Zpátky ke kořenům

Právě odložil telefon, ve kterém byla zpráva o rozchodu. "Svině." Ulevil si, když konečně byl schopen slova. "Tři roky jsem Ti věnoval, a ty mi pošleš zkurvenou textovku, Ty jedna krávo?!?" Jeho nadávky však pohlcoval jenom pokoj. Pokoj, který byl ještě nedávno jejich malé království. Teď je jen jeho, ale připadá si jako trosečník na opuštěném ostrově. Nějak si za ty roky odvykl být sám, nebyl na to připraven, a teď ho to zasáhlo jako jedová šipka přímo do týla. Po delší chvíli prázdného civění do stěny, přemýšlí, co teď udělá."Musí to být něco velkého, něco extrémního, něco, abych zapoměl"utěšuje se, ale ví, že marně. Stejně se obleče, a u dveří kontroluje, jestli něco nezapoměl. Nic nechybí, může vyrazit.

Po chvíli bezcílného bloumání městem se dostává do čtvrti, kde už přes tři roky nebyl. To ona ho z té čtvrti vytáhla, a slíbil si, že do ní už nikdy nevkročí. Už je tam, ale je pozdě na útěk. Čtyři postavy se k němu šinou pomalým, ale jistým krokem. Ví, že je konec. Kdyby utekl, na dalším rohu ho chytí jiní, a to by bylo mnohem horší. Zůstává stát, nehybně. "Třeba mě ani nepoznají, po těch letech." Ví, že tahle sugesce je marná. Čtyři floutci, ne o moc starší, než on sám už jsou u něj. Snaží se je jednoho po druhém rozpoznat, když promluví ten nejvyšší, a nejzjizvenější z nich. "Johnny?" ."Tak, a teď jsem v hajzlu" pomyslel si, přičemž pohledem neuhýbal. Ví, že kdyby to udělal, tak by byl okamžitě zbit. Takhle to tady chodí. I on to dělával.

"Jo, jsem to já" přiznal, když viděl, že se od něj čeká odpověd. "Ty jeden parchante, kde bereš tu drzost se tady ukázat, po tom všem?!?" ptá se ho pořád ten stejný člověk. Ale Johnny už po poznal, ne v obličeji, protože byl vyhublý a zjizvený, ale v hlase. Je to Marty, kluk, se kterým toho prožil víc, než s kýmkoliv jiným. Všechny problémy, ale i všechny radosti za celou tu dobu, kdy tady chodíval zažívali spolu. Byli skoro jako bratři. "Marty, brácho skoro bych Tě nepoznal, co se ti to stalo v obličeji?" snaží se vtipkovat, ale Martymu ani necuknou koutky, zlost z něj číší na metry daleko.

Místo odpovědi Johnny dostává ránu pěstí, přímo do obličeje. Poté druhou, třetí, a nakonec čtvrtou. "Jak? Jak se po tom, co jsi nás zradil ještě vůbec opovažuješ přijít sem? To seš fakt takový debil?" "Víš sám, že kdybych tenkrát neodešel, tak bych ještě dneska z lochu nevylezl, ty jeden pičusi" říká Johnny, zatímco si levou rukou otírá krvavý nos. "Aha, tak ty ses bál o svou prdel, tak to chápu,no ovšem. A to, že jsme v tom jeli všichni stejně, to Tě asi moc nesralo, že? Jediný Ty jsi nás opustil, zradil, zaprodal. Doufám, že ta děvka uměla aspoň kouřit, když ses na nás kvůli ní vysral." V Martyho hlase je slyšet až cynycká ironie. Johnny ví, že to nebude tak jednoduché všechno vysvětlit, pokud ovšem vůbec dostane tu možnost.

