Anděl z Temnot

Nacpávám si svou ručně vyřezávanou dýmku a zápalkou zapaluji. Probudil mne totiž nevábný zvuk našeho tereňáku. Ti pitomci zase neseřídili soukolí a výfuk. Jsou to, ale jiné starosti, než za války. Všude klid. Žádné dunění děl, hvizd sirén, vrčení tankových pásů, ani štěkot těžkých kulometů. Andělské ticho. Tak takhle zní mír. Už jsem to skoro zapomněl.
Stejně je tu v Polsku krásně. Před válkou tu muselo býti nádherně! Rozlehlé lesy, obrovské louky, lány polí. Úžasná příroda.
Ale k čemu vlastně ta válka? Jen proto, že si nějaký chlapík s knírkem řekne, že pro svůj národ dobyje celičkou Evropu a přitom jí jedním vrzem i zničí?
Také často přemýšlím, proč vlastně trvala tak dlouho. Až do roku 48!
Teď už mi nezbývá nic jiného, než jen vzpomínat na své nejlepší kamarády, kteří padli úplně zbytečně … pardon, hrdinně zemřeli po mém boku za svou vlast.
Mír je zajímavá věc. To aby voják jen bafal z dýmky a popíjel vodku ze své placatky.


Co jsem to ale za neomalence, ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Ivan Griško. Jsem velícím důstojníkem u místní malé Ruské osádky. Snad nás do měsíce pošlou domů. Před pár týdny skončila druhá ze světových válek, tak tu tak nějak společně slavíme. I když co je ke slavení? Maximálně to, že jsme to relativně ve zdraví přežili. Když se porozhlédnu po krajině, vidím jen vypálené vesnice, masové hroby místních židů v lesích a pole rozryté polibky děl.
Stejně ta válka skončila tak nějak podivně. Američané vyvinuli použitelné jaderné pumy o chvíli dříve než Němci. Ale hlavním důvodem kapitulace nacistů byl úspěšný atentát na Hitlera v Berlíně. Avšak o čem se již nemluví, je to, že NKVD našla přísně tajné dokumenty o tom, že Hitler mě vykonat v čas atentátu tajnou inspekci svých speciálních laboratoří v Polsku. No a dokumenty z oněch laboratoří dokládají, že svou inspekci v daný čas opravdu provedl. Tuto informaci potvrzují i zajatí vědci z některých z laboratoří. Dále tvrdí, že Hitler možná zemřel při jakémsi pokusu v jednom z podzemních komplexů na severu země. A tak musel být do Berlína nastrčen dvojník, o čemž nevěděla, ani nejvyšší generalita! Nám se ještě tak nějak nepodařilo onen kryt stále naleznout.
No asi jsem u toho povídání trochu přehnal s vodečkou. Půjdu si dát ještě dvacet. Však na to mám po těch měsících na frontě svatý nárok.


Kdo mě to zase ruší ze spánku! Nu což, půjdu se alespoň najíst. Na dveře to moto-spojka klepe a tváří se převelice důležitě. Předkládá přede mě obálku s velkým červeným nápisem Přísně TAJNÉ - NKVD! To bude zpráva od Vasilije, od mého přítele u rozvědky. Ale co by mohl chtít, že mě kontaktuje oficiální korespondencí?


Milý Ivane.

