstaň ještě chvíli. Noc je ještě mladá,“ přemlouval Rogra ten, který se jmenoval Ballan.
„Rád bych zůstal. Ale mám ještě nějaké povinnosti. Zítra zase přijdu, rád bych poznal toho Almendetha.“
„Když teda už musíš, tak jdi. Chlastalo se s tebou dobře a zejtra doraz.“
„Jo jo. Určitě přijdu. Tak si to užijte,“ rozloučil se Rogr a dopil své páté pivo.

Poté se zvedl od stolu a vyšel z hospody. Vidaath též dopil své pivo a následoval Rogra ven. Poodešli kousek od hospody a dali se do řeči.

„Paráda. Tak teď jsme zjistili kdo chce Dandara zavraždit. Šlo to celkem snadno,“ radostně se svěřil Rogr Vidaathovi.
„A co jsi zjistil ty? Koukal jsem, že jsi se tam bavil s tou hraničářkou.“
„Varovala nás před Almendethem. Prý se na něho máme dát pozor, dokáže ovládat zlou magii. Existují zvěsti o tom, že vede Almendeiská vojska a zřejmě si chce podrobit tuto zemi,“ sdělil Vidaath své získané poznatky.
„Když odcházela, předala mi tohle.“

Vidaath vytáhl z kapsy zvláštní předmět a ukázal ho Rogrovi. Byl to přívěšek ve tvaru pěti pěticípých hvězd vzájemně mezi sebou pootočeny, takže ve výsledku to byla pravidelná dvacetipěticípá hvězda. Přes tuto hvězdu byl symbol zlomeného meče.

„Netušíš co to je za symbol?“ zeptal se Vidaath.
„Nikdy jsem nic podobného neviděl.“
„Možná že Dandar by o tom mohl něco vědět,“ odpověděl Rogr.
„Tak se vrátíme za Dandarem, už je pomalu noc a cítím, že se blíží poměrně silná bouře,“ dodal Vidaath, který jako druid má dobrý cit pro počasí.

Oba poté šli směrem ke královskému paláci. Večerní Antar působil ještě víc ponuře. Na ulici již nebylo vidět téměř žádného živáčka, pochodně jen slabě osvětlovaly potemnělé ulice a všude byl téměř absolutní klid. Než došli k paláci začal vát poměrně silný vítr, mraky se honily po večerní obloze a v dáli se občas ozvalo hřmění. Viddath se nemýlil, schylovalo se k silné bouři. Vstoupili do královského paláce. Vešli do Dandarovo komnaty kde již čekala Daniela s Dandarem. Mezitím se venku silně rozpršelo. Kapky deště buráceli zlověstně na oknech a do toho občas mocně zahřmělo.

„Tak co jste zjistili?“ otázala se zvědavě Daniela.
„Byli jsme v té hospodě „U mrtvého draka“ a skutečně se tam schází jedna parta zlodějů a vrahů. Od nich jsem vyzvěděl, že si je na vraždu Dandara najal jakýsi Almendeth.“
„Almendeth?“ překvapeně vykřikl Dandar.
„Tak to on je za tím vším!“
„Ty ho znáš?“ otázala se Daniela.
„V minulosti se pokoušel ovlivňovat radu a získat tak nad městem moc. Už se mi ho podařilo jednou zastavit. A teď se o to pokouší znovu. To by vysvětlovalo ty pokusy o vraždu.“
„Zítra večer mají s ním schůzku opět v té hospodě a mají si dohodnout detaily,“ dodal Rogr.
„Pravděpodobně se mě budou chtít zbavit do příštího zasedání rady. Naštěstí tu mám několik věrných stráží, které by mě měli ochránit.“
„Pro jistotu s Dandarem přes noc zůstanu, kdyby se něco nečekaného přihodilo,“ rozhodla se Daniela. Nechtěla nic ponechat náhodě.
„To bude asi nejjistější. V těchto časech nikdo neví, co si na mě ten zpropadený Almendeth přichystal.“
„A vy dva byste asi měli jít. Kdyby jste zůstali, mohlo by to vzbudit podezření, že byl Almendethův plán vyzrazen.“

Když se Vidaath s Rogrem chystali odejít. Vidaath ukázal Dandarovi přívěšek a optal se:
„Nevíš co je to za symbol?“
„Ukaž.“ zvědavě se zeptal Dandar a chvíli si přívěšek pečlivě prohlížel.
„Nemám tušení co to může symbolizovat.“
„Mohla bych se zítra poohlédnout v knihovně, jestli něco nezjistím,“ nabídla Daniela svoji pomoc.
„Dobrá. Takže se na to podíváš. Kdy a kde se zítra sejdeme?“ optal se Vidaath.
„Tak než to najdu, bude to chvíli trvat. Navrhuji před polednem u vchodu do chrámu.“
„Dobrá. Sejdeme se tam.“

Poté Rogr s Vidaathem odešli z komnaty. Když procházeli po prostorných chodbách královského paláce, měli již oba hlad. Rozhodovali se kam by mohli zajít na jídlo. Rogr navrhoval Hospůdku „Zlatá husa“, je to jedna z mála hospod, kde se dá slušně pojíst a popít a navíc se nachází přímo na náměstí, takže ani oba moc nezmoknou, i když Vidaathovi by to vůbec nevadilo.

Oba přeběhli přes náměstí za prudkého deště do hospůdky. Vevnitř bylo celkem útulno. Oheň v krbu příjemně praskal. Hostinská za barem, pohledná ženská s velkým poprsím a výstřihem, usměvavá, čistá, oblečená do slušivých gotických šatů, tak aby co nejvíce lákala zákazníky. Hospoda byla, oproti drakovy, velmi čistá. Stoly byly pevné, dokonce i s ubrusy, což nebývalo častým zvykem.

Avšak i zde bylo také celkem prázdno, pouze u jednoho stolu seděla skupinka paladinů a pojídali vepřovou pečeni. Zasedli k jednomu stolu blíže u krbu a poručili si pivko a též vepřovou pečeni s chlebem. Poté co dojedli v klidu poseděli u tepla krbu, zatímco venku stále hřmělo. Vypili ještě několik piv, při tom probírali poslední události a spekulovali o tom co zítra najdou v chrámu bohyně Lin.

Uplynula delší doba a skupinka paladinů se chystala odejít. Takže nakonec Vidaath s Rogrem zůstali v hospůdce sami. Protože venku ještě stále silně pršelo, rozhodli se ještě nějaký čas zůstat. Během popíjení se bavili s hostinskou, opět na témata současné situace ve městě. Když se venku bouře a déšť utišil, dopili svá poslední pivka a chystali se na cestu. Venku ještě pořád trochu pršelo, ale už to byl jen slabý deštík. V liduprázdných ulicích byla převážně tma, pouze několik málo míst bylo osvětlováno loučemi.

„Už přestává pršet. Aspoň to uhasilo ten požár v lese,“ pronesl Vidaath.
„Kde vlastně strávíš noc?“ optal se Rogr.
„Ani nevím. Možná tu někde najdu kouska přírody. Však víš, že města mi moc k srdci nepřirostla.“
„Tak můžeš přespat u mě. Za domem je pod hradbami malá opuštěná zahrada.“
„To by bylo nejlepší. Díky za nabídku.“

Po chvíli dorazili k menšímu domu v jedné postranní ulici na kraji města. Byl to Rogrův dům. Postaven z kamene, přízemní celkem udržovaný dům. Vnitřek byl skromně zařízen. Doba snadných výdělků, životem na hraně zákona, byla už dávno pryč, a tak se i Rogr musel uskromnit. Dům měl pouhé tři místnosti. Kuchyň s posezením a velkými kamny a dva menší pokoje. Kromě malé světnice byla v domě i malá komora na uskladnění zásob jídla. V tu dobu však plná moc nebyla.

Jakmile si Vidaath dům prohlédl, Rogr ukázal poměrně rozlehlou zahradu za domem, obehnanou malou kamennou polorozpadlou zídkou. Byla léta nepoužívaná, a tak byla poměrně zanedbaná a zarostlá různými křáky. To však Vidaathovi nevadilo, spíše to uvítal. Nebude tak zbytečně na očích. Oba se poté chystali ulehnout.

