Ve dne tmou a v noci světlem

Pomalu se šoural k domovní brance. Jeho složená křídla na zádech poznamenal déšť, kterým musel proletět cestou sem. Bylo to hrozná bouře, většina z nich se přes ní nedostala. Až přestane pršet budou se po nich muset jít podívat.

Branka lehce zavrzala a on se vydal cestou k domovním dveřím, po vydlážděném chodníku. Sám si ho dláždil, hned když se nastěhovali. Mohl si na to pozvat firmu, ale chtěl si to udělat sám, vždycky chtěl pracovat jen kolem domu. Jen kolem domu ...

Jenže pak ho povolali a on se musel odebrat do té hrozné války. Války s něčím co už nikdo nemůže změnit, ale pořád v sobě živili naději, že dokud bojují, stále mohou zvítězit.

Dneska to bylo horší než jindy. Přišel o příliš mnoho členů své letky a sám málem přišel o křídla. Takhle to ale nemohlo dál pokračovat, bude muset dát zprávu odboji, že válka musí neprodleně skončit, protože on už nemá dál sílu bojovat, ne po dnešku, to už bylo příliš ...

Odemkl si dveře a pořádně se nadechl než do nich vstoupil. Přivítáním mu byla dvě malá děvčátka s tmavě hnědými vlásky a obě oblečená do identických pyjam. "Tatííí, už jste doma!!!Kde máš maminku?"

Rozhodl se nedat na sobě nic znát, nasadil raději druhou tvář, tvář kvůli níž jej budou považovat za lháře, ale dělá to jen pro jejich dobro.
"Sluníčka moje, maminka musela letět daleko za mraky, ale brzy se vrátí ..."