Diamand zkázy

Utíkám temnou uličkou. Kabát za mnou vlaje. Na zemi jsou stále kaluže od ranního deště. Mates mě tlačí před sebou. Slyším výstřely. Kulky naráží do stěn kolem nás. Dech mě už pomalu zrazuje, ale nemůžeme zastavit nebo zpomalit. Ti muži, kteří nás honí, by nás nelítostně zabili.
Mates zezadu vykřikne bolestí. Otočím se. Vidím, jak si drží ruku. Silným proudem z ní teče krev. Přiběhnu k němu.
On mě ale okřikne: „Nezastavuj se! Nesmí nás chytit, běž! Utíkej! Já jsem hned za tebou!“ Já se ale nenechám a chytnu ho za druhou ruku a pomáhám mu běžet.
Slyším, jak se muži přibližují. Jejich kroky jsou čím dál hlasitější. Přesnost jejich kulek se zlepšuje, už vidím jak lítají pouhé centimetry od mojí hlavy. Blíží se křižovatka. Běžíme doleva, třeba se jim ztratíme. Oni jsou ale neodbytní a po chvilce jsou zase za námi. Stále blíž a blíž.
Cítím, jak mi rukou prochází ledová bolest. Ale já to nevnímám, soustředím se, abychom se odtud dostali. Už to vypadá, že se jim ztrácíme, když Mates zakopne a spadne na zem.
Já se k němu ohnu a snažím se ho dostat na nohy. „Ne, běž beze mě, zachraň se, dokud máš ještě čas.“
Vidím, že se už rozhodl tu zůstat. Políbím ho a chci utéct pryč, ale už je moc pozdě. Muži už jsou tu. Jeden běží ke mně. Já se snažím utéct, ale on je rychlejší. Skáče po mně a strhává mě na zem. Kopu do něj, ale on jako by to vůbec necítil. Pevně mě chytá. Snažím se dostat z jeho držení, ale nedokážu se pohnout ani o kousek. Pomalu mě nese zpět k Matesovi, který stále leží na zemi, a okolo něj stojí čtyři muži.
Ten, který mě drží, promluví k nejvyššímu muži v černém klobouku. „Pane Jonesi, našel jsem tu holku.“ Na náznak vzdoru ho párkrát kopnu, i když vím, že tím nic nezmůžu.
Jones mu rozkazuje:“Zatím ji drž, nejdřív si to vyřídím s tímto červem.“
Mates se podívá na mě. Vidím mu v očích strach, zklamání, ale nejvíc mu oči hoří zlostí. Otáčí se k Jonesovi. „Pusť ji, ona za nic nemůže. To vše já.“
Jones ale odmítá. „Ona nese vinu stejně jako ty, a proto ponese stejný trest jako ty, smrt“
Jones se podívá na hodinky. „Za chvíli mám večeři se svým synem. Vyřídíme to rychle. Řekni mi, kam jsi ukryl ten diamant, a já ti zaručím, že zemře rychle.“
„Ne! Já ti nedovolím ji zabít!“ Mates se s těmito slovy na rtech rychle zvedá a naráží do muže, který mě drží. Pouští mě a já padám na zem vedle něj.
Mates na mě řve: „Běž, utíkej, já je zdržím, jak dlouho budu moct!“
Rychle vyskočím na nohy a utíkám do stínů temných uliček. Když zahnu za roh, slyším ještě křik a pár výstřelů. Bojím se toho nejhoršího. Musím zjistit, co se s ním stalo. Procházím vchodové dveře, jestli nějaké nejsou otevřené. Až předposlední dům, je má odemčené. Vejdu dovnitř. Hned proti mně jsou velké schody a po stranách vždy dva byty. Zavřu za mnou dveře a utíkám na střechu. Snažím se tam doběhnout co nejdříve. Schody beru po třech.
Konečně jsem navrchu. Zatlačím na dveře, které vedou na střechu. O kousek se posunou, ale nejdou otevřít. Prohlédnu si je pořádně a vidím, že je do nich zažraná rez. Zaberu znovu, konečně se otevírají a umožňují mě vyjít znovu do té chladivé noci. Střechy jsou osvíceny mírným světlem. Podívám se nahoru. Vidím, že je zrovna úplněk. Blížím se k okraji střechy. Abych se podívala na silnici, kde jsem před chvíli byla držena jako rukojmí. Opatrně nahlédnu přes okraj, aby si mě nevšimli. Ještě tam všichni jsou.
