Úplně obyčejné myšlenky

Úplne obyčejné myšlenky

Seděli spolu v kuchyni u stolu. Tak nějak to mělo vždy být a přesně tak to bylo právě teď.
Přesto to ale bylo úplne jinak.
Z levé strany dopadalo na jeho tvář denní světlo. Všimla si, že zestárl. Těch deset let zanechalo v jeho obličeji znatelné stopy.
Kruhy pod zapadlýma očima, prošedivělý knírek, již zcela znatelné vrásky nejen kolem očí, ale i na čele. Rty, které byly vždy tenké, se zcela ztrácely a kdysi hezké zuby se při řeči vůbec neobjevovaly.
Kdo nebo co ho tak poznamenalo? Čas? Věk? Starosti? Trápení? Nebo snad život? Asi ten posledně jmenovaný. Život v sobě zahrnuje vše výše zmíněné.
Hovořili o všem možném. Teď to naopak vypadalo, jako by těch deset let ani nebylo.
Uvědomovala si, že stejné světlo nemilosrdně odhaluje stopy času i na její tváři. Dnes v její neprospěch hovořila navíc únava, bolest hlavy a probdělá noc. Byla si toho vědoma a chtěla se setkání vyhnout. Ale syn ho přivedl nečekaně až do kuchyně, a tak se roli hostitelky a společnému posezení nemohla vyhnout.
Co vše dokáže život za deset let zařídit!
Hodnotila v duchu poslední dekádu svého žití. Ať to brala z jakékoliv strany, byl to čas ztrát. Pro ni, pro něj, pro oba. Jistě v uplynulém desetiletí i něco našli, objevili, ale ztráty byly citelnější, větší.
Ona ztratila jeho, on ztratil ji, děti ztratily jistotu svého domova, oba ztratili klid v duši. Ona jej doposud nenalezla, a on, jak doufala, také ne. Klid v jeho duši nebyl zřejmě vykoupen ani odchodem té druhé. Tu také ztratil.
Oni dva, kteří zde seděli u stolu, měli alespoň život. Ta druhá nikoli. Budiž jí přáno, aby alespoň nalezla klid v duši. Před lety jej určitě musela ztratit i ona.
A nálezy? Je trpkým poznáním, že život se dá prožít jakkoliv, že bolavá duše zůstane navždy invalidní, že puklina v srdci se jen pomalu a těžko zaceluje a že člověk, žena, musí vynaložit velké úsilí a mnoho materiálu, aby se rána jakž takž zacelila.
Leč myšlenky dupnutím zahnat nelze, a tak se vynořují stále znovu a v co možná nejnevhodnější chvíli. Jsou vlezlé a nepříjemné a trápí a dusí a znemožňují hledět na svět optimisticky. Klidně s vámi uléhají do postele a je jim naprosto jedno, zda tam jste sami nebo s někým. K ní uléhaly často. Uléhaly také k němu? Bylo jim také jedno, že tam nespí sám? Byly dotěrnější, když postel vedle něj vystydla?
Jak paradoxní je život. Mohlo by se zdát, že odchodem té druhé se té první uleví. Jak zvláštní to ale je! Nic, děs, ztráta. Ztráta možnosti soutěžit, ztráta možnosti vypadat líp, být hezčí, být příjemnější, být přitažlivější. Ztráta možnosti bojovat a vybojovat zpět. Jak absurdní. Ta, co odešla, zůstane navždy mladá a ta, co zůstává, bude stárnout. Bože, jaká nespravedlnost!
Věděla už dřív, že vybojovat zpět už asi ani nic nechce. Znáte to o té ohřívané polévce a o slepovaném hrnci. Věděla, že to hezké a vysněné zpátky už vrátit nejde, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky. Přesto nedokázala být lhostejná a soupeřila dál. Ať chtěla či nechtěla, neustále bojovala. Bojovala, i když věděla, že nikdo nikdy nevyhlásí vítěze. Jak únavné!
A on? Tím, že ztratil i tu druhou, došel možná milosti u té první. Ta to sice ještě neví, ale nemůže mu přát nic špatného, když teď on nemá nic. Vůbec nic. Má před sebou, stejně jako ona, život. Oba jsou na rozcestí.
Možná, že se jejich duše konečně uklidní a naplní se pocitem štestí. A zase myšlenky a zase vzpomínka. Před těmi deseti lety jí řekl, že už nikdy v životě nebude štastný. Jaká byla tehdy její odpověď? Nebude ji radši opakovat.
Přeje si, aby se odpověď, při které se s jeho zoufalstvím ztotožnila, nesplnila.