Ale co teď?

Ale co teď?

Na začátku roku,
v půlce pondělí,
nad ústy domů karbon syčí,
plápolá, láteří, vyje, splílá,
hvězdice lenivě požírají skály,
ta nejodvážnější odlepila pacičku,
zamávala Sluníčku, na zemi blaze mi,
buzničku na tričku, v písíčku,
pozdravuj boží rodičku,
pověs si ho na kličku

Ale co teď,
když i filozof mlčí?

Sochy tančí,
řeky stojí,
ptákovina, celý je to ptákovina
nic se nezměnilo,
v tramvaji, stěžují si na zimu,
pak zas budou nahniličku z horka,
že je čím dál míň všech kolem,
nevadí, hlavně že maj sami sebe

Ježíš s bílými vlasy od holubích hoven,
utíká z podstavce, někdo rozbil píchačky,
jeho máma v důchodu, zvrací víno v průchodu,
jeho táta, silnej jako vždy, vzor pro každý tvor,
u telenovely plačky,
žehlí želvě podvlíkačky

Tohle vzniklo z nudy, protože venku by mi přimrzla ruka k pivu. To nezachrání ani alpaka. Stokrát větší zábava byla ve čtyřech kilometrech nad mořem u prázdného basketbalového hřiště. To se zas nějakej diktátor zbláznil a postavil je všude, skoro i u těch nejmenších vesniček. Peruánci basket nehrajou, možná se chtěl ten magor přiblížit Severní Americe. Možná kecám, třebas jsou 160 cm vysocí Peruánci v basketu lepší než dvoumetrový negři. Ve sportu se nevyznám. Kousek za hřištěm byl vstup do národního parku u jezera Junin. Zimoviště, vlastně letniště spousty elegantních plameňáků. Plameňák s roztaženými křídli je symbolem peruánské vlajky. Červená, bílá, červená. V zimě jsou prý u moře, v létě u horských jezer, jenže u moře jsme je viděli i v létě NP Paracas, na styku Atacamy s Tichým oceánem. Přímo si libovali v pouštním vedru.
Nejdřív jsme však jeli do Huarázu, protože v Piscu byla nějaká demonstrace a autobusy z Limy tam nejezdily. NP Huascarán, trek Santa Cruz, vylidněno, začátek prosince, 4 dny, nádherné počasí, asi ještě pořádně nezačalo období déštů. Káťa se lekla pumy, ale byl to jen divoký osel stejné barvy. Řeky ze kterých se dá pít, nádherná jezera, různé druhy kaktusů, kterých postupně směrem nahoru ubývá. Jsme ohromeni obřími rozměry rozkvetlé Agáve americké (až 8 metrů). Nejvyšší bod, sedlo Punta Union se nachází v nadmořské výšce 4750 m.n.m mezi horami Taullipampa a Huari, tam už je jen pár druhů vysokohorských skalniček. Celkem fuška po roce nicnedělání. Nádherný výhled na obě strany. Ledovcová jezera, spaní v neporušené přírodě ve stanu. Jen pár oslích karavan, jeden severoamík. Bohužel v sedlu Punta Union byla organizovaná tlupa žabožroutů se svým průvodcem. Ale pak už jsme zas nikoho nepotkali. Jenom se k nám připojil potulný pejsek, Lvíček. Byl s námi ještě dva dny, ve vesnici Vaqueria čekal přes noc před hospedaje. Ráno naskakoval do mikrobusu. Asi si myslel, že bude mít konečně někoho, kdo ho bude mít rád. My jsme měli před sebou ještě dvouměsíční putování, těžko by ho vzali do všech dopravních prostředků, nakonec by jsme ho museli nechat někde na letišti. Káťa ho obrečela po dvou dnech, to nevim co by dělala po dvou měsících. Byl fakt dobrej, ale v horách mu bude líp než na Americký ulici. Mimochodem Huascarán je nejvyšší pohoří tropického pásma, takže zimou by trpět neměl. Má kožich. High hopes. Aspoň dostal salám. Pokračování příště.
Jdu nechat přidělat nový klíče už ani nevím od kolikátýho bytu. Předtím se stavím na jedno, bejt sám v hospodě, to mě fakt nebaví. Cígo (2 kartony camelek, krabička pod 40 korun, pak přestanu), kopnu tam kyblík rezavý naděje a půjdu koupit svojí holce pingpongovou pálku. Alespoň od ní budu mít občas klidJ. Na byt nebudu mít nikdy. To bych musel dělat nějakýho kokota v exekuční firmě. Takže letenky, cestování, práce, podnájmy, žrádlo, výlety, chlastačka v Olmiku, opravit kolo, práce, letenky, cestování, smrt. Nic přebornýho. Letos mi bude 27, jenže nejsem žádnej Morrison, Cobain, Joplin, Hendrix ani Winehouse (která jen měla štěstí na datum, zpívala dobře ale hudba nic moc), takže asi ani neumřu. Až na svatýho Dyndy. Vietnam nebo Srí Lanca? Nebo něco jinýho?
Ale co teď? Musím přežít měsíc a půl čuměním do internetu, než se bude dát jezdit měřit ven. Že bych začal pít v práci víno? Kolega mě straší, že tu shniju zaživa, no někteří lidé jsou na tom ještě hůř. Hasta luego.