Mates leží na zemi v louži krve, která proudí ze třech střelných ran v jeho nohou. Jones na něho něco řve, ale jsem moc daleko, abych ho slyšela. Najednou na něj namíří zbraň a střelí ho do ruky.
Vítr ke mně donese pár slov. „Mluv, kde je ten diamant nebo přísahám, že si budeš přát, aby ses nenarodil.“
Diamant! Ano, diamant mi dával jako dárek. Proč ses jen zapletl s těmito lidmi, abys mi dal takový dárek? Proč? Co je na něm tak zvláštního, aby nás pro něj zabili?
Znovu se podívám dolů. Mates už ztratil mnoho krve, jeho hlava spadla na zem do bahna smíseného s krví. Jones znovu nabíjí zbraň. Namíří mu na hlavu a mačká spoušť. Na to se nemůžu dívat. Zavřu oči a poslouchám, jak vychází poslední výstřel z Jamesovy pistole.
Po chvilce pootevřu oči, abych se podívala co se dole děje. Jamesovi muži balí Matesa do černého pytle. Naposledy se podívám na jeho obličej. Přes jeho tváře teče krev z rány na čele. Jen, co Matesa zabalili, nakládají ho na vůz, který před chvílí přijel a odjíždí pryč. Pryč ode mě. Do zapomnění.
Ještě si přesně pamatuji, jak jsme se potkali. Bylo to před dvěma měsíci. Já jsem byla mladá dáma, která byla právě zrazená a on, on byl neznámý mladík, který mě přišel zachránit a vytáhnout z mé mizérie.
Byl krásný slunečný den, pátek, prvního října, ale já nic nevnímala, utíkala jsem ulicemi. Lidé se mi vyhýbali a křičeli za mnou nadávky, ať dávám pozor. Mě to ale nezajímalo. Jediné, co jsem měla právě na mysli, bylo jak ukončit svůj život. Jediní, na kterých mě záleželo, mě zradili a já byla úplně sama, sama uprostřed rušného města. Přesně jsem věděla, co udělám. Rychle jsem se blížila k nejvyššímu mostu ve městě. Když bych z něj skočila, nikdo by mě nedokázal zachránit a já bych se utopila v hlubinách pod mostem.
Procházela jsem se po mostě, přemýšlela jsem, jestli to mám udělat. Hodnotila jsem svůj život. Nakonec jsme si vzpomněla na bolest, kterou mi všichni způsobili, a já se rozhodla. Musím to udělat, lidé se musí dozvědět, co mi udělali. Pomalu jsem přelézala zábradlí. Když jsem se podívala dolů, hlava se mi začala strašně točit. Chytla jsem se zábradlí a připravovala jsem se udělat nejtěžší a zároveň poslední rozhodnutí v mém životě.
Po pár minutách jsem si uvědomila, že umřít ještě nechci. Že jim můžu udělit lekci jinak. Pomalu jsem se otáčela, ale zábradlí bylo kluzké a mně uklouzly nohy. Vysela jsem ve vzduchu a držela se pouze za ruce, které pomalu povolovaly. Už jsem se viděla mrtvou v ledových vodách, když mě někdo, v poslední sekundě než jsem se pustila, chytnul. Byl to Mates. Podívala jsem se mu do
jeho modrých očí a uviděla v nich svět, ale svět, ve kterém byla radost a láska, bez utrpení a strádání, takový svět, který mě v poslední době unikal pod prsty.
Hned, jak mě přetáhl přes zábradlí, mě oslovil: „Jsi v pořádku? Moc už nechybělo a mohla jsi spadnout dolů.“
Podívala jsem se na něj, nedokázala jsem ale odpovědět. Jen jsem přikývla hlavou. Celá jsem se klepat. Možná z šoku, možná ze zimy. Mates přehodil přese mě jeho kabát.
„Jsi celá prokřehlá. Doprovodím tě domů. Kde bydlíš?“ zeptal se.
Konečně jsem se odhodlala promluvit: „Já nechci jít domů. Stejně mě tam nikdo nečeká.“
Tak jsme se jen tak toulali po městě. Čas rychle běžel. Vedli jsme spolu dlouhé rozhovory. O všem, co nás napadlo, o životě, o něm, o mě.
Nakonec mě odvedl domů a já mu slíbila, že se s ním zítra znovu setkám. Druhého dne jsme se znovu setkali na tom mostě, kde jsem chtěla ukončit svůj život. Zavedl mě do lesa, za městem, kde jsme se posadili pod prastarými stromy a užívali si slunečného dne.