Druhý den ráno se oba probudili. Den byl opět zatažený, ale již nepršelo. Rogr nabídl Vidaathovi kousek pečiva k snídani. Ještě nějaký čas poseděli a povídali si, měli ještě dost času, protože s Danielou se mají setkat u chrámu až před polednem. Po zasycení si připravili svoji výbavu a pomalu se chystali na cestu.

Zatímco Daniela vyrazila do knihovny již brzy z rána. Knihovna byla starší patrová budova ještě v románském slohu stojící též na náměstí. Zde dala do řeči s místním knihovníkem, zda ten by něco nevěděl o tom zvláštním přívěsku. Knihovník chvíli pátral v paměti, a však si přece na něco vzpomněl a začal vyprávět tichým hlasem. Jako by se až obával prastarého tajemství.

„Tenhle malý přívěšek. To je znak starého Chalderonu. Byla to stará říše nacházející daleko na severu. Jejím centrem byla pevnost Chaledath. Tato pevnost je velice rozsáhlá, údajně jsou zmapována jen vrchní dvě patra, ale to je jen velice málo, oproti tomu, co tamější podzemí ukrývá. Před tisíci lety tam jistý Chaldeth, vládnoucí staré radě Chalderonu, jež kdysi vládla tvrdě tomuto světu, prováděl nejrůznější experimenty. To co se tam všechno dělo si málokdo dokáže představit, ty experimenty byly dokonce tak obludné, že to naštvalo i samotnou matku přírody, až se odhodlala zasáhnout. Do té pevnosti existují dva průchody, alespoň co se ví. Jeden vede přes město, tudy je ale nemožné se momentálně dostat, protože tam v současnosti sídlí Almendeici. Druhý průchod je skrze jednu trhlinu co tam vytvořila příroda. Ten se nachází nedaleko, v prostorách jedné malé tvrze někde pod skálou. Kde se přesně nachází to netuším. Z té oblasti jsou známi jen kusé informace.“
„Tak ti velice děkuji. Moc jsi mi pomohl,“ poděkovala Daniela.
„Rádo se stalo. Každopádně je to zlé znamení. Tento znak se zde již po mnoho let neobjevil.“

Blížilo se odpoledne, a tak Daniela po krátké době dalšího bádání v knihovně, vyrazila na místo plánovaného setkání. Před chrámem již čekal Vidaath s Rogrem. Během čekání Vidaath cítil, že strom na náměstí uvadá. Cítí, jak nějaká neznámá síla z něj odčerpává energii. Daniela poté povyprávěla ostatním co ráno zjistila. Těm však starý Chalderon moc neříkal. Možná občas ten pojem zaslechli, ale jinak nic víc.

Po krátkém předání nových poznatků, začali plánovat jak se dostanou do chrámu.
„Já bych zkusila nejdřív zaklepat,“ mínila Daniela.
„Myslíš, že je to dobrý nápad. Já bych řekl, že nám nikdo neotevře. Pokud se tam děje něco nekalého, tak bychom se mohli dostat do potíží,“ namítá Rogr a navrhoval, podle něj lepší cestu. „Mohli bychom někde přelézt zeď.“
„Nejsme nějací zloději, abychom tam takhle lezli. Zaklepeme a buď někdo otevře nebo ne,“ zdůraznila Daniela, která nefandí, podobným metodám pátrání.
„No tak dobrá. Ale já si myslím, že nikdo nepřijde.“
Daniela chytla klepadlo a několikrát zabušila.

Všichni chvíli poslouchali, ale z chrámu nevyšel jediný zvuk. Zkusila to znovu. Opět ticho. Zkusila ještě zavolat: „Je někdo uvnitř? Otevřete!“
Stále stejná reakce. Absolutně žádná odezva.

„Já to říkal, že nám nikdo neotevře.“
„Nemohl by tu být nějaký jiný vchod?“ navrhoval Vidaath.
„No můžeme se trochu porozhlédnout po okolí. Snad se zadaří. Brána přece nemůže být jediný vchod,“ souhlasil Rogr.
Ani Daniela neprotestovala, a tak všichni společně obešli zeď chránící celý chrám.

Procházeli množství menších zapadlých uliček, bezprostředně sousedící s obvodovou zdí celé chrámové oblasti. Ve většině z nich, kromě nepořádku, nebylo živáčka.

Nakonec měli štěstí a zadní vchod skutečně našli. Na konci jedné z mnoha uliček, byly skutečně malé dřevěné dveře.
„Tak přeci jen jsme našli vedlejší vchod,“ radostně prohlásil Rogr.
Daniela zkusila dveře otevřít. Chytla za kliku, ale dveře byly též zamčené.
„Tak já je odemknu,“ navrhl Rogr.
„Není to správné se takhle vloupat do božího chrámu,“ namítala Daniela.
„Kdo by se vloupal. Já jen odemykám zámky, ke kterým lidé ztrácejí klíče,“ vtipně argumentoval Rogr, tak aby onen čin hezky pojmenoval.
„Dělej jak tedy umíš,“ souhlasila Daniela. Sice se jí to opět nelíbilo, ale došlo ji, že se po dobrém dovnitř nedostanou.
Rogr vytáhl své paklíče a během malé chvilky se v zámku ozvalo cvaknutí a cesta dovnitř byla volná. Otevřeli pomalu a opatrně dveře, co kdyby poblíž někdo hlídkoval. Naslouchali.

Všude bylo ticho. Nahlédli pootevřenými dveřmi a spatřili pohled na zadní část chrámového komplexu. Chrámová zahrada vypadala ponuře. Vzrostlé stromy zde byly téměř suché bez listí, jakoby bez života. V jedné části zahrady se tyčilo několik náhrobků. Blíže k hlavnímu vchodu stál hlavní chrám v gotickém slohu. Vidaath zde cítil opět tu samou sílu, která odsávala ze stromů životní energii, avšak mnohem silnější než před hlavní bránou. Ani sám Vidaath neměl dobrý pocit, též cítil, že ho síla pomalu vysává.

Všichni opatrně vstoupili dovnitř a dveře za sebou opět zavřeli. První čeho si všimli bylo ticho. Takové, až z toho šel mráz po zádech. Rozhlédli se, ale nikoho na zahradě ani v okolí nespatřili. Pomalu procházeli tichou zahradou. Jediný zvuk, který slyšely, bylo šustění suché trávy pod jejich nohama. Obešli tak celý chrám a stále nikoho nezahlédli. Jakoby ten chrám byl zcela opuštěn.

Dorazili až k hlavnímu vchodu do chrámu. Rogr zkusil dveře otevřít, avšak pevně držely. Zdálo se, že jsou zajištěny závorou. Vidaath nakoukl nepatrnou škvírou mezi mezi křídly mohutných dubových dveří. Vevnitř zahlédl pouze tři zelená světla a měl pocit, že chvílemi zaslechl nějaký zvláštní skřehotavý hlas. Více toho neviděl, poněvadž škvíra byla příliš úzká na to, aby dokázal rozeznat původ zelených světel.

„Slyšíte taky ten podivný skřehotavý hlas?“ optal se Vidaath tiše ostatních
„Nikdy jsem nic podobného neslyšel,“ odpověděl Rogr.
„Rozhodně to není součástí uctívání bohyně Lin. Pak je tedy možné, že se tu dějí nekalé věci. Takže je naší povinností zabránit znevažování tohoto svatého místa. Musíme se dostat dovnitř,“ dodala Daniela rozhodným hlasem a byla odhodlána učinit tomu okamžitě přítrž.
„V zadní části chrámu v prvním patře jsem zahlédl nějaké dveře, mohli bychom je zkusit,“ navrhl Rogr.
„Dobře tedy.“

Přišli k oněm dveřím v zadní části chrámu. I tyto dveře byly zamčené. Rogr vytáhl ze své kapsy sadu paklíčů a po krátké době snažení v úspěšně odemkl zámek. Cesta dál do chrámu byla volná. Opatrně otevřeli dveře a při tom pozorně naslouchali. I zde bylo ticho

Pomalu vstoupili do místnosti s křížovou klenbou slabě osvětlovanou jediným oknem. Z místnosti vedly dvoje dveře. Jedny oproti zadního vchodu, které vedly zřejmě do hlavní chrámové lodi a druhé po pravé straně. Zprvu se zdálo, že v potemnělé místnosti nic není. Po chvíli se rozkoukali a odhalili hrůzné tajemství. Na podlaze byly mnohé stopy krve. Hlavní mohutná skvrna krve vedla z jedněch dveří do druhých, zřejmě jak tudy někdo táhl značně zmučené tělo.

