Ragnar

Ragnar
Z ranní mlhy se pomalu odpařovala ranní rosa a začalo přes les prosvítat slunce. Ptáci začínali zpívat klasickou melodii a z lesa se linula vůně vlhkého dřeva. Ragnar vstal ze své postele a protáhl svoje tělo v mdlém ranním světle vyskočilo mnoho jizev na jeho zádech. Vstal a začal se oblékat do své lněné košile když v tom se rozrazily dveře a do nich vpadl jeho sluha Prasco. “Můj pane,stalo se něco strašného! “ rozklepaným hlasem hlásil Prasco. Ragnar se urychleně otočil na patě aby pohlédl sluhovi do tváře a pote polohlasně se sklopenými oči zapínající si košili pronesl: Co se tak strašného stalo můj milý příteli? Pronesl Ragnar aniž by odtrhl svůj zrak od zapínání knoflíků. Pane nevíme kdo nebo co zabilo všechny koně ve stáji! Rozrušeně hlásil klepajícím se hlasem Prasco. Ragnar zvedl hlavu a podíval se ven z okna směrem k lesu ze kterého se pomalu odpařovala voda a tvořila obláčky průsvitné mlhy. Aniž by řekl jednoho slova vklouzl do svých těžkých a vysokých bot a rázným krokem zamířil po točitých schodech ze svého pokoje dolů do stáje. Rychlým krokem prošel zablácené a vodou nasáklé nádvoří a rozrazil vší silou vrata stáje. Našel tam obrovskou spoušť jak v každé ze šesti kójí leží ve strašném stavu zamordované a rozpárané majestátní zvíře. Poklekl k jednomu koni a sáhl mu na ránu kterou měl kůň na svém boku. Rána byla ještě teplá a načichlá jakousi podivnou kořeněnou vůní,při doteku ale si všiml že ta rána nemá žádné poškození v okolí,to musela být nějaká magie pomyslel si Ragnar. Nikdo nedokázal do této doby vyrobit jakoukoli zbraň která by neponechala ránu zcela čistou. Ragnar se zvednul a zamyšleně vyšel ze stáje míříc zpět do domu. Vešel do domu a zamířil rovnou do jídelního sálu kde při cestě potkal doposud svého věrného sluhu Prasca. Můj pane co si o tom všem myslíte? Bylo to nějaké zvíře z lesa že ano? Rozklepaným hlasem se snažil ujistit že to bylo jen zvíře,jelikož už se svým pánem na jeho výpravách bojoval kde jakým monstrem,démonem nebo i mágem. Ragnar se zastavil a aniž by se otočil sklopil hlavu a odpověděl svému sluhovi: Ne milý příteli,to nebylo zvíře,byl to jeden z démonů které na mě poslala Ona! Při jeho slovech Prascovi jen přejel mráz po zádech a podlomila se mu kolena. Zase Ona,stále nevěděl kdo to je,co je to zač ale jediné čím si mohl být jistý že to nebude jen tak někdo když s ní jeho pán bojuje už kolik let. Ragnar dál pokračoval do jídelního sálu zamyšlený a zjevně i podrážděný po tom co teď viděl. Vešel do jídelního sálu a zamířil přímo ke svému místu v čele obrovského a dlouhého masivního dubového stolu. Zasedl ke stolu a zkřížil zamyšleně ruce na prsou. Prasco z kuchyně krkolomnou chůzí pomalu přinesl velkou obloženou mísu a položil před Ragnara,ihned se otočil a rychlým krokem se vracel beze slova do kuchyně. Po malé chvíli se opět vrací s ošatkou pečiva kterou pečlivě před svého pána opodál obložené mísy a s přáním dobré chti se vrací do kuchyně. Ragnar spustí ruce a beze slova začne snídat,přemýšlejíc o podivné události která se stala v ranních hodinách. Jakto že jsem nic neslyšel? Opouštějí mě mé schopnosti? Byla to určitě Ona? Nemohla to být jen náhoda? Přemýšlel sám u stolu a nic mu nedávalo smysl toho hrozného díla ve stáji.
Po snídani se zvedl od stolu a šel do své kamenné pracovny,která byla umístěna pod jeho celým starobylým domem. Po schodech sestoupil až před obrovské a masivní dubové dveře které s menším úsilím a skřípějícími panty otevřel. Pracovna měla čtvercový tvar s vysokým stropem,honosný lustr zdobený různými drahými kameny ve mihotavém světle svítilny nebyl moc vidět. Po podlaze byly poházeny spousty knih,pergamenů a jiného harampádí. Ragnar něco pronesl nejspíše určitou kouzelnou formuli,jelikož se lustr rozzářil a místnost zalilo světlo. Na zdech viseli pavučiny a tu a tam nějaký zaprášený obraz. Psací stůl byl rovněž zaprášený a pokrytý pavučinami,vosk ze svícnu byl ztuhlý tak že svícen byl snad nadobro spojen s psacím stolem. Ragnar přešel k jednomu z velkých regálů plných pergamenů a listin a tam vytáhl jeden z mnoha svitků,oprášil ho a rozlomil pečeť. Rozvinul celý svitek a rychle si ho sám pro sebe přečetl. To je ono! Pomyslel si Ragnar. Zabalil svitek do kusu světlé látky a vložil pod košili. Rázným krokem vyrazil do schodů a nahoře v přízemí jen zakřičel na svého sluhu: Prasco! Připrav se za hodinu vyrážíme na cestu! Jen co to Prasco uslyšel podlomila se mu kolena,upustil mísu kterou právě odnášel a rozběhl se do svého kamrlíku zabalit si pár věcí sebou a ještě stačil zakřičet na kuchaře aby zabalil nějaké jídlo na cestu. Ragnar se pečlivě připravoval ve svém pokoji,zabalil si sebou jen pár košil,jedny kalhoty a plášť si přehodil přes široké ramena,upevnil na záda svůj meč. Rychle seběhl točité schody kde v přízemí již na něj čekal jeho sluha s rancem jídla a svou tornou s osobními věcmi. Ragnar na něj pohlédl s trochou nejistoty ale velkým pocitem důvěry. Můj příteli,jelikož jsme přišli o všechny koně musíme se vydat po svých,po cestě ve městě si zakoupíme nějaké koně ale teď musíme po svých. Pronesl Ragnar a laskavým úsměvem pohlédl na Prasca který si jen těžce povzdechl. Tak pojďme. Pokynul Ragnar a vykročil. Čeká nás dlouhá cesta příteli…