Proč si lidé kladou více filozofických otázek v době životních krizí?

Na úvod pár slov o tom, co je to vlastně životní krize.
Psychika člověka má přirozené obranné mechanismy, jež člověku pomáhají se vyrovnávat s nepříznivou životní situací. Pokud ale tato situace trvá příliš dlouho, nebo se jedná o příliš náhlou, nebo velkou zátěž (například ztráta blízkého člověka, zaměstnání, majetku, setkání se zločinem…), tyto přirozené obranné mechanismy se vyčerpají. Člověk má pocit, že problém narostl do obrovských rozměrů, nemá žádné hranice, vyplňuje jeho celý svět. Objevuje se pocit bezvýchodnosti, pocit, že nic nemá cenu, úzkost, strach z budoucnosti, nebo deprese. Mohou se objevit i zvláštní psychické stavy jako pocit neskutečna – pocit, že to, co se děje, není pravda, je to sen, ze kterého se musím probudit, nebo pocit zvláštního vnitřního odcizení, oddělení od prožívaného okolního světa. To všechno jsou přirozené reakce zdravého organismu na příliš velkou psychickou zátěž. Viktor Frankl, zakladatel logoterapie mluví o tom, že v nenormální situaci je nenormální reakce právě normálním chováním. Člověk není blázen, ale prožívá psychickou krizi, a pokud se mu podaří obnovit dobré životní podmínky, obnoví se i jeho zdravé prožívání. Psychická krize je často spojena se silnými emocemi (smutkem, strachem, hněvem), které člověk potřebuje ventilovat. Rozhovor s druhým člověkem mu pomáhá nepřehledný problém lépe strukturovat a vytvořit si od něj odstup. Ne vždy ale má tuto možnost ve svých běžných mezilidských vztazích…

Takže proč? Proč si lidé kladou více filozofických otázek v době životních krizí? Každý z mého okolí už prošel nějakou životní krizí, stejně tak jako já. Nebudu svůj referát na občanskou výchovu obohacovat o nešťastné okamžiky svého života, chci jenom vyzdvihnout to, že jsem se pokaždé dokázala vzpamatovat a myslím, že krom mých přátel mi k tomu vždycky pomohly právě tyto filozofické otázky. Myslím, že někdy ještě u maminky v břiše jsme se všichni naučili nazpaměť pár otázek typu: „Proč zrovna já?“ nebo „Co jsem udělal/a špatně?“ a pokaždé, když se stane něco, co jsme nečekali, nechtěli, nebo se zbortí něco, co jsme dlouho budovali, se nám v hlavě spustí kolotoč těchto otázek, ke kterému jsme v období krize neschopni nalézt tlačítko off. Podle mého názoru by životní krize bez těchto otázek ani nebyla krizí. Lidé se ptají a vracejí k chybám, aby nalezli správnou cestu k tomu, jak své chyby a činy napravit, nebo aby alespoň nalezli odpověď na to, jakým způsobem by se měli v podobných chvílích chovat příště. Ptají se sebe i okolí. A vlastně je to dobře. Protože nikdo se z krize „nevyseká“ sám a potřebuje k tomu pomoc ostatních. A málokdo si všimne, že se někdo z jeho okolí potácí na hranici sebezatracení bez toho, aby se dotyčný trpící smutkem zeptal svých přátel, či někoho z rodiny na některou z těchto otázek. Ani ten nejlepší přítel, ani naši nejbližší, dokonce ani my sami si na žádnou z těchto otázek nedokážeme odpovědět. Naštěstí odpověď na ně není tak důležitá. Důležité je to, že se vůbec dokážeme ptát. Důležité je to, že i v nejtěžších situacích nás tyto otázky drží nad vodou… A proto si vlastně lidé kladou více filozofických otázek v době životních krizí. Protože v této době mají na takové otázky nejvíce času. Minuty, ba dokonce hodiny i dny, které bychom trávili společně se ztracenými osobami, prací o kterou jsme přišli, utrácením peněz o které nás okradli, vyplňujeme otázkami, které bychom si jindy pro nedostatek času nekladli.

Tyto filozofické otázky jsou vlastně součástí našeho žití. Proto i když vím, že by se jich chtělo spoustu lidí, stejně tak jako já, zbavit, jsem ráda, že se mám ve chvílích smutku a pocitu nadbytečnosti na co ptát. Ať už sama sebe, nebo svého okolí. Jsem ráda, že má každý z nás v hlavě kolotoč bez vypínače…