Žádám tě o pomoc v hodině nejvyšší potřeby. Zasílám ti podrobnosti o operaci „GABRIEL“. Každý, kdo se o věc mimo skupinu jakkoliv zajímal je již po smrti. Nyní je řada na mě. Když čteš tyto řádky, jsem již pomocníkem u soudu božího. Příteli můj drahý, od Stalingradu roku léta páně čtyřicátého-druhého jsme prožily dobré, i zlé. Byly jsme jako bratři. Moc se ti omlouvám, že jsem se ti od roku 44 neozval. Jak jistě dobře víš, nastoupil jsem toho roku k tajné službě. Pracoval jsem na několika přísně tajných projektech přímo pro Stalina. Tak jsem ti nemohl napsat. Doufám, že mi to odpustíš. A také doufám, že mi odpustíš za to, co ti nyní svěřím.
Začátkem roku jsem v archivech úplnou náhodou narazil na projekt „Gabriel“. A minulý týden jsem se dozvěděl něco, co mělo býti jen a pouze pro Stalinovy oči. Musím ti říci jednu věc. Náš milý vůdce, soudruh Stalin je tisícekrát nebezpečnější, než samotný Adolf Hitler! Avšak nejen pro náš národ, nýbrž pro celou moderní civilizaci! Když Ruské speciální jednotky pronikly do Berlína, ukořistily dokumenty o „Hitlerových zbraních konečné a totální pomsty“. Jedná se o biologické zbraně. Dvě látky. První mění vojáky na nemyslící, stoprocentně poslušné stroje na smrt. A ta druhá látka po vypuštění zabije všechny z ras vyjma Germánských.
Víš, proč Stalin udělal, tak hezký politický ústupek a toď, že nechal celé Německo jakožto kořistní území Američanům?... Jednoduše proto, aby měl lepší podmínky pro svůj šílený plán. Ten blázen chce zničit celou západní jakožto kapitalistickou civilizaci.
Stalin by chtěl tu látku pozměnit, aby naopak nereagovala na Slovany, ale reagovala na podměty s alespoň částečně Germánským kódem DNA, do čehož samozřejmě Američané spadají.
Avšak na jednu věc Josífek zapomněl. Němci, jakožto národ vědecky o desítky let vyspělejší dokázali do složení látky v-implementovat obranný mechanismus proti zneužití proti nim! A za druhé. Nemají proti-jedy. Dokonce je ani nehledají. Snaží se pouze najít útočné látky, jenž hodlají použít bez ohledu na následky!
Pepa Stalin chce uskutečnit velmi jednoduchý plán. Látka by měla být vypuštěna od západního Československa po Anglii a poté zvlášť na Americký kontinent. Stalin totiž předkládá stejnou ideu, jako kdysi Nacisté… Ameriku nechci dobýt, nýbrž vyhladit a zničit!...
Nechci domýšlet jednu věc. A toď zmutovaný virus. To by nám poté nepomohly žádné protijedy ani samotný bůh.
Chci tě tímto tedy požádat jako přítele, který mi na frontě život zachrániti ráčil o službu poslední. Několik desítek kilometrů od místa, kde právě přebýváš, se svou jednotkou se nacházel „speciální“ koncentrační tábor GLADIATUS. O tři sektory západně má býti vchod do tajného komplexu laboratoří, kam se musíš dostat. Veškeré dokumenty co tam budou, spal a hlavní laboratoř s testovacími látkami vyhoď do povětří!
Na závěr ti mám vyřídit pozdravení od naší Nataši. Máš syna. Jmenuje se Kolja a má dva roky. Věřím, že se budeš o mou jedinou dceru starat dobře.
Drahý příteli, opatruj se a bůh tě provázej.
Až dočteš dopis do konce, spal ho prosím i s obálkou.
P.S. Prsten, co jsem poslal je ke všemu klíčem, však na pozoru se měj. Každý kdo ho měl, proklet byl!




Všiml jsem si, že mi zhasla fajfka. Pročítal jsem tyto řádky stále do kola s nevěřícím výrazem ve tváři. Přemýšlím, z čeho mám býti více v šoku. Zda z toho, že můj nejlepší přítel a bratr ve zbrani byl zavražděn, či z ostatních informací, jenž dopis obsáhl. Na nynější osádce jsem pouze krátce, takže nemohu nikomu věřit. Co ale budu dělat? Do udaného sektoru se budu muset vydat až v noci. Dám chlapcům rozchod do místního hanbince a bude klid. Půjdu si ještě do večera lehnout, večer mě čeká dlouhá cesta.


