Hledal pravdu?

A co se tím vlastně změnilo nebo změnit mohlo? Jeden obyčejný blok a v něm pár osobních citových zápisů o životě. Nepsané s hořkostí nýbrž jen dlouhým odstupem a nadhledem. Okolnosti popisované s nadhledem s jakým se popisuje shlédnutý film. Léta smutku a slz přenesená na papír a vyjádřená nepřesnými i když pro mě hlubokými větami.
A pak jednou přijdu domů, otevřu tu skříň a svět jakoby se kvůli jednomu bloku zastavil. Jakoby se zastavil kvůli jen zřídka vyslovované zato často psané pravdě. Pravdě o dětství, o problémech, o vztazích a starostech. Zprvu jsem cítila nejspíš hořkost nebo zmatek, jsem zmatená neumím pojmenovávat své pocity ale vím, že jich je nadmíru. Možná to bylo zoufalství, střípky beznaděje ale rozhodně to byla zrada.
Soudím druhé za jejich neslušnost, nezdvořilost a nerespektování mého soukromí. Nejsem už dvanáctiletá holčička, která žije ve svém vlastním světě. Byla jsem někdy?
Ve svém vlastním světě plném iluzí, nadějí a snů žiji vlastně pořád a neopouštím svá přání, věřím v něco krásného, co přijde. Není řeč o nějaké věci, majetku, financích ale zase jen o pocitech. Přijde situace ve kterou budu vědět, jak se cítím, jak mi právě je. Popíšu svůj duševní pocit bez toho aniž bych chvíli pochybovala zda si věci nepřibarvuji, nevymýšlím si, protože prostě budu vědět, že to tak není.
Co bych dělala já? Samozřejmě, že bych se podívala a stránkami listovala s dychtivostí po soukromí toho druhého, hltala bych každou neznámou informaci, ukládala ji do svého vědomí a chtěla vědět víc, víc, víc… . Každou špatnost, každý detail, všechno. Ale vrátila bych to, ten pitomý blok bych dala zpět na své místo. Je to něco jako schránka na pravdu, zpovědnice, něco mnohem důležitějšího než falešná slova. Žádný deník nýbrž duše holky, která neví, co se svým životem. Slova uvnitř dávala smysl, nebyla zmatená jako její myšlenky. Nevykreslovala sice úplně to, co měla ale snažila se. Snažila se přinejmenším dostat věci ze sebe samé, ale ne pro někoho jiného ale zase sobecky jen pro sebe. Co je na tom tak nepochopitelného? Kdyby jen vrátila ona osoba blok na stejné místo, byli by věci stejné. Věděla by, to co chtěla a já bych neměla ani ponětí, že někdo jiný zná pravdu. Třeba chce, abych si to uvědomila, aby mi došlo, že jsem špatná. Jenže já si to nemyslím. Můj život byl mnohokrát černý, ale sama jsem jen vylepšovala, nebyl nikdo, kdo by mi šlapal cestu za zlepšením. Z černé se stala třeba jen šedá ale zlepšení tam prostě bylo. Pak se pocity, které nebyly úplně pravdivé napsaly na papír a byl klid. Udělala se tlustá čára za jednou událostí a čekalo se na druhou, jakoby se tohle vůbec nestalo. Jenže se stalo a já to někde uvnitř vím a vím, jaký vliv, to má na mou osobu nyní, vím proč mnohdy uvažuji, tak jak uvažuji, proč dělám, to co dělám. Proč se utápím ve zmatenosti, nervozitě a úzkosti a proč chci být v jiných situacích tou nejlepší.
Těmito větami je zase na čase udělat tlustou čáru za tím, že mi někdo ukradl můj život ve slovech, Můj život, který jsem vždy detailně věděla jen já sama. Nikdo nevěděl pravdu o mně. Možná jsem se styděla za sebe samu, možná jsem neuměla a neumím říkat jen pravdu, možná jsem chronická lhářka ale pro mě bylo vítězstvím už jen to, že jsem ty věci zahalila do vět a zhmotnila je v něco, co tu bude a já to nebudu moci změnit jako vyřčenou lež, která měla být pravdou. Tu pravdu ví teď i někdo jiný a možná u mě nastala tak trochu i úleva.
Možná, ale je na čase neotáčet se.