"Marty, doprdele tak to není, a ty to víš!" snaží se obhájit Johnny, ale najednou se do debaty, která Johnnymu přijde, že trvá už celou věčnost, vmísí jeden z Martyho kumpánů. "S kým si myslíš, že se bavíš? Johnny jenom vykulil oči, ale v ten moment Marty zarazí kumpána gestem císaře. "Ty radši drž hubu, kreténe. Nebo se taky dost dobře může stát, že si pustím hubu na špacír" Johnny absolutně netuší, o čem se baví, ale Marty se mu okmažitě věnuje. "Tak jak to teda bylo? Když to není tak, jak říkám?" "Víš přece, že jsem chtěl odejít už dřív, nechtěl jsem skončit jako Tony, chtěl jsem jiný život. A Mary-Ann mi doteď dávala víc, než rvačky, drogy a krádeže. A pokud se nepletu, i Ty jsi toho všeho měl v jednu chvíli dost."

"Měl, ale já jsem kvůli toho nikoho nezradil, nezradil jsem lidi, kteří mi věřili, a věří mi nadále. Takže chci, abys mi vysvětlil, proč jsi nás tenkrát udal!" ptá se vztekle Marty, přičem ddal zvláštní důraz na slovo já. "Otec Mary-Ann je státní zástupce, a slíbil, že když řeknu všechno, tak se postará, abyste dostali jenom podmínku, že prý už měli tolik důkazů, že by nejmíň tři z nás mohli jít na tvrdo, a to jsem nechtěl!" snaží se Johnny o naštvaný tón hlasu, ale bezvýsledně. "Aha, aha, takže ty jsi nám vlastně prokázal službu. Takový dobrák, nechtěl bys metál? Všechno, ale úplně všechno zabavili. Každý týden domovní prohlídky, a ty se vlastně cítíš jako mesiáš, no to si opravdu děláš prdel, ne kurva?!? Před půl rokem jsem teprve přestal chodit na výslechy! " Marty z počáteční ironie plynule přešel až do zuřivosti. Johnny v ten okamžik věděl, že má vyhráno. Pořád si intuitivně říkal, že se na něj Marty nevykašle i po tom všem, že ho jenom seřve, jako to dělávají rodiče, ale že ho nechá v klidu odejít. "Promiň. Sere mě to, musíš mi věřit. Ale začal jsem jiný život, chtěl jsem se od vás odtrhnout, už nikdy vás nevidět. A tohle mi přišlo jako nejjednodušší způsob. Nech mě jít. Brácho." Johnnymu bylo jasné, že tím oslovením narazil na Martyho jemnocit, který úspěšně skrýval přede všemi, ale přece jenom už se znali nějaký ten čas.

"Táhni, a toho bráchu si odpusť, šmejde." Johnny neváhá ani minutu, možná že ze starého zvyku, možná, že to bylo jenom jeho ego, a možná taky proto, aby z téhle bitvy neodešel jako úplně poražený vrazil při odchodu ramenem do toho kluka, který se snažil vmísit do diskuze, ale ani se za ním neohlédl. "Dopadlo to ještě dobře" říká si na konci ulice, kterou právě opouští. Najednou se za ním ještě ozve "Johnny, pojď sem ještě na chvíli" Vypadá to, že Marty si asi právě uvědomil, že ho pustil až moc lehce, ale Johnny nemá na výběr a vrací se zpátky. "To tě fízlové ani nenaučili podat ruku, když se loučíš?" ptá se Marty. Johnny se podiví už během té konverzace podruhé, ale ruku nakonec podá, i když v tom čeká nějakou levárnu. Během stisku ruky ucítí nějaký papírek, zná tuhle fintu, takhle si předávali vzkazy. Marty nakonec pokyne hlavou, aby odešel. Johnny ví, že tohle loučení je difinitivní.

Na papírek se podíval až doma. Stál v něm strohý vzkaz "Kdyby sis to rozmyslel, tady je moje číslo." Johnny se uchechtl, a chtěl hodit papírek s číslem a vzkazem do koše. Nakonec to neudělá, takhle mu alespoń zůstane vzpomínka na přítele.