22.04.2011 1 1202(3) 0 |
Celý den začal špatně. Vyškovského rychtáře nad ránem probudil ponocný, který našel purkmistrovo tělo. Rychtář následně probral svou ženu, Kvída a nechal si zavolat kata s holomky. Dále zburcoval třicet biřiců, aby dali vědět všem hlídkám. Město musí být neprodyšně uzavřeno. Po celém Vyškově se tedy procházelo šedesát biřiců s kopími a byli v nejvyšší pohotovosti. Dalších dvacet se postavilo před šenky ve městě a mělo zabránit, aby kdokoliv cizí budovy opustil. Rychtářova žena nechala Kvídovi malou komůrku, ve které někdy přespával její bratr, takže měl Kvído o alibi i o střechu nad hlavou postaráno. Východ slunce byl ještě daleko a celé město pokojně spalo. Tedy až na biřice. Nastala opravdu výjimečná situace. Byl povolán celý sbor, čítající sto mužů. Vyškov vypadal, jako by se chystal na válku. Několik mužů zamířilo vzbudit kněze, další spěchali malou brankou u městských hradeb pro kata a jeho holomky.
Rozespalý Kvído opustil svou komůrku a vešel do promrzlé jizby. Rychtářova žena Ludmila se snažila rozdělat oheň, ale jak byla rozespalá, tak jí to moc nešlo. Rychtář Karous už čekal před domem a o něčem živě diskutoval s vysokým biřicem. Kvído zkontroloval, zda má u pasu dýku a měšec, rozloučil se s Ludmilou a vyrazil ven. Tma už nebyla tak neproniknutelná, jako bývá v noci, ale stále ještě potřebovali na cestu louče. Biřic, který je vedl, byl neuvěřitelně vysoký a měl křivý nos, který tvarem připomínal zralou okurku. Vedl je přes náměstí, které zelo prázdnotou. Nikde nebylo ani živáčka. Ticho působilo hrozně stísněně. Až když byly na jeho druhém konci, všimli si tříčlenné hlídky, která mířila do malé židovské osady. Neušli ani dvacet kroků, když zahnuli do uzounké uličky. Nebyla dlážděná, povrch tvořila páchnoucí slída. Tady stálo několik šenků s nevalnou pověstí. Jeden byl plný povětrných holek, jmenoval se U Zelené pentle a říkalo se, že jeho hlavním sponzorem je samotný olomoucký biskup.
Nebylo to nic neobvyklého. Proč by měli muži hřešit s vdanými paničkami a činit tak hřích téměř neúnosným, když mohou zajít do podobného podniku a za pár denárů si užít toho, co jim doma chybí. A také se tímto způsobem snažila církev zabránit hříchu sodomskému mezi svými členy.
Další m podnikem bylo hráčské doupě. Jmenovalo se prostě. Kostka. Nenápadná, nízká budova s oprýskanou omítkou a rozbitými okenicemi mohla nabídnout jen malou místnost se dvěma lavicemi hrubě otesaným stolem. Pivo zde nalévali špatné a kuchyně nestála za nic. Vše důležité se totiž odehrávalo ve sklepě. Tam stály stoly na vrchcáby, kostky a jiné hazardní hry. Do sklepa chodili měšťané i projíždějící kupci utrácet své peníze. Navíc oba podniky byly propojené tajnou chodbou, takže když byla v Kostce nuda, tak hostinský Chrst poslal pro pár holek a zábava a peníze se opět daly do pohybu.
Když procházeli onou uličkou, vzpomněl si Kvído na Marušku. Už včera ji poslal zpět domů, ať se stará o svůj hostinec, protože by hrozilo, že takhle si ho prostě zabere někdo jiný. Pro jistotu s ní poslal rychtář Karous několik binců, kteří měli zajistit bezpečnou cestu. Doufal, že ji brzy uvidí a bude pro ni mít dobré zprávy. Netušil, co po smrti těch dvou židů bude s Blažejovým dluhem, ale vypadalo to, že prostě zmizí. Z jeho úvah ho vytrhl katův holomek, který kolem něj probíhal a nešetrně do Kvída vrazil. Mladík se na malého holomka obořil, ale nezdálo se, že by to vedlo k nějakému výchovnému účinku. Dokonce se dočkal od toho nevychovance neslušného gesta na rozloučenou.
