A kdo se ptá?

Po výborném obědě – schválně byla v restauraci a ne v bistru, aby měla čas číst anebo přemýšlet – se ještě přesunula do kavárny na „kafe“. Ne, ne – samozřejmě, že ne kvůli kávě – chtěla dočíst tu kapitolu - Šest druhů osamění – a pak si vyložit prvně po více než dvou týdnech karty. Kdyby chtěla opravdu kafe, mohla si ho dát i na baru a mnohem levněji. Ale tady bylo relativně klidněji. Taky si chtěla konečně najít čas trochu utřídit myšlenky.

Otevřela notes, nalistovala nejbližší prázdnou stranu a napsala dnešní datum. Pak si uvědomila, že nechce tahat karty pro žádný vztah. Mezitím otevřela zip kapsičky a vytáhla balíček zabalený v šátku. Rozvázala uzel, vzala karty a chvíli je podržela v dlaních. „Tak co holka, vyložíme tedy něco, nebo je zase zpátky zabalíš?“ Tichá pauza a pak v hlavě naskočilo zadání – „Nad jakou kartou mám rozjímat teď a tady?" Napsala ho do notesu a pak, jen co začala míchat, vypadla jedna karta. Už-už ji chtěla dát zpátky do balíčku, když ji napadlo, že tohle by vlastně mohla být ta odpověď. Podívala se na ni. Byl na ni vyobrazen nějaký buddhistický mnich – seděl, měl klidný výraz tváře a jemně se usmíval. Měl červeno-oranžové roucho a za hlavou cosi s ornamenty. Kolem těla měl cosi jako bílou auru a v oblasti solar plexus-u držel v rukou něco jako světelnou kouli. Pod obrázkem bylo napsáno TVOŘITEL. „Jo, opravdové tvoření a inspirace jsou od Něho …“. Dívala se chvíli na obrázek, tak nějak se cítila i uvnitř – zářivě, usměvavě a klidně zároveň. Na malinkou chvilku se zastavila v tom pocitu, než mysl zase začala utíkat do sledování okolí, tvoření myšlenek a vnitřního dialogu.

Zvedla hlavu – číšník, který jí donesl kafe, se na ni pořád usmíval. Měl nádherné modré oči. „Jestli pak již víš, že jsi taky světelná bytost?“ zeptala se v duchu a usmála se na něj. Pak si čichem vychutnávala kávu s nadýchanou pěnou. Dostala k němu mandli v čokoládě a ještě obalenou skořicí. Vhodila ji doprostřed bílé čepičky a sledovala tmavohnědou tečku, která se pak objevila u dna skleněného poháru. Pak ještě otevřela jeden cukr a nasypala jej do jamky uprostřed pěny. Vytáhla lžičku s dlouhou ručkou a zabořila doprostřed jamky a snažila se míchat tak, aby co nejméně poškodila pěnu. Pozorovala přibývající tmavohnědé šmouhy ze dne sklenky. S pobavením taky sledovala, jak její mysl zase ulítla do vnitřního dialogu – no jo – myšlení – něco jako bublinky v sodě.

„Hele holka, ty už zase někam utíkáš. Co tě trápí?“
„Nevím, zda se pobytem ve tmě něco změnilo, nebo si to zase jen namýšlím …“
„No a co má být?“
„A taky nevím, zda jsem zareagovala správně na ten vzkaz. Tedy jestli konečně pochopí, co jsem mu vlastně chtěla říct, anebo jestli jsem nechala vyprovokovat jen své malé ‘já‘.“
„Vidíš, docela dobrý materiál na nácvik těch šest způsobů osamění. Hele, tady píšou ‘Jako všechny lidské bytosti toužíme nejen po tom, aby se vše vyřešilo, ale dokonce máme pocit, že si takové řešení zasloužíme. Jenomže my si ho nezasloužíme a hlavně nám řešení samo nepřinese nic než další utrpení. Nezasloužíme si řešení, nýbrž něco lepšího. Každý, kdo se jednou narodí, má právo na střední cestu – právo otevřít svou mysl, uvolnit se v paradoxu a nejednoznačnosti. Čím více jsme se vyhýbali nejistotě, tím silnější budou naše abstinenční příznaky, až opustíme představu, že tu je nějaký problém a že ho někdo musí za každou cenu vyřešit.‘.„
„Ty jsi už zase chytrá jak rádio.“

Pak se zadívala ven z okna. Byl tam docela živý pes pískové barvy, chvěl se a poskakoval, jakoby se na něco těšil. Díval se někam, kam nedohlédla. Najednou přiběhl další pes a hned si začali hrát. Pak přišel nějaký tlustý pán a vodítkem chtěl udeřit toho druhého psa po zadku. Pes byl asi na jeho reakce již zvyklý, protože nečekal a utekl. Bylo jí líto těch psů. Vypadaly tak šťastně, kým si hrály. Pak si zase uvědomila, že unikla a navíc, že majitele psa stihla odsoudit.

„No jo holka, ještě nás čeká hodně dlouhá cesta …“ pauza a pak zase bublina ...
„No nic, jdeme na horu, stejně jsem zvědavá, jak zareaguje na mé poslední otázky ‘Opravdu jsi kritizoval celé dílo? Opravdu mi chceš pomoct? Proč mi chceš pomoct?‘.“
„A stejně Tě mám rádo, ty moje malé drzé 'já' – připravuješ mi ten nejlepší trénink šitý na mou míru. Doufám, že dříve nebo později Tě nakonec přesvědčím, ať raději spolupracuješ … a přestaneš mě oddělovat od celku … jsi docela hezky namyšlené … jenomže „ty“ nejsi to Já, které Tě ve mně pozoruje …
Tak co, moje malé „já“, předhodíme to vlkům?
Že se vůbec ptám.“
“A kdo se ptá?“
„No přece ten kdo se tomu všemu jen srdečně chechtá …“