kat

Krkavec na dřevěném zábradlí poskočil a hlasitě zakrákal, jeho bratři se k němu po chvíli přidali. `Smrt !´ skřehotali jediné slovo. `Smrt, smrt.´
Biřici upustili odsouzence na prkna lešení s tlumenou ránou. Rozložitý muž s několik dní neholeným strništěm měl na sobě modrý, nabíraný kabátec ušpiněný posledními dny trávenými v kobce. Tlusté prsty zvyklé na honosné prsteny prohrábly slepené vlasy. Potil se v celém svém oteklém obličeji a strachy se mu třásla brada.
Opodál stál kat, zpoza černé masky vynikaly jen dvě hluboké tmavé jámy jeho očí. Nad pravým ramenem mu vyčníval jílec meče ohmataný léty služby.
Konečně se odsouzenec vydrápal na vratké nohy. Rozhlédl se po shromážděném davu okolo a koutkem oka zabloudil i ke katově osobě. Nasucho polkl. Vstříc mu hleděly pouze nenávistné obličeje. Někdo křičel o smrt, jiní na něj ječeli nadávky. Několik mastičkářů se nahrnulo až k lešení, těsně pod popravčí špalek, mohutný kus dřeva zčernalého krví desítek sťatých.
Poblíž odsouzeného stál písař. Vida jeho naprázdno se otevírající ústa, namočil brk do kalamáře, aby ho pobídl k poslednímu proslovu. Za ním stojící velitel ve zdobené uniformě ho odstrčil a kopancem srazil odsouzence zpět na kolena.
,,Žádné proslovy pro zrádce!“ uzavřel směrem k davu, který mu odpověděl vesměs souhlasným povykem. ,,Kate, konej svou povinnost.“
Zdálo se že kat teprve v tu chvíli ožil.
,,Všichni mají právo na poslední slova.“ pronesl ledovým hlasem, který zchladil i rozvášněný dav.
,,Ty blázne. Okrádal korunu. Nic pro něj!“
,,Poroučej jinde, popraviště je moje panství.“ kat byl stále klidný. Dalo se tušit, že v jeho zakryté tváři se nepohnul jediný sval.
,,Sloužím knížeti, až se dozví...“
,,Na těchto prknech poroučí smrt. Ustup.“ Něco v katově hlase přimělo velitele rozmyslet si jadrnou odpověď. Ani přítomný kněz se neměl k tomu nějak odporovat takovému rouhání. Dva biřici odsouzeného, který se do té doby choulil vzlykajíc na zemi, zvedli.
Jeho řeč byla krátká a patetická. Taková, jaká bývají poslední slova. Kat neposlouchal, opět hleděl upřeně před sebe. Po proslovu se muž sklonil k mohutnému špalku a přitiskl k němu poskakující hrdlo.
Kat si levou rukou přejel po přezce opasku s mečem a pravou rukou ho tasil. Bylo překvapivé, že jeho vychrtlá ruka udrží tak mohutnou zbraň nehnutě. Kolem sedřeného jílce se ocelovým stiskem sevřely vyzáblé prsty i druhé ruky.
Velitel zvedl ruku a tambor spustil rachot na buben.
Všichni v davu zatajili dech a vytřeštěně zírali na scénu před sebou. I oči velitele a písaře přeskakovaly z obnaženého krku na kata a zpět. Jen dvoje oči nebyly rozšířené. Odsouzenec je měl křečovitě zavřené a pohled kata byl klidný jako hladina v bezvětří.
Kat nehleděl na to kdy velitel spustí ruku. Sám věděl kdy je čas rozdávat smrt. A podle toho ťal.
Krkavci naposledy zakrákali a vzlétli.