„To je Janek, katův holomek. Je to sirotek. Matka mu zemřela, když byl ještě nemluvně a jeho otec padl před třemi lety na nějakém tažení v Uhrách. Náš kat Bartoloměj se ho ujal a říká, že z něj udělá svého nástupce,“ vysvětloval Kvídovi trochu omluvným tónem Karous. Ale to už došli až těsně pod hradby, kde obličejem dolů ležel v kaluži krve purkrabí Jaroš.
Rychtář ho otočil a soustředěně si prohlížel úzký otvor v místech, kde obvykle mívají lidé srdce. Kvído přešel na druhou stranu proti rychtáři a sám si pro sebe něco mumlal, nepřestávaje zkoumat mrtvolu. Potom začal přecházet sem a tam kolem domů a hradeb. Rychtář mlčky dokončil prohlídku a sám si také začal prohlížet okolí. Ulička byla ponurá a zapáchala odpadky, které obyvatelé jen tak házeli na ulici. Ač bylo sucho, na několika místech byly kaluže zapáchajících tekutin. Nikdo se ani nesnažil domýšlet, co to je. Tři biřici jen tiše stáli a pozorovali dva dospělé muže, jak přechází po uličce a něco neustále zkoumají. Občas se vrátili k mrtvole, něco prozkoumali a pak pokračovali v předešlé činnosti. Za pět minut dorazil kat Bartoloměj se svými dvěma pomocníky a za pár dalších okamžiků je dohnal i Janek. Bartoloměj chvíli tiše hovořil s rychtářem. Občas se podíval směrem ke Kvídovi a jindy kýval souhlasně hlavou. Nakonec přešel ke svým pomocníkům a rozdal jim úkoly. Sám šel k tělu a začal ho důkladně studovat.
Po deseti minutách, které ubíhaly každá naprosto stejně, se u mrtvoly purkmistra Jaroše sešli kat, Kvído i Karous.
„Tak co pánové, jaké jsou vaše závěry?“ zeptal se nenuceně rychtář.
„Loupežné přepadení to nebylo. Oběť má u pasu plný měšec. Leda, že by šlo vrahovi o něco jinéh,,“ odpověděl Kvído a pokračoval ve své teorii.
„Purkmistrovo tělo je ztuhlé a pomalu chládne. Krev kolem rány je zaschlá, a kaluž na několik místech taky. U pasu má prázdnou pochvu na dýku.“
„Vražedná zbraň?“ otázal se Karous.
„Ne. Ta pochva je dost široká, takže dýka v ní má stejný tvar. Ta rána na purkmistrově hrudi je daleko užší. Vrah chtěl zřejmě nastražit falešnou stopu, ale buď spěchal a nic jiného jej nenapadlo, nebo nemá moc rozumu, a nebo je to nezkušený člověk. Mohl vraždit v afektu a pak zpanikařil,“ zapojil se do rozhovoru Bartoloměj.
„Souhlasím s Bartolomějem,“ přikyvoval Kvído, „nepochybuji, že se ona dýka najde v domě některého z občanů. Nevím, na kolik byl váš purkmistr oblíbený, ale určité rivaly měl nepochybně.“
„Byl to ochmelka a rád se hádal,“ vysvětloval rychtář, „vsadím se, že biskup sem jede také proto, aby ho sesadil. Když nastoupil na své místo, tak se jevil jako velice schopný úředník. Dokonce uměl číst a psát, takže zaměstnával jen jednoho písaře na opisy. Ale asi před rokem mu zemřela dcera při porodu. Purkmistr Jaroš ani netušil, s kým si toho parchanta uhnala a ona to říct nechtěla. Žena mu zemřela před sedmi lety, takže dcera byla to jediné, co mu zbylo, a když odešla, tak se chudák složil. Začal pít a říká se, že když mu došli peníze, tak bral i z městské kasy. Naštěstí, naše město si na sebe vydělá a ještě docela dost v pokladnici zbude. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by vyplácet mě, písaře, kata a další.“
„Můj synovec Poloczek ho viděl před třemi dny v Kostce. Jestli začal i hrát, mohl se zaplést s kýmkoliv ve městě,“ zamyslel se kat.