Všem na chvíli zatrnulo. Už bylo jasné, že se tu dějí děsivé věci. Rozhodli se projít dveřmi vpravo. Rogr otevíral pomalu dveře. Opatrně nahlédl dovnitř. Další místnost byla podobná té první. Velká krvavá skvrna se táhla dále do dveří po levé straně. Zde kromě krvavých skvrn, bylo na zemi poházeno mnoho několik brutálně zmučených. Všechny byly vysvlečeny do naha. Četné stopy po mučení často ztížili identifikaci těl. Na první pohled nebylo jasné, zda se jedná o muže či ženy. Jaké děsivé rituály se tu prováděli, pomyslili si dobrodruzi.

Rogr pomalu přešel ke dveřím nalevo a opatrně je otevřel. Vedly na balkon v hlavní chrámové lodi. Uvnitř se jasně nesl skřehotavý hlas, který již zaslechli u hlavní brány. Rogr se připlížil ke chladnému kamennému zábradlí a měl před sebou ten děsivý obraz krvavého rituálu. Nad oltářem viselo mnoho zmučených těl za háky visící ze stropu. Některá bezvládná těla visela na hácích zabodnutých v zádech, jiná za nohy a další končetiny, často za šlachy. Jedno tělo bylo dokonce zavěšeno za zadní část lebky. Z mnohých ran od mučení pomalu stékala krev, která kapala na podivné zrcadlo ležící ve vyhloubené díře v zemi. Nad oltářem se vznášely tři jasně zářící zelené krystaly. Mezi těmito krystaly se vnášela neznámá průhledná iluzorní postava. Zdálo se, že s touto postavou vede rozhovor v neznámém skřehotavém jazyku, neznámá postava v černé kápi stojící před oltářem.

Rogr se opatrně plížil od zábradlí. Jistě by teď nebylo dobré, kdyby si ho tu někdo všiml. Když však za sebou zavíral dveře, nepříjemně a hlasitě zaskřípaly. V Rogrovi hrklo a snažil se rychle vrátit k ostatním, ale tak aby neudělal další nepříjemný hluk. Potichu zvolal na ostatní „Zatraceně, musíme rychle zmizet.“ A tak se odebrali rychle skrze místnosti ven z chrámu. V tom se země silně zatřásla.

Když běželi přes zahradu k zadnímu vchodu, stále se za sebou ohlíželi, zda je někdo nesleduje. Vidaath měl pocit, že v jedné chrámové věži zahlédl postavu, ale nebyl čas to podrobněji zkoumat. Proběhli vrátky zpět do malé uličky a rychle je za sebou přibouchli. Tam Rogr v rychlosti povyprávěl ostatním co viděl.
„Musíme vyrazit hned chrámu paladinů a říct jim co se tu děje za temné rituály.“ rázně odpověděla Daniela. Dále nečekali a dali se rychlou chůzí k paladinům.

Mezitím se před hlavní bránou sešel dav lidí, zjišťovat co se děje. Během chvíle přišlo i několik paladinů z chrámu. Rozruch, který vznikl před bránou chrámu neunikl ani městské radě a brzy dorazili na místo i oni.

„Co se to tu děje? Rozejděte se!“ hlasitě vykřikla vysoká bledá postava bílých vlasů a pobledlých modrých očí, oděna do černého hábitu.
„Tohle je kdo? On je členem rady?“ rázně se ptala Daniela, která měla jisté podezření a chtěla vědět o koho se jedná.
„Samozřejmě, jmenuje se Almendeth,“ odpověděl jeden z členů rady.
„To nemyslíte vážně! Objednal si vraždu Dandara.“
„Takový nesmysl! Co mi jako chceš dokázat?“ obořil se Almendeth na Danielu.
„Ty moc dobře víš co myslí. Mám na tebe důkazy,“ vstoupil do debaty Dandar.
Almendeth věděl, že jeho plány jsou vyzrazeny a než by na sebe ještě něco prozradil, jen naštvaně odešel někam pryč.

Daniela poté paladinům a Dandarovi popsala vše co se celou dobu dělo v chrámu.
„To nemůžeme nechat jen tak. Takto znesvěcovat boží půdu!“ vykřikl jeden z paladinů.
„Vyrazte tu bránu ať tomu zlu učiníme přítrž!“ přidal se další z nich.
Část paladinů odběhla zpět ke svému kláštěru pro posily, zatímco zbytek hlídal hlavní vchod do chrámu.

Po chvíli dotáhli dva statní paladinové, doprovázeni další desítkou spolubojovníků, velké dubové beranidlo. Zbytek přítomných paladinů se ho chopilo a rozběhli se vstříc bráně chrámu. V bráně hlasitě zapraskalo. Poodstoupili a znovu. Zapraskalo mnohem hlasitěji a na bráně se objevilo mnoho velkých prasklin. Další rána a brána se nakonec s hlasitým rámusem praskajícího dřeva rozsypala na mnoho třísek a polámaných fošen. „Rychle všichni do chrámu!“ Chopili se beranidla a stejně jako u hlavní brány se rozběhli vstříc hlavnímu vchodu samotného chrámu. Vrata vchodu takový nápor neměla šanci vydržet a hned po první mohutné ráně se závora uvnitř přelomila na dvě půlky a vrata se rozrazila. Všem se ihned naskytl pohled na hrůzný obraz krvavého rituálu. Nikdo však zde nebyl. Ani původně zářící zelené krystaly nevydávaly špetku světla. Na pohled se zdálo, že rituál byl zřejmě přerušen.

Všichni přítomní paladinové, členové městské stráže a dobrodruzi pomalu prohledávali chrám. Nalezli ještě mnoho těl v chrámových komnatách, kde přebývali místní mniši. Všechna těla nesla známky podobného mučení jako těla nalezená v prvním patře u zadního vchodu. Rogr při ohledávání nenápadně pátral i po nějakých mincích. Skutečně nalezl několik měďáků stříbrnáků a dokonce i pár zlatých. Zdálo se, že těm, co tu provedli takový krvavý rituál, o peníze nešlo. Zato Rogrovi ano. Mezitím se Vidaath podíval na zvláštní zrcadlo, kam předtím kapala krev z visících mrtvol. Neviděl v něm žádný odraz, ale po chvíli měl dojem, že v něm na chvíli zahlédl postavu ženy. Když zde všichni ukončili prvotní ohledání, dobrodruzi se sešli s Dandarem před vchodem do chrámu.

Starší z paladinů se obrátil na dobrodruhy a dal se nimi do řeči: „Dobře, že jste nám o těchto hrozivých věcech dali vědět. To nám dalo možnost zakročit. Nebýt vás, rada by nás dále držela zkrátka a nemohli bychom tomuto zlu učinit přítrž.“
„Pak tedy současná rada by dále již neměla vládnout tomuto městu, pokud věděla co se tu odehrávalo,“ oprávněně navrhla Daniela.
„Zítra na zasedání rady se tato současná situace bude řešit. Věděl jsem že Almendeth něco chystal. To, že je i součástí rady dokázal dobře přede mnou skrýt. Nyní již máme důkazy, že Almendeth se snažil ovládnout město za pomocí temných sil,“ pravil trochu rozrušeně Dandar. Na druhou stranu z jeho výrazu byla viditelná spokojenost, protože tato nastalá situace by již neměla bránit vyhnání Almendetha.
„Almendeth to jistě zkusí znovu. Nejlepší bude, když zůstanu s Dandarem jako včera,“ navrhla Daniela.
„Dobrá. A já s Vidaathem opět zajdu do hospody „U mrtvého draka“, zloději se tam mají dnes setkat s Almendethem. Takže snad se dozvíme něco víc. A večer se pak všichni setkáme u Dandara,“ sdělil Daniele Rogr. Dnešní plán na večer.
„Dohodnuto. Večer se všichni setkáme v mých komnatách. Dejte na sebe pozor,“ loučil se Dandar.

