Přání, které nemělo být splněno I.

Část první

Malý pokoj, dvě okna zakrytá žaluziemi, jednoduchá postel, pár vitrínek s upomínkovými předměty, pracovní stůl pokrytý papíry tak, že jen sem tam prosvítá třešňové dřevo.
Na křesle, které jakoby ani nepatřilo do tohoto pokoje leží zmuchlaná deka a pod křeslem lze vidět dva špinavé hrnky. V akváriu stojícím na stolku u dveří se pod prachem rýsují jen neurčité obrysy kamení a dřeva.
Celý pokoj svědčí o delší nepřítomnosti obyvatele. Zatemněná okna pouští dovnitř jen pár paprsků světla, jež osvětlují starožitnou krabičku ležící na zemi dnem vzhůru.

V pokoji se pomalu otevírají dveře, do pokoje vstupuje nejistě mladá žena. Může jí být tak dvacet. V jejím obličeji je vidět odhodlání, ale nejistota jejích pohybů značí vnitří boj. Chvíli stojí na prahu, a pak pomalu vstoupí. Chvíli hledí na víření prachu v paprsku světla dopadajícím na krabičku.
Žena se shýbá a pomalu zvedá krabičku. Sfoukne prach, položí ji na volný kousek stolu. Není si jistá, co by měla udělat. Nakonec si stoupne na postel, jako to dělala už nesčetněkrát a vytahuje žaluzii střešního okna. Okno šlo ztěžka otevřít, ale jakmile se do pokoje dostal čerstvý vzduch, všechen prach se zvýřil. Dveře které nechala otevřené se s bouchnutím zavřely.
Pokoj teď, když už nebyl tak potemnělý vypadal ještě žalostněji. Dosud spící vzpomínky se probouzely a bodavě pronásledovaly ženu, která stála na posteli a hleděla na uschlé květiny ve váze a onu tajemnou krabičku.
Pomalu slezla z postele. Lem jejích dlouhých letních šatů sklouzl po pelesti a za chvilku již stála u stolu. Upřeně hleděla na krabičku, vztáhla k ní ruku a pak ucukla.
Ještě není čas.
Prošla již o poznání rychleji kolem stolu a otevřela zásuvku v komodě a vytáhla šarlatově červený sešit nadepsaný A.G.
Otevřela ho zhruba v polovině a očima těkala po odstavcích napsaných malým, zdobným písmem. Pak se pousmála. Našla to, co hledala. Zápisek nadepsaný: ,,Přání, které nemělo být splněno", datum bylo pět let staré.
Žena odhrnula, deku a usedla na křeslo. Křeslo bylo starožitné, nejspíš z devatenáctého století, zdálo se, že se hodí pro tuto příležitost. Rozhlédla se okolo sebe, letní vánek, který na na ni foukal z otevřeného okna byl příjemně teplý a ona, sama netušíc proč, začala nahlas číst:
28.8.2011 Praha
,,Dnes jsem si zase pohrávala s myšlenkami. Bůhvíproč jsem došla k myšlenkám na finance. Nejsem na tom teď finančně moc dobře, můžu si za to sama, nedokážu pořádně šetřit.
Jak už jsem párkrát psala, většinou, když si něco přeji, tak se to po nějaké době vyplní. Nemám tušení proč, snad proto, že tomu naivně věřím. Nevím.
Dnes se to ale zvrtlo, pemýšlela jsem o penězích tak, že bych nějaké ocenila.
Říkala jsem si, že jednou něco zdědím. Nešlo mi o to, mít ty peníze hned, ale získat je jednou, abych teď nemusela šetřit.
Styděla jsem se za tu myšlenku, dědictví mám jisté, ale v žádném případě si nepřeji, aby někdo z blízkých umřel. Proč taky? Bez peněz ]se dá být.
To ovšem neznamenalo, že jsem si ty peníze a nepřála.
Odpoledne jsem otevřela emaily. To co mě čekalo bylo neuvěřitelné. Jak už jsem psala, tak jsem se přes seznamku sešla s jedním takovým starým pánem, dost bohatým, odněkud z Belgie. Tenkrát jsem potřebovala nějaký adrenalin a vrhala jsem se do nebezpečných věcí, jak to ostatně dělám vždycky.
Byl milý, všechno, slíbila jsem mu, že se s ním ještě sejdu, a od té doby si s ním vyměňuji emaily...
No a teď.... Hrůza. Přišel mi od něj email, že bude přepisovat závěť, a že by ,,ideální polovinu" rád odkázal mně.
Já opravdu nevím proč. Setkala jsem se s ním jednou,a chce mi odkazovat majetek? Přijmout, či nepřijmout? Peníze potřebuji na uskutečnění svých plánů, ale jednou... Přepisuje-li závěť, znamená to snad, že se chystá na smrt? Co dělat? Plní se mi snad další přání? Proč se mi plní hlavně přání, na která narazím čistě náhodou, a přeji si je jen tak napůl? Proč?
Jdu spát s hrnkem čaje, odepíšu mu zítra, snad zjistím, co se děje.."

Žena dočetla a uvelebila se v křesle, její pohled znovu spočinul na krabičce. Sáhla pro ni a setřela z ní zbytek prachu. Byla to krabička z lehkého dřeva, nebyla nijak zvlášť krásná, byla to krabička od Britanicy z roku 1925. Neměla ani moc vysokou cenu, ale to, co v ní bylo uchováno cenu mělo. Minimálně cenu osobní. Ale o tu teď nešlo. Šlo o jediné...
___________________

Celý pokoj patřil té ženě. To její byly iniciály na sešitě, její byly hrnky pod křeslem.
Ona sama tento pokoj zhruba před pěti lety opustila.
Tenkrát jí bylo čerstvě šestnáct let.
Měla spoustu plánů, které chtěla uskutečnit.
Bohužel měla také duši prahnoucí po neustálém dobrodružství a změnách. Už dlouho se snažila získat svůj vlastní byt, ačkoli na něj ve svých šestnácti neměla nárok.
Byla individualistická, ale zároveň společenská, prahla po úspěchu.
Anna Göblová byla vždycky posedlá dobrými výsledky ve všech směrech, nejraději by byla, kdyby dosáhla všeho, čeho člověk dosáhnout mohl.
Studovala náboženství, duchovno i politické směry. Chtěla mír na zemi.
Chtěla ho stejně tolik, jako si přála mír v sobě, který ji puberta nedovolovala.
Všechno chtěla hned, a co hned nepřišlo, o to bojovala.
Tenkrát, když opouštěla svůj dívčí pokoj předpokládala, že se sem brzy vrátí. Na stole nechala svoje spisovatelské pokusy, nechala tam dokonce svůj plánovací sešit. Nechala tu všechno tak, jako vždy.
Pak už se sem vrátila jen jednou. Pro svoje oblečení, doklady a to nejdůležitější.
­­­­­­­­­­­­­­­­­_____________________

Anna stále seděla v křesle a prohlížela si krabičku. Nejdříve zvenčí a pak ji otevřela.
V krabičce byly staré vstupenky na ples, vizitky, šperky, kameny. Všechno co jí kdysi přišlo důležité. Teď to však všechno vyndala a odklopila dno krabičky.
Ano, byl tam...

Pokračování příště