DETI? to snad ne...

DETI? Já ale nechci…..
Kdy pozná člověk, že je dospělý? Kdo nebo co určuje mou dospělost? Vždy jsem slyšela jedno: „ Je ti 18, už jsi dospělá, tak se podle toho chovej!“ A podle čeho teda? Jak se chová dospělý člověk? Uváženě? Nedělá už kraviny? Neopíjí se a nechodí v osm ráno domů s poblitým svrškem? Oh, to ne, to dělají jen prasata? Dospělý člověk uvažuje nad rodinou? Nad prací? Já nevím, vy snad ano?
Po „vygooglování“ na internetu jsem našla tuhle definici, cituji: „Počátek dospělosti je charakterizován vrcholem fyzických sil a tvořivosti…zlepšuje se schopnost odpovědného a etického jednání a stabilizují se základní životní postoje. Člověk vstupuje do manželství a zakládá rodinu…“
Při rozebrání této lehké formy definice dospělosti mě napadá jedno. To už jsem ve svých pětadvaceti letech na vrcholu fyzických sil? Nebo spíš – měla bych být? To už bych měla přemýšlet o zakládání rodiny? Pane jo, a vdavky? A proč? Proč se mám řídit těmato definicemi? Řekněte mi proč?
Nepíši tuto úvahu, proto abych popírala definice, nebo někoho přesvědčovala o tom, proč se vdávat, ale proto, proč se mám zrovna já řídit tímto vším. Ano dospělost je asi nebo by měla být asi, ohraničována nějakou fyzickou definicí. Jsem dospělá. Můj růst se zastavil. Moje vzdělání by již mělo být zastaveno a ano měla bych být i přiměřeně k mému věku psychicky vyspělá. Ale proč se v definici o dospělosti mluví o dětech a o manželství? Ze všech stran slyšíte „Je ti 30 a nejsi vdaná, jsi asi divná“ nebo „Je ti 30 a nemáš dítě a ani nikoho kdo by byl potencionální otec“ Heh, je mi to směšné. Proč bych měla přivádět dítě do tohoto světa? Je to názor nedospělého člověka nebo člověka, který má všech pět pohromadě, je uvážlivý a realista? Já jsem toho názoru, že i když mám stálého, dlouhodobého partnera tak na dítě určitě nejsem připravená, protože „dítě nemůže mít dítě“ . Je to moje „trapná“ výmluva, nebo si jen nechci uvědomit že jsem dospělá?

Někomu to přijde strašně sobecké, někomu ne. Mě přijde úplně normální říct, že nechci dítě hlavně proto, protože by mi to zhatilo, mé krásné dokonalé tělo. A to za prvé. Jsou tady další „mé“ výmluvy proč nemít děti. Zodpovědnost, málo peněz, ztráta osobní svobody, ztráta volného času, ztráta jen tak bezhlavě něco podniknout. Jsem směšná? Zas-někdo si řekne ano někdo ne. Hlavně mě přijde ironické slyšet od všech těch kamarádek „matek“ proč nemám děti a mám tak „povrchní“ odpovědi a názory proč je nemít .  řeknu Vám, dennodenně neslyším od těchto matek nic jiného než „Janík udělal to a to, Janík šel poprvé do školy, Janíkovi ve škole nejde matika, Janík má koníčka přírodovědný kroužek, Janík přišel ze školy s monoklem. Haha, promiňte ale nechci mít naplněný život tím, že „můj Janík“ něco zase udělal a já se o to hned musím podělit s každým koho potkám. Na druhou stranu právě od těchto matek slyším: „Jéééé koneěně prázdniny a Janík půjde k babičce, konečně s manželem můžeme jít na koncert, do divadla, do hospody, na procházku…“ Tak proč si pořizovat dítě? Abych dokázala společnosti, že jsem dospělá? Nebo snad aby po mě zůstala genetická informace? A k čemu mi to bude? Takovou radost jakou člověk může mít z dítěte do pěti let můžu mít i ze psa. Akorát s tím rozdílem, že pes je vděčnej! Pes se naučí poslouchat a „čůrat“ v období pěti dnů, a ne pěti let.