Přestože bylo již krátce po poledni, slunce se přes zataženou oblohu ani na chvíli neukázalo, pouze světlejší část oblohy naznačovala polohu slunce. Daniela následovala Dandara do královského paláce, kde bylo třeba mnohé zařídit. Rogr s Vidaathem mezitím vyrazili směr ke známé hospůdce. Místní tržnice na náměstí zela prázdnotou a po městě se také mnoho lidí nepohybovalo.

Oba vstoupili do hospůdky. Trpaslík ihned roztočil piva, hned jak spatřil příchozí hosty. Osazenstvo bylo téměř stejné jako minulý den. Vidaath opět zaujal místo u hraničářky Laii sedící v rohu a Rogr si přisedl ke skupince zlodějů. Oproti včerejšku již seděli u stolu jen čtyři.

„Zdravím,“ přivítal se Rogr.
„Vítej. Tak jsi přece dorazil.“
„Koukám, že vás tu je nějak méně než včera. Dorazí ještě?“
„Už nedorazí. Stala se jim taková drobná nepříjemnost. Ale co se dá dělat. To k našemu řemeslu patří. Alespoň zbude víc pro nás ostatní.“
„A co Almendeth, kdy dorazí?“
„Byli jsme dohodnutí v podvečer. Tak zatím máme dost času, během něhož můžeme jen tak klábosit a chlastat. No však to znáš jak to u nás chodí,“ pousmál se vůdce bandy Golith.
Poté si nějakou dobu společně povídali o svých předešlých dobrodružství. Vidaath se též bavil s Laiou.

Uplynula poměrně dlouhá doba. Venku se pomalu stmívalo. Za celou dlouhou dobu do hospody nepřišel ani jediný host, a tak byl trpaslík rád i za těch několik málo hostů. Avšak celá banda toho za celý den vypila poměrně hodně, takže i přes toto bídné období měl trpaslík pořád solidní tržbu. Oheň v krbu zatím příjemně praskal a poskytoval hostům příjemné teplo, které v tomto sychravém počasí jistě přišlo vhod. Když nastal podvečer, Laia dopila své poslední pivo. Předtím ještě jednou varovala Vidaatha, aby si dali pozor na Almendetha. Poté odešla pomalu z hospody. Vidaath zůstal sedět sám u stolu a zamyšleně hleděl do stolu, zatímco mu trpaslík dále nosil další piva.

Večer plynul dále. Všichni již netrpělivě vyhlíželi Almendetha. Trpaslík mezitím přihodil do krbu několik polínek, aby nadále udržel v hospodě příjemné prostředí. V tom vstoupila do hospody vysoká postava zahalená v černé kápi. Všichni náhle ztichli. Sám Almendeth osobně. Přistoupil k velkému stolu, kde již byl očekáván. Zůstal stát a hlubokým hlasem pronesl.

„Celá věc je u konce. Již jsem si na vraždu Dandara najal schopnější lidi, kteří to zvládnou dnes v noci. Naše dohoda končí,“ otočil se a odešel z hospody.
Všichni zůstali sedět jako opaření. Mysl jim zastírala zlost. I trpaslík byl překvapený, než dotočil pro něj pivo, byl pryč.
„Ta proradná krysa! Nejdřív si nás najme na práci, ani nezaplatí za předchozí služby a pak si v klídku řekne, že je jako celá věc skončená!“ rozzuřeně na celou hospodu řval Golith, „kdyby se mi tak dostal do ruky!“
„To teda není od něho vůbec pěkné. Jestli jsem rozuměl správně, tak vám ještě dluží?“ přidal se Rogr, kterému došlo, že spolupráce s Almendethem již nějakou dobu probíhala.
„Ano. Už jsme párkrát pro něho pracovali. Nezaplatil 2000 zlatých, které slíbil!“ vykřikl loupežník s páskou přes oko.
„Zejtra si na něj počíháme na hřbitově. A pak se uvidí čí věc končí. A naše zasloužené peníze se si vezmeme po zlém!“ zahrozil pěstí Golith.
„Já bych vám s ním pomohl, ale co jsem zaslechl, není prý radno si s ním zahrávat,“ nabízel Rogr svoji pomoc.
„Jo. Něco jsem slyšel, ale pokud nás bude víc, tak ho můžeme pěkně nemile překvapit.“
„A kdy a kde se sejdeme? Říkal jsi něco o hřbitově,“ vyzvídal Rogr poslední návrhy zítřejší akce.
„Ano, zítra po setmění na hřbitově. Co jsme se dozvěděli mívá tam v noci s někým schůzky.“
Vůdce bandy mávl na trpaslíka: „Ještě jednu rundu kořaly.“

Trpaslík nalil pět pořádných 2 decových štamprle. Tomu se zkrátka říká trpasličí míra.
„To mám vypít najednou?“ nevěřícně se Rogr díval na svůj díl přípitku.
„Samozřejmě. My si zásadně připíjíme najednou.“
„No dobrá, snad mě to moc neopije. Musím být ještě dnes večer trochu použitelný.“
Všichni povstali, přiťukli si a nahlas zvolali zlostným hlasem: „Na smrt Almendetha!“ Následně všichni do sebe kopli onu kořalu, jako psa do boudy. Rogrovi se na chvíli až zatmělo před očima, vzápětí následoval pocit jako by bylo jeho tělo v jednom ohni. Najednou se svět kolem začal Rogrovi slušně točit.
„No vidíš. A pak že to nevypiješ,“ pousmál se Golith.

Chvilku ještě poseděli. Rogr však věděl, že není příliš času nazbyt, protože je třeba varovat Dandara. Vidaath dopil své sedmé pivo a pomalu vyšel před hospodu, kde počkal na Rogra. Bylo to pro něj znamení, že už je nejvyšší čas.
„Chlapi … já už budu … muset jít. … Už toho mám dneska … celkem dost. Tak … zítra,“ Loučil se Rogr, který vzhledem svému stavu, nebyl příliš schopen plynule mluvit. Pomalu se zvedal od stolu zároveň se o něj podpíraje. Dopotácel se ke dveřím do, kterých se nejprve málem netrefil a vylezl ven, kde již čekal Vidaath.

„Tys toho dneska vypil.“
„Có? … Já, ani moc né.“
„Musíme jít varovat Dandara. Nemáme moc času. Chůze ti udělá líp.“
„Dandar? … Ale tak jo.“

Rychlejší chůzí šli nočním městem směrem ke královskému paláci. Po cestě potkali jen několik málo jednotlivců. Rogrovi se trochu ulevilo, ale stále na něm byla patrná opilost. Vidaath ho musel velkou část cesty podpírat, aby se ještě nevyválel na zemi v bahně.

Dorazili k paláci, kde u vchodu strážili dva urostlí chlapi.
„Stát! Kam si myslíte že jdete!“ zvolal přísným hlasem jeden ze stráží vchodu.
„Jdeme za Dandarem,“ odvětil Vidaath.
„Tady žádný Dandar není.“
„Je přece členem rady. Však jsme za ním včera byli.“
„Už jsem vám říkal, že zde nikdo jako Dandar není! Takový trhany by sem stěží někdo pustil. A teď vypadněte nebo přijdete k úhoně! “ hrozil strážce a při tom povytáhl meč z pochvy. Bylo jasné, že není něco v pořádku a hrozba je myšlena vážně.
„Dobrá. Hádat se s vámi nebudu. Už mizíme.“

Poodstoupili tedy kousek dále od vstupu do paláce, protože by asi nebylo dobré se pustit se strážemi do křížku.

