Střípky

mít barvu havraní a srdce z kamene
pryč daleko od skutku, od tváře zděšené
projít kolem tebe a nezůstat stát
proč se o tak krásný cit nechce nikdo prát?

střípky padají z nebe, tam vstup je zakázán
jsou to zbytky tvého štěstí, zničil je on sám
tak pusť mě tam a věř mi, já chci je s tebou sbírat
mít pořezané ruce a tvé slzy stírat

první kapka spadla na zem na nejmenší z dílů
a ty zatím překvapená se snažíš nabrat sílu
beze slova, bez myšlenky upíráš na mě pohled svůj
krvácím, však nezradím tě, to si pamatuj

na tom smutném místě klečely jsme obě
nikde kolem žádný hlas, i víc hluku je v hrobě
ruce samý šrám, jen v srdci pocit souznění
už konečně víš, kdo jsem, na tom se nic nezmění