* * *

Kat seděl na rozvrzané lavici sám na lešení a hadrem otíral svůj meč od krve. Masku si sundal. Proč ji vlastně nosit, každý ve městě mě zná a ví co dělám. Jestli církev nechce personifikovat smrt, proč dělá kata člověk.
Zplihlé, řídké prameny mastných vlasů se mu lepily ke kostnatému obličeji s propadlými tvářemi, ale on vnímal pouze svůj meč.
Dřevěné schodiště zavrzalo pod náporem kroků.
,,Mistře.“ oslovil ho příchozí.
Mistře. Tak vždycky začínali, když něco chtěli, potom jsem už jen kat. Ani nevím zda někdo ve městě zná moje jméno. Nejsem si jistý jestli ho vůbec znám já sám.
,,Mistře.“ přitvrdil hlas.
Kat nevzhlédl od své práce, odložil hadr a začal ve svém ošoupaném měšci hledat brousek.
,,Pane radní“ zasípal. Už vrzání schodů pod dvěma centéři váhy, ho spolehlivě prozradilo.
Radní si odkašlal, až se mu zavlnilo objemné břicho skryté pod napnutým kabátcem.
,,Vedu ti učně.“ řekl a rukou postrčil mladého chlapce ke katovi.
To přimělo kata vzhlédnout. Jeho oči se na mladíka pátravě zahleděly.
,,Je to sirota a jiní mistři ve městě už mají plno takových darmožroutů. Nu povídám si, popravčí nám stárne a šediví a den kdy bude muset tnout dvakrát do jednoho krku se blíží.“
Přešel urážku bez jediného pohybu svalu ve tváři.
,,Tady mladá krev převezme řemeslo a máme vystaráno.“ pokračoval.
Kat mlčky vstal a položil chlapci dlaň na zátylek. Neucukl, to je dobře. Společně sešli dolů z lešení.
,,A pěkně nám ho vyuč, ať se nemusíme stydět za našeho kata.“ křikl za nimi radní.
Zastavil se a otočil hlavu. Radní se pod jeho pohledem ošil.
,,Už není váš, dal jste ho mně.“ zachrčel sotva na prahu slyšitelnosti a pokračoval v cestě.
Ušli sotva několik desítek kroků než chlapec konečně otevřel ústa.
,,Kam to jdeme?“
,,Domů.“ hlesl kat.
,,A kde to je? My jsme s otcem bydleli v Široké ulici. Měl řeznický krám, ale zemřel na dušnost a město krám zabavilo, kvůli dluhům.“
Katovo mlčení v chlapci jen pobízelo další otázky.
Jak dlouho děláš kata?“ brblal. ,,Kolik platí za stětí mečem bohatí? A čím platí ti chudí?“
Šel dál přes město, nevnímajíc pohledy okolních lidí. Vždy se na něj dívali jinak než na zbytek světa. Asi do jejich světa nepatřím. Nepozastavil se ani u ječivého smíchu naparáděné ženštiny ve voze, který doprovázel rytíř se šarlatovým pláštěm. Zrovna koněm najel do procházejícího měšťana, nesoucího nůši vajec. Ten spadl a vejce vytekla na dlažbu. Hykající žena v kočáře přešla o oktávu výš.
Chlapec vyděšeně zmlknul.
,,Znám ho,“ zašeptal ke katovým zádům.,,To je Šarlatový rytíř. Chová se jaky by mu to tady patřilo, otec říkal, že i radní z něj mají strach. Proč ho tady starý kníže trpí?“
,,Je to syn jeho mladšího bratra.“ zachrčel. Proč mu to vůbec říkám? ,,Neokouněj a pojď.“

* * *

Tu noc nespal chlapec dobře. Katův dům byl velku prostorný, takže si mohl ustlat ve vlastním pokoji. Byl rád, že je kat z dohledu, ale nadruhou stranu se s ním cítil v bezpečí. Zívnul a převalil se na slamníku na druhou stranu.
Ráno vstal za kuropění a vešel do hlavní místnosti, kde seděl kat na jediné židli v domě. Z místnosti vedly troje dveře, z jedněch chlapec právě vyšel a druhé vedly ven. Třetí dveře byly stále zavřené. Předpokládal, že je tam katova ložnice.
,,Půjdeme do města.“ uvítal ho kat ze židle. Jeho hlas nezněl po ránu o nic lépe. ,,Jestli tě mám učit, musíš se seznámit s popravčím lešením.“
,,Byli jsme tam včera, proč jsi mi ho neukázal tehdy?“ dovolil si chlapec otázku.
,,Mohla to být ztráta času, ale jsi první kdo vydržel přes noc.“ kat vstal a sejmul ze stěny před židlí svůj meč a pokynul chlapci ať jde ven.
Cesta ranním městem nebyla tak nepříjemná jako včerejší den. Chlapci se stále nelíbilo, jak je okolostojící pozorovali, ale katovi to zjevně nevadilo, tak se snažil napodobit jeho příklad. Nepříjemnosti si je ovšem našli dřív než došli na náměstí.
Z blízké krčmy se vypotácela banda opilců a co hůř, ozbrojených opilců. Chlapec mezi nimi okamžitě rozeznal Šarlatového rytíře. Kat jim nevěnoval ani mrknutí oka, ale jakmile si ho všimli, začali se potácet k němu.
,,Hleďte na mistra.“ vyprskl rytíř ke svým kumpánům. ,,Nevěděl jsem že nám ho začala žrát prašivina.“ jeho družina ryčela smíchem.
Kat stále šel směrem k náměstí.
,,Mluvím na tebe, starochu!“ zahulákal rytíř a tasil meč.
Kat se zastavil. Stáli od sebe sotva sáh. Jeho obličej se proměnil v nehybnou masku. Ve chvíli kdy kdy pohnul nohou k další chůzi po něm rytíř švihnul svojí zbraní. Jen lehce uhnul, útočník ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Kat šel dál a nevěnoval mu jediný další pohled. Vyděšený chlapec si okamžitě pospíšil za ním.
,,Ty ses nebál? Mohl tě zabít.“ začal chlapec vzrušeně jen co byli z dohledu.
,,Měl bych se bát smrti? Pekař se také nebojí chleba a švec nemá strach z bot.“ zachrhlal. ,,Pamatuj, že kat ví, kdy je čas na smrt.“
,,Budu.“ špitl chlapec. A začal se učit.

