Žalozpěv nad stavem společnosti

Žijeme ve společnosti, která je zahlcena konzumem. Vše se točí kolem co nejjednoduššího a nejsnadnějšího uspokojování potřeb, a hodnoty jako láska, moudrost, píle, odvaha, a další lidské ctnosti (které by nás měly určitým způsobem odlišovat od ostatních příslušníků živočišné říše) se dostaly někde do kouta, kde mají stále méně prostoru. Ale byly vůbec tyto hodnoty někdy v popředí lidské existence? Nejsou to jen hesla, o která usilují idealisté, filozofové a blázni? Nepovažujeme je za důležité jen proto, abychom se lépe vypadali před okolím a také sami před sebou?
Mám dojem, že lidský život se odehrává pouze na relaci teď a tady. Tato relace, ač důležitá pro psychoterapii, je přece jen určité zúžení reality. Je to oproštění se od svědomí, ale také od plánů a snů… A tak ideály lidské existence zůstávají aktuální jen pro pohádky.
Právě pohádky jsou prostředkem, kterým děti chráníme před realitou, a učíme je o důležitosti hodnot, které sami postrádáme. (Maximálně bereme v potaz jejich důležitost, což se však v našem každodenním bytí neodráží.) Potom se divíme, že nás děti nerespektují. Jak by také mohly? Předčítáme jim o věčné lásce, zatímco se rozvádíme. Kážeme jim o dobrosrdečnosti, a když chtějí věnovat nějakou tu almužnu žebrákovi hrajícímu na harmoniku, tak je od toho odrazujeme. Od televize je poučujeme o tom, že píle a tvrdá práce je k dosažení vytyčeného cíle nezbytá. Předhazujeme jim důležitost vzdělání, ale nečteme jim knihy, a ani se nesnažíme, abychom všeobecný rozhled rozšířili alespoň sami sobě.
Zkrátka a dobře, naučili jsme se žít ve společnosti plné paradoxů. Jde to vidět i v politice. Máme přece demokracii, tedy vládu lidu. Jedná se o zastupitelskou demokracii, což znamená, že politici reprezentují občany. Jestliže nás, jako stát, reprezentují sportovci, držíme jim palce, protože jasně vidíme jejich úspěchy, a také případné neúspěchy (a s trochou štěstí i jejich důvody). Když nás však jako stát mají reprezentovat naši politici, tak se v tom přinejlepším utápíme (pokud jsme již zcela nerezignovali), protože na našem politickém hřišti je tma, kterou občas sporadicky proletí světluška. Zkrátka, jestli mne mají reprezentovat lidé, kteří si při volbě nejvyššího zástupce zasílají kulky, tak tedy děkuji pěkně.
Umíme to však lépe? Jsou naše ideály alespoň trochu naplnitelné? Pojďme odpovědi na tyto otázky hledat společně, a to tak, že začneme každý u sebe. Chovejme se tak, abychom se za své činy nemuseli stydět, a když se chovat počestně z nějakého důvodu nemůžeme nebo nechceme, nebojme se to přiznat a přijmout za sebe odpovědnost.