„To není dobré. Co budeme dělat?“ starostlivě se optal Vidaath Rogra.
„Musíme si najít jiný vchod než bude pozdě. V jakém patře to má Dandar svoji komnatu?“ pomalu vyslovil se sebe ještě dost opitý Rogr.
„Ve třetím. To je celkem vysoko na to, abys tam v takovém stavu vylezl.“
„Už je mi sice lépe, ale pořád tu trpasličí kořalu v sobě hodně cítím.“
„Já bych něco zkusil. Pojďme radši z dohledu stráží.“

Odstoupili od paláce do boční ulice přiléhající z jedné strany k paláci. Vidaath začal provolávat zaklínadlo v druidském jazyce. Po chvíli přiletěl kos, ale ihned odlétl.

„Tak mi to nevyšlo. Zkoušel jsem přivolat zvířecího posla, ale nevyšlo to. Co napsat vzkaz a střelit jim ho třeba na šípu do okna. Tady tohle boční okno patří ještě Dandarovým komnatám. Takže nás stráže neuvidí,“ navrhoval Vidaath svůj další plán.
„Nic jiného nám asi nezbude. Pokusit se na ně volat nebude dobrý nápad, to by nás mohli stráže slyšet, ale místo šípu bych tam radši střelil kamínek nebo tak něco. Bylo by poněkud nemilé, kdyby se Dandar šel podívat z okna v momentě kdy bych vystřelil šíp,“ pokračoval v plánování Rogr.
„Pravda. Tak napiš vzkaz a já se pohlédnu po vhodném kamínku.“

Mezitím v Dandarových komnatách. Daniela seděla u krbu s Dandarem a povídali si. Oheň příjemně plápolal a komnaty osvětlovalo, kromě ohně z krbu, žlutooranžovou září ještě několik svící. Všude okolo byl klid. V paláci nebylo slyšet hlásky ani kroku. Když na tím Daniela zauvažovala, bylo jí to trochu divné, a proto se zeptala:
„Nezdá se ti, že je v paláci až nějak podezřelý klid?“
Dandar se zaposlouchal: „Máš pravdu. Obvykle tu večer před zasedáním rady bývá ještě několik pracujících lidí. Naštěstí moji komnatu přes noc hlídá stráž,“ ubezpečoval Danielu Dandar.
„Radši to půjdu zkontrolovat. Ty zůstaň raději zde, co když je to nějaký trik, nebo zrada.“

Daniela otevřela vstupní dveře a rozhlédla se do potemnělé chodby, slabě osvětlované zvenčí skrze okno do boční ulice. Chodba byla prázdná, nikde nebylo žádného člověka, natož strážného. Udělala několik kroků ke křižovatce, ale i zde bylo prázdno. Žádný hluk nikde v okolí, ani v okolních komnatách. Rychle se proto vrátila zpět k Dandarovi a zavřela za sebou dveře.

„Zdá se jako bychom byli v paláci sami.“
„To je divné. A co stráž u dveří?“ strachoval se Dandar.
„Nikdo tam nebyl.“
„To není možné. Jsem tu hlídán neustále, i v noci.“
„Je možné, že jsou stráže podplaceny. Měli bychom zatarasit dveře a vymyslet způsob jak se dostat do bezpečí,“ uvažovala Daniela a začala ihned jednat.

Oba společně přisunuli přede dveře velkou knihovnu, skříň a velký dubový stůl, když v tom se ozvalo z vedlejší místnosti drobné zachrastění a zašustění. Daniela šla hned zkontrolovat původ hluku. Zprvu nespatřila nic neobvyklého. Když se vracela zpět k Dandarovi, spatřila na zemi u stolu, kamínek obalený v papíru. „Zřejmě vzkaz,“ pomyslela si Daniela. Rozbalila ho a na něm bylo psáno tiskacím písmem psaným grafitem:

Stráže nás odmítli pustit do paláce. Almendeth si na vraždu Dandara najal někoho jiného. K vraždě má dojít dnes v noci. Jsme dole pod oknem v boční ulici. R a V

„Co to máš?“ optal se Dandar, který chtěl zjistit, co Daniela objevila.
„To je od Rogra a Vidaatha. Prý je nechtějí pustit do paláce. Čekají dole pod zadním oknem.“
Vykoukla ven a tam skutečně již oba čekali.
„Musíte rychle do bezpečí,“ hlasitým šeptem volal na Danielu v okně Rogr.
„Nemáš tu něco po čem bychom mohli slanit ven?“ ptala se Daniela Dandara, který mezitím také popošel k oknu.
„Žádné lano tu nemám.“
„A co použít svázané prostěradla?“
„Prostěradel tu mám dost. Mělo by to snad stačit. A když ne, můžeme použít ještě ubrusy. Nic jiného tu už nemám, po čem by se dalo slézt.“

Oba vzali všechna prostěradla a ubrusy, které v ložnici našli a dali se do svazovaní. V tom se na chodbě ozvalo několik kroků a po chvíli cvaknutí kliky. Následně ještě několik slabších ran z toho, jak se snažil někdo otevřít dveře.
„Zabarikádovali se uvnitř. Někdo je musel varovat. Zkontrolujte okolí paláce,“ ozvalo se za dveřmi.
„Musíme si pospíšit, už o nás vědí,“ pomyslil si Dandar a snažil se uspíšit svazování.
Daniela vykoukla z okna a tiše zavolala na své přátele: „Dejte pozor, stráže se chystají prohledat okolí paláce.“
Ode dveří se mezitím začaly ozývat hlasité rány, jak se snažily dostat stráže do komnaty. Naštěstí se svazování prostěradel celkem dařilo, teď už jen zbývalo ovázat je za něco pevného. Ze dveří se dále ozývaly rány a občasné zakřupání. Daniela přivázala prostěradla k těžké skříni.
„Snad to vydrží, skříň se zdá dost těžká,“ pomyslela Daniela. Ještě párkrát zkusila provizorního lana několikerým zatáhnutím.

Dole pod okny si Rogr připravil luk, Vidaath svůj prak na kamení a několik vhodných kamenů. Za rohem se již ozývaly kroky. Vyběhl jeden ze strážců a honem zavolal na ostatní stráže u vchodu, „Tady jsou ti dva! Pojďte sem!“ Vidaath nabil prak poněkud větším kamenem a střelil. Strážného zasáhl pořádnou ránou přímo mezi oči. Ten se okamžitě bezvládně sesunul k zemi a z rozseklého čela mu začala rašit krev. Během chvilky přiběhl další strážce. Rogr napnul tětivu luku a vystřelil, avšak nemířil přesně a šíp pouze strážce škrábl na ruce. Ten se kvapem blížil k Rogrovi a jemu nezbývalo nic jiného než vytasit svůj meč a bránit se. Vliv alkoholu však učinil své. Bránit se sice dokázal, ale nedařilo se mu zasadit strážci větší ránu, tu ho škrábl mečem na ruce a tam zase na noze. Během boje Vidaath zasypával strážce kameny a několik služných ran ho po chvíli vyvedlo z míry, takže Rogr brzy zvítězil.

Mezitím Dandar vylezl z okna a začal slézat po svázaných prostěradlech. Když se však nacházel kousek za polovinou, z okna v nižším patře, kdosi mečem přesekl provizorní lano z prostěradel. Dandar tak spadl na kamennou dlažbu ulice a poranil si nohu. Naštěstí byl poblíž Vidaath, který mu hned přispěchal na pomoc.

Daniela běžela ihned ke dveřím, které již dalším ranám neodolají. Ozvalo se mohutné zakřupání a knihovna se s hlasitým rámusem zřítila na podlahu. Daniela se okamžitě vrhla na strážce ve dveřích, bojovnice to byla dobrá a bez problému soupeři zasadila ránu do pravé ruky a břicha. Ten se svalil v ve velkých bolestech na zem. Daniela nečekala a okamžitě běžela na pomoc Rogrovi a Vidaathovi. Po cestě palácem natrefila ve spodním patře na dalšího strážce. I tento souboj netrval dlouho, Daniela schopně vyblokovala několik nebezpečných výpadů až zasáhla strážce přímo do břicha, ze kterého se ihned začaly valit proudy krve, a strážce byl tak neschopný dalšího boje. Daniela odkopla strážce svíjejícího v krutých bolestech na zemi a pokračovala ven z paláce.