Kvído vše pozorně vyslechl. A snažil se utřídit si myšlenky, ale nešlo to. Byl nevyspalý a kručelo mu v žaludku. Naštěstí tma ustupovala a slunce se pomalu vracelo na oblohu. Zatímco přemýšlel, naložili katovi holomci purkmistrovo tělo na káru a zamířili do márnice za městem.
Kat a všechny budovy, které spravoval, totiž musely stát mimo město. I on byl odsouzen žít před městskými hradbami, neboť nevykonával práci, kterou by měl slušný křesťan konat. Leč dům měl výstavní a vybaven drahým nábytkem jak po sebevrazích, tak poctivě zakoupeným. Když neměl na sobě obyčejnou režnou košili a prosté nohavice, chodíval oblečen do šatů podle poslední francouzské módy. Jeho žena totiž pocházela z bohaté rodiny, takže věno, které obdržela, stačil na takový dům i část vybavení. A ve Vyškově měli za posledních pět let pět sebevražd bohatých obchodníků, nebo kupců, takže si mohl takové manýry dovolit, ačkoliv tomu tak nebylo vždy.
Když tedy Bartoloměj i se svými holomky zmizel, rozhodl rychtář, že s pátráním na chvíli počkají a půjdou se nasnídat. Kvído s radostí souhlasil. Během oběda a večeře se dozvěděl, že paní Ludmila je znamenitá kuchařka. Rychtář se podíval na nebe, které se pomalu zbavovalo nočního závoje a vesele poznamenal, že nebýt té vraždy, tak mohl být tak krásný den. Chudák ještě netušil, kdo právě vstával v jednom honosném domě na náměstí, aby se pomodlil a připravil si otázky na výslech ohledně první vraždy.
Rozespalý Kvído opustil svou komůrku a vešel do promrzlé jizby. Rychtářova žena Ludmila se snažila rozdělat oheň, ale jak byla rozespalá, tak jí to moc nešlo. Rychtář Karous už čekal před domem a o něčem živě diskutoval s vysokým biřicem. Kvído zkontroloval, zda má u pasu dýku a měšec, rozloučil se s Ludmilou a vyrazil ven. Tma už nebyla tak neproniknutelná, jako bývá v noci, ale stále ještě potřebovali na cestu louče. Biřic, který je vedl, byl neuvěřitelně vysoký a měl křivý nos, který tvarem připomínal zralou okurku. Vedl je přes náměstí, které zelo prázdnotou. Nikde nebylo ani živáčka. Ticho působilo hrozně stísněně. Až když byly na jeho druhém konci, všimli si tříčlenné hlídky, která mířila do malé židovské osady. Neušli ani dvacet kroků, když zahnuli do uzounké uličky. Nebyla dlážděná, povrch tvořila páchnoucí slída. Tady stálo několik šenků s nevalnou pověstí. Jeden byl plný povětrných holek, jmenoval se U Zelené pentle a říkalo se, že jeho hlavním sponzorem je samotný olomoucký biskup.
Nebylo to nic neobvyklého. Proč by měli muži hřešit s vdanými paničkami a činit tak hřích téměř neúnosným, když mohou zajít do podobného podniku a za pár denárů si užít toho, co jim doma chybí. A také se tímto způsobem snažila církev zabránit hříchu sodomskému mezi svými členy.