* * *

Vzbudil ho plný měchýř. Chlapec se zvedl ze slamníku a promnul si pohublou tvář. Už několik týdnů moc nejedl. Zdálo se, že jídlo mu chutná stále méňě. Otevřel dveře do hlavní místnosti a v záři měsíce, linoucí se z oken, hledal cestu ven. Po chvíli se najednou zastavil a stočil pohled do rohu místnosti, kde stála prázdná mistrova židle. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy neviděl mistra spát ve své ložnici. Ráno nebo v noci, vždy když chlapec opustil svůj pokoj, on seděl na své židli, hledíc na svůj meč, jako by ho hlídal.
V tom se zarazil podruhé. Třetí dveře v místnosti byly otevřené. Ovládl svůj zrychlený dech a vešel do nich. Dlouhý tunel ho vedl mírně dolů, šel tak dlouho, až ztratil pojem o čase. Tunel náhle vyústil do velké jeskyně. Na kamených zde se matně míhaly plameny ohně a vrhaly stíny na všechno okolo. Ve středu jeskyně seděla na kamenné lavici stařena, seschlá a zcvrklá. Její nehty byly zažloutlé a dlouhé, vlasy měla bílé, plné zacuchaných chumáčků. Okolo stálo několik mužů, mistr kat byl mezi nimi.
,,Vstup, synu, do mého domu.“ zasípala znenadání stařena. Okolostojící k němu stočili hlavy. Jestli byl mistr zaskočen, že ho tu vidí, nedal to na sobě znát.
,,Co...“ vykoktal chlapec.
,,...se tu děje?“ doplnila ho stařena. Chraplavě se zasmála, div se nerozkašlala. ,, Dveře se pro tebe otevřely.“ uzavřela.
,,Myslíte mistrovi dveře v pokoji?“
,,Tvoje dveře smrti, kate.“ zapředla jako kočka Smrt.
Její slova pohroužila chlapcům svět do temnoty.

* * *

Kat kráčel ulicí města tak jako vždy, ale dnes nemířil na popraviště. Stará kůže jeho vesty vrzala při každém kroku a meč na jeho zádech byl těžší než obvykle. Drobné mrholení mu přilepilo zbytky vlasů na tvář a zamžívalo mu vidění, ale nezastavil se. Hlavně rychle, je čas konat své dílo.