Od této doby jsme se potkávali každý den. Druhý týden mě pozval k sobě. Bydlel na kraji města, v domě obrostlém růžemi. Došla jsem ke dveřím a zaklepala. Hlavou se mi honily myšlenky. Jsem na správném místě? Ve správný čas? Co když není doma? Ale za chvíli se dveře otevřely a on stál v nich. Pustil mě dovnitř a já vstoupila. Byl to rozlehlý dům. Zavedl mě do pokoje a donesl mi pití. Poté se odešel převléct. Já jsem vstala a procházela jsem se po pokoji. Po stěnách vyseli různé obrazy. Okolo stěn stálo mnoho skříní, jedna velká knihovna a psací stůl. Šla jsem se podívat k psacímu stolu. Bylo na něm rozloženo pár papírů. Chvíli jsem se na ně dívala, když jsem si všimla obálky. Na obálce stálo: „Pro mou nejdražší“. Podívala jsem se dovnitř a tam byl přeložený list papíru.
Opatrně jsem ho vytáhla a začala číst: „Ty, která jsi rozzářila svými překrásnýma očima temnotu, ve které jsem se topil. Tvé skvostné vlasy, které mě pomohly zachytit se v proudu, který mě neúnosně táhnul pryč. Tvůj hlas, který mě vedl skrz krajinu, kde žádné světlo nesvítí. Tvá krása, předčí všechny divy světa. Jsi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. Jsi ta, která …“
Přestala jsem číst a otočila jsem se. Za mnou stál ten, který napsal tento dopis.
Mates se na mě podíval: „Vidím, že jsi našla můj dopis. Nevěděl jsem, jak ti to říct, tak jsem to chtěl, vyjádřil tak, jak mi to jde nejlíp. Na papíře Ale ještě jsem to nestihl dokončit.“
Mé srdce poskočilo radostí. „Tohle pro mě ještě nikdo neudělal. Ten dopis, ten dopis byl překrásný.“
Rozběhla jsem se k němu a objala ho. Mates mě něžně políbil. Tohle byl náš první polibek.
Náš vztah se rychle prohluboval. Trávila jsem s ním čím dál více času. Víc než s vlastní rodinou. Ale i v těch nejsvětlejších momentech se skrývá stín. Stín, který postupně sílí, až nakonec utlumí veškeré to světlo.
Vše začalo na den mých narozenin. Pozval mě do stylové restaurace, kde jsme oslavili moje narozeniny, na konci, ale nastalo něco, co jsem nikdy nečekala.
Právě jsme dojídali, když vytáhl na stůl malou krabičku z mahagonu. Přisunul ji ke mně a pobídl, ať ji otevřu. Vevnitř se skrýval překrásný náhrdelník, na kterém byl zavěšen diamant, velký jak mé oko.
Zeptala jsem se: „Kde, jsi vzal tak velký diamant?“
On mi to, ale odmítl říct: „Pro tebe, vždy jen to nejlepší, a nezáleží na tom, kde jsem ho vzal. Hlavně, že ho máš a je tvůj.“
Vstal, obešel stůl a připnul mi ho na krk. Podívala jsem se dolů, jak mi leží na trupu. Diamant krásně zářil ve světle svíček, které dohořívaly na stole.
Usmál se na mě a pravil: „Překrásný dárek, pro překrásnou ženu. Ať ti vždy tento diamant připomíná mé city k tobě.“
Po chvilce zaplatil účet a my jsme šli ven. Procházeli jsme po mrazivém městě. Bavili jsme se o budoucnosti, co vše můžeme dokázat. Co se může stát, a co nikdy nedovolíme, aby se stalo. Pořád kontroloval čas, jakoby čekal, až se něco stane.
Ještě chvíli jsme bloumali městem, když najednou zpozorněl a promluvil na mě: „Dokážeš dojít domů? Už je pozdě a já zapomněl na jednu schůzku, kterou jsem měl sjednanou.“
Já přikývla, on políbil mě, otočil se a utíkal opačným směrem. Já šla pomalu domů a přemýšlela, co se stalo. Proč tak musel pospíchat? Má to něco společného s tím diamantem? Ten musel stát strašně moc peněz.
Od této doby pokaždé, když jsme byli spolu, tak se choval trochu jinak. Vypadal více ustaraně, pořád se ohlížel, jako kdyby někoho čekal. Když jsem se ho zeptala, tak mi vždy řekl nějaký důvod, ale já cítila, že mi neříká pravdu. Měla jsem o něj opravdu velký strach.
