Třetí šanci nedávám

“Ještě půl hodiny” , říká mi moje jediná pravá kamarádka, která mi po všech těch letech zbyla.Měla jsem jednoho přítele, ale to už je dávno.To už je minulost.Byli jsme nerozlučná dvojka, smáli jsme se čemukoliv co nás napadlo, každičkýmu slovu, každý jsme se navzájem podrželi…”Héj, tak dost snění”, okřikne mě Jana.Možná jsem tak trochu snílek, ale jsem I realista a vím, že to co bylo dávno už nikdy víc nebude!Tohle je minulost!Já žiju přítomností a právě teď možná nemám zrovna nejvíc přátel, ale alespoň jsem svoje a zjistila jsem, kolik pravých přátel opravdu mám.Bohužel mě děsí ten fakt, že celých sedm let mi jenom lhal, jenom se přetvářel a já jsem mu dělala informační centrum.Tohle je ke mně trochu nefér.
Ještě si trénuju všechny rytmy, noty a kontroluji zapojení mých kláves.Od svý dvanácti let totiž miluju hudbu a I když nejsem zrovna zpěvně nadaná, tak jsem dostala do vínku hudební sluch a ovládání hudebních nástrojů a snad mám I fantazii pro psaní textů, ikdyž v mém případě je to spíš ze zkušeností, jelikož moje texty jsou o zradě, smutku.Ovšem v repertoáru by se našli I ty povzbudivé písně a ty jsou z té doby, kdy jsem si řekla, že budu jiný člověk a nebudu se ohlížet.Neznamená, že když nemáte nadání, pro krásný a dokonalý hlas, musíte s hudbou seknout.Pokud mate skvělou kamarádku, která ten hlas má a je ochotná vaše texty zpívat, tak z vás může být I úspěšný muzikant.
Stojím na podiu a začínám cítit, jak se mi klepou kolena a teď to, čeho se bojím je, aby se mi nerozklepaly I ruce a já nezačala hrát něco, co jsem v životě netrénovala.To důležité je, že tréma ze mě po první minutě odpadla a už hraji opravdu jako “profík”.Jana opravdu překrásně zpívá.Jenže, tohle není jediné, proč ji obdivuji.Díky ní, jsem poznala, co to je druhá šance.Byla totiž, něco jako já.Snílek, uzavřená, hodně si všechno brala.Já jsem ji povzbudila a když jsme byla na dně já, díky mému bývalému nejlepšímu příteli, tak podržela ona mě a za to jsem jí dodnes vděčná.
Jsme uprostřed našeho programu a najednou mi totálně ztuhnou prstyna rukou.Nemůžu hrát, všichni se na mě dívají.Včetně jeho!Proč musel přijít zrovna teď?Omluvně pohlédnu na Jany a uteču z podia.S pláčem se sesypu k zemi.Po pěti minutách ke mě dorazí i Jana.Ví o co běží, takže mě hned začne utěšovat.Asi se jí to moc nedaří, ale I tak jí poděkuju, ale chci být sama.
Brouzdám už dobrou půlhodinku sama po lese a po všech možných klikatých cestičkách.Začínají se mi drát slzy do očí.Sama pro sebe si říkám, že jsem přece silná a tuhle kapitolu už má za sebou.Nebudu kvůli němu brečet.On si moje slzy nezaslouží.Cítím jak mě to u srdce bolí, ale tohle já zvládnu.Už jsem dost dlouho byla ta šedá myš.A dost!
Zavolám na mobil Janě a řeknu jí, kde jsem a jestli by nemohla přijít.Přišla.Tak takhle se pozná opravdový přítel-nenechá tě ve štychu.Řeknu jí, že ještě pro něco musím domů, ale sejdeme se ve zkušebně za třicet minut.Slib jsme dodrželi obě a já mám nový text.Je o tom, jak mě zklamal, jak jsem se cítila mizerně a jak jsem těď silná a nežiju minulostí.Janu text I melodie nadchne a do dvaceti minut už ho umí nazpamět.
Stoupám si znovu za klávesy a začínám pomalu hrát a koukám se, jestli je pořád tady.Támhle ho vidím vystávat.Tak super.Jano, můžem na to.Jakmile se rozezní první slova a melodie, začne celé obecenstvo naslouchat.Po skončení písně sklidíme ohromný potlesk.Klaníme se a užíváme si ten pocit vítězství.Jo, vítězství je opravdu uspokojující.
Když tak sedíme vzadu, ve zkušebně najednou přijde on.Jakub.”Co ty tu chceš?” Osopím se na něj.”J…J…Já přišel jsem jenom říct, že to bylo vážně skvělý vystoupení”.Vysouká ze sebe a nastává tam trapná minuta ticha, kde můj cíl pohledu je bílá zeď.Nevím proč, ale najednou je mi ho líto.Opravdu se polepšil a chce mě zase zpátky, jaky tu nejlepší kamarádku, nebo si jenom na to hraje?Najednou z něj vypadne pár slov.”Hele, je mi to všechno moc líto”.Teď to znělo dost kýčovitě, ale stejně si myslím, že mu to líto opravdu bude.”Dobře, zkusíme to urovnat.Dám ti druhou šanci a zkusíme to znova”.Zajímavý řešení, který jsem ptávě navrhla, ale začínám uvažovat, jestli jsem o něm vůbec přemýšlela.
Sedím tu sama v kotuku a přemýšlím, jestli jsem udělala chybu já, nebo celý svět.On se na mě vykašlal.Jak mohl?Jak jsem mohla být tak oblomná.Jak jsem mohla dovolit, aby se mě znovu zmocnil.Ne!Moje stare já už tu není.To se mi určitě jenom zdá.Nemůžu se ubránit svým slzám, nemůžu přestat myslet na to, co jsem to provedla.Cítím se, jako bych dopustli největší zkázu světa a nenávidím se.On na mě poštval úplně všechny mé přátele, kteří mi zbyli.Jana!Jana se nechala ukecat a přešla na jeho stranu.
Život mi hodně dal, hodně mi taky vzal.Teď už ale vím, že jediný člověk, ketému na světě můžu věřit a spolehnout se na něj, jsem jenom já.Já budu vždycky ta, která vyhraje.Na stare přátele už nemyslím.Neříkám, že mým novým důvěřuji, protože moje zkušenost v životě mě už hodně poučila, ale zase se nevzdávám a snažím se vypracovat k tomu, abych vítězila a nepatřila na stranu poražených.Moje hvězda ještě nezapadá.Ti, co mě zavrhli o mně ještě uslyší, to můžu garantovat.Neříkám, že jsem prefektní, ale s průměrem se už nesmířím.Jana, Jakub a spol by se měli smířit s tím, že já třetí šanci nedávám!!!