Venku u vchodu se střetla s dalšími dvěma strážemi. Oba se mohutně napřáhli, ale Daniela naštěstí stačila uhnout, tak oba sekli do kamenné zdi paláce, až meč jednoho z nich se přelomil a s hlasitým zařinčením půlka meče padla na zem. Daniela bojovala statečně a dokázala se bránit a občas zasadit nepřátelům nějakou tu drobnější ránu. Během boje přiběhl Rogr a hnedka vystřelil z luku šíp, který zasáhl jednoho ze strážného do levé ruky. Ten to nečekal, a tak Daniela ho snadno zasáhla do hrudi. Druhý strážce byl též zraněný. V boji ho stačila zasáhnout postupně do břicha, ruky a stehna. Raději se dobelhal zpět do paláce, odkud byly slyšet další kroky a hlasy. Rogr s Danielou rychle zmizeli za rohem, protože hluk, který tu nadělali, přitáhl pozornost obyvatelstva a městských stráží, kteří začali sbíhat před královský palác.

„Myslím, že je načase zmizet. Vidaath již doprovází Dandara do paladinského chrámu. Někdo přeřízl prostěradla v momentě, kdy Dandar slézal a poranil si nohu, proto šli napřed,“ sdělil Daniele.

Rogr s Danielou, Vidaatha s Dandarem krátce na to dostihli nedaleko paláce a všichni společně se snažili dojít co nejrychleji do chrámu paladinů. Všem čtyřem se tam nakonec podařilo dostat. Zde jim paladinští léčitelé hned ošetřily šrámy, které v boji dobrodruzi utrpěli. Po odpočinku se rozhodli přenocovat v chrámu. To nebyl problém. Ve zdejším chrámu bylo dostatkem volných komnat. Jejich poslání bylo zatím úspěšné. Podařilo se překazit již třetí pokus o vraždu Dandara. zítra se tak bude moci účastnit zasedání městské rady.

Druhý den nebyl tak ponurý jako předchozí, na obloze sem tam prosvitlo časné ranní slunko a občas byl slyšet zpěv ptáčat v zahradě paladinského chrámu. Skupinka dobrodruhů se časně ráno sešla v komnatě, kde přenocoval Dandar, aby se poradili co dál. Všichni byli svěží a zdraví, rány a šrámy ze včerejšího boje byly za pomoci léčitelské magie ty tam. Dandarova noha také byla na tom mnohem lépe, akorát bude ji muset míti ještě pár dní v klidu. Zaujmuli svá místa na dřevěných židlích a dali se do řeči.

„Buďte pozdraveni toto ráno,“ přívětivě uvítal Dandar dobrodruhy.
„I vám dobré ráno.“
„Tak jak je? Co noha?“ zajímala se Daniela.
„Už je to lepší, jen bude třeba pár dní v klidu, ale to nevadí. Dnes v pravé poledne zasedá rada a tam bude Almendeth svrhnut. Dopoledne byste mohli zajít za městským mágem Lorilem. Je také členem rady a mohli byste zjistit jaký má názor na Almendetha,“ sdělil Dandar své další plány.
„Dobře. Máme čas, tak to pro nás nebude problém.“
„Já se mezitím vrátím do královského paláce připravit vše na dnešní zasedání. Bát se nemusíte, budou mě doprovázet dva zdejší paladinové, které již znám po mnoho let. Ti jsou velice loajální a čestní, takže nemějte strach,“ ubezpečoval Dandar dobrodruhy, kteří stále měli o něj strach.
Rogr se krátké chvilce ticha dal do líčení některých včerejších událostí: „Včera „U mrtvého draka“, když jsem vyzvídal skupinku zlodějů a vrahů, přišel i sám Almendeth se slovy jen, že celá věc končí a již pro něho nepracují. To víte, že byli hodně naštvaní. Ale podstatné, že se mi svěřili, že Almendeth mívá na hřbitově s někým v podvečer schůzku. Zloději se mu také chtějí pomstít za to, že jim nezaplatil za předchozí služby a chtějí dnes večer na hřbitově jeho smrt. Myslím, že by to byla vhodná příležitost ho odstranit natrvalo.“
„Hm. To by nebyl špatný nápad, alespoň by nemohl dále zkoušet, získat moc nad Antarem. Zkusím promluvit s paladiny, jistě by vám někdo z nich mohl pomoc.“
„Dobrá my zatím zajdeme za městským mágem Lorilem a poté se sejdeme při zasedání v pravém poledni na náměstí.“
Rozloučili se a rozešli se každý za svými povinnostmi.

Dobrodruzi vyrazili směrem k věži mágů, vzdálena nedaleko od královského paláce. Ranní město pomalu ožívalo, první lidé vycházeli do ulic. Atmosféra byla trochu pozitivnější, bylo to po mnoha dnech, kdy slunce ozářilo ulice Antaru. U královského paláce byl v ten den hlouček lidí šuškající si o tom, co se tu včera vlastně odehrálo. Těla byla již odklizena, ale četné krvavé skvrny na zemi nasvědčovaly, že se zde včera bojovalo. Dobrodruzi zaslechli z davu čas od času zmínky o pokusu vraždy Dandara, o neznámých zachráncích, o úplatných stráží a intrikách v radě.

Dorazili k většímu domu z kamene jemuž dominovala vysoká věž a u hlavního vchodu na vývěsním štítu stálo „CECH MÁGŮ“. Vstoupili dovnitř. Mladší učenec nasměroval do věže za vyšším mágem Lorilem. Vystoupali po točitém kamenném schodišti do nejvyššího patra, kde zaklepali na dveře. „Vstupte!“ Ozvalo se za dveřmi.“

Vstoupili do větší útulné místnosti ve vrchní části věže. Zdi lemovaly velké knihovny, na stolech ležely další mnohé knihy, některé otevřené jiné zavřené, na stole u západního okna stála na menším stolku celá alchymistická aparatura, u jižního byl psací stůl, u východního okna stála pěkná postel s hedvábným přehozem a místnosti uprostřed dominoval velký dubový stůl se čtyřmi židlemi. Mág byl velice charismatický hnědovlasý muž, též tmavě hnědých očí, tvář bývala většinou vážná a vyrovnaná. Byl nepříliš vysoké postavy. Právě vstal od psacího stolu a přivítal se.

„Usedněte,“ vybídl mág. Všichni přijali nabídku a usedli ke stolu.
Daniela se dala do hovoru: „Jsme zde ve věci s Almendethem. Jak jste již možná zaslechl, opakovaně se pokoušel zavraždit Dandara,“
„Ano, včera odpoledně jsem s ním mluvil. Almendeth se snažil zmanipulovat radu tak, aby mohl převzít moc nad městem, ale to se mu již nepovede. Větší část rady, po včerejším odhalení ohledně znesvěcení chrámu bohyně Lin, je proti němu.“
„Včera se pokoušel Dandara zavraždit opět. Naštěstí se nám podařilo ho zachránit.“
„To jsem zaslechl, že se včera v paláci bojovalo. To je dobře, že jste mu pomohli. Dnes by již nemělo snad nic bránit v dosazení Dandara na trůn. Doufám, že to Almendetha odradí od dalších pokusů získat moc na naším městem.“
Na to Rogr dodal: „Podařilo se nám zjistit, že Almendeth mívá večer na hřbitově s někým tajné schůzky. Tam se mu dnes chce pomstít místní skupina zlodějů. Údajně jim nezaplatil za předchozí služby. To by mohla být jedinečná příležitost, jak se Almendetha jednou provždy zbavit. Již přislíbil pomoc paladinský řád a my se též zúčasníme.“
„Hm,“ vážně se mág zamyslel, „Almendetha nemůžu ani vystát, a riskovat jeho další pokusy ovládnout město se mi též už nechce. Kdo ví jak by to tu dopadlo, kdyby zde získal moc.“ Ještě nějakou dobu přemýšlel, až nakonec povstal a rozhodným hlasem pronesl, „Dobrá, pomůžu vám s ním. Ať jednou pro vždy je od něho pokoj!“
„Takže před setměním se sejdeme na hřbitově.“
„Abych nezapomněl. Nedávno jsem zjistil, že Almendeth přespává v domě v severní části města. Není to problém najít. Nachází se ve slepé ulici, je to takový starší, dřevěný, polorozpadlý dům se zarostlou zahradou pod hradbami. Myslím, že by stálo za to se tam trochu porozhlédnout.“
„Díky za tip. Máme ještě před zasedáním čas, a tak se tam můžeme porozhlédnout,“ souhlasil Rogr.
Poté se dobrodruzi zvedli ze židlí, rozloučili a opustili místnost.