Prohlížím si prsten, který mi přišel od Vasilije. Jaké prokletí a k čemu má býti klíčem? Vzpomínám na své rodné městečko Serpukhov jižně od Moskvy. Nemám od-tamtud, ale žádné zprávy. Prohnala se tamtudy celá tanková divize Wehrmachtu. Ani vraždění civilního obyvatelstva ze strany SS nebylo žádnou výjimkou.
Nebojím se nadcházejícího. Byl jsem připraven přivítat smrt s otevřenou náručí celou válku. Velice jednoduše se umírá, když je člověk sám. Nyní to bude horší. Mám syna. Věřím, že jsou všichni v pořádku. Vasilij si vše dokázal dobře zařídit. Myslím na Natašu. Je to osoba, kterou nadevše miluji. Sic věřím v boží prozřetelnost, potažmo osud, tak bych jen málo komu lehce uvěřil, kdyby mi řekl, že mě potká láska na první pohled. A to opětovaná. Nataša je chytrá, krásná a moc milá. Máme toho tolik společného. Jen jsem jí už dlouho neviděl. Ještě od Uralské ofenzivy. Vzpomínám na její hluboké oči a upřímný pohled. Je to nejúžasnější člověk, kterého jsem v životě poznal. Je tak nesobecká. Začátkem války se dobrovolně přihlásila ku práci zdravotnice v přilehlém vojenském lazaretu. Tam jsme se poznali. V tu chvíli jsem věděl, buď to vydrží jeden den, nebo celý život. Prostě jsem se zamiloval až po uši. Tak hluboké city jsem nikdy před tím necítil. Byl bych ochoten pro svou lásku položit i život. Bylo to, štěstí v neštěstí, že jsem byl postřelen zrovna v té části země a v daný čas. Vzpomínám na to jak, jsme se procházeli v parčíku hospitalu a nemysleli na válku.


Poslouchám z gramofonu Mozarta, popíjím koňak, přikusuji kozí sýr, a poklidně si bafám ze své dýmky, která mě příjemně hřeje do dlaně. Sleduji obrazce, které na zdi vytváří kouř ve světle petrolejové lampy. Jdu zavřít okno. Nadcházející podzimní noci již bývají celkem dost chladné. Vojáci nesou podzim dost špatně. Ke všudy přítomné smrti se přidá mrtvolně vypadající příroda. Někteří vojáci spadanému listí žertem přezdívají úmrtní oznámení. Já, ale v podzimu vidím jeho krásu a příjemnou melancholii. Souhra barev a naděje, že po zimě přijde nový život. Na podzim nic neumírá, pouze usíná.



Abych se u té fajfky nezapomněl. Už bude čas vyrazit. Balím si pistoli, náboje a karabinu vzor 98. Přiznám se, že raději používám Německé kořistní zbraně. Jsou daleko kvalitnější než ty naše. Tak ještě něco na sebe. Beranicovou blůzu, kožený kabát a ušanku. Nasazuji prsten, abych na něj nezapomněl. Vycházím před kasárna. Fouká studený vítr. Pohrává si s mými vlasy. Chumlám se do kabátu a jdu směrem k lesu. Čeká mne pěkný kus cesty.




Tak se pomalu blížím do udaného sektoru. Bude celkem zajímavé v noci ve hlubokém lese najít nějaký vchod. Naštěstí plán od Vasilije je v celku podrobný. Najednou ale ztrácím rovnováhu a padám! Nic mi není, sráz nebyl dlouhý. Je to nějaká jáma. Něco divného jsem nahmatal. Cosi tu šíleně páchne. Cítím jako bych se bořil. Vytahuji z kapsy svítilnu. V okamžiku jsem začal litovat, že jsem jí vytahoval. Stojím v masovém hrobě. Chytám se kořenu a vylézám z jámy. Musím se posadit, abych nezvracel. Všude okolo jsou Sovětské nábojnice. Tak fámy o Ruské „četě zla“ nelhaly. Údajně měli hledat cosi důležitého v okolních lesích. Při té příležitosti neměli za sebou nechat jediného potencionálního svědka. Myslím, že vím, co měli hledat. Ti nebožáci byli poslední přeživší židé z místa ďáblova. Z tábora Gladiatus. Musím býti tedy velice blízko. Zhasínám svítilnu a vydávám se na cestu.
Jen doufám, že Četa zla nenašla komplex dříve…


