Věčný spánek v rukou tvých.Část první/černá růže

Tu noc jsi poprvé přišel do mých snů. No ano,už na první pohled jsem cítila svůj zrychlený srdeční tep.To nebyl obyčejný sen.
Usnula jsem nějak brzo. Kolem desáté.

Otevřela jsem oči, poprvé v životě jsem uviděla tak božskou tvář..Ach,spíš polovičku tváře...Je to kluk,nebo muž..? Myslela jsem na to.Zkoumala jsem to,co mi dovolil z jeho tváře vidět. Obličej tak mladý.Andělsky krásný.Ale ty oči..Plné utrpení,moudrosti,smutku,pokoření a odvahy zároveň.Doteď nevím jak jsem tolik mohla vidět v těch tmavých očích..
Ta černá kápě co měl na sobě,co zahalovala druhou půlku tváře, mi připomínala doby dávno minulé. Přišla jsem k němu blíž..Všude kolem něj a mne je tma. Bojím se,že do ní spadnu.Čím jsem k němu blíž,vím že bych měla utíkat.Ale nemůžu odejít.Jeho oči mě tu drží.Ty tajemné stíny pod očima,jako by nemohl spát,jako by jej něco trápilo.Ale jeho výraz je vyrovnaný.Kolik mu jen může být? Sedmnáct? Přes dvacet? Tak mladá tvář. Tak temno v očích. To všechno mám v hlavě.
"Vítej. Čekal jsem dlouho" ten hlas byl tak božský,že se mi rozklepala kolena.Má tak zvláštní přízvuk..Odkud vůbec je? Proč ve mě ten hlas probouzí všechno,o čem jsem myslela že ani neexistuje?
"Na co jsi čekal?" ptám se tě tiše, divím se sama sobě, že se mi netřese hlas.
Jen se usmál.Ten úsměv ve mě vyvolával chvění.Copak může úsměv vyvolat něco takového?Je to jen nějakej kluk! Říkám si a zlobím se na sebe,že mé emoce dokáže někdo takhle ovládat jen svou přítomností.
"Odpovědět je slušnost" řekla jsem sebevědomě.
"Jsi drzá?" Odvětil se zjevným pobavením. To,co udělal potom,mě natolik zaskočilo.že jsem ztratila řeč. Natáhl ruku do temnoty po jeho pravici a najednou se mu v ruce objevila dýka. Následně ji po mě hodil.
Dýku jsem viděla zpomaleně.Jako když vám ve filmu zpomalí akční scénu,abyste si ji lépe vychutnali. Nedokázala jsem se pohnout,ani o milimetr.Ale z nějakého důvodu jsem necítila strach,spíš údiv.Ve chvíli,kdy mě měla dýka naprosto neomylně zabít tím,že se mi zabodne doprostřed hlavy,byl tam. V sekundě, pohnul se tak rychle,že jsem dokázala zaregistrovat až jeho ruku,zastavující dýku těsně u mého čela a jeho horký dech,kdy se naše těla na těch pár nepatrných sekund mohla dotknout.Kápě se mu sesunula z hlavy.Jeho tmavé,dlouhé vlasy mu spadly do obličeje,když předkláněl svou hlavu uprostřed toho rychlého pohybu.Podíval se do mých očí, zkoumal ty mé pohledem.
"Proč jsi tak bledý?" zeptala jsem se ho,když jsem si uvědomila,jak bílou kůži má.
Nejdříve se usmál,ale potom se rozesmál úplně.Ten smích byl to nejkrásnější,co jsem kdy slyšela. "Před chvílí jsem tě málem probodl dýkou a ty se ptáš,proč jsem tak bledý?"
"No..." ušklíbla jsem se.Teď si určitě myslí,že jsem hloupá.Ale záleží na tom?
"To, co jsem hledal..." Zamumlal si pro sebe.
"Cos to řekl?" podivila jsem se.
"Na tom nezáleží."
"kde vlastně vůbec jsem?"zeptala jsem se,když mi došlo,že mluvím s divnou naprosto neznámou osobou..v temnotě.
Zase se začal smát.Ten jeho smích mě začínal dráždit.Jako by se smál mě.."Ty nevíš, kde jsi?" ušklíbl se.
"Ne,to teda nevím" Už mě začínal štvát.
Přistoupil ke mě. Ruka,ve které měl dýku,už byla dávno volná. Stoupnul si za mě a přiložil svou pravačku k té mé.Dával si pozor,aby se mne ani nedotkl. rozevřel svou dlaň a ruku začal zvedat směrem nahoru..Včetně té mé.Aniž by se jí dotkl. Obě naše pravačky se pomalu zvedaly výš. Ve chvíli,kdy přestal zvedat ruku,přestala jsem i já.Bylo to jako bych věděla,že to tak má být.Jako bysme si to předem vše řekli.
"Neboj se"zašeptal mi do ucha.Jeho dech se dotkl mých spánků a na krku se mi objevila husí kůže.Vsadila bych se,že kdybych se otočila,viděla bych jeho pobavený úsměv.Místo toho jsem pohlédla na konečky svých prstů. Zářily.
"Představ si,že dokážeš cokoli vybudovat jen myšlenkou. Soustřeď se.Zkus si představit,jak ti na ruce vzkvétá něco,co si umíš lehce představit" šeptal mi do ucha,tím tajemným tónem - a já měla co dělat, abych vnímala obsah jeho slov.
Začala jsem se soustředit.Teď zářila už i má dlaň,celá ruka.Růže.Nádherná růže,na kterou jsem myslela.Černá růže.Krásná a temná.jako jeho oči.Jako on.Stále stál za mnou.Zavřela jsem oči a cítila,jak se mé myšlenky upírají na jeho přítomnost,spojenou s černou růží...Kvetoucí v mé ruce.Když jsem oči otevřela, ležela mi v ruce.Růže s trny,které již bodaly mou ruku. Do temnoty,ve které jsem stála, začaly kapat kapky krve z mé poškrábané kůže. Bolestí jsem ucukla a tím jsem se dotkla jeho dosud zvednuté paže. V tu chvíli se vše rozplynulo do prázdna.A já se probudila ve své posteli.