Za císaře pána! (3)

Doktor, respektive nedoučený řezník, byl muž v bílém plášti, s podivně unaveným výrazem na vrásčité tváři a se slaměnými vlasy. Po každém ošetřeném pacientovi si přihnul z placaté lahve.
„Včera ji vyhrál v kartách“ poznamenal Vašek, když si všiml, jak lahev pozoruji. „Slivovice. Nechápu, jak ji mohl ten chlap vsadit do hry s tak blbýma kartama.“
„Možná rád riskuje…“
„Tentokrát se mu to nevyplatilo. Doktor měl víc štěstí.“
Pokrčil jsem rameny a zamířili jsme ke stanu. Měl volno, proto jsme se pohodlně usadili a záhy nás Vašek navzájem představil. Vysvětlil jsem mu svou situaci. Pozorně si mě vyslechl, pak na chvíli zmizel ve stanu a po pár minutách čekání mi na nos posadil brýle s krásně čistými skly a jakoby pozlacenými obroučkami. „Mají zhruba tolik dioptrií, kolik potřebuješ.“ Poděkoval jsem a musel jsem uznat, že pohled na svět se změnil. Dohlédl jsem dál a všechno mělo pevné obrysy. Když jsem si zvykl na to, že opět vidím vše tak, jak to vypadá, začal nás doktor hostit.
Vytáhl tři malé nádobky na podávání léků a do každé ulil průsvitnou tekutinu z placaté lahve. Pronesl krátký přípitek a obrátil do sebe obsah nádobky. Já s Vaškem jsme ho záhy napodobili. Byla výborná. Příjemně pálila, ale zároveň si zachovala chuť švestek.
„Za tohle se tady platí zlatem“ poučil mě můj přítel. „Za tuhle flašku bys mohl s vojákama do hampejzu a nikdo se to nedoví.“ Nechápavě jsem se podíval na doktora. „Jsem ženatý. A navíc si radši připiju se svým přítelem.“
Souhlasně jsem pokýval hlavou. Dali jsme druhé kolo, ale ke zjevné doktorově nelibosti. Zřejmě drobný šetřílek, ačkoliv jsem chápal, že takhle skvělý obchodní artikl nerad ztrácí s párkem skoro cizích kluků. Chvíli jsme seděli a navzájem jsme si vyprávěli o domově. Já s Vaškem o našem dětství a doktor o životě v Praze. Vaška jeho vypravování nudilo, ale já jsem velice pozorně poslouchal. Četl jsem mnoho knih o životě v tom krásném městě, ale nikdy jsem nedostal příležitost, se do něj podívat. Seděli jsme až do oběda, dokud nás nepovolali na menáž. Řídká zeleninová polévka a gumové maso. Jak mi tentokráte chutnalo. Polévku jsem vypil několika doušky a maso, jsem alespoň požužlal v ústech. Zajedl jsem to vše prapodivným komisárkem a pohladil jsem si břicho. Několik vojáků mě pozorovalo se zvláštním výrazem ve tváři.
Jakmile byla větší část tábora po jídle, byl čas umýt nádobí. Nevěřil jsem, že taková práce může zabrat celé odpoledne. Misky jsme máchali ve studené vodě a jakýmkoliv způsobem z nich měla zmizet špína. Prvních dvacet misek jsem drhnul, až vypadaly, že by se z nich dalo v nejhorším případě i jíst, ale brzy jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Nakonec jsem každou misku lehce opláchl vodou a odstranil jsem povrchovou špínu.
Když mi skončila služba, rozhodl jsem se navštívit přítele v našem novém společném stanu. Cestu jsem s novými brýlemi našel rychle. Když jsem se blížil ke stanu, zahlédl jsem, jak před jednou z ubytoven hlídkuje ten Maďar, který mě okradl. Ve stanu se něco hýbalo, proto jsem si dokázal dát dohromady, že zřejmě zase vyrazili do práce. Dostal jsem strašný vztek. Rozhodl jsem se, že nebudu čekat na večer a vyřeším si svůj problém hned. Musel jsem se hlídce dostat za záda, takže mi nezbývalo, než obejít plno stanů tak, aby si mě nevšiml.
Opravdu se mi to podařilo a já stál za tím zatraceným Uhrem. Byl to sice chlap, jako hora, ale na mé straně stál moment překvapení. Ze země jsem zvedl plochý kámen a potěžkal jsem ho v levačce. Zbývalo jen pár kroků. Musel jsem doufat, že mě neuslyší. Zdálo se, že svou úlohu hlídače bere vážně a snaží se nezklamat.
