Boulevard zlomených snů

Když už i oči mlčí,
je těžké říci sbohem.

Tak jako generace předemnou tak i generace po mě, budou topit se v otázkách života.

Na nádraží mezi vší tou špínou nalezla sněhově bílé pírko holubí. Snad ten sen se jí vyplní, že v peří můžeme vidět svou budoucnost.

V přítmí podchodu hleděla na pírko, až spatřila tvář ... usmívající se a připravující se k polibku ...

A pak zmizela ... a pírko zčernalo a svět zhasl.

V koutku oka objevila se slza jenž zalíbení v peří černých andělů našla, a ona jedním z nich teď taky byla, protože ten co se mu v dlaních peří z bílého do černé promění, ten andělem černějším než noční obloha je ...

Protože opustil ... a ona žila dál ...