Jedenáct růží pro Elišku

Z baru se zvedám
a pomalu kráčim
ulicí rodného města.
V hlavě nic nemám,
byť myšlenky ztrácim,
předemnou prašná cesta.
Jdu pěknou chvíli
sám se sebou smířen,
hledajíc nevědět co.
Vstříc špatnému cíli,
šedou nicotou tížen,
nevím, zda naleznu to.
V tom na mě hledí,
jak na všechny kolem
potulná prodavačka.
Touha mě svědí,
vím, že budu volem,
hloupá peněz dávačka.
Radost jí dělám,
vůni od ní koupim,
vzápětí na rande zvu.
Řekla: ,,Čas nemám."
Nic neuloupim
na zápornou odezvu.
Já omámen silou
jejího těla,
zdaleka se nevzdávám.
Pro slečnu milou
úplně zcela
své touhy neovládám.
Do latě postaven,
posedlý chtíčem,
stále ji otravuju.
Můj mozek odstaven,
úplně zničen,
neboť jej popravuju.
Tak kroužim
po náměstí
kvůli té slečně v černém.
Jen ploužim
se pro štěstí
středečním odpolednem.
Ta dívka mě odmítá,
přehlíží, nevnímá,
já ji však stále moc chci.
Mé pozvání zamítá,
možná mě proklíná,
s domněnkami o pitomci.
Aspoň jedenáct růží
rád bych jí předal,
zřejmě však ji nepotkám.
Mám slečnu pod kůží,
žel marně bych hledal,
teď klaním se pouhým fotkám.