Netrvá dlouho a pár kilometrů nacházím skrytý betonový vchod s pancéřovými dveřmi, když o něj doslova zakopávám. Musím vynaložit dost sil, abych pohnul zarezlými západkami. Slyším cvaknutí. Otevírám dveře za doprovodu značného vrzání. Vcházím dovnitř, zavírám za sebou a rozsvěcím si svítilnu. Jsou tu schody. Dlouhá chodba směřující šikmo dolů. Ozívají se jen smutně padající kapky vody stékající ze stropu a vystrašené pištění krys. Nervózně odjišťuji závěr své u své pistole. Nemohu říci, že bych se nebál. Nadchází však naštěstí jedna dobrá zpráva. Kdyby se sem již Četa zla dostala, tak by dozajista odpálili vchod. Musím ale podotknout, že mne více děsí to, co se tu dělo v dobách již dávno zapomenutých. Až nyní jsem si uvědomil, kde se vlastně nacházíme. V lesích místního regionu se prováděly ty nejbrutálnější pohanské rituály a obětiny. O několik staletí poté ve středověku na tom samém místě byly pohřbeny tisíce…spíše desetitisíce nemocných černým morem. Někteří ještě žili… Cítím, že ďábel neobchází daleko.
Z ničeho nic smutně zasvištěl vítr. Zde dole by nemělo foukat. Jsem přec v uzavřeném krytu. Cítím jako, by se ze, vteřiny na vteřinu prudce ochladilo. To není možné. Možná nedostatek kyslíku. Blouzním. Jako bych zaslechl kroky. Hladina strachu instinktivně stoupla. Srozumitelně slyším dětské šeptání, rozumět mu však není. Rozebíhám se chodbou dál odkud přicházejí zvuky. Ostrá zatáčka do leva. Setrvačností narážím do zdi. Jsou tu železné dveře. Nad nimi je na betonu nápis GOTT MIT UNS. Ani si nestihnu do místnosti posvítit, jelikož jen co vejdu, tak svítilna dvakrát problikne a zhasne. Zkouším na zdi nahmatat nějaký vypínač. Je tu pákový vypínač od nouzového osvětlení. Funguje. Nespočet rudých zářivek začíná blikat a nahlas bzučet. Ve chvilce osvítí obrovskou síň s vysokým stropem. Něco leží na zemi. Cosi velkého. Všude okolo se válí náboje z lehkého kulometu. Zdi zdobí roztlemené otvory po kulkách. Co se tu mohlo stát?
Šramot! Otáčím se. To co před chvílí leželo na zemi, se vzpřímilo. Nedokážu to vlastními slovy popsat. Je to jako člověk, ale rozhodně to není boží stvoření! Měří něco přes 3 metry. Má špinavou uniformu SS. V tom přítmí mu není vidět do obličeje, ale co je velmi dobře zřetelné jsou jeho rudě žhnoucí oči! Za zády to nenápadně třepe svými blanitými, zraněnými křídly. Jen jsem tam tak ztuhle stál. Nedokázal jsem se strachem ani pohnout, natož pozvednout svou zbraň.
Otevřelo to ústa a ozvalo se dušené „ElAtAnMár“. Netušil jsem, co to znamená. Za pár vteřin mě na ruce začal šíleně pálit prsten. Jako by byl čerstvě vytažen z ohně. Už, už jsem si ho strhával z ruky, když to se mnou mrštilo pařátem o zeď. Nečekal jsem na druhý úder a dal jsem se na zběsilý útěk dlouhou halou. V tom to začalo šíleně vřeštět. Žádná lidská bytost by nikdy nic takového nedokázala vyreprudukovat. Připomínalo to antické sirény. Zvuk rezonoval a odrážel se od zdí. Myslel jsem, že mi rozskočí hlava. Zářivky za mnou divoce praskaly jedna za druhou. Hala se pomalu noří do tmy. Přibíhám k prvním dveřím. Hbitě je za sebou zavírám. Nachází se tu dřevěné schodiště. Ani nedohlédnu na konec. Ty schody vedou snad do samotného pekla. Po chvilce slyším praskání. Dřevěné praskání! Snažím se stabilizovat polohu, abych se nepropadl, leč marně. Dopadl jsem jen pár metrů do hloubky. Stěny jsou tu mokré. Určitě budu hodně hluboko v podzemí. Je tu cítit nějaký puch. Slyším nějaké šustění. Zkouším svítilnu, naštěstí funguje. V kuželu světla se víří prach. Někdo tam je! V rohu se krčí nějaký stařík. Měl na sobě špinavý vězeňský kabát. Kůže pobledlá a popraskaná. V očích smrt. Potichu dýchal, byl naživu.


Zachroptěl „Zhasni prosím.“


Ptám se ho, co je zač. Zhasínám a opatrně odkládám zbraň.


