Život jedné puberťačky-7.díl

Zastavujeme na benzínové pumpě. Marta zběsile vyběhne z auta a uhání dovnitř.
„Nebudeš tankovat?“ ptám se táty. To se totiž na benzínkách obvykle dělá.
„Ne, Martička jenom potřebovala čůrat.“
„Mluvíš o ní, jako kdyby jí bylo šest. A ona se tak chová, to nedokáže hodinu a půl vydržet bez ‚čůrání‘?“
„Můžeš pro mě něco udělat? Sklapni prosím a už na mě dneska nemluv, jestli se chceš bavit takhle. Byl bych ti fakt moc vděčnej!“ super, už je zase naštvanej.
„Hm, ráda pomůžu, když můžu.“ tak moc miluju ironii. „Než ti ale budu moct vyhovět, musíš znát pár důležitých informací. Představení začíná v půl osmý, my s Vandou tam musíme být v šest a vy přijeďte tak v 6:45, aby jste si mohli v pohodě sednout. Tady jsou lístky, volnej už byl jenom balkonek, ale i z toho je dobře vidět. Jo a nekupuj jí nic k pití, ať vydrží na přestávku, ta je v půlce. No a to je hodina a půl, nevím, jestli to zvládne.“
„Neměj péči! Myslim, že teď už vim všechno důležitý, a co nevim, na to se zeptám Vandy. A ty se můžeš ponořit do mlčení!“ konec debaty, jak se zdá.
Už běží zpátky i s lahví Fanty a krabičkou oplatek. Málem jsem zapomněla, že na prvním stupni učí ještě tělocvik. Před pár týdny, vlastně ještě před pár dny mi bylo líto, že mi máme na tělocvik učitelku, která jistým krokem vstupuje do důchodového věku, a ne Martu. A teď? Bože, jsem tak ráda za tu nervózní paní, co si připravila osnovu našich hodin už na začátku své učitelské kariéry a drží se jí dodnes. To znamená rozcvička, rozběhání, půlka třídy kotrmelce, druhá půlka cvičení na hrazdě a poté společně vybíjenou až do konce hodiny. Jo, jestli je naše třída v něčem opravdu dobrá, pak je to vybíjená.
Po pár minutách jízdy natahuje Marta k nám dozadu ruku s krabicí oplatek. Je už poloprázdná, protože až doteď jejím obsahem ona krmila tátu a on krmil jí. Proč si nemůžou každý strkat ruku do svojí pusy?!
„Já nechci, dík!“ zamumlám.
„To taky není pro tebe, podej to holkám!“ táta se skoro podivuje nad mojí naivitou.
Teď mimo psa na klíně držím ještě oplatky, aby si obě holky mohly brát a dosáhly na ně. Včera jsem tyhle myšlenky vždycky rychle odehnala, ale dneska už si to prostě musím přiznat. Jsem ‚pátý kolo u vozu‘. Jsem jako Oslík, který je nezvaným hostem u Fiony a Shreka. Jsem třetí hlas v duetu. Jsem pátý hráč smyčcového kvarteta. Jsem…..jsem prostě NAVÍC!!! Do téhle nové rodiny už se nehodím. Už mě tu ani nikdo nechce. Možná Emě by se zastesklo, kdybych se někam odstěhovala. Hned, jak mě tohle napadne se Ema nakloní k Naty a říká: „Já jsem tak ráda, že jedeš s náma, já se s tebou vůbec nikdy nenudím. A už si sama nemusím hrát s barbínama a koukáš se mnou na pohádky a to je super. Ty si uplně nejlepší ségra na světě!“ jakoby někdo chtěl, abych si prostě nedělala žádné, naprosto mylné představy o tom, že bych tu někomu chyběla. Táta i Marta se tomu smějí a říkají Emě, jak je to strašně fajn, že je ráda za Naty a že si spolu takhle krásně hrají a mají se tak rády. Jo, je to fajn. Já vždycky chtěla mít stejně starou sestru na hraní a byla bych ráda za Emu, kdyby mě totálně nevyřadili z ‚programu‘. Mě by nevadilo, že táta má novou holku, ani že Ema má novou ‚mámu‘ a ségru, kdyby se mnou pořád počítali. Byli by jsme prostě v pohodě. Ale jak je možný, že oni se můžou radovat z toho, když Ema řekne, že Naty je nejlepší sestra na světě? Ona ani není její sestra! Jakto, že je nenapadne, jak mě to zraňuje? A ono to bolí opravdu hodně. Ne! Teď na to nesmím myslet, jinak by se taky mohlo stát, že začnu brečet. A to nechci. Ne před nima! Takže jen tiše trpím.