Jednoho dne jsme měli domluvenou schůzku v našem oblíbeném parku. Přišla jsem trochu dříve. Sedla jsem si na lavičku pod stromem a čekala. Hodiny už ukazovaly čtyři, ale on tu ještě nebyl. Nikdy se nezpozdil, dokonce ani nezvedal telefon. Ještě chvíli jsem čekala. Neměla jsem ráda, když někdo nedoráží slib, proto jsem chtěla jít k němu a podívat se proč se tak zpozdil.
Dostat se k jeho domu mě trvalo dalších dobrých dvacet minut. Zastavila jsem se před jeho domem a chvíli jsem se na něj dívala. Poté jsem se ale odvážila a zaklepala. Dveře byli pootevřené! Proč nezavřel dveře? Někdo se mu tam vloupal? Vstoupila jsme dovnitř a zhrozila jsme se. Vše bylo rozházené a zničené. Rychle jsem proběhla všemi pokoji, ale nikde jsem ho neviděla.
Byla jsem strašně zmatená a vystrašená. Kdo to udělal? Proč to udělal? A hlavně, kam zmizel Mates? Ještě jednou jsem chtěla projít celý dům. Pomalu jsme přecházela místnost po místnosti a dívala se kolem, jestli ho někde neuvidím nebo aspoň nějakou stopu. Už jsem to chtěla vzdát, ale pak jsem se podívala z okna na zahradu a to, co jsem uviděla, bylo to nejhorší, co mě zatím potkalo. Mates ležel na zemi na konci zahrady. Rychle jsem vyšla ven. Když jsem procházela dveřmi, všimla jsem si krvavé stopy na stěnách kolem. Co jsi jen udělal? Rychle jsem proběhla zdemolovanou zahradou a klekla k Matesovi. Dýchal. Mělce, ale dýchal. Byl v bezvědomí. Celý byl pokryt krví a jeho pravá ruka byla otočená v nepřirozeném úhlu. Snažila jsem se ho probudit, ale nic nepomáhalo. Začala jsme ho táhnout dovnitř, do domu. Byl velice těžký, ale nakonec se mi ho podařilo posadit do křesla. Donesla jsem vodu z koupelny a začala mu omývat krev z těla. Během umývání jsem objevila mnoho dalších tržných ran, ze kterých stále tekla krev. Snažila jsem se najít lékárničku. Nakonec jsem ji objevila ve skříni s oblečením. Rychle jsem mu všechny začala obvazovat. Než jsem je ale stihla obvázat, tak se začal probouzet.
Otevřel oči. Změnily se, nebyly tak čiré jako předtím, ale zakalené, temnější, bez jiskry. Chvíli se díval okolo a pak se zeptal: „Co se stalo? Proč je to tu tak zdemolované?“
Pověděla jsem mu vše, co se stalo od té doby, kdy jsem na něj čekala v parku.
Pomalu se mu do očí vracela jiskra. Pokusil se vstát, ale když se opřel o jeho ruku, tak jen zasyčel a sjel zpátky do křesla.
Doléhala jsem na něj: „Musím tě odvézt do nemocnice. Ta ruka vypadá špatně!“
On ale nechtěl: „Ne, oni by mě tam našli. A tebe se mnou. Nesmím dovolit, aby se ti něco stalo, to bych nepřežil.“
„Kdo ti to udělal? Proč ti to chtějí udělat? Musíme to ohlásit policii.“ Začala jsem být nesvá.
„Ne, nesmíme to říct policii. Oni mají lidi všude.“ Řekl mi.
„Tak mi aspoň řekni, kdo to je.“ Dožaduji se odpovědí.