„Jsem rabín a alchymista. Nevím, před kolika lety mě tu ve tmě Nacisté uvěznili.“

„Jak jsi tu přežil? Němci toto místo opustili již před týdny!“

„Došlo tu totiž k výbuchu ve strojovně. Probouralo to zeď mezi mou celou a skladem potravin. Ale mě už stejně není pomoci. Kdybych vyšel po těch letech na světlo, tak zemřu na šok. Už jen svolně čekám na milosrdnou smrt.“

„O jakém výbuchu tu mluvíš? To už se sem dostaly Ruské jednotky?“

„Rusové ne! Přišel sem nějaký Němec. Nebyl to ale voják, nýbrž vězeň z tábora. Vydal se sem s čistými úmysly. Chtěl to tu vyhodit do povětří, ale OCHRÁNCE GABRIEL zabránil zničení celého komplexu.“

„Ochránce? Proboha, myslíš tu zrůdu co je v hale s pentagramem?“

„Odsud se boha nedovoláš! Pokud jsi okolo něj prošel a jsi stále na živu, tak to znamená jediné. Nosíš prsten osudu! Ten prsten byl ukován z lávy pekelné a ovládá ďáblovy služebníky. Gabriel je přisluhovač Satanův. A –ElAtAnMárius- znamená Hebrejsky volně přeloženo, něco jako, Rozkazuj můj pane.“

„Jak to, že o tom-to projektu tolik víš, alchymisto?! Neslyšel jsi něco o biologických zbraních v tomto místu vyvíjených?“

„Je to jednoduché, proč jsem s tímto místem tolik seznámen. Toho démona jsem vyvolal sám. Adolf Hitler osobně sem chodil rozmlouvati s temnotou. Též na to doplatil. Asi před měsícem tu byl naposled. Už nikdy z té síně nevyšel. Vojáci prohledali celou kryptu, ale jako by se vypařil. Inu, nevyplácí se povyšovat nad ďábla. A biologické zbraně? Nikdy tu žádné nebyly! Byla to jen zástěrka. Avšak je to složitější. Tábor Gladiatus byl zástěrkou pro ty zrůdné hry. Hry byly zástěrkou pro biologické látky. A ony látky byly zástěrkou pro toto místo. Je to vlastně tajný projekt v tajném projektu. Proč je to tak zamotané? Z velmi jednoduchého důvodu. Kdyby to tu nebylo, tak utajené a lidstvo by se dozvědělo, že se dá reálně pracovat s černou magií, tak by padly všechny světové řády!
Něco ti prozradím o Holocaustu. Vůbec nešlo o vyhlazení nenáviděné rasy, ale o vymícení starého alchymistického učení černé magie. Hitler chtěl mít těch pár učenců při sobě. Raději než aby hledal ty, co se skrývali, tak hodlal zlikvidovat všechny židy. To proto, aby ona magie nebyla zneužita proti Germánii. Říkával to tak. Když chceš zničit mraveniště a nevíš kde je, tak zapal celý les…“

„A co bude s tím démonem?“

„Já s ním již nic nezmohu. Zbývá mi pár hodin života. Ale ty máš na výběr dvě možnosti. Bohužel obě končí smrtí! Můžeš v poklidu odejít a čekat kdy se démon dostane z kopky ven. Bude zabíjet vše, co mu přijde do cesty a sám otevře zbývající ztracené brány pekelné. Nebo se vydáš cestou druhou, tak zachráníš všechny lidi, na kterých ti záleží…“

I kdyby to zachránilo život jen Nataše a synovi, tak se o to musím pokusit.
„Co mám udělat?“

„Osvobodíš ho. Odejmeš mu prokletou službu vzpjatou k tomuto místu. Poté se bude moci v míru vrátit zpět domů, do temnoty. Musíš k němu přijít, říci Hebrejskou formuli z mé knihy, následně si strhnout prsten z ruky a hodit jej k němu. Vrátí se zpět branou Satanovou a uzavře ji. Bohužel tebe vezme s sebou.
Než se rozloučíme, rád bych tě o něco požádal. Ber to jako poslední přání. Než vydechnu naposledy, chtěl bych si zakouřit.“