Další m podnikem bylo hráčské doupě. Jmenovalo se prostě. Kostka. Nenápadná, nízká budova s oprýskanou omítkou a rozbitými okenicemi mohla nabídnout jen malou místnost se dvěma lavicemi hrubě otesaným stolem. Pivo zde nalévali špatné a kuchyně nestála za nic. Vše důležité se totiž odehrávalo ve sklepě. Tam stály stoly na vrchcáby, kostky a jiné hazardní hry. Do sklepa chodili měšťané i projíždějící kupci utrácet své peníze. Navíc oba podniky byly propojené tajnou chodbou, takže když byla v Kostce nuda, tak hostinský Chrst poslal pro pár holek a zábava a peníze se opět daly do pohybu.
Když procházeli onou uličkou, vzpomněl si Kvído na Marušku. Už včera ji poslal zpět domů, ať se stará o svůj hostinec, protože by hrozilo, že takhle si ho prostě zabere někdo jiný. Pro jistotu s ní poslal rychtář Karous několik binců, kteří měli zajistit bezpečnou cestu. Doufal, že ji brzy uvidí a bude pro ni mít dobré zprávy. Netušil, co po smrti těch dvou židů bude s Blažejovým dluhem, ale vypadalo to, že prostě zmizí. Z jeho úvah ho vytrhl katův holomek, který kolem něj probíhal a nešetrně do Kvída vrazil. Mladík se na malého holomka obořil, ale nezdálo se, že by to vedlo k nějakému výchovnému účinku. Dokonce se dočkal od toho nevychovance neslušného gesta na rozloučenou.
„To je Janek, katův holomek. Je to sirotek. Matka mu zemřela, když byl ještě nemluvně a jeho otec padl před třemi lety na nějakém tažení v Uhrách. Náš kat Bartoloměj se ho ujal a říká, že z něj udělá svého nástupce,“ vysvětloval Kvídovi trochu omluvným tónem Karous. Ale to už došli až těsně pod hradby, kde obličejem dolů ležel v kaluži krve purkrabí Jaroš.
Rychtář ho otočil a soustředěně si prohlížel úzký otvor v místech, kde obvykle mívají lidé srdce. Kvído přešel na druhou stranu proti rychtáři a sám si pro sebe něco mumlal, nepřestávaje zkoumat mrtvolu. Potom začal přecházet sem a tam kolem domů a hradeb. Rychtář mlčky dokončil prohlídku a sám si také začal prohlížet okolí. Ulička byla ponurá a zapáchala odpadky, které obyvatelé jen tak házeli na ulici. Ač bylo sucho, na několika místech byly kaluže zapáchajících tekutin. Nikdo se ani nesnažil domýšlet, co to je. Tři biřici jen tiše stáli a pozorovali dva dospělé muže, jak přechází po uličce a něco neustále zkoumají. Občas se vrátili k mrtvole, něco prozkoumali a pak pokračovali v předešlé činnosti. Za pět minut dorazil kat Bartoloměj se svými dvěma pomocníky a za pár dalších okamžiků je dohnal i Janek. Bartoloměj chvíli tiše hovořil s rychtářem. Občas se podíval směrem ke Kvídovi a jindy kýval souhlasně hlavou. Nakonec přešel ke svým pomocníkům a rozdal jim úkoly. Sám šel k tělu a začal ho důkladně studovat.
Po deseti minutách, které ubíhaly každá naprosto stejně, se u mrtvoly purkmistra Jaroše sešli kat, Kvído i Karous.
„Tak co pánové, jaké jsou vaše závěry?“ zeptal se nenuceně rychtář.
„Loupežné přepadení to nebylo. Oběť má u pasu plný měšec. Leda, že by šlo vrahovi o něco jinéh,,“ odpověděl Kvído a pokračoval ve své teorii.
„Purkmistrovo tělo je ztuhlé a pomalu chládne. Krev kolem rány je zaschlá, a kaluž na několik místech taky. U pasu má prázdnou pochvu na dýku.“
„Vražedná zbraň?“ otázal se Karous.