„Myslím, že už je příliš pozdě abych to ututlal. Dobře, ale nebude se ti to líbit. Vše začalo tím diamantem. Chtěl jsem ti koupit něco, co čím by sis mě zapamatovala, ale neměl jsem peníze na nic hodnotného. Proto jsem šel za strýcovými lidmi. Jsou to drsní lidé, ale féroví. Aspoň dokud se držíš jejich pravidel. Dali mě ten diamant se slovy, že až budou něco potřebovat, tak si pro mě přijdou. Hned druhý den, co jsem ti ho předal. Tak ke mně přišel jeden muž a předal mi obálku, ve které byly mé úkoly, co pro ně mám udělat. Byli tam vyznačeni tři muži a jedna žena. Oni po mě chtěli, abych je zabil! Prý to jsou nepřátelé mého strýce. Lidé, kteří nesplnili, to co měli. Nejdřív jsem si myslel, že bych něčeho takového mohl být schopen. Našel jsem si jednoho muže a sledoval ho domů, ale jen co jsem ho začal sledovat, jsem si už tím nebyl tak jistý. Zjistil jsem, že měl rodinu, manželku a dvě děti. Určitě byl v podobné situaci jako já. Přece jsem nemohl dopustit, aby ztratili svého tátu! Proto jsem se chtěl s tebou setkat v tom parku a říct, že se musíme rozejít a já bych utekl, schoval se, dokud by se to nepřehnalo, ale oni byli rychlejší. Zrovna když jsem chtěl jít za tebou, tak vtrhli sem do domu. Zmlátili mě a řekli, že tohle je první varování, pokud svůj úkol nesplním, tak mě dokončí. Prý mám být vděčný, ještě nikdy nikdo nedostal druhou šanci. Ale já to nedokážu. Musím rychle někam odjet a schovat se. Doufat, že mě nenajdou. A ty by ses měla vrátit, ke svému předchozímu životu. Zapomenout na mě a pokračovat jako by se mezi námi nic nestalo.“
Byla jsem v šoku: „Ty ses s nimi zapletl jen kvůli mně? Udělal jsi dobře, že jsi nikoho nezabil, ale já tě neopustím. Utečeme spolu, můžeme žít v zahraničí. Já tě nechci ztratit!“
Podíval se na mě, viděl, že se nenechám přemluvit a políbil mě. „Dobře, ale musíme hned vyrazit, vezmu nějaké věci, počkám na tebe před tvým bytem a pak musíme rychle zmizet.
Přikývla jsem a vyběhla ven. Utíkala jsem, jak nejrychleji to šlo. Domů jsem doběhla za pár minut. Rychle jsem zabalila nejdůležitější věci, nějaké oblečení, jídlo, pití sebrala všechny peníze. Ani jsem se nerozloučila s rodiči a šla jsem na místo za naším domem, kde jsme se vždy setkávali. Jen co jsem zatočila za roh, vyšel ze stínů, ve kterých se schovával a rychle za mnou přiběhl.
„Musíme jít, rychle, není tu bezpečno.“ Doléhal na mě.
Doběhli jsme k cestě a promluvil ke mně. „Musíme si sehnat jiné auto, s jinou značkou. To mé je moc nápadné.“
Zrovna okolo projížděl taxík. Mates ho zastavil. Naše věci jsme dali do kufru a nastoupili. Jeli jsme na šrotiště. Byla to dlouhá cesta, pár kilometrů zaplněným městem. Po půl hodině jsem si ale uvědomila, že nejedeme směrem na šrotiště.
Naklonila jsem se k Matesovi a pošeptala jsem mu to. On hned zbystřil. Porozhlédl se a všiml si, že vážně nejedeme tím směrem. Taxikář pracuje pro jeho strýce!
Mates zařval na taxikáře: „Zastav, musíme hned vystoupit.“
Taxikář, ale zamítnul: „Promiňte, pane, ale zde nemůžu zastavit. Je tu moc velký provoz.“
Mates ale počkal, až taxík přibrzdil a pak zkusil otevřít dveře. Byli zamčené! Teď už nebyl pochyb, pro koho pracuje. Mates zatlačil pořádně na dveře. Staré dveře nevydržely takovou sílu a se zavrzáním spadly na zem. Rychle vyskočil z auta a podal mě ruku, taxikář ale dupl na plyn. Nedokázala jsem se dostat ven, protože mě chytil za nohy. Chvíli jsem s ním přetahovala, ale nakonec se mi povedlo ho kopnout, kvůli čemu mě na malou chvíli pustil, to se mu ale stalo osudným. Rychlým pohybem dopředu jsem vyklouzla z auta a dopadla kousek od Matesa, který běžel za taxíkem.
Rychle jsem stoupla a utíkali jsme nejbližší uličkou. Už se stmívalo. Taxikář vylezl z auta a řítil se za námi. Nadával. Utíkali jsme jako o život. Snažili jsme se ho setřást, ale pokaždé nás našel. Po pár minutách se k němu přidali další lidé. Tihle měli i zbraně a začali po nás střílet, ale měli jsme dostatečný náskok, takže nás nedokázali zasáhnout. Zatím. Pořád jsme utíkali, ale pomalu jsme ztráceli energii. Polevovali jsme v našem tempu.
Potřesu hlavou. Takto končí jeho příběh, ale vždy ho budu mít v srdci a vzpomínat na něj s láskou. Jones a jeho lidé už dávno odjeli a Matesovu mrtvolu si vzali sebou. Přísahám, že Matesův strýc za to, co udělal, zaplatí. Zaplatí svým životem, i kdybych mu ho měla vzít svými vlastníma rukama.