Seděl ve zdobeném křesle z nachového sametu a upřeně pozoroval plameny v ohromném přepychovém krbu. Oheň praskal a poskakoval po několika borových polenech a dělal stinná údolí na katových propadlých lících.
Dveře se otevřely a kníže vešel do své soukromé komnaty. Naolejované vlasy měl stažené do pevného uzlu a těžký zlatý řetěz mu visel kolem krku. V ostře řezané tváři starého muže se zračilo uspokojení. Něco říkal dalšímu muži za sebou, kat od ohniště neslyšel co, ale věděl komu. Počkal až oba vstoupí a zavřou dveře, poté se postavil. Nebyl výrazně vysoké, ale díky stínům z ohniště se zdálo, že se tyčí až ke stropu.
,,Cože, ty?“ vykřikl překvapeně rytíř se šarlatovým pláštěm. Ruka mu sklouzla k jílci meče.
,,Stráž! Kdo ho sem pustil?“ zařval kníže a vzal za kliku. Ať lomcoval sebevíc, dveře zůstaly zavřené. Vyděšeně se ohlédl zpět. Rytíř už tasil meč a napjatě se blížil ke katovi. Ten stál netečně u zadní stěny komnaty s pravou rukou na jílci meče na zádech a klidně ho pozoroval.
Kníže se zády přimáčkl ke dveřím co nejvíc to šlo, jako by chtěl projít skrz. ,,Na co čekáš, synovče, zab ho!“ zaječel. Rytířův meč se zasyčením projel vzduchem.
Rychleji, než by měl být jakýkoliv člověk schopen, kat tasil svůj meč a srazil rytíře stranou.
Dochází nám čas, ale stále jsi můj. Naposledy.
Zvedl čepel nad hlavu. Plameny se odrážely v jejím lesku stejně tak jako ve strachy vytřeštěných očích knížete. Meč dopadl a knížecí hlava praskla jako vlašský ořech, stačil jen trhnout končetinami, než se mu podlomily nohy a on se zhroutil na koberec.
Vstávající rytíř se pohyboval jako potopený v medu. Teď. Musel udeřit hned. Jeho rána mečem byla slabá, ale k rytířově udívu zasáhla kata přesně jak chtěl. Katova krční tepna se otevřela a rudá krev stříkla rytíři do očí. Zapotácel se a levou rukou se je snažil otřít. Skrz rudou mlhu viděl jak se kat stále křečovitě svírající svůj meč opřel o okenní rám ramenem. Rukou si svíral rudnoucí hrdlo.
,,Chcípni!“ zaskřehotal rytíř nahlas.
Kat vychrchlal trochu krve a převrátil se z okna ven.
Dřív než došel k oknu rytíř do místnosti vrthlo na dvacet zbrojenců. Zprvu jejich pohled upoutalo tělo knížete, ležící na krví nasáklém koberci. Jejich pohledy se svezly na Šarlatového rytíře svírajícího zakrvácený meč. Několik vteřin opětoval jejich pohled než mu došlo jak to vypadá.
,,Byl to kat.“ vřískl a odhodil meč, jako by ho to zprošťovalo viny. ,,Unikl oknem, rychle za ním, lenoši.“
Zbrojnoši se rozpačitě ohlédli na svého velitele ve zdobené uniformě.
,,Ehm,“ odkašlal si.,,Jsme ve věži osmdesát stop nad zemí. Modli se pane, ať najdeme jeho tělo.“ velitel dal pokyn a jeho muži namířili svoje halapartny na rytířovu hruď. ,,Do té doby jsi pane zatčen.“ pronesl hlasitě. ,,Do kobky s ním. A pošlete dva muže prohledat úpatí veže.“
Šarlatový rytíř se ohromeně nezmohl na protest, ani když se mu kolem zápěstí sevřely železné okovy.

* * *

Byly to už tři dny, co chlapec naposledy zavřel oči. První den zkoušel usnout, ale nakonec vzdal marné snažení a posadil se na jedinou židli v domě. Nevěděl jak dlouho tam sedí, nezapálil ani oheň a jen zíral na prázdné místo na zdi, kde obvykle mistr věšíval svůj nástroj.
Okenice zachrastila. Spal jsem snad? Jde to s otevřenýma očima? Na zdi visel meč. Nepřekvapilo ho to. Z jeho tmavého obrysu odkapával na zem ještě tmavší stín. Zvedl se a sundal ho. Byl teď jeho, nebylo těžké to poznat. Bezmyšlenkovitě z něj stíral krev a čistil ho až do rána.
Na dveře zabušila pěst. Dokončil poslední tah brousku a otevřel. Na prahu stál tlustý radní, nasoukaný ve svém těsném kabátci.
,,Město žádá mistra popravčího. Zavolej ho.“
,,Já jsem mistr popravčí.“ Kat. zachrčel.
Radní otevřel ústa, aby něco namítl, ale pohled do kostnatého obličeje orámovaného zbytky hnědých vlasů, ho přiměl si to rozmyslet.
Společně došli až k popravčímu lešení. Každý krok vzhůru po schodech byl lehčí než předchozí. Stanul na vrcholu a přes hlavu si přetáhl černou masku.
Stráže přivlekli vězně. Šarlatový plášť měl rozedraný a plný tmavých skvrn od krve. Jeho tvář byla oteklá modřinami a polámané prsty byly pokroucené v podivných úhlech. Když herold nahlas pronášel vznesená obvinění, kat neposlouchal, jen nehnutě stál.
,,Kate, konej svou povinnost!“ zahřímal velitel nakonec.
,,Poslední slova.“ zasípal kat.
,,Hmf...No jistě.“ dodal velitel po chvíli. ,,Tak mluv ty ničemo.“ zahulákal na odsouzence.
Šarlatový rytíř jen shrbeně stál a hleděl do země. Bylo slyšet jak skřípe zbytky zubů o sebe a všichni v davu viděli jak se třese. Písař odložil svůj brk a pokrčil rameny. Velitel věnoval katovi uštěpačný pohled.
Musí to být jeho volba, ne vaše.
Velitelova ruka se zvedla, následovaná bubenickou salvou. Dlouhé vyzáblé prsty sevřely sedřený jílec a tasily meč.
Kat se napřáhl a ťal. Dav krvelačně zaryčel.