Život jedné puberťačky-14.díl

Marta se s rozpačitostí v očích podívá na tátu. Dojde mi, že by chtěli bát asi chvíli sami, atak vezmu holky pryč.
„Pojďte, já vám přečtu pohádku, chcete?“
„Já chci tu o koníkovi.“piští Ema.
„Já taky!“přidává se Naty. Tuhle pohádku nesnáším, potřebuju ale nějakou záminku, abychom vyklidili obývák a tak souhlasím. Když je uložím do postele a čtu už asi hodinu, konečně usnou. Celou tu dobu se Marta s tátou bavili vedle dost potichu, takže jsem nic nezaslechla. Jsem už ale docela unavená a nemám moc náladu teď něco řešit. Přejdu jen do svého pokoje a taky chci jít spát. Moc se mi ale usnout nedaří, protože pořád musím myslet na NĚHO. Když mi asi po půl hodině přijde smska, okamžitě sáhnu po mobilu. Doopravdy je od Tobiho. Smska na dobrou noc, to je roztomilý. Odepíšu mu a potom už konečně můžu v klidu usnout. Když se ráno probudím, je šest hodin. Vlastně se neprobudím sama. Probudí mě rána do hlavy pískací nafukovací palicí. Sestřičky už evidentně vstaly a dostaly nápad vypnout mi budík a vzít věci do vlastních rukou.Doslova. Když mě nepřestávají mlátit do hlavy, posadím se.
„No jo, vždyť já už jdu!“vyhrabu se z postele. Obléknu se a jdu si čistit zuby. Holky už svou misi splnily a spokojeně jdou dojíst snídani a obléknout se.I přes ten ne příliš příjemný budíček tak brzo ráno a i přesto, že je přede mnou šest hodin ve škole, je mi skvěle. Láska prý dává lidem křídla.
„Viky, chceš jet hodně do tý Francie?“položí mi táta úvodní otázku. Tak nějak jsem jí čekala.
„Ne.“odpovídám naprosto jednoznačně.
„Já myslel, že bys ráda viděla mámu.“
„Ani ne.
„Tak jinak, myslim, že máma by tě ráda viděla. Tebe i Emu.“
„To je mi ale úplně jedno. Kdyby s náma chtěla bejt, tak s náma je. Takže já do žádný Paříže nemusím, pokud s tím má někdo problém, protože sama tam nejedu.“všimnu si, že Marta trochu zrudne.
„Já to neřekla proto, že bych ti to vyčítala.“vysvětlím jí.
„Jo, v pohodě. Víš, Paříž je určitě krásná, ale…“nedokončí větu, protože ji táta přeruší.
„Prostě jsme usoudili, že by to nebylo dobrý, nakýblovat se tam takhle všichni.“
„Jo, já to chápu. Zavoláš to mámě?“
„Jo, jestli chceš.“
Tím debata na tohle téma končí. Táta si vezme bundu a jde vyvenčit psa, potom odchází do práce. Obvykle v půl sedmé. Marta má dneska taky od osmi. Vždycky jezdila do práce autem, ale teď, když bydlí u nás a je to kousek, tak asi půjde pěšky.
„V kolik jdeš do školy?“ptám se jí.
„Dneska už tam musím být v sedm, máme ještě nějakou krátkou poradu. Akorát jsem vstala moc pozdě, nějak to nestíhám.“
„Tak já odvedu holky do školky, jdi dřív.“
„Fakt?“čemu se jako tak diví?
„Jo, jasně.“
„Tak děkuju.“usměje se na mě. Asi po dvaceti minutách odchází.
Když už jsem připravená, odvedu holky do školky a potom se vydám do toho ústavu. Špión má dneska dozor na patře chemie, kterou teď zrovna máme, atak se všichni poslušně přezujeme. Zrovna odchytil jednoho kluka a i přes jeho snaživé přesvědčování, že má přezůvky ho nepustí dál. Chemie mi zrovna dvakrát nejde, takže se snažím alespoň něco pochytit a dávám pozor. Potom mi ale přijde zpráva od Tobiho a už se nemůžu soustředit. Po chvilce mu napíšu: „pockej chvili, ucitelka zkousi.“. Ona totiž zrovna začne dávat ty své záludné otázky. Třídní frajírek Martin zrovna jednu takovou dostal. Má nohy na lavici a odpověď samozřejmě neví. S klidem se podívá na učitelku a znuděně pronese: „Piš pět, spim!“. Celá třída se začne smát a učitelka mu opravdu píše pět a ještě poznámku. Má nejvtipnější poznámky na celé škole. Vždycky tam napíše přesně to, co jí řeknete, ať je to jakkoliv sprosté. Konečně zazvoní na přestávku, všichni hodí batoh na záda a hrnou se ven, jako kdyby jim za patami hořelo. Přestávku jako obvykle prostojíme na chodbě, kde si užíváme naší roli deváťáků-nejstarších na škole. Já si celou dobu píšu s Tobim. Učitelka chodí do třídy až po zvonění. Máme češtinu a já mám z toho takový divný pocit.