jetozacatek

mám ráda, když jehla spadne z vinylu a ozve se ten tichej šeptající zvuk. jak deska jede naprázdno. deska s under pressure. protože je to nejlepší písnička. protože fredie je mrtvej a protože se mi začíná líbit david bowie. ale i verze davida s tou černoškou, co si pouštím na youtube, je dobrá. pouštím si jí dokola a nemůžu se jí přeposlouchat. je to tak dobrej song. mam teď černý nehty a přijde mi, že je to jejich přirozenost. tu barvu změnim, až mi zas přijde, že maj bejt průsvitný. to je problém s těma slovama. průsvitný nebo průhledný. průsvitný, že jimi projde světlo a průhledný, že jsou prokouknutelný pohledem? ale barva je to stejná. spíš jde teda o vlastnost? o vnitřek..jako to, že charakter je důležitější než vnější krása. zjistila jsem, že se mi víc líbí zajímavý obličeje, než symetricky krásný. všímam si holek, co maj něco v sobě a modelky v časopise mě nezajímaj. vyrýsovanej kluk s jemnou tváří mi přijde ve srovnání s rozpláclym nosem belmonda strašně nudnej. zajímá mě každá zvláštnost a podivnost. sleduju nápisy na zdech a samolepky na semaforech. jsou to vzkazy. každej den se můžu něco dozvědět. stačí se dívat. táta mi vždycky říkal, že se musim dívat kolem sebe. abych věděla, že mě nikdo nesleduje a nehrozí mi žádný nebezpečí, únos nebo vražda. viděla jsem v každym něco nebezpečnýho, takže jsem nachodila o kilometry navíc, kdy jsem se vyhýbala různym lidem a místům, mávala jsem cizím lidem do oken, aby si ty všichni mysleli, že tady bydlim, dělala jsem, že telefonuju, když jsem mobil ještě neměla, oslovovala jsem cizí ženy mami a nutila kamarády, aby to dělali taky. ale naučilo mě to dívat se. neříkam, že mě můj táta naučil jen dobrý věci, ale tohle je dobrý. možná, že to není díky tomu, třeba sem se s tim narodila, nevim, ale je fajn myslet si o svých rodičích, že se jim něco povedlo.
když sem chodila do školy, štvalo mě, že tam musim bejt. když jsem tam už chodit nemusela, ztratila sem se. asi jako thora v ghost worldu. piju vodu s citronem a ledem a říkam si, že měl někdo přijít a mělo to bejt asi takhle:
„víš, gympl je bublina a až z ní vylezeš, nebudeš vědět, jak to ve skutečnym světě chodí. ale to nevadí. nikdo to neví. máš čas na to přijít. špatná volba není konec světa. chyby jsou to dobrý. základ není perfektní život. základ je chuť to zkoušet. a občas si zacvič a vytvoř si nějaký vlastní návyky. to ti pomůže vědět, že ty si pořád ty.“
věřim, že by mi to hodně pomohlo.
první moje chyba byla, že sem si koupila černý tenisky místo těch červených. přemejšlela jsem k čemu se mi budou hodit. taková blbost. dejcham vzduch, smývam pudr, teď nebudu namalovaná. druhá blbost byla, že jsem si myslela, že neovládam dialogy. a přitom je to na nich kolikrát založený. třetí chyba byla škola. čtvrtá, že jsem v ní strávila tolik času. ano, mám diplom. ale nemá skoro cenu, když ho vydala instituce, o který si nemyslim nic dobrýho. je to ode mě vlastně povrchnost. převzít si ho a ušklíbat se nad nim. ale dobrý bylo, že sem si v patnácti uvědomila, že když někde nechci bejt, tak že tam bejt nemusim. že je dobrý mít svůj názor. a že ho nemusim rvát do lidí, co neposlouchaj. gympl byla bublina, ale důležitá. utvořila mi charakter. částečně i nadhled. zkušenosti. vzpomínky. je zvláštní, že sem za celou střední měla skoro pořád krátký vlasy a přitom mi vůbec neseděj. a i přesto považuju tuhle dobu za vrchol. ha, bylo to úplně jedno, důležitý bylo tam bejt.