„A neublíží ti to?“

„Ano zabije, ale alespoň zemřu s blaženým výrazem v obličeji…“



Bezmyšlenkovitě mu podávám svou tabatěrku s ručně balenými cigaretami. Též si jednu tahám. Zapaluji nám křesadlovým zapalovačem na benzín. Myšlenky mi v hlavě proletují sem a tam. Vychutnávám si drsný Sovětský tabák. Už jsme se s rabínem dál nebavily, jen poděkoval za cigaretu, popřál mi štěstí a šel se posadit zpět do svého rohu. Podal jsem židovi zbytek cigaret a zapalovač. Myslím, že už jich nebudu potřebovat. Típám nedopalek a dávám se k místu, kde jsem se propadl. Není tu klasická betonová stěna, nýbrž zeď s kamennou obloží. Šplhám nahoru k dřevěnému schodišti.



Než otevřu dveře, tak se pokřižuji. Vcházím do náruče smrti pokorně a s úctou. Naposledy si vzpomenu na Natašu. Slza mi sjíždí po tváři. Ani nemyslím na to, že už jí nikdy neuvidím, ale na to, že jí zachráním život. Modlím se, aby jí bůh ochraňoval za mne… Pušku tu mohu nechat, moc by mi nepomohla. Zavírám oči. Vybavil jsem si její poslední polibek. Jsem připraven.




Otevírám dveře do haly. Nikde není nic vidět. Odhodlám se zařvat. GABRIELI! V ten okamžik vzplanou pochodně na stěnách. Vůbec jsem si jich před tím nevšiml. V dlouhé síni plápolají stíny neosvícených míst. Teď jsem ho zahlédl. Pomalu přichází ku mě. Slyším jak chraplavě a pomalu dýchá. Dokonce cítím i jeho mrtvolný dech. Už je pár metrů přede mnou. Vysoký jako nějaká majestátní socha. Roztaženými křídly udělal stín přes celou jednu zeď. Ani jsem si neuvědomil, že jsem instinktivně dva kroky poodstoupil vzad. Ozvalo se „ElAtAnMárius“
Chtěl jsem to mít rychle za sebou. Odříkal jsem text, co byl na papírku od žida. Strhnul jsem si prsten, hodil ho před něj a čekal, co se bude dít. Gabriel padl na kolena. O metr jsem uskočil. Dlouhou chvíli jen tak hleděl na prsten. Po chvilce ho zvedl ze země. Sundal si helmu. Zdálo se mi jako by se pousmál. Zvedl hlavu a hluboce pohleděl do mích očí. Cítím, že se to blíží. Pochodně zhasly. V tom nás pohltilo oslepující světlo vycházející z jeho očí. Bílá temnota. Konec.




Otevírám oči. Trvalo mi asi minutu, než jsem si utřídil myšlenky a vybavil si, která vzpomínka je poslední. Jsem tedy mrtvý? Nezdá se mi. Nacházím se někde na louce. Sluníčko krásně svítí a ptáčci vesele švitoří. Co se stalo? Nahmatal jsem kus pergamenu ve své kapse. Je to dopis od rabína. Píše, že i ďáblův anděl se umí slitovat, když viděl, že chceš nesobecky zachránit, ne sebe, ale jen osobu, kterou čistě a upřímně z celého srdce miluješ!
Byl jsem několik kilometrů od tábora Gladiatus. Živ a zdráv! Nyní jsem se tedy konečně mohl vrátit domů. Za Natašou …
Měl jsem dlouhý a šťastný život.
Ještě několikrát v průběhu dvaceti let jsem se na toto místo vydal hledat vchod do katakomb, ale už nikdy v životě jsem ho nenašel…







Citát na konec:

Miluji tě a vím, že v životě nebudu nikoho tak milovat, protože už nikdy nebudu takový, jako v tuto chvíli, jež mizí, zatímco já o ní mluvím a kterou nemohu zadržet ani za cenu svého života.

„Erich Maria Remarque“




Anděl z Temnot



Dílo není nijak politicky zaměřeno.
Nejedná se o propagaci tabákových výrobků :-D
Má pouze poukázat na hrůzy války,
potažmo její celkovou nesmyslnost.
Následně též to, jaké máme relativně štěstí,
že se válka vyvíjela, tak jak se vyvíjela ...
Právo na chyby v textu vyhrazeno!