Když vyšli zpět na ulici, do odpoledne zbývalo ještě mnoho času. Město pomalu ožívalo, po ulicích procházelo několik obyvatel, bylo jich mnohem víc než ve včerejším dni.
„Co dál? Máme ještě mnoho času. Půjdeme se tedy podívat do toho domu? Jak navrhl Loril,“ ptal se Rogr ostatních.
„Myslím, že bychom mohli. Máme dost času,“ souhlasila Daniela.
„Určitě. Zjistíme, zda Almendeth něco ještě náhodou nechystá,“ přidal se Vidaath.
„Já bych se podíval na hřbitov, zda náhodou není tam. Nebo alespoň ta záhadná postava, se kterou se tam údajně schází.“
„Dobrá. Tak se rozdělíme. Rogr obhlídne hřbitov. A já s Vidaathem zkontrolujeme Almendethův dům. Před zasedáním rady se všichni sejdeme na náměstí.“
Daniela s Vidaathem vyrazili k severní hradbě.

Za krátko došli do ulice nedaleko severní hradby. Byla to část města, kde žilo prostší obyvatelstvo. Kráčeli kolem převážně přízemních a dřevěných domů, na jejich dvorcích často pobíhala drůbež a další hospodářská zvířata. Zahnuli do malé slepé uličky. Na jejím konci ve větší zahradě stál starší, patrový domek. Okolní vzrostlé stromy podivně pokroucené tomuto místu dodávaly ponurou atmosféru. Byl to nepochybně dům, o kterém mluvil mág.

Otevřeli malá vrátka v kamenné zdi oddělující zahradu od ulice a vešli do zanedbané zahrady. Celé to působilo dojmem, že dům nějakou dobu už nikdo neobývá. Opatrně kráčeli ke vstupním dveřím a snažili se naslouchat. V domě nebylo nic slyšet hlasu, ani žádného zvuku. Vidaath se snažil nejdřív nakouknout škvírou mezi dveřmi a futry, ale ve světnici toho moc nespatřil. Opatrně vzal za kliku a pomalu otevřel vstupní dveře. Zamčené nebyly. Do světnice z venku proniklo venkovní světlo. Nic zvláštního zde nebylo, jen předměty běžné potřeby, jako štokrdle, malá skřínka a stoleček. Vešli dovnitř a opatrně za sebou zavřeli. Ze světnice vedly jedny dveře a schodiště do patra. Zkusili dveře napravo. Místnost se zdála neobývaná, okny vstupovalo do potemnělé místnosti trochu dopoledního slunce. Ve větší obytné místnosti s pecí a běžným nábytkem nenalezli nic zvláštního. Vrstva prachu na nábytku vypovídala o tom, že zde již nikdo nebyl mnoho dní. V prosté ložnici Daniela ve stolku u okna nalezla deník, pravděpodobně původního majitele domu. Nalistovala v něm poslední záznamy, na kterých stálo:

Jednoho pozdně letního dne k večeru jsem zrovna sklízel na zahradě jablka, když jsem u branky zahlédl podivnou postavu. Ptal se na nocleh a že dobře zaplatí. Peníze se hodí, zvláště v těchto těžkých časech a v patře mám stejně nevyužitý pokoj. Byl to zvláštní muž, hubené vysoké postavy, celý pobledlý, zvláštních bledých namodralých očí. Jeho vlasy byli bílé a oděn do tmavé róby. Ihned mi zaplatil za první týden 5 zlatých. To byla spousta peněz, většina sedláků a dělníků nevydělá tolik ani za 10 dní. Na nic jsem se ho ani neptal, skutečně platil dobře a tak si můžu konečně trochu lépe žít.

Je to už několik dní co u mě bydlí ten zvláštní cizinec. Avšak nemám z něho dobrý pocit. Občas v noci z patra slyším podivné zvuky. Někdy mi to znělo jako nářek. Ale dosud jsem neměl odvahu tam vstoupit. Když je nahoře, v žádném případě si nepřeje být rušen.

Uplynulo několik dalších dní a já dosud nevím co se v patře děje. Nářek a sténání je každým dnem silnější. Stále častěji mívám pocit jakoby nade mnou měl psychickou moc. I když je pryč a chci zjistit co nahoře děje, tak mi něco v hlavě říká abych to nedělal. Mám strach aby jednoho dne mě též nezačal mučit, či něco horšího.

Bylo nepochybně jasné, že zmiňovaný host je Almendeth. Pokud měl nad zdejším majitelem skutečně moc, mohl zde tak spřádat své plány po mnoho dní a týdnů. Oba opatrně vystoupali po dřevěném schodišti do patra ke dveřím do pokoje a připraveni na nejhorší. Vidaath si zde všiml několika krvavých skvrn. Daniela jdoucí napřed nejprve opatrně naslouchala. Za dveřmi však něco slyšet bylo. Vidaath též přistoupil ke dveřím a hned poznal bzučení much, masařek a dalšího hmyzu. Nahlédla dírou ve dveřích po suku do pokoje. Jakmile to udělala, tak ucítila silný hnilobný zápach linouce se z pokoje. Okenice v patře byly přivřené, proto do pokoje pronikalo jen velmi málo světla. Zdálo se, že nikdo uvnitř není, přesto vytasila meč, kdyby přeci Almendeth byl přítomen. Vzala za kliku a pomalu otevřela.

Z místnosti se na oba vyvalil silný mrtvolný zápach po rozkládajícím se mase. Nevypadalo to, že by tu byl někdo živý přítomen. Na podlaze záhy hned spatřila zdroj silného zápachu pocházející z několika těl. Žádné nejevilo známky života. Vidaath přešel k oknu a otevřel dokořán okenice aby ten zápach alespoň trochu vyvětral. Jakmile do místnosti proniklo denní světlo, spatřili hrůzný pohled na několik těl válející se po podlaze. Všechna nesla následky krutého mučení, hodně podobného jako v chrámu. Bylo jasné, že se zde skutečně děly věci popisované v deníku. Napočítali celkem sedm těl. V jednom poznal Vidaath i svého otce. Zesmutněl. Nyní věděl, kdo již stojí za vyplenění jeho vesnice.

Daniela znechucená tímto pohledem, „Za tuto krutost si Almendeth nezaslouží nic jiného než smrt.“
„Doufám, že ten bídák dnes večer zhyne krutou smrtí. Co jsme mu udělali, že nás druidy takhle trápí.“ přidal se Vidaath. V mysli měl touhu po odplatě. Mnoho nevinných druidů zemřelo.
Daniela pokračovala v prohledávání pokoje, zda nenajde ještě něco zajímavého. Vidaath se mezitím postaral o tělo svého otce, aby neleželo tak bezohledně pohozeno v rohu.

Daniela zakrátko prohledala celý pokoj, ale už nic zajímavého nenašla.
„Myslím, že je načase jít. Nic zajímavého jsem tu už nenašla.“
„Tak dobře půjdeme. Tady už stejně nic nenajdeme,“ odpověděl Vidaath smutným hlasem, poté co zjistil jak krutý byl osud jeho otce.
Oba poté zavřeli okenice a odešli z pokoje. Zavřeli za sebou dveře od pokoje a vrátili zpět po schodech. Zahradou prošli zpět na ulici. Slunce bylo již téměř nejvýše na obloze.
„Za chvíli bude poledne,“ pronesla Daniela při ohledu na slunce.
„Na hřbitov už to stejně nestihneme, tak půjdeme rovnou na nádraží. Teda na náměstí,“ opravil se Vidaath, evidentně vykolejený osudem svého otce.

