Za císaře pána! (1)

Srdce mi bušilo, jako by se mělo každým okamžikem rozskočit. Potil jsem se jako prase. Najednou to mělo přijít. Každou vteřinu to přijde. Zase zpátky. Všechno na novo. Ozvala se píšťalka. Zabila mi tolik kamarádů. Opustili jsme zákop a najednou jsme běželi územím nikoho. Po pravici jsem měl Petra s Vaškem. Po levici pak nějákého nováčka. Nikdy nezapomenu na výraz jeho tváře. Ten strach byl cítit víc, než smrt všude kolem. Ozvaly se první výstřely. Srdce mi poskočilo a jazyk se mi začal lepit na patro. Stále vpřed. Právě jsem přeběhl po nějakém těle. Respektive po tom, co z něj zbylo. Stále jsem běžel.

Už byl vidět ostnatý drát. Tak blízko jsme se ještě nedostali. Tak blízko jejich kulometu a ostrým bajonetům. Tak blízko smrti. Střelba se stávala častější a kulky málokdy minuly nějáký pohyblivý cíl. Běžel jsem tuhle trasu už po třetí, ale stejně mě studený pot na zádech držel při vědomí. Znovu jsem se podíval směrem, kde měl běžet ten mladík, ale sotva jsem pootočil hlavu, dopadl mezi nás granát. Mé tělo se stalo vláčným a v letu se podobalo kusu hadru. Dopadl jsem do kráteru po mině, nebo něčem podobném. Chvíli jsem ztratil vědomí. Probral jsem se a ohmatal jsem si končetiny. Díky Bohu. Jsem buď mrtvý, nebo ležím v kráteru po granátu. Ale jestli ležím v kráteru, mám naštěstí končetiny, které mě z něj mohou dostat. Porozhlédl jsem se po okolí. Válelo se zde několik těl v nejrůznějších uniformách. Doplazil jsem se k prvnímu. Mělo na sobě italskou uniformu. Leželo na břiše. Otočil jsem ho. Nejprve se mi udělalo zle a záhy jsem se vyzvracel. Obličej dávno ztratil svůj původní tvar a hrudní koš byl rozdrcený a vnitřnosti vyhřeznuté. Snažil jsem se najít polní láhev. Všude jen krev a vnitřnosti. Ani u dalšího těla láhev nebyla. Těžce se mi dýchalo a zřejmě jsem krvácel, protože mi rychle ubývalo sil. Snažil jsem se zranění najít. Bolelo mě celé tělo, proto jsem musel hledat vnější poškození. Jen pár oderků, ale žádné větší krvácení. Možná mám vnitřní zranění.

Pokusil jsem se vstát. Podařilo se mi to, až na sedmý pokus. Pokaždé mi přestaly sloužit nohy. Když jsem stál, zkusil jsem chodit. Šlo to překvapivě dobře. Začínal jsem cítit, že pokud se rychle nedostanu k lidem padnu vysílením. Bylo mi milejší zajetí, než-li smrt vyčerpáním. Vyškrábal jsem se z kráteru. Bojiště bylo poseté mrtvými těly a nořilo se do tmy. Šel jsem, kam mě nohy nesly. Přelezl jsem val a ocitl jsem se v zákopu. Uslyšel jsem hlasy. Rozpoznal jsem italštinu. Pokusil jsem se dát do běhu. Viděl jsem dva muže na hlídce. Chtěl jsem na sebe upozornit výkřikem, ale z hrdla se mi neozvala ani hláska. Nahmatal jsem pistoli a zmáčkl spoušť. Ozval se výstřel. Cítil jsem se šťastný. Udělal jsem dva kroky k cizincům, ale má euforie byla předčasná. Opětovali střelbu! Cítil jsem obrovskou bolest na hrudi. Hlava mi třeštila a nohy vypověděli službu. Upadl jsem na zem a čekal jsem na smrt. Oči se mi klížily. Vzdal jsem poslední boj a odevzdal jsem se osudu. Víčka mi zakryla oči a já jsem definitivně pozbyl vědomí.