Období od pěti let se u dítěte projevuje neustálými otázky a hlavně stabilním výplachem mé peněženky. Únava přichází velice rychle, asi po prvním domácím úkolu. Přičemž si musíme uvědomit že základní povinná školní docházka trvá devět let, devět let psaní domácích úkolů. Ano zjednodušuji to, je mi jasné že dítě v deváté třídě za mnou nepřijde potupně s domácí úlohou a prosbou že neví co má dělat. Ale pořád jsou to starosti. A pak přijde střední škola, a vy jediné co si uvědomíte je, že jste staří. A začnou Vás ovládat myšlenky typu „ Je mi 40 co jsem doposavad dokázala?“. Ano vychovat dítě. To si řekne 90% lidí. A co jako? Tak si vychoval dítě, když už jsi si ho pořídil, tak ti nic jiného nezbylo než toho smrada vychovat. A co dál? Co jsi dál dokázal? Postavit dům? Zajistit si dobrý přísun peněz ? To je opravdu vše? A co takhle cestování? Zábava? Udělal si něco zábavného, nebo něco smysluplného, kromě toho tvého dítěte? NE. Akorát ti ubíhal čas. Po delší době si uvědomíš, že máš boky jak švédská bedna, že tvé prsa jsou stále víc a víc ovlivňována gravitací, že tvůj krk je plný vrásek, že tvé starosti nejsou nic jiného než je inkaso zaplacené. Je škola uhrazená v řádném termínu? Je školní kroužek včas stíhán dítětem? Je plná lednička? Má dítě dostatek oblečení? Je to dítě ve škole v dobré společnosti? A tak tím probíráním se, pro tebe plnohodnotnými otázkami, si řekneš, musíš říct, a co já? Ptá se někdo na mé potřeby? Ptá se mě někdo zda se mám fajn? Ptá se mě! Někdo zda mi něco chybí? Nene, neptá. Protože za smysl života nebereš sebe, ale ty ostatní, a hlavně společenské potřeby. Proto lidé zlatí se ptám, proč mám být dospělá? Proč si nemůžu stáole užívat život právě toho dítěte, kterého se stále někdo ptá jak se daří, jak se má a hlavně zda-li něco nepotřebuje? Proč mám svůj jediný život věnovat někomu jinému? Starat se o něj a vychovávat jej? Proč si nemůžu užívat toho co chci jen já? Ach snad bych se lišila? Byla bych „ta jiná“ ve společnosti? Byla bych ta sobecká bestie, která nechtěla mít děti, protože svůj vlastní život a pohodu miluje nade vše? Je snad toto nedospělé jednání? Ano, kritizujte mě. Ale je to jen Váš názor! Ale jinak vše je jen můj život. A jak to tak už znám, tak polovina z vás, kteří čtou tento článek si říkají „Dávám jí maximálně dva roky a mateřský pud v ní začne soptit“. Říkám upřímně, možná ano, možná ne. Ale kdyby ne, odsoudíte mne za to? Budu šedá skvrna společnosti? Já jen doufám, že mateřské pudy se neprojeví. Protože chci můj jediný život bohémsky prožít. To samozřejmě neznamená, že jsem proti společenským pravidlům. Nežiju tak, že bych střídala partnery, žiju podle vás „dospělácky“. Vím co je láska, vím co je věrnost, vím jak se ve společnosti chovat. Ano to asi podle norem znamená, že jsem dospělá, ale právě tyto normy „dospělosti“ i píšou, že musím mít děti, a na to já vážení kašlu… Ano jsem sobec, ano jsem úplně strašná a nelidská že nahlas říkám – NECHCI DĚTI, PROTOŽE BY MNE OMEZOVALI, PROŽÍT ŽIVOT, TAK JAK JEJ CHCI JEN JÁ A JÁ A JÁ A JÁ A JÁÁÁÁÁ…. Víte, v mém životě je totiž na prvním místě jen jedno: a to jsem jen já a já a já….. A já si můj život chci prožít tak, jak chci já a ne jak chcete vy – společnost. Ano, opakovaně přiznávám…. Jsme sobec a jsme na to pyšná.