Rogr mezitím pátral na místním hřbitově, který se nacházel zhruba pár minut cesty pěšky na sever, nedaleko od hlavní cesty. V okolí hřbitova byla krajina mírně kopcovitá, porostlá několika vzrostlými buky a duby. Samotný hřbitov byl obehnán kamennou zdí zhruba tři stopy vysokou. Občas, na některých místech trochu pobořená. Na samotném hřbitově stála kromě spousty kamenných, železných a dokonce i několika dřevěných náhrobků. Dále zde byly mnohá kamenná sedátka a neveliká hrobka. Vše bylo krásně upraveno, takže to vypadalo, že se o hřbitov někdo pravidelně stará. Ten den byl na hřbitově klid. Slunce pronikalo korunami vzrostlých stromů, záře dopoledního slunce osvětlovala skrze stromy celý hřbitov a do toho krásně zpívali ptáci. Poklidná dopolední atmosféra přímo vybízela k odpočívání. Ale na to Rogr zprvu nemyslel, protože bylo třeba obhlédnout hřbitov a okolí.

Na hřbitově však nikoho neviděl. Pomalou chůzí se procházel po hřbitově a vše si letmo prohlížel. Dorazil ke hrobce s tím, že se podívá dovnitř. Nejprve se rozhlédnul, zda v okolí nikdo není. Poté co se přesvědčil, pootevřel kamenné dveře a vstoupil do hrobky. Venkovní světlo proniklo dovnitř, takže nebylo třeba si svítit loučí. Po třech schodech se nacházel v místnosti s několika kamennými rakvemi. Dle nápisů na jednotlivých rakvích, poznal, že je to hrobka vládců Antaru. I zde vše vypadalo udržovaně, ale žádné stopy po Almendethovi nenašel. Vyšel tedy ven, přitom stále dával pozor, zda mezitím někdo nepřicházel.

Poté ještě obhlédl okolí hřbitova. Výsledek byl stejný. Protože do odpoledne ještě zbývalo trochu času, na chvilku si sedl na jednu kamennou lavici a chvilku odpočíval. Když slunce o něco po vystoupilo výše, dal se na cestu zpět do města.

Nastalo pravé poledne. Před královským palácem stálo provizorní pódium, zatímco na náměstí se již scházely davy lidí. Dorazili i lidé ze vzdálenějších vesnic a osad. V přednějších řadách se sešli i Daniela, Vidaath a Rogr. Předali si informace, o tom co zjistili a čekali na začátek zasedání.

Po chvíli se dav, který zaplnil celkem značnou část náměstí, utišil. To naznačovalo, že se už něco bude dít. Na pódium postupně přicházeli členové rady a usedali na připravené židle. První přišel Dandar, následoval Loril, paladin a další zbylí členové. Dobrodruzi čekali, kdy přijde na pódium Almendeth, ale ten se nedostavil. Dorazilo jen osm členů rady. Dandar povstal a promluvil k lidu.

„Vážení poddaní. Poslední doba nebyla příliš příznivá. Bída, válka a podivné rituály v chrámu bohyně Lin. Ukázalo se, že za vším stojí Almendeth. Snažil se celou tu dobu, kdy byl členem rady získat nad zdejším městem moc. Třikrát se pokusil mě odstranit. Snažil se manipulovat s ostatními členy rady, tak aby ho podpořili. A když byly všechny jeho prány vyzrazeny, tak raději utekl. Ze vším je teď konec. Jak všichni víte, dnes je bude jednat o budoucím vládci této země.“
Během tohoto proslovu obyvatelé si začali mezi sebou něco šuškat. Evidentně nečekali, že se zde dějí až takové věci.

„Dnes se bude hlasovat o novém vládci. Již nebude doba tak zlá. Co nejdřív ukončím nesmyslnou válku s Almendeici. Na rozdíl od Almendetha, pozvednu naši obranu a městskou stráž. Naši bojovníci jsou mocní, a když budou mít dobré velení, dokážou divy. Jak budeme vítězit, bude konečně v této zemi lépe. Sedláci se nebudou muset bát zpustošení jejich statků nepřátelskými vojsky. Už nebudeme muset trpět hlady. Bude i více piva. Jak nebude hrozba války, vrátí se k nám i řemeslníci, trhovci a nebude tu už taková bída,“ pokračoval Dandar v proslovu. Evidentně se proslov lidem líbil. Po dlouhé době slyšeli také něco pozitivního.

Dandar následně vybídl ostatní členy rady, ať se započne hlasováním o novém vládci a posadil se. Ke slovu se postupně dostávali ostatní členi rady, šest bylo pro to, aby se Dandar stal novým vládcem. Zbylí dva byli svým způsobem nerozhodní, Almendeth jim zřejmě zaplatil za to, aby ho podpořili. Když se však nedostavil, tak v podstatě neměli koho volit. Nakonec ani neměli nic proti dnešnímu rozhodnutí. Lidé na náměstí se radovali, věděli, že Dandar bude dobrý vládce. Již v minulosti za starého krále, dosti pomáhal městu.

„To šlo hodně snadno. Dandar se už stal králem,“ v duchu si pomyslil Vidaath. Čekal složité a dlouhé vyjednávání, které zabere celý den. V lidské politice se příliš nevyznal, často nerozuměl dlouhým proslovům, které v podstatě nic neřešily, proto i v minulosti byl spíš jen pozorovatel obdobných jednání.

Po krátké slavnostní řeči se lidé rozešli. Na jejich tvářích byla znát spokojenost. Věděli, že bude snad s Dandarovou vládou v budoucnu lépe. Dobrodruzi sečkali na náměstí, než většina lidí odešla, poté se rozhodli, že Dandara ještě navštíví.

Do paláce je nyní bez problému pustili, hlídali zde nové stráže. Úplatní strážci už zřejmě sedí ve sklepním vězení paláce, kde čekají na soud. Dobrodruzi Dandara zastihli ve své komnatě.

„Klidně pojďte dál,.“ vybídl Dandar.
Vstoupili dovnitř a všichni usedli. A hned na úvod přál Rogr: „Gratuluju vašemu úspěchu. Nečekal jsem, že to půjde tak snadno.“
„I já sám jsem byl překvapen, jak to šlo snadno. Teď mě čeká ještě řada povinností. To nejhorší mám už snad za sebou. Krátce před polednem dorazil posel ze severu, že Almendeici přestali útočit a vše nasvědčuje tomu, že válka je zřejmě u konce. Nesmíme je však podcenit, určitě to není poslední pokus naši zemi obsadit.“
„Kdybyste potřeboval pomoc, tak jsme samozřejmě k dispozici. Vždy rádi pomůžeme,“ nabízela Daniela.
„Vaše pomoc se mi bude jistě hodit. Teď si budu muset vše řádně promyslet a urovnat co a jak budu muset zařídit. Přijďte tak za tři dny, to už budu mít jasno co kde bude třeba. Abych nezapomněl se odvděčit, zajděte si do zbrojnice a vezměte si tam co potřebujete. Večer vás přece čeká boj s Almendethem.“
„Děkujeme za výzbroj. Rádi jsme vám pomohli.“

Poté sestoupili po schodišti do přízemního patra, kde je jeden strážný navedl do zbrojnice: „Dandar říkal, že se stavíte pro nějakou výzbroj,“ odemkl velké okované dubové dveře, „Tady. Vemte si co potřebujete.“ Poté odešel. Všichni nalezli zde o něco lépe ukované zbraně a lepší části zbroje. Daniela vyměnila svůj dlouhý meč a štít za kvalitnější, Rogr zde nalezl lepší krátký meč a dýku a Vidaath lepší šavli, lépe vydělanou koženou zbroj a kouzelnou hůl přímo určenou pro druida. Když si vzali co potřebovali odešli ven z paláce do města. Večer je čekal velký boj se zlým mágem, proto bylo třeba se dobře připravit.