Zpátky ke kořenům III.

Dny pomalu ubíhaly, a Johnny už rozprodal všechno, co měl. Vrátil se do toho kolotoče rychleji, než sám chtěl. Ale to mu jenom tak probleskl hlavou, když čekal na Martyho. Byli domluveni, že pojedou do nedalekého města koupit trávu. Marty už měl dobrých patnáct minut zpoždění, ale Johnnyho to neznepokojuje. Marty není zrovna ztělesnění přesnosti, narozdíl od Johnnyho, kteří chodí na všechny schůzky na minutu přesně.

"No konečně, kurva!" uleví si Johnny, když vidí Martyho vystupovat z auta. "Aby ses neposral, píčusi." komentuje Marty usměvavě jeho pozdrav. Auto, které Martyho přivezlo mezitím zatáčí na konci ulice a mizí v nedohlednu. "Tak asi jdeme na vlak, ne?" ptá se Marty "A kdo tě sem vlastně přivezl?" odpovídá Johnny otázkou. "Ale, jeden známý. Dlužil mi nějaký prachy, tak jsme to vyřešili cestou sem." Jejich cesta na vlakové nádraží netrvá moc dlouho. Cestou si povídali o nepodstatných drobnostech, a tak jim utíkala mnohem rychleji.

Když nasedli do vlaku, Johnny začal přepočítávat peníze, které měl na nákup, najednou svraštil čelo."Teďka z toho musím udělat vývar jako svině, jinak netuším, kde příští měsíc budu bydlet." říká zasmušile, ale Marty optimisticky říká. "Neboj, vole. Jedem pro prvotřídní zboží, ruce Ti za to utrhnou. A kdyby něco, tak já ti kdyžtak pomůžu."

Když dojeli, tak Johnny zjistil vlak zpátky. Měli s Martym celý den na to, aby nakoupili, a ještě zbývalo dost času na to, aby se prošli po městě, a najedli se. "Je čtvrt na tři. zpátky to jede 19:28. To máme moře času." Přemítá Marty nahlas, když opouštějí budovu nádraží, a jdou do nedalekého parku, kde mají sjednanou schůzku.

Do parku přišli přesně na čas. Pokud o nic nejde, tak Martymu nezáleží na tom, v kolik kam přijde, ale když jde o obchod, má v hlavě švýcarské hodinky. V parku ale seděl jenom postarší pán, a krmil holuby. Z igelitové tašky, kterou měl před sebou vytahoval pečivo, a drobky z něj házel na chodník. "Kde je?" ptá se Johnny. Nemá rád, když lidi na schůzky chodí pozdě. "Vole, támhle sedí, a krmí holuby." odpovídá Marty, a Johnny se pousměje. Najednou ale jenom otevře pusu, protože si z něj Marty srandu evidentně nedělá.
"Zdravím, mládenci." pozdraví je děda. "Zdravíčko" odpovídají Marty i Johnny unisono.

Obchod samotný proběhl rychle. Děda jenom očima přepočítal peníze, a dal jim igelitku, ze které před chvilkou tahal pečivo pro holuby. Byl hezký jarní den. "Tak hned jednoho ubalíme, ne?" navrhl Marty, a aniž by čekal na odpověď, vytahoval z igelitky trávu, a z kapsy papírky a drtičku. Sedělo se jim fajn. Čas ubíhal pomalu, a nakonec se od nich odpojil děda, o kterém nakonec Johnny ani nevěděl, jak se jmenuje. "Šel bych se někam nažrat, co ty na to, rybí hlavo? navrhuje tentokrát Johnny. Marty se začal nezadržitelně smát, ale s návrhem souhlasil. Nadrobili poslední zbytky pečiva, které tam nechal ten dědoušek, a vyrazili hledat nějakou dobrou restauraci.

Po cestě mezi křivolakými uličkami města našli zapadlý krámek pro cyklisty. Martymu se okamžitě rozzářili oči. Než se dal dohromady s Johnnym a v podstatě s celou partou, tak jezdíval na kole, a byl dobrý. Teď už oba ví, že je pozdě se vrátit. Johnny taky sportoval, ne sice na kole, ale boxoval. Taky v tom nebyl špatný, ale přišel do věku, kdy ho přestalo bavit chodit na tréninky, ale bavilo ho víc chodit za holkami. Kolikrát už s Martym litovali, že sportu nechali, a nejednou je napadlo, kolik mladých kluků skončilo tak, jako oni.

"Pojď se tam podívat. Stejně bych si chtěl za chvíli koupit něco na projížďky." říká Marty bezelstně, ale Johnny vidí, jak mu na tom záleží. Času mají ještě dost, takže Johnny nemá důvod nesouhlasit. Marty, jako by vstupem do zapadlého obchůdku s koly našel poklad. Oči mu svítily, a u každého kola komentoval něco, co se mu líbilo. Chvíli si povídal i s prodavačkou, ale pro Johnnyho tohle nebylo, tak vyšel ven si zápálit. Zrovna, když odhazoval vajgl, tak se otevřely dveře, a vyšel Marty. "Ó sáhibe, můžeme už se jít laskavě nažrat?" ptá se posměšně Johnny. "Jasně, vole" odpovídá Marty, a vypadá, že mu něco vrtá hlavou.

Když se usadili ve vlaku, Marty přibouchl dveře kupé a řekl Johnnymu. "Mám nápad." Johnny zvídavě zvedne obočí, ale Marty rychle pokračuje "Jak jsme byli v tom krámě s kolama, tak jsem si všiml třech věcí: zaprvé, ta ženská tam byla sama. Zadruhé, nemají tam kamery. A zatřetí, některé kola jsou na těch stojanech nezamčené!" povídal vítězoslavně Marty, ale u Johnnyho se tento nápad zřejmě neujal. "Do toho nejdu, ani za hovno. Nejsem zloděj, vole. Není nám 15, aby z toho nic nebylo. Na tohle mrdám."

"Kurva Johnny, je to zhruba 300 metrů od nádraží, když to uděláme rychle, tak si nikdo ničeho nevšimne. A za půl hodiny máme prachy oba v kapse. A pokud se dobře pamatuju, ty jsi říkal, že potřebuješ na nájem. Navíc, a to je nejzásadnější: Nikdy nás nikdo nechytil, a nikdo neumí tak dobře něco naplánovat." přesvědčuje Marty, a vidí, že Johnnyho výraz se mění z odmítavého, na přemýšlivý. "Seš si stoprocentně jistý, že tam nejsou kamery, a že je tam sama?" vyzvídá Johnny. "Jasně, vole. Mám to očíhnutý" odpovídá suverénně Marty. "Fajn" řekne Johnny rezignovaně."Večer Ti napíšu, v kolik se sejdeme. Ty kdyžtak zkus do rána něco nasáčkovat." "Oukej" odpovídá Marty, večer se ještě domluvíme.

Zbytek cesty proběhl klidně, když se nakonec rozdělovali, tak si Johnny vzal z igelitky ještě trochu trávy, aby se mu lépe plánovalo. Takhle to dělal vždycky, a dnešek nebude vyjímkou. Když přišel domů, tak vzal fotku Mary-Ann z fotoalba, a tiše do ní promluvil. "Promiň, vrátil jsem se zpátky ke kořenům."