Měl jsem chvilku času, abych si ho pořádně prohlédl. Ze zadu vypadal ještě mohutněji, než tváří v tvář a za provizorním opaskem se skrýval dlouhý nůž. Promýšlel jsem taktiku. Mnoho možností jsem neměl. Pokud hlídač po úderu kamenem neupadne do bezvědomí, budu ztracen, protože proti němu a ještě jeho společníkovi bych neměl šanci. Proto musí upadnout do bezvědomí, pak se chopím jeho nože a uvidíme, co se stane.
Ještě krok a zaútočím. Srdce mi bušilo, jako když jsem se chystal poprvé do útoku. Nadechl jsem.
Prudká rána do zátylku plochým kamenem způsobila hromotlukovi okamžitou ztrátu vědomí. Rychle jsem vytáhl nůž z Uhrových kalhot a kámen, kterým jsem uvedl toho dacana do říše snů, jsem mrštil dovnitř. Ozval se výkřik a ze stanu vyletěl malý Maďar. Jeho černé oči metaly blesky na všechny strany a dlouhý knír se mu ježil. Znova zaječel a vytáhl břitvu. Trochu se přikrčil a vrhl se na mě. Mířil mi na hlavu a já jen tak tak uhýbal. Jeho mrštnost se dala předpokládat, ale přesto mě znejistila. Útočil znova a znova a bylo čím dál těžší se jeho útokům vyhýbat. Musel jsem převzít iniciativu. Když mi sekl po ruce, ve které jsem třímal nůž, rychle jsem ucukl a má pravačka dopadla na jeho líci. Ztratil rovnováhu a než ji stačil nabrat, obdržel kopanec do holeně. Vykřikl bolestí, ale stále se nechtěl vzdát. Nechal jsem ho, aby se trochu vzpamatoval, ale nechtěl jsem mu dát šanci na útok. Když vypadal, že se udrží na nohou, vší silou jsem mu dupnul na chodidlo.
Zrudl, kousl se do rtů a pokusil se po mě hodit svou břitvu. Nebyl problém se jí vyhnout a kopnout toho všiváka do brady. Dal jsem si záležet a opravdu se mi povedl. Naprosto to toho zloděje vyřídil. Ležel na zemi a těžce oddychoval. Bál jsem se, že bude mít tužší kořínek, ale když vypliv na zem zubní drť smíšenou s krví, pochopil jsem, že vítězství je na dosah.
Suveréně jsem k němu přišel a nuž se mu ocitl nebezpečně blízko hrdla. Pro jistotu obdržel ještě ránu pěstí a pár pohlavků. Pomsta je sice hezká věc, ale ztracené věci vám nevrátí. „Kde jsou mé věci ty pitomče, co?“ Nechápavě pokrčil rameny, za což si vysloužil úder do břicha. Když se začal trochu dusit, přátelsky jsem ho poplácal po zádech.
Otázku jsem v klidu zopakoval, ale zároveň jsem si nepřestával pohrávat s dlouhým nožem ve své levačce.
Opět odmítl odpovědět a dokonce se blbě usmíval. Úsměv jsem mu oplatil, ale přidal jsem několik ran pěstí, a protože mě to přestávalo bavit, zkroutil jsem mu ruku za záda.
Křičel, ale o mých věcech jsem se nic nedozvěděl. Dostal jsem vztek. Vyhrnul jsem chmatákův rukáv a na paži jsem mu vyryl křížek. Když si ruku hladil, slabě jsem ho kopl do nohy a ukázal jsem na jeho zranění. Zdálo se, že pochopil. Chvíli přemýšlel. „Prodal jsem to. Chlapíkovi z nedalekého městečka.“ Ušklíbl se a dál si hladil zranění. Ten lotr umí česky! Na čele mi naběhla žíla. Měl jsem sto chutí vrazit mu vrazit nůž do krku. „Jak vypadal?“ dostal jsem ze sebe nakonec. „Byl to starosta. Tlusťoch s pár vlasama na hlavě. Má docela dobrý knír.“
Sám si svůj trochu urovnal a nevině se na mě podíval. Chvíli bylo ticho. Pak se posadil, vyplivl drť z úst a zeptal se, jestli může jít. Odplivl jsem si před něj a sám jsem místo střetu opustil. Až když jsem odcházel, všiml jsem si, že od začátku bitky se tahle část tábora vylidnila. Začal jsem se trochu bát, s kým jsem se dostal do křížku.