Je dvanáct a před námi se konečně objevuje dědův dům. Vanda už nás asi vyhlížela, protože vybíhá z domu ještě dřív, než stačíme úplně zastavit. Já odepnu Teddymu vodítko na znamení, že už si může jít běhat po zahradě, protáhnu se kolem Emy ven z auta a běžím k Vandě. Obejmeme se, tak, jako vždycky.
„Tak co cesta?“ ptá se. Na tváři jí, ostatně jako skoro pokaždé, hraje úsměv. Někdo, kdo nás nezná, by si určitě myslel, že Vanda není moje teta, ale moje máma. Po dědovi je sice trošku menšího vzrůstu, takže jsem jí přerostla už když mi bylo dvanáct, ale jinak mám její oči, za které jsem opravdu ráda, její rty i stejné vlasy. Vypadám tak trochu jako její menší (vlastně spíš mladší) kopie.
„Jo, fajn. Moc ti to sluší.“ usměju se na ní také. Nechci jí teď vykládat, že při téhle cestě jsem přišla i o poslední zbyteček iluzí o nové šťastné rodince. Navíc už na to není čas, přichází k nám i Marta, táta a holky. Vanda obejme Emu, podá ruku Naty na seznámení a potom je obě pošle za dědou dovnitř do domu. Obejme tátu. Je hezké, jaký spolu mají vztah i v dospělosti. On je starší a vždycky byl Vandin ‚rytíř a ochránce‘. A tak to zůstalo do dneška.
„Moc ti to sluší.“ potvrzuje táta mou předchozí chválu. Vanda má prostě styl.
„To je Marta.“ popostrčí jí jemně směrem k Vandě.
„Ahoj, moc mě těší. Jsem Vanda.“ stiskne jí energicky ruku a pokračuje. „Tak pojďte dál, táta už byl nervózní, kde jste.“ míříme k domu.
Poté, co se s Martou seznámí i děda a jeho žena Patricie a Vanda všechny pobaví zjištěním, Marta je ještě o dva měsíce starší než Paty, se přesouvají všichni na zahradu ke grilu. Teddy pobíhá kolem domu a holky už si hrají na pískovišti, které tam děda pro Emu a jeho, nyní ročního syna Erika má. Já si sednu k jídelnímu stolu. Nechce se mi za nimi. Když si Vanda všimne, že nejdu, přisedne si ke mně.
„Co se stalo?“ ptá se starostlivě.
„Nic.“
„No, tak s tímhle u mě neuspěješ. Myslíš, že to nevidím?! Proč nejdeš taky?“
„Protože mě tam nikdo nechce, třeba.“
„Co to zase meleš, já tě tam chci, děda tě tam chce, Paty s malým tě tam chce. A minimálně ještě Ema taky.“ dělá si legraci a záměrně vynechává náš nový páreček.
„Ne, Ema řekla v autě, že Naty je nejlepší ségra na světě. A oni se z toho div nepodělali.“ už ze mě mluví vztek.
„Kašli na ně, tak si to pojď užít alespoň se mnou, jo?“ tohle Vanda pochopila. Ví totiž, že Emu každý den hlídám, než přijde táta z práce a že pro ní udělám první poslední. A tudíž jí došlo, jak mě to ranilo, když řekla něco takového.
„No, pojď, dělej.“ popohání mě Vanda a za ruku mě zvedá za židle.“ Na, vezmi to, máme tam i ty naše piliny.“ usmívá se a vráží mi do ruky dvě mísy. V jednom je marinované maso, v druhém naše ‚maso‘. Jsme obě vegetariánky a tak máme svojí misku. Ostatní členové naší rodiny to nechápu a naše ‚maso‘ jim nechutná, říkají, že chutná jako piliny. Doneseme tam ještě zeleninu, pití a nakrájené brambory. Paty klábosí s Martou, zdá se, že si rozumí a děda s tátou obsluhují gril. Zalezeme si s Vandou na zahradní houpačku a povídáme si.

*pokračování příště