„Ne. Ta pochva je dost široká, takže dýka v ní má stejný tvar. Ta rána na purkmistrově hrudi je daleko užší. Vrah chtěl zřejmě nastražit falešnou stopu, ale buď spěchal a nic jiného jej nenapadlo, nebo nemá moc rozumu, a nebo je to nezkušený člověk. Mohl vraždit v afektu a pak zpanikařil,“ zapojil se do rozhovoru Bartoloměj.
„Souhlasím s Bartolomějem,“ přikyvoval Kvído, „nepochybuji, že se ona dýka najde v domě některého z občanů. Nevím, na kolik byl váš purkmistr oblíbený, ale určité rivaly měl nepochybně.“
„Byl to ochmelka a rád se hádal,“ vysvětloval rychtář, „vsadím se, že biskup sem jede také proto, aby ho sesadil. Když nastoupil na své místo, tak se jevil jako velice schopný úředník. Dokonce uměl číst a psát, takže zaměstnával jen jednoho písaře na opisy. Ale asi před rokem mu zemřela dcera při porodu. Purkmistr Jaroš ani netušil, s kým si toho parchanta uhnala a ona to říct nechtěla. Žena mu zemřela před sedmi lety, takže dcera byla to jediné, co mu zbylo, a když odešla, tak se chudák složil. Začal pít a říká se, že když mu došli peníze, tak bral i z městské kasy. Naštěstí, naše město si na sebe vydělá a ještě docela dost v pokladnici zbude. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by vyplácet mě, písaře, kata a další.“
„Můj synovec Poloczek ho viděl před třemi dny v Kostce. Jestli začal i hrát, mohl se zaplést s kýmkoliv ve městě,“ zamyslel se kat.
Kvído vše pozorně vyslechl. A snažil se utřídit si myšlenky, ale nešlo to. Byl nevyspalý a kručelo mu v žaludku. Naštěstí tma ustupovala a slunce se pomalu vracelo na oblohu. Zatímco přemýšlel, naložili katovi holomci purkmistrovo tělo na káru a zamířili do márnice za městem.
Kat a všechny budovy, které spravoval, totiž musely stát mimo město. I on byl odsouzen žít před městskými hradbami, neboť nevykonával práci, kterou by měl slušný křesťan konat. Leč dům měl výstavní a vybaven drahým nábytkem jak po sebevrazích, tak poctivě zakoupeným. Když neměl na sobě obyčejnou režnou košili a prosté nohavice, chodíval oblečen do šatů podle poslední francouzské módy. Jeho žena totiž pocházela z bohaté rodiny, takže věno, které obdržela, stačil na takový dům i část vybavení. A ve Vyškově měli za posledních pět let pět sebevražd bohatých obchodníků, nebo kupců, takže si mohl takové manýry dovolit, ačkoliv tomu tak nebylo vždy.
Když tedy Bartoloměj i se svými holomky zmizel, rozhodl rychtář, že s pátráním na chvíli počkají a půjdou se nasnídat. Kvído s radostí souhlasil. Během oběda a večeře se dozvěděl, že paní Ludmila je znamenitá kuchařka. Rychtář se podíval na nebe, které se pomalu zbavovalo nočního závoje a vesele poznamenal, že nebýt té vraždy, tak mohl být tak krásný den. Chudák ještě netušil, kdo právě vstával v jednom honosném domě na náměstí, aby se pomodlil a připravil si otázky na výslech ohledně první vraždy.
Ze sbírky: Pod křížem templářů
Pod křížem Templářů- Kapitola 10 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Jak jsem přišel o nevinnost
Předchozí dílo autora : Pod křížem Templářů- Kapitola 9
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o Lizzzie :Lizz znam uz z literu. pise kouzelnou, originalni poezii. a tady patri mezi moje nejoblibenejsi lidi ;-)